Sebespasitelové versus děti Panny Marie

Dnes slavíme neděli Laetare – vesel se, protože Pán nám již nabízí svou spásu, kterou již můžeme okoušet, již se můžeme sytit na Božím milosrdenství.
Překážkou této spásy, kterou nabízí Bůh, je „spása“, kterou si člověk zařizuje sám pro sebe po svém. Jedná se o nedůvěru v Boha a sebespasitelství.


Máme nepřeberné množství příběhů jak ze Starého tak i z Nového zákona, které ukazují sebespasitelství, čili spásu podle člověka, kterou Bůh nutně vždy zavrhuje a trestá a místo ní nabízí skutečnou spásu Božskou, spásu podle Boha.
Minulý týden jsme pojednávali o způsobech, jak se lidé v současně době snaží lidsky zachraňovat Církev, že z pýchy a neposlušnosti rozbíjejí jednotu Církve a zakládají vlastní hierarchii. To je právě ta spása podle člověka, která nefunguje. Církev nás nepotřebuje, aby byla zachráněna, naopak my potřebujeme Církev, abychom my byli skrze Církev zachránění. To je pak spása podle Boha. Bůh má dost moci si svou Církev udržet bez našich lidských obezliček.
První čtení o tom mluví. Abrahám věděl, že má být praotcem velkého národa, ale neměl syna. Sára byla neplodná. Uchýlil se proto, ke spáse podle člověka, chtěl zachraňovat Boží plán, chtěl spasit Boží Spásu lidským způsobem a tak si pomohl otrokyní Hagarou, se kterou měl syna Izmaele. Vykonal jakousi „operaci přežití“. Bůh ale nikdy nepřistoupí a sebespasitelství, a proto musí Abrahám vykázat Hagar i s Izmaelem. Pozůstatkem tohoto sebespasitelství Abrahámova je celý arabský svět se svým islámem.
Abrahám pak ze svobodné Sáry dostává syna Izáka, právě po té, co odmítl a zavrhl své lidské plány.
Věnujme pozornost některým dalším událostem, kde zachraňování Boží spásy ze strany člověka nefungovalo.

