Podobné příspěvky
Zkušenosti exorcisty – Raul Salvucci
Trošku humoru.
Před krátkým časem jsem se věnoval několika knihám o posedlostech a vymítání, abych této oblasti více rozuměl.
Pokud bude zájem, rád na toto téma udělám online besedu.
Už jste ode mne mnohokrát slyšeli, že pokora a poslušnost jsou mariánské ctnosti, a že jsou velmi účinné proti ďáblu. Zde malý humorný doklad z uvedené knihy:
Jeden farář měl na starosti exorcismy. Byly to časy, kdy kostelníci byli velmi vážení, a kostelník tohoto exorcisty hořel touhou být při exorcismu faráři nablízku, alespoň jednou.Farář po dlouhém odolávání ustoupil, ale s přesnými pokyny: „S těmito věcmi si nezahrávej! Vezmu tě s sebou, ale dávej dobrý pozor, musíš se chovat a mluvit přesně tak, jako já, jinak z toho budou problémy.“
Přišel den exorcismu. Kostelník s kropenkou svěcené vody v ruce a kněz vyrazili společně.
Začalo setkání, nebo spíše střet. Satan se hned pokusil kněze svést k pýše. V těch dobách se předpokládalo, že kdo má takový úřad, musí být svatý kněz, svatý s velkým S.
Tedy satan mu řekl: „Myslíš si, že jsi svatý, který mě přišel vyhnat?“ Odpověděl kněz: „Já nejsem žádný svatý, ale budu se snažit a s Boží pomocí doufám, že se jím co nejdříve stanu.“
Tu se zlý duch obrátil na kostelníka: „A co ty, troubo, s kropenkou svěcené vody v ruce, co jsi přišel dělat?“„Já,“ odpověděl kostelník, „nejsem žádný trouba, ale budu se snažit a s Boží pomocí doufám, že se jím co nejdříve stanu.“
Říká se, že před tak velkou pokorou faráře a ještě větší pokorou (a poslušností) kostelníka satan utekl bez dalších procedur.
🙂
Co má dělat lidská mysl ve vztahu k Bohu podle nauky nejlepších katolických myslitelů?
Tohle je jedna z nejbohatších otázek celé katolické tradice – a odpovědi se liší podle toho, zda mluvíme o cestě rozumu, vůle, nebo mystického sjednocení. Ale všichni velcí myslitelé se shodují na jednom: mysl není jen nástrojem přežití, je obrazem Boha a je stvořena pro Boha.
Augustin: neklidné srdce hledá odpočinutí
Augustin položil základ celé tradice svou slavnou větou z Vyznání:
„Stvořil jsi nás pro sebe, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě.“
Pro Augustina je mysl (mens) nejvznešenější částí člověka, protože nese obraz Trojice (imago Trinitatis): paměť odpovídá Otci, rozum Synu, vůle Duchu svatému. Tato trojnost v nás není náhoda – je to otisk Stvořitele.
Co má mysl dělat? Obrátit se dovnitř, a skrze sebe výše. Augustin formuloval trojstupňovou cestu:
Vstup do sebe (intra in te) – pravda není venku ve věcech světa, ale uvnitř duše. „Nevycházej ven, vrať se do sebe; v nitru člověka přebývá pravda.“
Překroč sebe (transcende te ipsum) – ani v sobě se nezastav; povznes se nad sebe sama ke světlu, které tě osvěcuje.
Dospěj k Bohu – který není nad tebou jako tyran, ale jako pramen tvého vlastního bytí.
Klíčem je pro Augustina láska (caritas): mysl se obrací k Bohu ne silou argumentů, ale silou touhy. Špatně uspořádaná láska (cupiditas) ulpívá na stvořených věcech místo na Stvořiteli. Správně uspořádaná láska (caritas) vede skrze věci k Bohu.
Tomáš Akvinský: rozum jako cesta k víře
Akvinský přináší systematičnost a rovnováhu. Jeho základní přesvědčení: přirozenost a milost si neodporují – rozum a víra jsou dva různé zdroje pravdy, které se navzájem doplňují, ne vylučují.
Co může rozum sám?
Přirozeným rozumem, bez zjevení, může mysl dospět k poznání:
- že Bůh existuje (pět cest – quinque viae)
- že je jeden, věčný, dobrý, všemohoucí
- že je příčinou veškerého bytí
Toto poznání je reálné, ale omezené. Rozum vidí Boha jako přes mlhu – ví, že jest, ale ne plně kdo jest.
