Milovaní bratři a sestry,
jistě všichni milujeme Květnou neděli, ten radostný vjezd Pána do Jerusaléma i rozjímání nad Pánovým utrpením.
Musím se vám přiznat, že dnešní krásný den bývám vždy zmatený a nevím, jestli se mám radovat nebo truchlit. Také liturgie, jak se zdá, je nerozhodná, nejdříve červená barva a potom fialová.
Měl bych tu jedno řešení: Dnešní den je radostný, musíme ovšem poznat, v čem spočívá pravá radost.
Stává se, že lidé neustále zaměňují emoční veselost za radost. Překypujícím emocím, ať už je to veselost nebo smutek, nadšení a euforie, nebo také strach, sklíčenost, tomu všemu bychom se měli nejraději vyhýbat, nebo si toho alespoň nevšímat.
Pravá radost je cosi nebeského, je to i jakýsi důkaz toho, že je člověk blízko Boha.
Emocionální výkyvy (strhující radost i drtivý smutek) jsou čímsi povrchním. Jsou jako vlny na hladině oceánu – jdou nahoru a dolů. Kdo je jimi unášen, nespočívá v Bohu.
Pravá radost není vlna, ale spíše klid oceánu v jeho hlubinách. Je to hluboké vnitřní uspokojení, které pramení z toho, že duše je na svém místě – v Bohu.
Bůh je radost. Kde je Bůh, tam je radost. Když se spojíme v naší duši s Bohem, jsme v trvalém stavu radosti. Tato radost se nemění, ať už prožíváme slavný vjezd s Kristem do Jerusaléma, nebo, a to je paradox, stojíme pod jeho křížem na Kalvárii. I tam je ta radost stejná. Tuto radost nikdo nemůže vzít, je neotřesitelná, nezávislá a věčná.
Pravá radost je jako když poutník konečně dorazí domů. Necítí euforii, ale hluboké, tiché uspokojení: „Jsem doma.“
Tato radost se popisuje i jiným slovem: BLAŽENOST. To je ono. Nebeský stav. Nejedná se o hlučnou veselost, ale o stav dokonalého naplnění a klidu.
Když přijdete o majetek nebo vás někdo urazí, „vnější člověk“ trpí. Ale „vnitřní člověk“ (který je spojen s Bohem) zůstává v radosti.
Jistý středověký mistr říká: „Kdybych měl být nemocný, byl bych nemocný pro Boha, měl bych v tom radost.“
Tady je ten rozdíl: My si myslíme, že radost je opak smutku. Pravá radost je ovšem nadřazená smutku i veselosti. Je to vnitřní klid, který dokáže „být rád“ i uprostřed bolesti, protože ví, že bolest nemůže narušit podstatu duše – spojení s Bohem.
Tato pravá radost, o které mluvíme, se opírá o poznání Pravdy a ústí v dokonalou svobodu. Není to radost z něčeho, není to prožitek, je to stav bytí.
Ve středověku někdo řekl: „Kdo hledá radost mimo sebe, ten ji nikdy nenajde. Kdo má Boha v sobě, ten má radost v sobě, ať se venku děje cokoliv.“ Abychom měli Boha v sobě, musíme opustit všechno i sami sebe.
Milovaní bratři a sestry, odložme dnes na Květnou neděli na přímluvu Panny Marie naše emocionální houpačky a vstupme S KRISTEM DÍKY JEHO VYKOUPENÍ do hlubokého, tichého, věčného klidu, který je nejčistší formou radosti. Amen.

(Obohatilo vás kázání? Tak se o něj podělte.)

Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho!
Na Zelený čtvrtek večer jsme počínali den vykoupení, který byl dlouhý a vyplatil se.
Dnes učinil Hospodin nový den, den věčnosti, osmý den. Ten den je tu, jenom to lidé neví. Ta zpráva o spáse se šíří příliš pomalu. Nejrychleji tu zprávu poznala Matka Boží, Panna Maria (a všichni musí do její školy). Hned po Zmrtvýchvstání vidí svého oslaveného Syna a chce se mu klanět. Jiní lidé mají těžkosti. Nejdříve musí přijít ke hrobu. Musí vidět hrob prázdný. Musí jít a zvěstovat jiným, že Pán vstal z mrtvých, ačkoliv ho sami ještě neviděli. Co to znamená?
Znamená to, že nejdříve musí získat víru! A nejenom víru, ale s vírou i naději a lásku. Teprve potom, ho mohou uvidět! Anna Kateřina Emmerichová říká, že mnohdy se Pán Ježíš, nebo nadpřirozené jevy ukazují lidem a oni je vůbec nevidí. Někdy někdo trošku něco zahlédne, ale jinak jsme slepý.
Prázdný hrob v nás má vzbudit víru. Hlásání evangelia o zmrtvýchvstání jiným, třebaže my sami jsme Pána ještě neviděli, má v nás vzbudit víru. Pán je zde, ale my ho nevidíme.
Prozradím vám, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl. Svatý Jan od Kříže učí, co to je víra. Ani já jsem to do nedávna nevěděl. On říká, že víra je něco jako nadpřirozené světlo v temnotě rozumu. Člověk musí svůj rozum ponořit do dokonalé temnoty a prázdnoty a v tomto nic, mu zazáří nadpřirozená víra. Věděli jste to?
Dále říká, co to je naděje. Je to jako nadpřirozené světlo v temnotě paměti. A láska je jako nadpřirozené světlo v temnotě vůle. Čili máme dokonale vyprázdnit svou paměť a nic si nepamatovat. Máme dokonale vyprázdnit svou vůli a nic nechtít. Jinými slovy, dokonale se zříci sami sebe. Pak se nám Bůh může dát, a to božským nadpřirozeným způsobem, protože jinak to ani není možné.
A o to jde. Lidé přichází k prázdnému hrobu. Co si asi myslí? „Už ničemu nerozumím.“ Jsou totálně zmatení. Vzdávají se svého pojetí spásy. Zříkají se sebe. A v tu chvíli jsou uschopněni vidět Pána.
Toto pravé patření na Boha věčně živého, na Jeho Syna zmrtvýchvstalého, mocí Ducha Svatého, který toto patření působí, to Vám přeji a vyprošuji do doby velikonoční, i do celého vašeho nikdy nekončícího věčného života. Amen.

O pravé víře, naději a lásce budeme mluvit na Zasvěcení Panně Marii ve Vyšším Brodě. Svatý Jan od Kříže nás povede na horu Karmel. Tento výstup bude též i sestupem do hlubin mystiky. IN ALTUM