  1. Už první lidé v ráji, které Bůh chtěl povýšit do stavu Božích dětí, aby měli účast na Božství, chtěli se stát bohy svépomocí. „Budete jako Bůh, když pojíte ze zapovězeného stromu.“ První velký pád. Nevyšlo to.
  2. Lidé se chtějí vyrovnat Bohu stavbou věže. Jako by chtěli jí Bohu naproti, dostat se do nebe vlastní silou. Ani zde to nevyšlo. Výsledkem bylo velké schisma, nejednota, rozdělení jazyků.
  3. Dále zde máme Lota, který si pomáhá dobrou úrodnou zemí, kterou si volí, zatímco jeho strýček Abrahám se spokojuje s neúrodnou krajinou. Po pár letech utíká Lot takříkajíc s holým zadkem, v doprovodu svých dvou dcer, dokonce i o manželku přišel.
  4. O Abrahámovi a jeho svépomoci s Hagarou jsme již mluvili.
  5. Dále zde máme Ezaua, kterému k otcovskému požehnání nepomohlo ani jeho prvorozenectví ani jeho obratnost a mužnost.
  6. Máme zde Josefovi bratry, kteří se nakonec stejně klaní tomu, kterého prodali do Egypta za otroka. Spása podle Boha se opět ukazuje mocnější.
  7. Máme zde Mojžíše, který vychováván na faraónově dvoře v Egyptě chce po 40 letech svého života násilím spasit svůj lid a zabíjí egyptského dozorce. Bůh ale tento postup zavrhl. Mojžíš dalších 40 let tráví v poušti a když už se vzdal svých lidských plánů a je mu 80 let, Bůh ho posílá zpátky do Egypta, aby spasil lid božským způsobem, v poslušnosti vůči faraónovy, který nakonec přinucen Bohem, uděluje izraelitům dovolení vyjít z Egypta. Bůh respektuje autoritu, kterou ustanovil. Faraona je třeba respektovat.
  8. Pohleďme na krále Davida, který ještě jako chlapec bojuje proti Goliáši. Král Saul chce Davidovi pomoct lidským způsobem a nabízí mu svou zbroj, ale David v ním neumí chodit. Proto téměř nahý poráží obra kamínkem. Bůh opravdu nepotřebuje, abychom spasili jeho Spásu lidským způsobem.
  9. Přejděme bez povšimnutí mnoho příkladů, které se udály na prorocích a pohleďme jenom na Eliáše, který na hoře Karmel nepotřebuje jinou pomoc než Boží, aby porazil sám jediný 450 Bálových proroků. Bůh zapaluje jeho oběť z nebe, i když celá plave ve vodě. Bůh sežehuje oběť a vysušuje i vodu. Přitom Eliáš nemusí předvádět žádné lidské kousky ani se bodat až do krve.
  10. V Novém zákoně vidíme taktéž bezpočet příkladů, kde Bůh spásu podle člověka zavrhuje, aby vykonal spásu podle sebe. Dnešní evangelium nám krásně ukazuje, že Bůh sytí svůj lid na pustině, ale až tehdy, když už všechna lidská řešení zklamala. Lidé jsou hlady zmoření, podle Anny K. Emmerihové děti plakaly, že mají hlad, někteří lidé upadali do mdlob, ale jinak zůstali Kristu věrní. Filip neví, kde nakoupit jídlo. Teď je tedy ta nejpříhodnější situace, aby zasáhl Bůh. Kdyby tam někdo přišel s nějakým sebespasitelským lidským řešením, Bůh by ho musel zavrhnout. Protože Bůh svou slávu nikomu nepřenechá.
    Milovaní bratři a sestry, mějme rozum a nechtějme zachraňovat Boha. Nechtějme pýchou a neposlušností zachránit Církev. Buďme pokorní s Pannou Marií, důvěřujme Bohu, spoléhejme na jeho slovo. Věřme, že ve viditelné Církvi Boží, která se shromažďuje kolem papeže, i dnes působí Duch Svatý. Nepotřebujeme se překřtívat, přebiřmovávat, přesvěcovat. To všechno je nedůvěra v Boha! Bůh přece působí v Církvi i dnes. Tato nedůvěra je velký hřích.
    Po 70 letech babylonského zajetí budeme vysvobozeni i my. Tak nás Bůh očistí od předchozích model, kterým jsme sloužili. To bylo především naše EGO, naše já.
    Takové očištění ale vyžaduje pokoru a poslušnost, jakou má Panna Maria.
    Amen.
Pošli dál:

Podobné příspěvky

  • Co má dělat lidská mysl ve vztahu k Bohu podle nauky nejlepších katolických myslitelů?

    Tohle je jedna z nejbohatších otázek celé katolické tradice – a odpovědi se liší podle toho, zda mluvíme o cestě rozumu, vůle, nebo mystického sjednocení. Ale všichni velcí myslitelé se shodují na jednom: mysl není jen nástrojem přežití, je obrazem Boha a je stvořena pro Boha.


    Augustin: neklidné srdce hledá odpočinutí

    Augustin položil základ celé tradice svou slavnou větou z Vyznání:

    „Stvořil jsi nás pro sebe, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě.“

    Pro Augustina je mysl (mens) nejvznešenější částí člověka, protože nese obraz Trojice (imago Trinitatis): paměť odpovídá Otci, rozum Synu, vůle Duchu svatému. Tato trojnost v nás není náhoda – je to otisk Stvořitele.

    Co má mysl dělat? Obrátit se dovnitř, a skrze sebe výše. Augustin formuloval trojstupňovou cestu:

    Vstup do sebe (intra in te) – pravda není venku ve věcech světa, ale uvnitř duše. „Nevycházej ven, vrať se do sebe; v nitru člověka přebývá pravda.“

    Překroč sebe (transcende te ipsum) – ani v sobě se nezastav; povznes se nad sebe sama ke světlu, které tě osvěcuje.

