21. 6. 2026
Kázání na 4. neděli po Letnicích
Evangelium: Lk 5,1–11 — zázračný rybolov
Když jsem se dnes ráno probudil, uvařil jsem si kávu, posadil se — a prostě jsem byl. A v tom tichu si uvědomuji: jsem jenom proto, že na mě Bůh myslí. Právě teď, v tomto okamžiku, mě Bůh chce. Nepřestává mě chtít. A protože mě chce, vlévá do mě bytí jako nepřetržitý proud — a já jsem. Kdyby ten proud na jediný okamžik ustal, kdyby si na mě Bůh přestal vzpomínat, zhroutil bych se zpátky do nicoty, z níž jsem vzešel. Ale protože na mě myslí, jsem a nemohu nebýt.
Přijal jsem tedy dnes ráno své bytí vědoměji než jindy. A myslel jsem na Boha. A tu se mi ukázalo, odkud pramení první a největší přikázání: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Vždyť Bůh na mě myslí bez ustání, bez ustání mě miluje — a tak i já mám bez ustání myslet na něho a milovat ho. To přikázání nemáme plnit jednou za den, nýbrž neustále. A kdykoli je neplníme, hřešíme.
A je v tom ještě cosi hlubšího. Když Bůh myslí na mě a miluje mě, miluje skrze mě vlastně sám sebe. Neboť Bůh myslí dobro a chce dobro — a to Dobro je on sám. To Dobro mi vkládá do srdce a miluje je ve mně. Má láska k Bohu tedy není nic jiného než Boží láska, která se ve mně vrací ke svému Prameni.
Jenže — a teď přichází to, co znáte stejně dobře jako já. Seděl jsem, přemýšlel o Bohu a usrkával tu kávu. A najednou jsem zjistil, že myslím už jen na tu kávu: jak je dobrá, jak voní, jak hřeje. Mysl odešla od Boha a přilnula k šálku. A v té chvíli jsem zhřešil. Ne proto, že je káva zlá — káva je dar. Ale proto, že on na mě myslel bez přestání, a já jsem na něho kvůli šálku zapomněl. Měl jsem přitom pít a myslet na Boha — vidět, že je to on, kdo dává té kávě chuť, vůni i osvěžení, a chválit ho i v té obyčejné věci.
Pak jsem si však uvědomil ještě jedno, a to je útěcha. Pod proměnlivou hladinou našich myšlenek je v srdci hlubší vrstva, a ta zůstává nakloněna k Bohu i tehdy, když mysl chvilkově bloudí jinde. I když na Boha na okamžik nemyslím, přece jen ho mám rád a směřuji k němu.
Ale pozor — tady je nebezpečí. Když člověk na Boha zapomíná dlouho, den po dni se nechá pohlcovat věcmi tohoto světa, přenastaví se nakonec i ta hlubší vrstva srdce. A člověk to často ani neví. Navenek se snad ještě modlí, ale jeho nitro už lne k něčemu jinému — k nějaké věci, k nějakému člověku. Boha už nemiluje, k Bohu už nesměřuje — a netuší to.
Jak to poznáme? Právě ve chvílích, kdy se uvolníme, kdy máme okamžik pro sebe a vypneme to úmyslné, aktivní myšlení. Tehdy můžeme vypozorovat, kam naše srdce samo od sebe zaletí, k čemu se přirozeně uchyluje. A právě to je ta věc, kterou doopravdy milujeme. To si lidé neuvědomují — ale Církev si to uvědomuje velmi dobře.
Proto Církev ukládá kněžím, mnichům a řeholníkům, aby se v pravidelných hodinách vraceli k Bohu v modlitbě — každé tři hodiny breviář. Nejde o to něco odříkat. Jde o to, aby ta hluboká vrstva srdce neopustila Boha a nepřilnula ke světu. To je teprve pravá modlitba: když se modlí nejhlubší vrstva srdce, když je celá obrácena k Bohu. U mnohých je to však, žel, obráceně: jejich nitro samo míří ke světským věcem, které si oblíbili, a i když se nutí k modlitbě, pořád se jim tam vtírají myšlenky na milovaný předmět nebo na milovanou osobu. Kdo se však naučí modlit tou hlubokou vrstvou srdce a zůstane trvale obrácen k Bohu, ten pak všechno přijímá z Boží ruky.
