Kázání na 5. neděli po Letnicích

Evangelium: Mt 5,23 — Si ergo offers munus tuum …

Pán Ježíš nás v horské řeči učí, že nebude-li naše spravedlnost dokonalejší než spravedlnost zákoníků a farizeů, do nebeského království nevejdeme. Učí o jednotlivých přikázáních: nezabiješ, nesesmilníš a tak dále, a vždy poukazuje na to, že hřích začíná už zkaženým myšlením a mluvením, ne teprve skutkem samým, jak věřili farizeové. Uveďme si příklad: Cizoložství nezačíná rozlukou a soužitím s jiným partnerem, ale už žádostivým pohledem na ženu. Nebo dnešní evangelium: Zabití není jenom usmrcení člověka, ale začíná už hněvem. Pán Ježíš požaduje dokonalejší spravedlnost ve všech přikázáních a končí svou řeč maximem: Buďte dokonalí, jako je dokonalý i váš Otec nebeský. Abychom tedy vstoupili do nebe, musíme být tak dokonalí, jako je dokonalý sám Bůh!

Dnešní evangelium obsahuje jeden malý detail, který nám ukáže, že většina současných křesťanů nejen že nepřekonala spravedlnost zákoníků a farizeů, ale dokonce stojí hluboko pod ní. Pán Ježíš říká: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři“ nejdřív se usmiř s bratrem, aby tvá láska k Bohu byla opravdová. Protože nelze milovat Boha, když se nemiluje bratr. Pánu Ježíši jde o ryzí bohoslužbu, dokonalou lásku k Bohu.

Přinášení obětí je bohoslužba, je to vyjádření lásky k Bohu. Židé v čase Pána Ježíše měli bohoslužbu a přinášení obětí hluboko v sobě - oproti současnému křesťanstvu. Tenkrát byl chrám doslova obětním provozem, jenž běžel od svítání do soumraku. Křesťan dnes „dar k oltáři“ nechápe, protože mši svatou prožívá jako obřad pro něho samého. Hlavně ten posun od tradiční mše k nové je markantní, kde se zdůrazňuje hostina, společenství, nasměrování kněze k lidem, více než samotná oběť.

Tehdejší Izraelita naopak žil ve světě, kde se oběť přinášela při narození dítěte, při uzdravení, při hříchu, při díkůvzdání, při svátku — soustavně a hmatatelně.

Druhů obětí bývalo pět: celopal, oběť pokrmová, oběť pokojná, oběť za hřích, oběť za vinu. Ježíšova oběť pak obsahuje všech těchto pět způsobů v sobě.

1. Celopal
   Zvíře se spálilo celé, do posledního kousku. Nikdo z něho nic nesnědl — všechno shořelo a vystoupilo v kouři k Bohu. Smysl: „Bože, dávám ti všechno, nic si nenechávám.“ Je to znamení úplné oddanosti. Bývala to např. ustavičná oběť: dva beránci denně, ráno a večer, holocaust za celý Izrael.

2. Oběť pokrmová
   Nekrvavá oběť z plodů země — mouka, olej, chléb, kadidlo. Část se spálila a zbytek dostali kněží k jídlu. Smysl: poděkovat za úrodu a za chléb, přinést Bohu plod své práce.

3. Oběť pokojná
   Tahle je nejdůležitější pro pochopení mše. Zvíře se rozdělilo na tři díly: část shořela Bohu, část dostal kněz a zbytek snědla sama rodina — slavnostní hostinou přímo před Bohem. Bůh, kněz a člověk jakoby u jednoho stolu. Přinášela se z radosti, z vděčnosti nebo když člověk něco Bohu slíbil. Oběť, která je zároveň společným jídlem.

4. Oběť za hřích
   Když člověk něco provedl nedopatřením, z nevědomosti, přinesl zvíře k očištění. Tady šlo hlavně o krev — tou se oltář pokropil na znamení smíření. Smysl: „zhřešil jsem, potřebuji být očištěn.“

5. Oběť za vinu v náhradu
   Když člověk ublížil Bohu na posvátných věcech nebo bližnímu na majetku nestačilo přinést zvíře. Musel ještě nahradit škodu, a navíc přidat pětinu navrch. Teprve potom přinesl oběť. Smysl: než tě Bůh přijme, naprav, cos pokazil.

A právě tuto oběť náhrady za vinu má pravděpodobně Pán na mysli v dnešním evangeliu. Oběť nesmíří, dokud nenapravíš to, cos provedl bratru. „Nech dar a jdi se nejdřív smířit.“

Zde vidíme, jak Izraelita Ježíšovy doby měl oběť Bohu v krvi. To platilo dokonce i o pohanech, kteří různými způsoby uctívali božstva! A kde je současný křesťan?