    Dospěj k Bohu – který není nad tebou jako tyran, ale jako pramen tvého vlastního bytí.

    Klíčem je pro Augustina láska (caritas): mysl se obrací k Bohu ne silou argumentů, ale silou touhy. Špatně uspořádaná láska (cupiditas) ulpívá na stvořených věcech místo na Stvořiteli. Správně uspořádaná láska (caritas) vede skrze věci k Bohu.


    Tomáš Akvinský: rozum jako cesta k víře

    Akvinský přináší systematičnost a rovnováhu. Jeho základní přesvědčení: přirozenost a milost si neodporují – rozum a víra jsou dva různé zdroje pravdy, které se navzájem doplňují, ne vylučují.

    Co může rozum sám?

    Přirozeným rozumem, bez zjevení, může mysl dospět k poznání:

    • že Bůh existuje (pět cest – quinque viae)
    • že je jeden, věčný, dobrý, všemohoucí
    • že je příčinou veškerého bytí

    Toto poznání je reálné, ale omezené. Rozum vidí Boha jako přes mlhu – ví, že jest, ale ne plně kdo jest.

    Co přidává víra?

    Víra zjevuje to, co rozum sám nemůže dosáhnout: že Bůh je Trojice, že se vtělil, že člověka povolává k nadpřirozenému cíli. Víra není iracionální – je nad-racionální. Neprotiřečí rozumu, ale přesahuje ho.

    Nejvyšší cíl mysli: beatitudo

    Pro Akvinského je konečným cílem lidské mysli blaženost (beatitudo) – a ta spočívá v přímém patření na Boží podstatu (visio beatifica). Mysl je stvořena pro pravdu; Bůh je pravda sama; tedy dokonalé naplnění mysli je přímé poznání Boha – ale to je možné jen milostí, ne přirozenou schopností.

    V tomto životě má mysl:

    • Rozumem hledat Boha ve stvořených věcech (via positiva i via negativa)
    • Vírou přijímat, co rozum nedosáhne
    • Modlitbou a svátostmi se otevírat milosti, která mysl pozvedá nad její přirozené meze

    Bonaventura: výstup mysli k Bohu

    Bonaventura napsal malý traktát s výmluvným názvem: Itinerarium mentis in DeumPutování mysli k Bohu. Je to nejkrásnější mapa duchovní cesty v celé scholastice.

    Mysl má tři úrovně poznání Boha:

    Skrze stopy (vestigia) – celý stvořený svět je stopou Boží přítomnosti. Každá věc odráží Boží krásu, moc a moudrost. Mysl, která umí číst, vidí Boha všude.

    Skrze obraz (imago) – v sobě samé. Mysl nese Boží obraz přímo – v paměti, rozumu a vůli. Sebe-poznání vede k poznání Boha.

    Skrze světlo (lumen) – přímé Boží osvícení. Tady rozum přestává stačit a nastupuje láska a vytržení (excessus mentis). Mysl se musí „vyprázdnit“ a nechat se přitáhnout.

    „Kdo se chce ptát, proč se raduje ze ztracení sama sebe v Bohu, ať se zeptá milosti, ne vědy; touhy, ne rozumu; pláče modlitby, ne pilnosti čtení.“

    Bonaventura zdůrazňuje, že ani ten nejlepší filosof nedojde k Bohu silou argumentů. Mysl musí projít zkroušeností, modlitbou a láskou – teprve pak se jí otevře to, co žádná logika nedokáže.


    Jan od Kříže: očista a temná noc

    Jan od Kříže (16. stol.) je nejradikálnějším myslitelem mystické tradice. Jeho pohled: mysl musí být zcela očištěna od všech stvořených obrazů, představ a pojmů, aby mohla být naplněna Bohem.