A právě sem míří dnešní evangelium. Apoštolové se celou noc lopotili a nechytili nic. Pak na Pánovo slovo spustili sítě — a chytili tolik ryb, že se sítě trhaly a obě lodě se málem potápěly. Poznali, že to způsobil Pán, že je to Boží zásah, a obrátili k němu svá srdce. Ale na jedno zapomněli: že i ta předchozí marná noc, kdy nechytili nic, byla také dílem Božím. I to způsobil on.
Člověk, který stojí před Boží tváří, přijímá z jeho ruky obojí — velký rybolov i prázdnou síť. Takovému člověku stačí, že ví, že ho Bůh miluje. Vždyť kdyby nám Bůh, který nás miluje, dal něco zlého, odporovalo by to jeho lásce. Máme tedy jistotu, že od Boha dostáváme vždycky jen dobro — v hojnosti i v nedostatku. Dokonce i nemoc z Boží ruky je dobrem. Proto svatá Terezička vnímala chrlení krve při tuberkulóze jako „růže od ženicha.“
A všimněte si, čím dnešní evangelium končí. Apoštolové vytáhli lodě na břeh, „opustili všechno a šli za ním“. Nechali tam plné sítě, lodě i ten největší úlovek svého života — a šli. To je obraz toho, o čem mluvíme. Opustit všechno neznamená jen rozdat majetek. Znamená to odpoutat tu hlubokou vrstvu srdce ode všeho, co není Bůh, a přilnout jen k němu. Apoštolové už nelnuli k rybám ani ke člunu — přilnuli k Pánu. A právě to máme dělat i my, v každém okamžiku: stále znovu opouštět onen šálek kávy, onu věc, onu osobu — a vracet se k tomu, který na nás bez ustání myslí. Přebývat před jeho tváří, myslet na něho, milovat ho — to je ono „opustit všechno a jít za ním“, přenesené do každé hodiny našeho dne.
A tady musím říci něco vážného. Velikým hříchem dnešních lidí, kteří usilují o spásu duší, je, že nemyslí na Boha, ale úspěch apoštolátu připisují sobě. Myslí si, že to oni mají někoho obrátit, někoho zachránit. A zapomínají, že je to Bůh, kdo dává velký rybolov i prázdnou síť. Že je v jeho moci, kdyby chtěl, obrátit třeba v jediném okamžiku celou Evropu na katolickou víru. A právě proto, že si to neuvědomujeme a úspěchy přičítáme sobě, je naše úsilí tak často neplodné.
Dovolte mi to ukázat na svaté Kateřině Sienské. V Sieně žil zatvrzelý muž jménem Nanni, který se nechtěl usmířit se svými nepřáteli, byl to nebezpečný ukrutník. Mnoho kněží i svatá Kateřina ho varovali, domlouvali mu — marně; uši svého srdce zacpal jako hluchá zmije. Tu světice umlkla a pohroužila se do hluboké modlitby až k vytržení. Ten muž se náhle rozplakal: „Co je to za sílu, která mě táhne a drží? Kdo mě to spoutal?“ Padl na kolena a slíbil smír. Kateřina ho neobrátila svými slovy. Obrátil ho Bůh, kterého vzývala. Lidská snaha nestačí, obrácení působí Bůh.
Tak tedy, bratří: nepřičítejme dílo sobě. Opusťme jako apoštolové všechno a pojďme za Pánem; stůjme před jeho tváří a přijímejme z jeho ruky velký rybolov i prázdnou síť — a nechme jednat jeho. Amen.
Predigt am 4. Sonntag nach Pfingsten
Evangelium: Lk 5,1–11 — der wunderbare Fischfang
Als ich heute Morgen aufwachte, kochte ich mir einen Kaffee, setzte mich — und war einfach. Und in dieser Stille wird mir bewusst: Ich bin nur, weil Gott an mich denkt. Gerade jetzt, in diesem Augenblick, will Gott mich. Er hört nicht auf, mich zu wollen. Und weil er mich will, strömt er das Sein in mich wie einen ununterbrochenen Strom — und so bin ich. Hörte dieser Strom auch nur einen Augenblick auf, vergäße Gott mich auch nur für einen Moment, so stürzte ich zurück in das Nichts, aus dem ich hervorgegangen bin. Aber weil er an mich denkt, bin ich und kann nicht nicht sein.