Panna Maria přináší po porodu očistnou oběť, Kristus uzdraveného malomocného posílá k oběti, z chrámového nádvoří vyhání prodavače, což ukazuje velký obětní provoz v chrámě. Mluví o chudé vdově, která obětuje do chrámové pokladnice, svatá rodina přichází každý rok do Jerusaléma přinášet oběti a jíst obětovaného beránka a tak dále.

Kde je oběť nás současných křesťanů? Je naše spravedlnost dokonalejší než byla spravedlnost a služba Bohu tenkrát u Židů? Nebo se točí náš život kolem vlastního já? Můj dům. Moje auto. Moje jídlo. Moje oblečení. Moje skvělé myšlení. Moje zážitky z dovolené. … ? Zde si můžete povšimnout, že oběť je přesně opačným úkonem než je sobectví. Dokonalá oběť, jak vidíme u Pána, dokonce zabíjí vlastní já.

Dnešní evangelium nám nechce říct, jak se bohužel často káže, „buďte na sebe hodní“, ale chce říct: služte Bohu dokonale, přinášejte Bohu dokonalou oběť jako Pán Ježíš. Obětujte se jako Pán Ježíš. Čtení z listu apoštola Petra dnes končí slovy: Pána Krista však posvěcujte ve svých srdcích. V dnešní oraci se modlíme: „vlij do našich srdcí cit tvé lásky, abychom tě milovali ve všem a nade všechno …“ Nejde tedy jenom o to, abychom na sebe byli hodní, abychom se nehněvali a nemluvili o druhých zle.

Jde o dokonalou lásku k Bohu. To je ta vyšší spravedlnost. To je: být dokonalý jako Otec v nebesích. Takže dělejme s tím něco, přinesme Bohu oběť, která ho je hodna, a to na oltářích našich srdcí. Poté se stane viditelnou i vnějškově. Amen.

---

Predigt am 5. Sonntag nach Pfingsten

Evangelium: Mt 5,23 — Si ergo offers munus tuum …

Der Herr Jesus lehrt uns in der Bergpredigt, dass wir, wenn unsere Gerechtigkeit nicht vollkommener ist als die Gerechtigkeit der Schriftgelehrten und Pharisäer, nicht in das Himmelreich eingehen werden.

Er lehrt über die einzelnen Gebote: Du sollst nicht töten, du sollst nicht ehebrechen und so weiter, und immer weist er darauf hin, dass die Sünde schon im verdorbenen Denken und Reden beginnt, nicht erst in der Tat selbst, wie die Pharisäer glaubten. Nehmen wir ein Beispiel: Der Ehebruch beginnt nicht mit der Trennung und dem Zusammenleben mit einem anderen Partner, sondern schon mit dem begehrlichen Blick auf eine Frau. Oder das heutige Evangelium: Das Töten ist nicht nur die Tötung eines Menschen, sondern beginnt schon mit dem Zorn.

Der Herr Jesus fordert eine vollkommenere Gerechtigkeit in allen Geboten und beschließt seine Rede mit dem Höchstmaß: Seid vollkommen, wie auch euer himmlischer Vater vollkommen ist. Um also in den Himmel einzugehen, müssen wir so vollkommen sein, wie Gott selbst vollkommen ist!

Das heutige Evangelium enthält ein kleines Detail, das uns zeigt, dass die meisten heutigen Christen die Gerechtigkeit der Schriftgelehrten und Pharisäer nicht nur nicht übertroffen haben, sondern sogar tief unter ihr stehen. Der Herr Jesus sagt: „Wenn du deine Gabe zum Altar bringst“, versöhne dich zuerst mit deinem Bruder, damit deine Liebe zu Gott echt sei. Denn man kann Gott nicht lieben, wenn man den Bruder nicht liebt. Dem Herrn Jesus geht es um den reinen Gottesdienst, um die vollkommene Liebe zu Gott.

Das Darbringen von Opfern ist Gottesdienst, es ist Ausdruck der Liebe zu Gott. Die Juden zur Zeit des Herrn Jesus hatten den Gottesdienst und das Darbringen von Opfern tief in sich — im Gegensatz zum heutigen Christentum. Damals war der Tempel buchstäblich ein Opferbetrieb, der von Sonnenaufgang bis Sonnenuntergang lief. Der Christ von heute versteht die „Gabe zum Altar“ nicht, weil er die heilige Messe als einen Ritus für sich selbst erlebt. Vor allem der Wandel von der traditionellen Messe zur neuen ist markant, in der das Mahl, die Gemeinschaft und die Hinwendung des Priesters zum Volk stärker betont werden als das Opfer selbst.

