Představte si, že byste dnes odpoledne obcházeli svou zahradu a u jedné jabloně si povzdechli: „Letos zase nic. Samá pláňata, kyselá, červivá.“ Co uděláte? Půjdete a přivážete na větve krásná jablka z obchodu? Každý se té představě usměje. A přece — přesně takhle často žijeme svůj duchovní život. Zvenčí přivazujeme dobré skutky, zbožná slova, spořádaný vzhled. A Pán Ježíš nám dnes říká: takhle to nejde. „Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce, ani špatný strom dobré ovoce.“ Ovoce se nedá přivázat. Ovoce roste z kořene.

I když se dnes slaví svátek sv. Cyrila a Metoděje, v průběhu týdne můžeme žít Božím slovem z neděle. Zastavme se dnes u události, kterou známe možná až příliš dobře — a právě proto ji čteme povrchně. Splývá nám totiž s tím slavnějším nasycením pěti tisíc a máme sklon obě považovat za dvojí vyprávění téže věci. Marek nás však varuje, abychom to nedělali: on sám obě nasycení pečlivě rozlišuje a dokonce nechává Ježíše, aby později učedníkům obě čísla připomněl a ptal se jich, zda ještě nechápou. Budeme-li tedy číst pozorně, zjistíme, že tento „menší“ zázrak nese vlastní, velmi přesné poselství.

Papež Lev XIV. napsal 29. června generálnímu představenému Davidu Pagliaranimu „s otcovským srdcem“ a prosil, aby bratrstvo od zamýšleného kroku ustoupilo. Pagliarani odpověděl o den později — oslovil papeže „Nejsvětější Otče“, prosil ho „synovsky“ a jejich rozhovor popsal slovy, že spolu mluví „jako otec se synem“.

Všimněme si toho jazyka. I ve chvíli, kdy se schylovalo k roztržce, spolu ti dva mluvili jako otec a syn. To není diplomatická zdvořilost — je to mluvnice církve. Máme jednoho Otce v nebi a jednoho otce viditelného, nástupce sv. Petra. Navzájem jsme bratři a sestry.

Právě proto nás to bolí. Rána uprostřed rodiny je i naší ranou. Z rozkolu se nemůže nikdo radovat, a vlastně ho ani nikdo nemůže přecházet s nezájmem. Celá rodina trpí. Každý kdo má otcovské nebo mateřské srdce tomu rozumí.

Nezbývá než to, co dělá rodina, když někdo z jejích členů má problém: denně se modlí. Vzpomínejme každý den alespoň krátkou vroucí modlitbou o smilování a příznivé řešení vážné situace.

Mezi teplými až horkými letními dny jsme včera prožili uplakaný den. Dnes je opět hezky, ale včera nebe plakalo a já jsem plakal s ním. A jistě byl důvod k pláči pro celou Církev. Měli jsme slavnost Nejdrahocennější Krve Pána našeho Ježíše Krista. A právě tato krev, nebo lépe řečeno náš Pán Ježíš sám, jak se asi musí cítit trhán a zneužíván na různých oltářích vzájemně si odporujících?!

Nechci se pouštět do nějaké velké polemiky, jednak proto, že se mohu mýlit - jsem jenom člověk - jednak proto, že nechci působit bolest ještě větší. Spíše chci pokorným duším, které dokáží ještě rozlišovat, a snad by mohly být oklamány, poukázat na rozpor a ukázat krásu pravé jednoty.

je jednou z mála litanií schválených pro veřejnou modlitbu v církvi. Hodí se zvláště k svátku Nejdrahocennější krve Páně (1. července) a k celému měsíci červenci, který je této úctě zasvěcen. Níže je její úplné znění latinsky i česky.

Zbožná tradice připisuje některým měsícům zvláštní úctu. Červen patří Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, červenec Nejdrahocennější krvi Páně. Ta dvě zasvěcení nejsou vedle sebe náhodou. Obě hledí k témuž místu — k otevřenému boku Ukřižovaného, z něhož podle svědectví sv. Jana „vyšla krev a voda“ (Jan 19,34). Srdce a krev patří k sobě: krev vytéká ze zasaženého Srdce. Přechod z jednoho měsíce do druhého je proto spíš prohloubením než změnou tématu — od lásky, kterou Srdce zjevuje, k ceně, kterou tato láska zaplatila.

V tradičním kalendáři stojí na prahu července svátek I. třídy: Pretiosissimi Sanguinis Domini Nostri Jesu Christi, barva červená, Gloria i Credo, s prefací o svatém Kříži — neboť krev je cenou spásy.

Jednoduše a přehledně i s liturgickými texty.
Určité webové adresy se prostě vyplatí si pamatovat ;-)

Klikni na podrobnosti dne a žij liturgií se svatou rodinou cz.

Evangelium: Mt 5,23 — Si ergo offers munus tuum …

Svatý Jan Křtitel a poušť uprostřed nás

Dnes slavíme narození svatého Jana Křtitele — a je to zvláštní světec. Většina svatých nás přitahuje něčím, co bychom rádi měli také: laskavostí, moudrostí, statečností. Jan nás spíš znepokojuje. Žil na poušti, oblékal velbloudí srst, jedl kobylky a med divokých včel. Když přišli zástupy, neměl pro ně lichotky. A přesto o něm Pán řekl největší slova, jaká kdy o člověku vyslovil: „Mezi syny narozenými ze žen nepovstal větší nad Jana Křtitele.“

Co na tom drsném muži bylo tak veliké? Chtěl bych odpovědět jediným slovem, které dnes skoro nepoužíváme: celistvost. Jan byl celý člověk. A právě to je dnes vzácnější než zlato.

Evangelium: Lk 5,1–11 — zázračný rybolov

Když jsem se dnes ráno probudil, uvařil jsem si kávu, posadil se — a prostě jsem byl. A v tom tichu si uvědomuji: jsem jenom proto, že na mě Bůh myslí. Právě teď, v tomto okamžiku, mě Bůh chce. Nepřestává mě chtít. A protože mě chce, vlévá do mě bytí jako nepřetržitý proud — a já jsem. Kdyby ten proud na jediný okamžik ustal, kdyby si na mě Bůh přestal vzpomínat, zhroutil bych se zpátky do nicoty, z níž jsem vzešel. Ale protože na mě myslí, jsem a nemohu nebýt.

Navazuje na předchozí článek: Proč je svatá Terezička vždycky s růžemi?

Rok po básničce Sypat květy vzala Terezie tentýž obraz růže — a dovedla ho do krajnosti. Tam plátky padaly dolů před kříž jako drobné skutky lásky. Tady už nepadají jen plátky. Tady opadá celá růže, až po ní nezbude vůbec nic. A ta růže, jak Terezie naznačuje, je ona sama. Zde vidíme, že sv. Terezie stojí už na vrcholu hory Karmel, kam my zatím ještě ani nedohlédneme!

Báseň vznikla 19. května 1897, pár měsíců před její smrtí, a byla tak trochu výzvou. Do několika karmelů kolovaly Tereziiny básně a v pařížském Karmelu na avenue de Messine prý jejich převorka, Matka Henrietta, prohodila, že v Lisieux je nějaká karmelitka, co skládá pěkné verše, a že by se ráda přesvědčila sama. Zdá se, že si u Terezie vyžádala báseň na téma obrané růže. Terezie ji napsala — a vyšlo z toho jedno z jejích nejsilnějších slov vůbec.

Na letošní Zasvěcení Panně Marii se chystal také pan Till. Mnozí jste ho znali.

Vzpomeňme na něho v modlitbě. Panně Marii se zasvětil svou touhou, jak věříme, a patří do naší mariánské rodiny.

Skoro každý ji zná: mladičká karmelitka, v náručí kříž a na něm růže, jejichž plátky sype dolů. Méně lidí ale ví, odkud ten obraz pochází a co znamená. Není to jen ozdoba — je to celé Tereziino tajemství vtěsnané do jediného gesta.

Ten zvyk pochází od ní samé. Terezie byla v klášteře v Lisieux učitelkou novicek a právě je naučila každý večer obírat ze zahrady růže a sypat jejich plátky před velký kříž na rajském dvoře. Roku 1896 o tom složila básničku Sypat květy a vyložila v ní, co to gesto pro ni znamená. Každý plátek je jeden docela malý skutek lásky — vlídné slovo, přemožená netrpělivost, tichá oběť, kterou nikdo nevidí. „Mé strasti i radosti, mé drobné oběti — hle, to jsou mé květy,“ píše. To je její proslulá „malá cesta“: nebýt svatým skrze veliké činy, na které nestačíme, ale skrze nepatrné věci konané z velké lásky.

Radost nad kajícníkem, aneb v čem vlastně to pravé pokání (metanoia) spočívá

Drazí v Kristu,

10. 6. 2026

Začnu na rovinu. Teto článek je testem nejnovějšího a nejvýkonnějšího dostupného modelu umělé inteligence. Odpůrci AI, nechť, prosím, dále nečtou. Pro mě je výstup docela poučný.
Je dobré přiznat, že mašina mě už trochu zná, takže odpovědi jsou zabarveny směrem k mému pohledu na svět.
Na závěr jsem ho chtěl ještě trošku vybičovat, ale pokorně přiznal porážku.

Jak vrátit Česko k Bohu

Co se má dělat v České republice, aby se lidé opět navrátili k Bohu? Máš nějaké klíčové představy?