So nahm ich heute Morgen mein Sein bewusster an als sonst. Und ich dachte an Gott. Und da zeigte sich mir, woher das erste und größte Gebot quillt: „Du sollst den Herrn, deinen Gott, lieben aus deinem ganzen Herzen, aus deiner ganzen Seele und aus deinem ganzen Gemüte.“ Denn Gott denkt ohne Unterlass an mich, ohne Unterlass liebt er mich — und so soll auch ich ohne Unterlass an ihn denken und ihn lieben. Dieses Gebot sollen wir nicht einmal am Tag erfüllen, sondern unablässig. Und sooft wir es nicht erfüllen, sündigen wir.
Und es steckt darin noch etwas Tieferes. Wenn Gott an mich denkt und mich liebt, so liebt er durch mich eigentlich sich selbst. Denn Gott denkt das Gute und will das Gute — und dieses Gute ist er selbst. Dieses Gute legt er mir ins Herz und liebt es in mir. Meine Liebe zu Gott ist also nichts anderes als die Liebe Gottes, die in mir zu ihrem Quell zurückkehrt.
Doch — und nun kommt das, was ihr ebenso gut kennt wie ich. Ich saß da, dachte an Gott und schlürfte diesen Kaffee. Und auf einmal merkte ich, dass ich nur noch an den Kaffee dachte: wie gut er ist, wie er duftet, wie er wärmt. Mein Geist verließ Gott und hängte sich an die Tasse. Und in diesem Augenblick sündigte ich. Nicht etwa, weil der Kaffee schlecht wäre — der Kaffee ist eine Gabe. Sondern weil er ohne Unterlass an mich dachte, ich aber um einer Tasse willen ihn vergaß. Ich hätte trinken und dabei an Gott denken sollen — sehen, dass er es ist, der dem Kaffee Geschmack, Duft und Erquickung gibt, und ihn auch in dieser ganz gewöhnlichen Sache loben.
Dann aber wurde mir noch eines bewusst, und das ist ein Trost. Unter der wechselnden Oberfläche unserer Gedanken liegt im Herzen eine tiefere Schicht, und diese bleibt Gott zugeneigt, auch wenn der Geist für einen Augenblick anderswo umherirrt. Auch wenn ich für einen Moment nicht an Gott denke, habe ich ihn dennoch lieb und bin auf ihn hin ausgerichtet.
Aber Achtung — hier liegt die Gefahr. Wenn der Mensch Gott lange vergisst und sich Tag für Tag von den Dingen dieser Welt verschlingen lässt, dann stellt sich am Ende auch jene tiefere Schicht des Herzens um. Und der Mensch weiß es oft nicht einmal. Nach außen betet er vielleicht noch, aber sein Inneres hängt schon an etwas anderem — an einer Sache, an einem Menschen. Gott liebt es nicht mehr, auf Gott ist es nicht mehr hin ausgerichtet — und es ahnt es nicht.
Woran erkennen wir das? Gerade in den Augenblicken, in denen wir uns entspannen, in denen wir einen Moment für uns haben und das absichtliche, tätige Denken ausschalten. Dann können wir beobachten, wohin unser Herz von selbst eilt, wozu es von Natur aus hinneigt. Und gerade das ist jene Sache, die wir in Wahrheit lieben. Die Menschen machen sich das nicht bewusst — aber die Kirche ist sich dessen sehr wohl bewusst.
Darum trägt die Kirche den Priestern, Mönchen und Ordensleuten auf, zu festen Stunden im Gebet zu Gott zurückzukehren — alle drei Stunden das Brevier. Es geht nicht darum, etwas herzusagen. Es geht darum, dass jene tiefe Schicht des Herzens Gott nicht verlasse und sich nicht an die Welt hänge. Das erst ist das wahre Gebet: wenn die tiefste Schicht des Herzens betet, wenn sie ganz auf Gott hin gewendet ist. Bei vielen ist es jedoch leider umgekehrt: Ihr Inneres strebt von selbst zu den weltlichen Dingen, die sie liebgewonnen haben, und auch wenn sie sich zum Gebet zwingen, drängen sich ihnen immerfort die Gedanken an den geliebten Gegenstand oder an den geliebten Menschen auf. Wer aber lernt, mit jener tiefen Schicht des Herzens zu beten, und beständig auf Gott hin gewendet bleibt, der nimmt dann alles aus der Hand Gottes.