    Bůh je naprosto jiný než cokoli, co mysl zná. Každý obraz, každý pojem, každé citové uspokojení – i duchovní – je překážkou, pokud na tom mysl ulpívá. Proto Jan mluví o temné noci smyslů a ducha (noche oscura):

    Temná noc smyslů – mysl přichází o útěchu z modlitby, z citového prožívání víry. To je Boží dar, ne trest – Bůh odvádí mysl od dětského spoléhání na city k zralejší víře.

    Temná noc ducha – ještě hlubší: mysl přichází o všechny duchovní jistoty, zdá se jí, že Bůh mlčí nebo neexistuje. Je to očista samotné víry.

    Na konci je sjednocení (unión) – mysl se transformuje v Bohu jako železo v ohni: zůstává sebou, ale je cele prostoupena Božím světlem a láskou.

    „Abys dospěl k tomu, co nevíš, musíš jít cestou, kde nevíš nic. Abys dospěl k tomu, čím nejsi, musíš projít tím, čím nejsi.“


    Terezie z Ávily: vnitřní hrad

    Terezia popsala cestu mysli k Bohu obrazem vnitřního hradu (castillo interior). Duše je jako hrad s mnoha komnatami – a Bůh přebývá v nejhlubší, centrální komnatě.

    Mysl se musí postupně probíjet dovnitř – přes vnější komnaty (odklon od světa, modlitba), přes střední (hlubší usebrání, počátky kontemplace), až do vnitřních komnat (mystická modlitba, sjednocení, duchovní sňatek).

    Klíčem je sebeodevzdání a pokora: mysl, která se chce samo-prosazovat, narůstá a blokuje cestu. Mysl, která se odevzdává, se paradoxně naplňuje.


    Syntéza: co mají společného?

    Všichni velcí katoličtí myslitelé se shodují na několika věcech:

    Mysl je stvořena pro Boha. Není to nahodilý mozek, který jen přežívá – je to imago Dei, obraz Boží, nesoucí v sobě touhu po nekonečném.

    Cesta vede přes rozum i srdce. Akvinský zdůrazňuje rozum, Jan od Kříže a Bonaventura lásku a vůli – ale nikdo je nevylučuje. Rozum připravuje půdu, láska dovršuje.

    Mysl musí být očištěna. Žádostivost, pýcha, lpění na stvořených věcech – to vše zamlžuje Boží světlo. Askeze, modlitba a milost jsou lékem.

    Cílem není jen poznání, ale sjednocení. Nejvyšším stavem mysli není mít správné teorie o Bohu, ale být v živém vztahu s Bohem – přes víru, lásku a modlitbu v tomto životě; přes přímé patření (visio beatifica) v životě příštím.

    Milost je nezbytná. Žádný z těchto myslitelů si nemyslí, že mysl může k Bohu dojít vlastní silou. Přirozený rozum ukáže směr, ale Bůh sám musí přitáhnout, osvítit a proměnit.

    Libí se vám článek?

    Pošli dál:
  • Současný postní řád

    Máme dva způsoby, jak se postíme:
    Půst zdrženlivosti a půst újmy.

    1. Půst zdrženlivosti spočívá ve nejedení masitých pokrmů (z teplokrevných živočichů). Zavazuje každého katolíka od 14. roku života až do smrti. Tento půst se drží každý pátek (pokud na něj nepřipadá slavnost nebo pokud nebyl nahrazen jiným skutkem pokání nebo lásky).
    2. Půst újmy spočívá v nasycení pouze jednou za den (kdy mimo to je možno ještě něco malého sníst ráno i večer). Tento půst zavazuje od 18. roku života až po dovršení 59. roku života. Tento půst se drží na Popeleční středu a Velký pátek spolu s postem zdrženlivosti.

    Lidé nemocní, slabí (ženy těhotné, kojící) a těžce pracující jsou od těchto postů osvobozeni.