Der damalige Israelit hingegen lebte in einer Welt, in der das Opfer bei der Geburt eines Kindes, bei der Heilung, bei der Sünde, bei der Danksagung und beim Fest dargebracht wurde — beständig und greifbar.

Es gab fünf Arten von Opfern: das Brandopfer, das Speiseopfer, das Friedopfer, das Sündopfer und das Schuldopfer. Das Opfer Jesu enthält dann alle diese fünf Weisen in sich.

1. Das Brandopfer
   Das Tier wurde ganz verbrannt, bis zum letzten Stück. Niemand aß etwas davon — alles verbrannte und stieg im Rauch zu Gott auf. Sinn: „Gott, ich gebe dir alles, ich behalte mir nichts.“ Es ist ein Zeichen völliger Hingabe. Es war z. B. das beständige Opfer: zwei Lämmer täglich, am Morgen und am Abend, ein Brandopfer für ganz Israel.

2. Das Speiseopfer
   Ein unblutiges Opfer aus den Früchten der Erde — Mehl, Öl, Brot, Weihrauch. Ein Teil wurde verbrannt, den Rest erhielten die Priester zum Essen. Sinn: für die Ernte und für das Brot danken, Gott die Frucht der eigenen Arbeit darbringen.

3. Das Friedopfer
   Dieses ist das wichtigste für das Verständnis der Messe. Das Tier wurde in drei Teile geteilt: ein Teil verbrannte für Gott, einen Teil erhielt der Priester, und den Rest aß die Familie selbst — bei einem festlichen Mahl unmittelbar vor Gott. Gott, der Priester und der Mensch gleichsam an einem Tisch. Es wurde aus Freude, aus Dankbarkeit oder dann dargebracht, wenn der Mensch Gott etwas gelobt hatte. Ein Opfer, das zugleich ein gemeinsames Mahl ist.

4. Das Sündopfer
   Wenn jemand etwas aus Versehen, aus Unwissenheit getan hatte, brachte er ein Tier zur Reinigung dar. Hier ging es vor allem um das Blut — damit wurde der Altar zum Zeichen der Versöhnung besprengt. Sinn: „Ich habe gesündigt, ich muss gereinigt werden.“

5. Das Schuldopfer als Ersatz
   Wenn jemand Gott an den heiligen Dingen oder dem Nächsten am Eigentum geschadet hatte, genügte es nicht, ein Tier darzubringen. Er musste außerdem den Schaden ersetzen und überdies ein Fünftel hinzufügen. Erst danach brachte er das Opfer dar. Sinn: Bevor Gott dich annimmt, mache wieder gut, was du verdorben hast.

Und gerade dieses Opfer des Ersatzes für die Schuld hat der Herr wahrscheinlich im heutigen Evangelium im Sinn. Das Opfer versöhnt nicht, solange du nicht wiedergutmachst, was du dem Bruder angetan hast. „Lass die Gabe und geh zuerst, dich zu versöhnen.“

Hier sehen wir, wie der Israelit zur Zeit Jesu das Opfer für Gott im Blut hatte. Das galt sogar für die Heiden, die auf verschiedene Weise ihre Gottheiten verehrten! Und wo steht der heutige Christ?

Die Jungfrau Maria bringt nach der Geburt das Reinigungsopfer dar, Christus schickt den geheilten Aussätzigen zum Opfer, aus dem Tempelvorhof treibt er die Händler hinaus, was den großen Opferbetrieb im Tempel zeigt. Er spricht von der armen Witwe, die in den Tempelschatz opfert; die Heilige Familie kommt jedes Jahr nach Jerusalem, um Opfer darzubringen und das geopferte Lamm zu essen, und so weiter.

Wo ist das Opfer von uns heutigen Christen? Ist unsere Gerechtigkeit vollkommener, als es damals die Gerechtigkeit und der Dienst an Gott bei den Juden waren? Oder dreht sich unser Leben um das eigene Ich? Mein Haus. Mein Auto. Mein Essen. Meine Kleidung. Mein großartiges Denken. Meine Urlaubserlebnisse. …? Hier können Sie bemerken, dass das Opfer genau die entgegengesetzte Handlung zum Egoismus ist. Das vollkommene Opfer, wie wir es beim Herrn sehen, tötet sogar das eigene Ich.