Und genau dahin zielt das heutige Evangelium. Die Apostel mühten sich die ganze Nacht und fingen nichts. Dann ließen sie auf das Wort des Herrn die Netze aus — und fingen so viele Fische, dass die Netze rissen und beide Boote fast sanken. Sie erkannten, dass es der Herr gewirkt hatte, dass es ein Eingreifen Gottes war, und wandten ihm ihre Herzen zu. Aber eines vergaßen sie: dass auch jene vorausgehende vergebliche Nacht, in der sie nichts fingen, ebenso ein Werk Gottes war. Auch das hat er gewirkt.
Der Mensch, der vor dem Angesicht Gottes steht, nimmt aus seiner Hand beides — den großen Fischfang und das leere Netz. Einem solchen Menschen genügt es, zu wissen, dass Gott ihn liebt. Denn gäbe uns Gott, der uns liebt, etwas Böses, so widerspräche das seiner Liebe. Wir haben also die Gewissheit, dass wir von Gott immer nur Gutes empfangen — im Überfluss wie im Mangel. Selbst die Krankheit aus Gottes Hand ist ein Gut. Darum empfand die heilige Therese vom Kinde Jesu den Blutsturz bei der Tuberkulose als „Rosen vom Bräutigam“.
Und achtet darauf, womit das heutige Evangelium endet. Die Apostel zogen die Boote an Land, „ließen alles zurück und folgten ihm nach“. Sie ließen dort die vollen Netze, die Boote und den größten Fang ihres Lebens — und gingen. Das ist ein Bild dessen, wovon wir sprechen. Alles zurücklassen heißt nicht bloß, den Besitz wegzugeben. Es heißt, jene tiefe Schicht des Herzens von allem loszulösen, was nicht Gott ist, und allein an ihm zu hängen. Die Apostel hingen nicht mehr an den Fischen noch am Boot — sie hingen am Herrn. Und genau das sollen auch wir tun, in jedem Augenblick: immer wieder jene Tasse Kaffee, jene Sache, jenen Menschen zurücklassen — und zu dem zurückkehren, der ohne Unterlass an uns denkt. Vor seinem Angesicht weilen, an ihn denken, ihn lieben — das ist jenes „alles zurücklassen und ihm nachfolgen“, übertragen in jede Stunde unseres Tages.
Und hier muss ich etwas Ernstes sagen. Die große Sünde der heutigen Menschen, die sich um das Heil der Seelen mühen, besteht darin, dass sie nicht an Gott denken, sondern den Erfolg des Apostolats sich selbst zuschreiben. Sie meinen, sie seien es, die jemanden bekehren, die jemanden retten müssten. Und sie vergessen, dass es Gott ist, der den großen Fischfang gibt wie auch das leere Netz. Dass es in seiner Macht steht, wenn er nur wollte, etwa in einem einzigen Augenblick ganz Europa zum katholischen Glauben zu bekehren. Und gerade weil wir uns das nicht bewusst machen und die Erfolge uns selbst zuschreiben, ist unser Bemühen so oft unfruchtbar.
Lasst es mich an der heiligen Katharina von Siena zeigen. In Siena lebte ein verstockter Mann namens Nanni, der sich mit seinen Feinden nicht versöhnen wollte, ein gefährlicher Gewalttäter. Viele Priester und auch die heilige Katharina warnten ihn, redeten ihm zu — vergebens; die Ohren seines Herzens verschloss er wie eine taube Natter. Da verstummte die Heilige und versank in ein tiefes Gebet bis zur Verzückung. Plötzlich brach jener Mann in Tränen aus: „Was ist das für eine Kraft, die mich zieht und festhält? Wer hat mich gefesselt?“ Er fiel auf die Knie und versprach den Frieden. Katharina bekehrte ihn nicht durch ihre Worte. Es bekehrte ihn Gott, den sie anrief. Das menschliche Bemühen genügt nicht — die Bekehrung wirkt Gott.
So denn, meine Brüder: Schreiben wir das Werk nicht uns selbst zu. Lassen wir wie die Apostel alles zurück und folgen wir dem Herrn nach; stehen wir vor seinem Angesicht und nehmen wir aus seiner Hand den großen Fischfang wie auch das leere Netz — und lassen wir ihn wirken. Amen.