Co přidává víra?
Víra zjevuje to, co rozum sám nemůže dosáhnout: že Bůh je Trojice, že se vtělil, že člověka povolává k nadpřirozenému cíli. Víra není iracionální – je nad-racionální. Neprotiřečí rozumu, ale přesahuje ho.
Nejvyšší cíl mysli: beatitudo
Pro Akvinského je konečným cílem lidské mysli blaženost (beatitudo) – a ta spočívá v přímém patření na Boží podstatu (visio beatifica). Mysl je stvořena pro pravdu; Bůh je pravda sama; tedy dokonalé naplnění mysli je přímé poznání Boha – ale to je možné jen milostí, ne přirozenou schopností.
V tomto životě má mysl:
- Rozumem hledat Boha ve stvořených věcech (via positiva i via negativa)
- Vírou přijímat, co rozum nedosáhne
- Modlitbou a svátostmi se otevírat milosti, která mysl pozvedá nad její přirozené meze
Bonaventura: výstup mysli k Bohu
Bonaventura napsal malý traktát s výmluvným názvem: Itinerarium mentis in Deum – Putování mysli k Bohu. Je to nejkrásnější mapa duchovní cesty v celé scholastice.
Mysl má tři úrovně poznání Boha:
Skrze stopy (vestigia) – celý stvořený svět je stopou Boží přítomnosti. Každá věc odráží Boží krásu, moc a moudrost. Mysl, která umí číst, vidí Boha všude.
Skrze obraz (imago) – v sobě samé. Mysl nese Boží obraz přímo – v paměti, rozumu a vůli. Sebe-poznání vede k poznání Boha.
Skrze světlo (lumen) – přímé Boží osvícení. Tady rozum přestává stačit a nastupuje láska a vytržení (excessus mentis). Mysl se musí „vyprázdnit“ a nechat se přitáhnout.
„Kdo se chce ptát, proč se raduje ze ztracení sama sebe v Bohu, ať se zeptá milosti, ne vědy; touhy, ne rozumu; pláče modlitby, ne pilnosti čtení.“
Bonaventura zdůrazňuje, že ani ten nejlepší filosof nedojde k Bohu silou argumentů. Mysl musí projít zkroušeností, modlitbou a láskou – teprve pak se jí otevře to, co žádná logika nedokáže.
Jan od Kříže: očista a temná noc
Jan od Kříže (16. stol.) je nejradikálnějším myslitelem mystické tradice. Jeho pohled: mysl musí být zcela očištěna od všech stvořených obrazů, představ a pojmů, aby mohla být naplněna Bohem.
Bůh je naprosto jiný než cokoli, co mysl zná. Každý obraz, každý pojem, každé citové uspokojení – i duchovní – je překážkou, pokud na tom mysl ulpívá. Proto Jan mluví o temné noci smyslů a ducha (noche oscura):
Temná noc smyslů – mysl přichází o útěchu z modlitby, z citového prožívání víry. To je Boží dar, ne trest – Bůh odvádí mysl od dětského spoléhání na city k zralejší víře.
Temná noc ducha – ještě hlubší: mysl přichází o všechny duchovní jistoty, zdá se jí, že Bůh mlčí nebo neexistuje. Je to očista samotné víry.
Na konci je sjednocení (unión) – mysl se transformuje v Bohu jako železo v ohni: zůstává sebou, ale je cele prostoupena Božím světlem a láskou.
„Abys dospěl k tomu, co nevíš, musíš jít cestou, kde nevíš nic. Abys dospěl k tomu, čím nejsi, musíš projít tím, čím nejsi.“
Terezie z Ávily: vnitřní hrad
Terezia popsala cestu mysli k Bohu obrazem vnitřního hradu (castillo interior). Duše je jako hrad s mnoha komnatami – a Bůh přebývá v nejhlubší, centrální komnatě.
Mysl se musí postupně probíjet dovnitř – přes vnější komnaty (odklon od světa, modlitba), přes střední (hlubší usebrání, počátky kontemplace), až do vnitřních komnat (mystická modlitba, sjednocení, duchovní sňatek).