Das heutige Evangelium will uns nicht sagen, wie leider oft gepredigt wird, „seid nett zueinander“, sondern es will sagen: Dient Gott vollkommen, bringt Gott ein vollkommenes Opfer dar wie der Herr Jesus. Opfert euch wie der Herr Jesus. Die Lesung aus dem Brief des Apostels Petrus endet heute mit den Worten: Den Herrn Christus aber heiligt in euren Herzen. Im heutigen Tagesgebet beten wir: „gieße in unsere Herzen die Gesinnung deiner Liebe ein, damit wir dich in allem und über alles lieben …“ Es geht also nicht nur darum, dass wir nett zueinander sind, dass wir nicht zürnen und nicht schlecht über andere reden.

Es geht um die vollkommene Liebe zu Gott. Das ist jene höhere Gerechtigkeit. Das ist: vollkommen zu sein wie der Vater im Himmel. Tun wir also etwas dafür, bringen wir Gott ein Opfer dar, das seiner würdig ist, und zwar auf den Altären unserer Herzen. Danach wird es auch äußerlich sichtbar werden. Amen.

---

Kazanie na 5. Niedzielę po Zesłaniu Ducha Świętego

Evangelium: Mt 5,23 — Si ergo offers munus tuum …

Pan Jezus naucza nas w Kazaniu na Górze, że jeśli nasza sprawiedliwość nie będzie doskonalsza niż sprawiedliwość uczonych w Piśmie i faryzeuszów, nie wejdziemy do królestwa niebieskiego.

Naucza o poszczególnych przykazaniach: nie zabijaj, nie cudzołóż i tak dalej, i zawsze wskazuje na to, że grzech zaczyna się już w zepsutym myśleniu i mówieniu, a nie dopiero w samym czynie, jak wierzyli faryzeusze. Weźmy przykład: Cudzołóstwo nie zaczyna się od rozłąki i pożycia z innym partnerem, lecz już od pożądliwego spojrzenia na kobietę. Albo dzisiejsza Ewangelia: Zabójstwo to nie tylko pozbawienie człowieka życia, ale zaczyna się już od gniewu.

Pan Jezus żąda doskonalszej sprawiedliwości we wszystkich przykazaniach i kończy swoją mowę najwyższym wymaganiem: Bądźcie doskonali, jak doskonały jest Ojciec wasz niebieski. Aby więc wejść do nieba, musimy być tak doskonali, jak doskonały jest sam Bóg!

Dzisiejsza Ewangelia zawiera pewien drobny szczegół, który ukaże nam, że większość dzisiejszych chrześcijan nie tylko nie przewyższyła sprawiedliwości uczonych w Piśmie i faryzeuszów, ale wręcz stoi głęboko poniżej niej. Pan Jezus mówi: „Jeśli przynosisz swój dar do ołtarza“, najpierw pojednaj się z bratem, aby twoja miłość do Boga była prawdziwa. Bo nie można miłować Boga, gdy nie miłuje się brata. Panu Jezusowi chodzi o czysty kult Boży, o doskonałą miłość do Boga.

Składanie ofiar jest kultem Bożym, jest wyrazem miłości do Boga. Żydzi za czasów Pana Jezusa mieli kult i składanie ofiar głęboko w sobie — w przeciwieństwie do dzisiejszego chrześcijaństwa. Wówczas świątynia była dosłownie zakładem ofiarniczym, który działał od świtu do zmierzchu. Dzisiejszy chrześcijanin nie rozumie „daru do ołtarza“, ponieważ Mszę Świętą przeżywa jako obrzęd dla siebie samego. Zwłaszcza przesunięcie od Mszy tradycyjnej ku nowej jest uderzające, w której podkreśla się ucztę, wspólnotę i zwrócenie kapłana ku ludowi bardziej niż samą ofiarę.

Ówczesny Izraelita przeciwnie — żył w świecie, w którym ofiarę składano przy narodzinach dziecka, przy uzdrowieniu, przy grzechu, przy dziękczynieniu i przy święcie — nieustannie i namacalnie.

Rodzajów ofiar było pięć: całopalenie, ofiara pokarmowa, ofiara biesiadna, ofiara za grzech, ofiara za winę. Ofiara Jezusa zawiera zaś wszystkie te pięć sposobów w sobie.