Kazanie na 4. Niedzielę po Zesłaniu Ducha Świętego
Ewangelia: Łk 5,1–11 — cudowny połów ryb
Gdy obudziłem się dziś rano, zaparzyłem sobie kawę, usiadłem — i po prostu byłem. I w tej ciszy uświadamiam sobie: jestem tylko dlatego, że Bóg o mnie myśli. Właśnie teraz, w tej chwili, Bóg mnie chce. Nie przestaje mnie chcieć. A ponieważ mnie chce, wlewa we mnie istnienie jak nieprzerwany strumień — i dlatego jestem. Gdyby ten strumień ustał choćby na jedną chwilę, gdyby Bóg choć na moment o mnie zapomniał, runąłbym z powrotem w nicość, z której wyszedłem. Ale ponieważ o mnie myśli, jestem i nie mogę nie być.
Przyjąłem więc dziś rano swoje istnienie bardziej świadomie niż kiedy indziej. I myślałem o Bogu. I wtedy ukazało mi się, skąd wypływa pierwsze i największe przykazanie: „Będziesz miłował Pana Boga twego z całego serca twego, z całej duszy twojej i z całej myśli twojej.“ Bóg bowiem myśli o mnie bez ustanku, bez ustanku mnie miłuje — a więc i ja mam bez ustanku myśleć o Nim i miłować Go. Tego przykazania nie mamy wypełniać raz na dzień, lecz nieustannie. A ilekroć go nie wypełniamy, grzeszymy.
A kryje się w tym jeszcze coś głębszego. Gdy Bóg myśli o mnie i mnie miłuje, to przeze mnie miłuje właściwie samego siebie. Bóg bowiem myśli dobro i chce dobra — a tym Dobrem jest On sam. To Dobro składa mi w sercu i miłuje je we mnie. Moja miłość ku Bogu nie jest więc niczym innym jak miłością Boga, która we mnie powraca do swego Źródła.
Lecz — i teraz przychodzi to, co znacie równie dobrze jak ja. Siedziałem, myślałem o Bogu i popijałem tę kawę. I nagle spostrzegłem, że myślę już tylko o kawie: jaka jest dobra, jak pachnie, jak grzeje. Mój umysł odszedł od Boga i przylgnął do filiżanki. I w tej chwili zgrzeszyłem. Nie dlatego, że kawa jest zła — kawa jest darem. Lecz dlatego, że On myślał o mnie bez przerwy, a ja przez filiżankę o Nim zapomniałem. Powinienem był pić i przy tym myśleć o Bogu — widzieć, że to On daje kawie smak, woń i orzeźwienie, i chwalić Go nawet w tej całkiem zwykłej rzeczy.
Potem jednak uświadomiłem sobie jeszcze jedno, i to jest pociecha. Pod zmienną powierzchnią naszych myśli leży w sercu głębsza warstwa, i ona pozostaje skłoniona ku Bogu nawet wtedy, gdy umysł na chwilę błądzi gdzie indziej. Choć przez moment nie myślę o Bogu, przecież Go miłuję i ku Niemu zmierzam.
Ale uwaga — tu leży niebezpieczeństwo. Gdy człowiek długo zapomina o Bogu i dzień po dniu daje się pochłaniać rzeczom tego świata, wtedy w końcu przestawia się i owa głębsza warstwa serca. A człowiek często nawet o tym nie wie. Na zewnątrz może jeszcze się modli, ale jego wnętrze lgnie już do czegoś innego — do jakiejś rzeczy, do jakiegoś człowieka. Boga już nie miłuje, ku Bogu już nie zmierza — i nie domyśla się tego.
Po czym to poznamy? Właśnie w chwilach, gdy się odprężamy, gdy mamy moment dla siebie i wyłączamy to zamierzone, czynne myślenie. Wtedy możemy zaobserwować, dokąd nasze serce samo z siebie ulatuje, ku czemu samo z natury się skłania. I właśnie to jest ta rzecz, którą naprawdę miłujemy. Ludzie sobie tego nie uświadamiają — ale Kościół jest tego bardzo dobrze świadomy.
Dlatego Kościół nakazuje kapłanom, mnichom i zakonnikom, aby o stałych godzinach wracali do Boga w modlitwie — co trzy godziny brewiarz. Nie chodzi o to, by coś odmówić. Chodzi o to, by owa głęboka warstwa serca nie opuściła Boga i nie przylgnęła do świata. To dopiero jest prawdziwa modlitwa: gdy modli się najgłębsza warstwa serca, gdy jest cała zwrócona ku Bogu. U wielu jest jednak, niestety, odwrotnie: ich wnętrze samo dąży ku rzeczom światowym, które sobie upodobali, i choć zmuszają się do modlitwy, ciągle wciskają się im myśli o umiłowanym przedmiocie lub o umiłowanej osobie. Kto zaś nauczy się modlić ową głęboką warstwą serca i pozostaje trwale zwrócony ku Bogu, ten przyjmuje już wszystko z ręki Bożej.