Klíčem je sebeodevzdání a pokora: mysl, která se chce samo-prosazovat, narůstá a blokuje cestu. Mysl, která se odevzdává, se paradoxně naplňuje.
Syntéza: co mají společného?
Všichni velcí katoličtí myslitelé se shodují na několika věcech:
Mysl je stvořena pro Boha. Není to nahodilý mozek, který jen přežívá – je to imago Dei, obraz Boží, nesoucí v sobě touhu po nekonečném.
Cesta vede přes rozum i srdce. Akvinský zdůrazňuje rozum, Jan od Kříže a Bonaventura lásku a vůli – ale nikdo je nevylučuje. Rozum připravuje půdu, láska dovršuje.
Mysl musí být očištěna. Žádostivost, pýcha, lpění na stvořených věcech – to vše zamlžuje Boží světlo. Askeze, modlitba a milost jsou lékem.
Cílem není jen poznání, ale sjednocení. Nejvyšším stavem mysli není mít správné teorie o Bohu, ale být v živém vztahu s Bohem – přes víru, lásku a modlitbu v tomto životě; přes přímé patření (visio beatifica) v životě příštím.
Milost je nezbytná. Žádný z těchto myslitelů si nemyslí, že mysl může k Bohu dojít vlastní silou. Přirozený rozum ukáže směr, ale Bůh sám musí přitáhnout, osvítit a proměnit.
Libí se vám článek?
Jestli nebudete jako děti …
Poučení od pasačky, která si povídala s Ježíšem
Představte si malou holčičku. Má tři roky, sotva chodí, matka ji vyhnala z domu do deště, protože je příliš jiná než ostatní děti. Celé hodiny sedává s krucifixem v ruce a dívá se na Ježíše. Ale nedívá se na dřevo. Dívá se na Něho. Mluví k němu. Čeká, až odpoví. Když neodpoví, rozhodne se, že bude mlčet také – protože On mlčí.
Ta holčička se jmenovala Melanie. Později uvidí Pannu Marii plakat na hoře La Salette a celá Evropa se o tom bude dohadovat. Ale nejdřív – dřív než viděla Matku Boží – viděla toho, který visí na kříži. A viděla ho tak jasně, že si s ním povídala jako se starším bratrem.
My se díváme na stejný krucifix a vidíme jen dřevo.
Proč?
Clona, která nám zakrývá svět
Je to jako když se ráno probudíte a pořádně nevidíte na oči. Svět je tam celý, slunce svítí, ale vy vidíte mlhu. Je třeba si umýt oči.
Jenže my si myslíme, že ta mlha je svět. Že nic jiného není. Že to, co vidíme – ty stěny, ten stůl, ten obraz na zdi – je všechno, co existuje.
Tradice tomu říká následky pádu do hříchu. Nebyli jsme vyhnáni z ráje jenom geograficky, ale byli jsme vyhnáni hlavně ze způsobu vidění reality jak je u Boha. Adam před pádem viděl jinak. Vnímal Boha v podvečerním vánku. Znal jména zvířat, protože viděl, co jsou, znal jejich podstatu.
My vidíme povrch. On viděl skrz.
Melanie – zázrakem milosti a díky utrpení, které jí vzalo všechno ostatní – tu clonu neměla. Nebo ji měla tak tenkou, že jí prosvítal druhý svět.
Proč o tom nemůžeme mluvit (a proč to nevadí)
Teď musím říct něco těžkého. Ten druhý svět se nedá popsat. Každé slovo, které použijete, ho zkreslí.
Řeknete „Bůh je dobrý“ – ale vaše představa dobroty je lidská, malá, ohraničená. Bůh je dobrý, ano, ale ne takhle.
Řeknete „Bůh je láska“ – ale vaše láska je zamilovanost, rodičovství, přátelství. Bůh je láska, ano, ale úplně jinak.
Staří mniši věděli, že o Bohu se nejsprávněji mluví tak, že říkáme, čím není. Není předmět. Není pocit. Není myšlenka. Není vesmír. Není nic, co bychom si mohli představit.
A přesto je. Je víc, než cokoli z toho, co jsme vyloučili. Je tak skutečný, že vedle něho to, co považujeme za skutečné, vypadá jako stín.
Tohle není filosofie. Tohle je návod, jak začít vidět.