1. Całopalenie
   Zwierzę spalano całe, do ostatniego kawałka. Nikt z niego nic nie jadł — wszystko spłonęło i wstąpiło w dymie do Boga. Sens: „Boże, daję Ci wszystko, nic sobie nie zostawiam.“ Jest to znak całkowitego oddania. Była to np. ofiara ustawiczna: dwa baranki dziennie, rano i wieczorem, całopalenie za cały Izrael.

2. Ofiara pokarmowa
   Ofiara bezkrwawa z płodów ziemi — mąka, oliwa, chleb, kadzidło. Część spalano, a resztę otrzymywali kapłani do jedzenia. Sens: podziękować za plony i za chleb, przynieść Bogu owoc swojej pracy.

3. Ofiara biesiadna
   Ta jest najważniejsza dla zrozumienia Mszy. Zwierzę dzielono na trzy części: część spłonęła dla Boga, część otrzymywał kapłan, a resztę spożywała sama rodzina — uroczystą ucztą wprost przed Bogiem. Bóg, kapłan i człowiek jakby przy jednym stole. Składano ją z radości, z wdzięczności albo gdy człowiek coś Bogu ślubował. Ofiara, która jest zarazem wspólnym posiłkiem.

4. Ofiara za grzech
   Gdy człowiek coś uczynił niechcący, z niewiedzy, przynosił zwierzę ku oczyszczeniu. Tu chodziło przede wszystkim o krew — nią kropiono ołtarz na znak pojednania. Sens: „zgrzeszyłem, potrzebuję oczyszczenia.“

5. Ofiara za winę jako zadośćuczynienie Gdy człowiek wyrządził Bogu krzywdę na rzeczach świętych albo bliźniemu na mieniu, nie wystarczyło przynieść zwierzę. Musiał jeszcze naprawić szkodę, a ponadto dodać piątą część. Dopiero potem przynosił ofiarę. Sens: zanim Bóg cię przyjmie, napraw to, coś zepsuł.

I właśnie tę ofiarę zadośćuczynienia za winę ma prawdopodobnie Pan na myśli w dzisiejszej Ewangelii. Ofiara nie pojedna, dopóki nie naprawisz tego, coś uczynił bratu. „Zostaw dar i idź najpierw się pojednać.“

Tu widzimy, jak Izraelita czasów Jezusa miał ofiarę Bogu we krwi. Dotyczyło to nawet pogan, którzy na różne sposoby czcili bóstwa! A gdzie jest dzisiejszy chrześcijanin?

Najświętsza Maryja Panna składa po porodzie ofiarę oczyszczenia, Chrystus uzdrowionego trędowatego posyła do ofiary, z dziedzińca świątyni wypędza sprzedających, co ukazuje wielki ruch ofiarniczy w świątyni. Mówi o ubogiej wdowie, która składa ofiarę do skarbony świątynnej; Święta Rodzina przychodzi co roku do Jerozolimy, aby składać ofiary i spożywać ofiarowanego baranka, i tak dalej.

Gdzie jest ofiara nas, dzisiejszych chrześcijan? Czy nasza sprawiedliwość jest doskonalsza, niż była wówczas sprawiedliwość i służba Bogu u Żydów? Czy też nasze życie kręci się wokół własnego ja? Mój dom. Mój samochód. Moje jedzenie. Moje ubranie. Moje wspaniałe myślenie. Moje przeżycia z wakacji. …? Tu można zauważyć, że ofiara jest dokładnie przeciwnym aktem niż egoizm. Doskonała ofiara, jak widzimy u Pana, wręcz zabija własne ja.

Dzisiejsza Ewangelia nie chce nam powiedzieć, jak niestety często się głosi, „bądźcie dla siebie dobrzy“, lecz chce powiedzieć: służcie Bogu doskonale, składajcie Bogu doskonałą ofiarę jak Pan Jezus. Ofiarujcie się jak Pan Jezus. Czytanie z Listu apostoła Piotra kończy się dziś słowami: Pana Chrystusa zaś poświęcajcie w sercach waszych. W dzisiejszej kolekcie modlimy się: „wlej w nasze serca uczucie Twojej miłości, abyśmy Cię miłowali we wszystkim i ponad wszystko …“ Nie chodzi więc tylko o to, abyśmy byli dla siebie dobrzy, abyśmy się nie gniewali i nie mówili źle o innych.

Chodzi o doskonałą miłość do Boga. To jest owa wyższa sprawiedliwość. To jest: być doskonałym jak Ojciec w niebie. Czyńmy więc coś z tym, złóżmy Bogu ofiarę, która jest Go godna, a to na ołtarzach naszych serc. Następnie stanie się ona widoczna także zewnętrznie. Amen.