I właśnie tu zmierza dzisiejsza Ewangelia. Apostołowie trudzili się całą noc i nic nie złowili. Potem na słowo Pana zarzucili sieci — i złowili tyle ryb, że sieci się rwały, a obie łodzie omal nie tonęły. Poznali, że sprawił to Pan, że było to działanie Boże, i zwrócili ku Niemu swoje serca. Lecz o jednym zapomnieli: że i owa wcześniejsza bezowocna noc, w której nic nie złowili, była również dziełem Bożym. To również On sprawił.
Człowiek, który stoi przed obliczem Boga, przyjmuje z Jego ręki jedno i drugie — wielki połów i pustą sieć. Takiemu człowiekowi wystarczy wiedzieć, że Bóg go miłuje. Gdyby bowiem Bóg, który nas miłuje, dał nam coś złego, sprzeciwiałoby się to Jego miłości. Mamy więc pewność, że od Boga otrzymujemy zawsze tylko dobro — i w obfitości, i w niedostatku. Nawet choroba z ręki Bożej jest dobrem. Dlatego święta Teresa od Dzieciątka Jezus odczuwała krwotok przy gruźlicy jako „róże od Oblubieńca“.
I zauważcie, czym kończy się dzisiejsza Ewangelia. Apostołowie wyciągnęli łodzie na brzeg, „opuścili wszystko i poszli za Nim“. Zostawili tam pełne sieci, łodzie i największy połów swego życia — i poszli. To jest obraz tego, o czym mówimy. Opuścić wszystko nie znaczy tylko rozdać majątek. Znaczy to oderwać ową głęboką warstwę serca od wszystkiego, co nie jest Bogiem, i przylgnąć jedynie do Niego. Apostołowie nie lgnęli już do ryb ani do łodzi — przylgnęli do Pana. I właśnie to mamy czynić i my, w każdej chwili: wciąż na nowo opuszczać ową filiżankę kawy, ową rzecz, owego człowieka — i wracać do Tego, który bez ustanku o nas myśli. Trwać przed Jego obliczem, myśleć o Nim, miłować Go — to jest owo „opuścić wszystko i pójść za Nim“, przeniesione w każdą godzinę naszego dnia.
I tu muszę powiedzieć coś poważnego. Wielkim grzechem dzisiejszych ludzi, którzy trudzą się o zbawienie dusz, jest to, że nie myślą o Bogu, lecz powodzenie apostolatu przypisują sobie. Sądzą, że to oni mają kogoś nawrócić, kogoś ocalić. I zapominają, że to Bóg daje wielki połów, jak i pustą sieć. Że jest w Jego mocy, gdyby tylko chciał, nawrócić choćby w jednej chwili całą Europę na wiarę katolicką. I właśnie dlatego, że sobie tego nie uświadamiamy, a powodzenie przypisujemy sobie, nasz trud jest tak często bezowocny.
Pozwólcie, że pokażę to na świętej Katarzynie ze Sieny. W Sienie żył zatwardziały człowiek imieniem Nanni, który nie chciał pojednać się ze swoimi wrogami, był to niebezpieczny okrutnik. Wielu kapłanów, a także święta Katarzyna, ostrzegali go i przemawiali mu do rozsądku — daremnie; uszy swego serca zatkał jak głucha żmija. Wtedy święta umilkła i pogrążyła się w głębokiej modlitwie aż do zachwycenia. Ów człowiek nagle wybuchnął płaczem: „Cóż to za moc, która mnie ciągnie i trzyma? Kto mnie spętał?“ Padł na kolana i przyrzekł pojednanie. Katarzyna nie nawróciła go swoimi słowami. Nawrócił go Bóg, którego wzywała. Ludzki trud nie wystarcza — nawrócenie sprawia Bóg.
A zatem, bracia: nie przypisujmy dzieła sobie. Opuśćmy jak apostołowie wszystko i pójdźmy za Panem; stójmy przed Jego obliczem i przyjmujmy z Jego ręki wielki połów, jak i pustą sieć — i pozwólmy Jemu działać. Amen.