Protože dokud si myslíme, že víme, co je Bůh, nevidíme ho. Vidíme svou představu. Teprve když přestaneme vědět – když připustíme, že je nekonečně jiný, než si myslíme – otevře se nám skulinka do věčnosti.
Krucifix na zdi
Vraťme se k tomu kříži nad postelí. Možná tam visí po babičce. Možná jste ho dostali k biřmování. Možná jste si ho přinesli z pouti a už si ani nevzpomenete kde.
Dneska večer, než půjdete spát, udělejte tohle:
Sedněte si. Nezapínejte telefon. Vypněte světlo, nechte svíčku nebo jen šero.
Podívejte se na kříž.
Ne na dřevo. Ne na to, jak je vyřezaný. Ne na to, jestli je hezký nebo ošklivý, drahý nebo levný. Na Něho. On je tam.
První minutu vám budou v hlavě svištět myšlenky. Řeknete si: „Co to dělám? Neměl bych něco dělat? Cítím něco? Necítím nic. Asi to nefunguje. Asi to není pravda. Asi jsem blázen.“
Nechte to mluvit. Nereagujte. Dívejte se dál.
Druhou minutu vás napadne, co máte zítra udělat. Faktura, nákup, ten kolega v práci. Nechte to být. Dívejte se dál.
Třetí minutu možná přijde smutek. Nebo únava. Nebo otázka, jestli vás vůbec někdo má rád. Nechte to být. Dívejte se dál.
Něco se stane. Ne hned, ale později. Ztišíte se. Nebude to vidění ani hlas. Nic, co by se dalo vyfotit nebo vyprávět v práci. Jen jeho přítomnost. Jako když v temné místnosti cítíte, že tam někdo je, dřív než ho uvidíte.
A v té chvíli budete vědět, proti vší logice a proti vší své „dospělosti“, že ten člověk na kříži tam je a je tam pro vás.
Co tomu brání
Melanie měla jednu výhodu, kterou my nemáme: byla chudá a trpěla. Neměla zábavu, neměla telefon, neměla kam utéct před sebou samou.
My utíkáme pořád. Hluk, obrazovky, práce, pivo, zprávy, podcasty. Jakmile je chvilka ticha, vyplníme ji. Protože ticho je děsivé – v tichu totiž slyšíme sami sebe. A za sebou ještě něco.
Bratříček (sám Pán Ježíš, o kterém nevěděla, že je to on) Melanii jednou řekl: „Co ti vroucně doporučuji, toť, abys zavírala svoje srdéčko všem hlukům světa.“
Zní to jako ze středověku? Tak ať! To je návod pro vás.
Vypněte. Aspoň někdy. Aspoň na půl hodiny denně. Ne proto, abyste meditovali a byli „duchovní“. Ale proto, že jinak nic neuslyšíte.
Být malý
Poslední věc. Melanie byla malá. Ne jen věkem – byla malá podstatou. Nechtěla být někým. Nechtěla, aby ji obdivovali. Když jí říkali „svatá“, byla zděšena. Cítila se dobře jako poslední.
My chceme být velcí. Chceme mít pravdu. Chceme, aby nás brali vážně. Chceme rozumět.
Ale království nebeské patří dětem. Ne dětinským dospělým, kteří si na dětství hrají. Skutečným dětem – těm, kdo vědí, že nevědí. Kdo nechají jednat Boha, svého Otce.
Až se podíváte na ten kříž dnes večer, nebuďte teology. Nemusíte být ani nijak zvlášť „hluboce“ věřícími. Buďte dětmi. Dítětem, které se dívá na staršího bratra a ptá se: „Jsi tady?“
A pak čekejte.
Co se stane pak
Možná nic. A právě v tom nic bude cosi nepopsatelného. Něco dosud neznámého. Svět se nezmění, ale vy se budete měnit.
Ne že byste viděli anděly létat vzduchem. Jen všechno je najednou prázdné, bledé, tiché, bez chuti. Ale tam někde hluboko je jakýsi nepopsatelný klid a dosud neznámý druh radosti.
To je ta druhá realita. Nebyla nikde pryč. My jsme byli pryč.
A krucifix nad postelí? Ten tam visel celou dobu. Čekal, až se podíváte.
„Miluj mlčení, a uslyšíš hlas Boží z nebe, který ti bude mluviti v srdce.“
— Bratříček k Melanii, někdy kolem roku 1834