Bylo nebylo, stalo se nestalo.
Když Adam se svou ženou byli vyhnáni z ráje, usadili se v hornaté krajině poblíž dnešního Jeruzaléma. Pod jedním kopcem, kde vyvěral z hlubin vydatný pramen. Obhospodařovali pole, chovali stáda a z toho pramene brali vodu pro sebe i pro dobytek. Měli mnoho dětí, a děti vyrostly v silné muže a krásné ženy.
A když Adam zestárnul, řekl si: „Předám svůj dům, pole a stáda svému synu Sétovi. Ale ještě než mu vše odevzdám, chci po sobě zanechat jedno poslední dílo. Vykopu a vyhloubím vedle pramene velkou, krásnou cisternu. Pak se stáhnu do ústraní.“
I dal se Adam do práce. Kopal v skále, nosil kameny, zdil, omítal. Tři měsíce neúnavně pracoval. A třetího měsíce bylo skvělé dílo hotovo: cisterna pevná, prostorná, dokonale vyzděná, s těžkým dřevěným víkem.
Toho večera, kdy Adam cisternu poprvé naplnil vodou, byl spokojen. Odešel s Evou do ústraní, neboť se chtěl ještě jednou vydat na cestu po světě, aby uviděl, jak jeho děti žijí v různých krajích země.
Té noci spal Adam tvrdě, znaven svou prací. A byl úplněk. Měsíc stříbrně osvěcoval onu stráň, kde poprvé v dějinách stály vedle sebe pramen a cisterna.
A ta cisterna – první ze všech cisteren – byla matkou všech cisteren, které kdy byly a budou.
Pod stejným kopcem stáli tedy pramen a cisterna.
Cisterna byla velká, krásně vyzděná, s těžkým dřevěným víkem. Pyšnila se: „Hleď, sousede, jaká jsem stavba! Sám otec Adam mě stavěl tři měsíce. Mám pevné stěny, hladkou omítku, víko proti prachu. A ve mně – kolik vody! Sto věder, dvě stě věder! Já jsem bohatá. Já jsem pevná. Já jsem paní svého obsahu. A co jsi ty? Díra v zemi. Žádné stěny, žádné víko, žádná míra. Bída.“
Pramen tiše odpověděl: „Máš pravdu. Já jsem jen díra v zemi. Sám o sobě nic nemám. Co ve mně teče, není mé – přichází z hlubin, které neznám. A zase odtéká, kam nevidím. Já jen nechávám proudit.“
Cisterna se zasmála: „Vidíš! Sám přiznáváš, že nic nejsi. Já alespoň vím, co mám a kolik toho mám. Ty ani nevíš, co tebou prošlo včera.“
„Nevím,“ řekl pramen. „Vím jen, že to nikdy nepřestává téct.“
Cisterna se rozohnila: „A víš, že já tě přežiji? Já jsem postavena na věky. Mé kameny vydrží sto let, dvě stě let. Tebe zasype jediný déšť a kámen, co spadne shora. Pomíjivý. Křehký. Jednoho dne tě nikdo nenajde.“
Pramen řekl: „Možná. Ale pokud mě zasype kámen – voda si vždycky najde jinou cestu. Pramen umřít nemůže – jen se přesunout dál. Ptej se vody.“
A cisterna umlkla. Tato myšlenka jí byla nepříjemná. A bylo ticho.
Adam se mezitím vydal na cesty. Jako stařec-poutník obcházel svět. Navštívil Kaina v jeho zemi, navštívil syny synů svých, viděl města, viděl pouště, viděl moře, kterých dříve nebylo. A po mnoha měsících se vracel zpátky domů.
Byl celý znavený. Vysílený. Vyprahlý žízní. Klopýtal po stezce, kterou kdysi sám vyšlapal.
A došel ke kopci, kde stál jeho dům. Šel nejprve k cisterně. Té cisterně, kterou sám stavěl třemi měsíci práce. Odsunul dřevěné víko a sklonil se k vodě –
– a couvl. Voda uvnitř stála už dlouho, byla zelená, hustá, páchla bahnem. Stála tam tak dlouho, že už nebyla vodou, ale jen vzpomínkou na vodu. „Tohle není voda,“ zašeptal Adam a otřel si ústa.
Otočil se a uviděl pramen. Tu nepatrnou díru v zemi, z níž tiše vytékal čistý proud. Klekl si. Sklonil tvář. A pil. Pil dlouho, dychtivě, až mu voda stékala po vousech. A když zvedl hlavu, oči měl plné slz.
Uvědomil si něco, něco mu bylo jasné.
Pochopil v tu chvíli, co celá léta tušil, ale nikdy si to neodvážil přiznat. Že on sám, dokud byl v ráji, byl pramenem. Pramenem, kterým protékalo Boží stvoření od Otce směrem do světa, do přírody, do tváří všech tvorů. Byl průchodem, otevřeným kanálem napojeným na Boha. Skrze něho proudilo poznání, láska, jméno věcí – Bůh dával, on předával.
Až přišel den, kdy se Adam u stromu poznání rozhodl, že to uchopí. Že to pojme, pohltí, podrží. Že si přivlastní ten průtok, který skrze něho tekl. Že řekne: „Toto je moje vědění. Já vím, já to chápu.“
A v tu chvíli se v něm pramen uzavřel. Stal se cisternou. Cisternou sám pro sebe. A všechno, co dříve protékalo k druhým a jako chvála tvorů k Bohu zpět, zůstalo v něm stát. A začalo hnít.
Z prvního člověka-pramene se stal první člověk-cisterna. A v něm se celé hmotné bytí, kterým měl Bůh proudit do světa, zkazilo.
Adam plakal u pramene a vzpomínal na ráj.
Bratři a sestry, a teď slyšte radostnou zvěst dnešního evangelia.
Pán Ježíš nám slibuje, že skrze Ducha Svatého můžeme být znovu napojeni na Boha. Že se z nás může opět stát pramen – kterým proudí Boží život do světa.
A to je ono prosit ve jménu Ježíšově, jednat ve jménu Jeho, v Jeho Duchu. Opět se máme stát prameny, které Bůh užívá a které dávají živou vodu. Ne jako cisterna, která chce něco držet pro sebe, ale jako otevřený průchod, který nechce nic, jen nechává plynout to, co je z Boha, dál.
Sám Pán to slíbil samařské ženě u Jákobovy studny:
„Kdo by se napil vody, kterou já mu dám, nebude žízniti na věky; ale voda, kterou já mu dám, učiní se v něm pramenem vody pramenící do života věčného.“ (Jan 4,14)
Slyšte dobře, drazí: pramenem v nás. Ne cisternou. Pramenem, který tryská a vytéká do života věčného.
A přece – v každém z nás žije dál starý Adam. Cisterna se v nás ozývá znovu a znovu. Chce počítat, srovnávat, hromadit, vlastnit. Chce pochopit Boha, uchopit neohraničeného. Nový člověk v nás musí naopak nechat věci být. Nechat být. Nezasahovat příliš do díla Božího. Důvěřovat, že pramen pracuje sám.
A sám Bůh ústy proroka Jeremiáše naříká nad svým lidem:
„Dvojí zlo spáchal lid můj: Mne opustili, pramen vody živé, a vykopali si cisterny rozpukané, které vody udržet nemohou.“ (Jer 2,13)
Drazí, již brzy budou Letnice – buďme prameny. Pak skrze nás přijde k druhým živá voda. A my sami nikdy nevyschneme. Protože pramen není náš – ale teče z Boha.
Amen.