Buď tím, čím jsi

Svatý Jan Křtitel a poušť uprostřed nás

Dnes slavíme narození svatého Jana Křtitele — a je to zvláštní světec. Většina svatých nás přitahuje něčím, co bychom rádi měli také: laskavostí, moudrostí, statečností. Jan nás spíš znepokojuje. Žil na poušti, oblékal velbloudí srst, jedl kobylky a med divokých včel. Když přišli zástupy, neměl pro ně lichotky. A přesto o něm Pán řekl největší slova, jaká kdy o člověku vyslovil: „Mezi syny narozenými ze žen nepovstal větší nad Jana Křtitele.“

Co na tom drsném muži bylo tak veliké? Chtěl bych odpovědět jediným slovem, které dnes skoro nepoužíváme: celistvost. Jan byl celý člověk. A právě to je dnes vzácnější než zlato.

Voda odvedená z řečiště

Představte si horskou řeku. Jeden silný proud, který má sílu hnát mlýn a dorazit k moři. A teď si představte, že tu řeku rozvedete do stovky malých zavlažovacích strouh. V každé zůstane jen tenký pramínek. Žádný z nich už nemá sílu nic pohnout; voda se rozteče, vsákne do země, vypaří se na slunci. Řeka se neztratila proto, že by jí ubylo vody. Ztratila se proto, že se rozvedla.

Tohle je přesný obraz toho, co se děje s moderním člověkem. Naše pozornost, naše síla, náš čas — to všechno se rozvádí do stovky strouh. Ráno telefon, mezi tím práce, mezi tím zprávy, mezi tím starosti, mezi tím další obrazovka. Každá ta strouha si bere kousek. A večer máme zvláštní pocit: byl jsem celý den hrozně zaměstnaný, a přitom mi nic nezůstalo v rukou. Nebyl jsem nikde celý. S lidskou pozorností se dokonce dnes obchoduje, bere se jako surovina, která se těží a prodává — tak pozor youtubeři a facebookeři, ať vás někdo nerozprodá na kousky.

Staří mniši pro to měli jméno — rozptýlení. Duše roztržená na sto kousků: ctižádost, úzkost, křivdy, plány, srovnávání s druhými. Každý ten kousek mluví jiným hlasem a každý chce být pánem.

Past, která vypadá jako soustředění

Tady je ovšem háček, kterého si musíme všimnout. Někdo namítne: vždyť já se umím soustředit! Když hraju hru nebo scrolluji telefon, jsem do toho úplně ponořený, hodiny mi utečou jako nic. Skoro to vypadá jako extatické vytržení nebo kontemplace.

Jenže to je past, která jen napodobuje soustředění. Pravé sou-středění se musí dít ve skutečném středu, jenom tam vzniká celistvost, integrita. Řeka se vrací do hlavního koryta, které má svůj cíl. Být celé hodiny pohlcen displejem není uzdravení z roztříštěnosti. Je to její dovršení. Vnímá se to skoro jako vnitřní klid — a přitom je to klid člověka, který se utopil v jediné kapce.

Proč zrovna poušť

A tady přichází svatý Jan. Evangelium o něm říká prostou větu: „Chlapec rostl a sílil duchem; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael.“

Poušť není v Bibli jen kulisa. Je to dílna. Je to místo, kde z člověka spadne všechno, čím se obvykle rozptyluje — žádné davy, žádný hluk, žádné obrazovky, žádné role, které před druhými hraje. Zůstane sám se sebou a s Bohem. A buď se v té samotě rozpadne, nebo se v ní sebere. Jan se sebral. Proto z pouště nevyšel jako troska, ale jako ten nejpevnější muž své doby.

Není náhoda, že mnich se řecky řekne monachos — od slova monos, jeden. Mnich není především „ten, kdo je sám“. Je to ten, kdo se stal jedním: kdo svedl svoje rozházené síly zpět do jednoho ohniska. A to ohnisko má jméno.

Poslední dobou si často uvědomuji, že z těch tří zdrojů pokušení, které máme: tělo, svět, ďábel, v průběhu času právě ten svět enormně sílí. Protilék je opak světa, poušť.

Našel střed

Mohli bychom si myslet, že Jan našel svou celistvost v tom, že byl silná osobnost, že si šel za svým. Opak je pravdou. Když se ho ptali, kdo je, nejdřív řekl, kdo není: „Já nejsem Mesiáš.“ A celý svůj život shrnul do jediné věty, která by měla viset nad postelí každému z nás:

Illum oportet crescere, me autem minui. „On musí růst, já se však menšit.“

Tady je rozluštěná hádanka. Jan nebyl celistvý proto, že se soustředil sám na sebe. Byl celistvý proto, že se celý obrátil k jedinému bodu, ke skutečnému středu všeho — ke Kristu. Vrátil svou řeku k prameni, z něhož vyšla. A když má voda zase jedno koryto, teprve tehdy má směr a sílu. Proto byl Jan „hlas volající na poušti“ — ne jeden z tisíce hlasů v rámusu, ale jeden samojediný hlas, kterým zaznívá poušť k uzdravení světa.

Také se mi zdá, že kdo jde poctivě duchovní cestou, pozná že je sám. Musí být sám. „Vzdálil jsi ode mne přítele i druha; moji důvěrní známí — temnota.“ Bůh je jeden a člověk má být také jeden. Jeden sám v sobě a sám se sebou. Jeden s Bohem. Všechno nutné nosí každý člověk sám ve svém nitru. „Člověk je povolán k tomu, aby žil ve svém nejhlubším nitru a sám nad sebou získal vládu tak, jak je to pouze odsud možné; a jen z tohoto svého středu je také schopen vyrovnat se správně se světem.“

Poušť, kterou jsme zasypali

Nemusíme všichni odejít do pouště jako Jan. Ale potřebujeme něco z toho, co poušť dělala. Jeden starý poustevník to řekl učedníkovi takhle: „Jdi, seď ve své cele, a cela tě naučí všemu.“

A tady je možná to nejvážnější, co si dnes můžeme uvědomit. My jsme svou „celu“ nezbořili. My jsme do ní propašovali obrazovku. Není už skoro místo, kde by byl člověk přinucen být chvíli celý, beze strouh, do kterých by se mohl rozvést. A kdo nikdy není sám se sebou a s Bohem, ten pomalu zapomene, že nějaké hlavní koryto vůbec má. Nejhlubší podoba rozbití totiž není, že se necítím celý. Je to, že už ani nevím, že nějaká celistvost je.

Co si z dnešního svátku odnést

Svatý Jan nám neukazuje sám na sebe — to by bylo proti všemu, co kázal. Ukazuje střed v Bohu, ukazuje k Tomu, kvůli komu se on sám ochotně menšil. A jako by nám přes propast staletí kladl jedinou prostou otázku:

Do kolika strouh jsi dnes rozvedl svou řeku? A našel sis chvíli ticha — třeba jen pět minut bez telefonu, jen ty a Bůh — kdy se ta voda mohla vrátit do jednoho koryta?

To je celá poušť, kterou dnes potřebujeme. Nemusí být veliká. Musí být jen opravdová.

Svatý Jene Křtiteli, muži nerozdělený, oroduj za nás, kteří se denně rozsypáváme.