    1. Mimo výše uvedené mluví se ještě o „postu eucharistickém“. Zavazuje každého, kdo přistupuje ke svatému přijímání. Spočívá v tom, že hodinu před svatým přijímáním se nic nejí ani nepije mimo vody a léků.

    Souhrn výše uvedený představuje povinné minimum, které je nutné dodržovat, aby se člověk nedopustil těžkého hříchu.

    Dále se doporučuje, aby i děti byly vedeny ke kajícnosti nějakou přiměřenou formou sebezáporu.

    Je vhodné, aby věřící pod vedením zpovědníka, dobrovolně si uložili některou tradiční přísnější formu postu a pokání, která se konávala o všech dnech 40 denního postu, o suchých dnech (Quatember) a o vigiliích některých slavností.

    O tom si něco povíme příště.

    Pošli dál:
  • Dlouhý den, který se vyplatí

    Milovaní bratři a sestry,
    právě vstupujeme do jednoho dlouhého dne. Je to den spásy. První den, který Bůh stvořil, začal večerem, tak začíná večerem i den spásy: „Nastal večer a jitro, den první.“ Tento podivuhodný den je Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota – jeden den. V tento den se slouží jenom jedna mše svatá. Ano, celý den je vlastně jedna dlouhá mše svatá. Slunce vyjde, zapadne a zůstane ležet v hrobě celou sobotu.
    Ten den, do kterého vstupujeme, je dnem spásy i soudu. Vstupní orace dnešní mše říká: Bože, od něhož Jidáš trest za svou vinu a lotr odměnu za své vyznání obdržel, uděl nám účinek své slitovnosti, aby jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze rozdílné odplaty udělil, tak nechť nám po odstranění bludu starého člověka uštědří milost vzkříšení svého.
    Den do kterého vstupujeme je den, ve kterém se rozhoduje všechno: spása nebo zavržení. Je to den, ve kterém nám Pán dává všechno, co má. Jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dává dnes přijímají, a jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dnes dává, zneužívají.
    Svatý apoštol Pavel nás varuje v prvním čtení. Říká, že jsou lidé, kteří přijímají Nejsvětější Svátost ke spáse, a jsou lidé, kteří nesoudí správně, a přijímají k zavržení.
    Celý tento den, do kterého vstupujeme, náš Pán dává všechno. Dává úplně všechno, co má! Všechny nebeské poklady jsou dokořán otevřeny!
    Nejdříve s námi požívá poslední večeři a posiluje tělo. Pak jako otrok nám umývá nohy. Dále nám dává své svaté tělo za pokrm a svou svatou krev za nápoj.
    Potom se odchází za nás modlit tak mocně, až se potí krví.
    Když přichází nepřátelé, dobrovolně se jim vydává. Odchází s nimi. Nechává se věznit, bít, poplivat. Dnešní den, nikomu nic neodpírá, ani dobrým ani zlým lidem. Nechává se vyslýchat jedním veleknězem, druhým veleknězem, nechává se soudit jedním panovníkem, druhým panovníkem. Nechává se bičovat dle libosti, vysmívat a trním korunovat dle libosti. Nikomu nic dnes neodpírá!
    Sám si nese kříž, nechává se svléknout a okrást o šaty. Nechává se přibít na dřevo a modlí se za všechny, pln lásky. Odpuštění dává všem kajícím lotrům a přednostně je bere do ráje. Dává nám za matku tu nejčistší ženu! A když odevzdává Bohu Svého Ducha, aby nám ho později mohl dát, nechává ještě po smrti otevřít své srdce, to nejvnitřnější co má, aby i poslední kapky své krve nám daroval!
    Dnešní den, do kterého vstupujeme, je den ve kterém Boží láska protrhla všechna stavidla a řine se na celý svět. Den pro který se vyplatí žít.
    Přijímejme tedy, berme a shromažďujme!
    Dnes je den soudu. Každý bere, jak si zaslouží – kající hříšník i pyšný zrádce.
    O Maria, oroduj za nás!

    Pošli dál:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *