Proto nařizujeme a přikazujeme, aby se v celé katolické církvi, v tomto roce i v každém následujícím roce, konala před svátkem Svatodušních nedělí novéna ve všech farních kostelech a také, pokud to místní ordináři uznají za vhodné, v dalších kostelech a kaplích.

— Lev XIII., Encyklika: Divinum Illud Munus, 9. května 1897

Druhý den – sobota

Přijď, ó Otče ubohých,
přijď, ó dárce darů svých,
přijď, ó světlo srdcí všech!

Dar bázně Boží

Dar bázně Boží naplňuje srdce svrchovanou úctou k Bohu a vede nás k tomu, abychom se ničeho nebáli tolik jako Ho urazit hříchem. Je to bázeň, která nepramení z myšlenky na peklo, nýbrž z citu úcty a synovské oddanosti našemu nebeskému Otci. Je to bázeň, jež je počátkem moudrosti a odpoutává nás od světských radostí, které by nás mohly jakkoli odloučit od Boha. „Ti, kdo se bojí Pána, připraví svá srdce a před jeho tváří posvětí své duše.“ (Sir 2,20)

Modlitba

Přijď, ó blažený Duchu svaté bázně,
pronikni mé nejhlubší srdce,
abych měl Tebe, svého Pána a Boha,
před svou tváří navěky;
pomoz mi vyhýbat se všemu,
co by Tě mohlo urazit,
a učiň mě hodným předstoupit
před přečisté oči Tvé božské Velebnosti v nebi,
kde žiješ a kraluješ v jednotě Nejsvětější Trojice,
Bůh na věky věků. Amen.

Otče náš a Zdrávas Maria JEDNOU. Sláva Otci SEDMKRÁT.

Akt zasvěcení Duchu svatému

(Recituje se každý den novény.)

Na svých kolenou | před nesmírným zástupem nebeských svědků | obětuji sebe sama, s duší i tělem | Tobě, věčný Duchu Boží. | Klaním se jasu Tvé čistoty | neomylné pronikavosti Tvé spravedlnosti | a moci Tvé lásky. | Ty jsi silou | a světlem mé duše. | V Tobě žiji, hýbám se a jsem. | Toužím Tě nikdy nezarmoutit | nevěrností Tvé milosti | a prosím z celého srdce, | abych byl uchráněn i sebemenšího hříchu proti Tobě. | Milosrdně střež každou mou myšlenku | a dej, ať vždy bdím nad Tvým světlem | a naslouchám Tvému hlasu | a následuji Tvá milostivá vnuknutí. | Lnu k Tobě | a odevzdávám se Tobě | a prosím Tě | pro Tvé milosrdenství, | abys nade mnou bděl v mé slabosti. | Drže probodené nohy Ježíšovy | a hledě na jeho pět ran | a důvěřuje v jeho předrahou Krev | a klaně se otevřenému boku a probodenému Srdci | úpěnlivě Tě prosím, | přeúctyhodný Duchu, | pomocníku mé slabosti, | abys mě tak uchoval ve své milosti, | abych nikdy nezhřešil proti Tobě. | Dej mi milost | ó Duchu svatý, | Duchu Otce i Syna, | abych Ti říkal vždy a všude | „Mluv, Pane | neboť Tvůj služebník slyší.“ Amen.

Modlitba o sedm darů Ducha svatého

(Recituje se každý den novény.)

Pane Ježíši Kriste, | který jsi před svým vstoupením na nebesa | slíbil seslat Ducha svatého, | aby dokonal Tvé dílo | v duších Tvých apoštolů a učedníků, | rač i mně udělit téhož svatého Ducha, | aby zdokonalil v mé duši | dílo Tvé milosti a Tvé lásky. | Uděl mi Ducha moudrosti, | abych pohrdal pomíjejícími věcmi tohoto světa | a toužil jen po věcech, | které jsou věčné; | Ducha rozumu, | aby osvítil mou mysl | světlem Tvé božské pravdy; | Ducha rady, | abych vždy volil | nejjistější cestu, jak se líbit Bohu a získat nebe; | Ducha síly, | abych s Tebou nesl svůj kříž | a abych s odvahou přemáhal | všechny překážky, které se staví v cestu mému spasení; | Ducha umění, | abych poznával Boha a poznával sám sebe | a rostl v dokonalosti vědy svatých; | Ducha zbožnosti, | abych nacházel službu Boží sladkou a milou; | Ducha bázně Boží, | abych byl naplněn láskyplnou úctou k Bohu a hrozil se Ho jakýmkoli způsobem urazit. | Označ mě, milý Pane, | znamením Tvých pravých učedníků | a oživuj mě ve všem Tvým Duchem. | Amen.

Český překlad brožury: Novena to the Holy Ghost, Washington, D.C., vydání 1963 (s Imprimatur z 12. března 1948).

Máme se k Duchu svatému modlit a jeho vzývat, neboť každý z nás velmi potřebuje jeho ochranu a jeho pomoc. Čím více je člověk chudý moudrostí, slabý silou, tížený trápením a náchylný k hříchu, tím spíše se má utíkat k Tomu, který je nikdy neutuchajícím Pramenem světla, síly, útěchy a svatosti.

…

Proto nařizujeme a přikazujeme, aby se v celé katolické církvi, v tomto roce i v každém následujícím roce, konala před svátkem Svatodušních nedělí novéna ve všech farních kostelech a také, pokud to místní ordináři uznají za vhodné, v dalších kostelech a kaplích.

— Lev XIII., Encyklika: Divinum Illud Munus, 9. května 1897

Předmluva

Novéna ke cti Ducha svatého je nejstarší ze všech novén, neboť ji jako první konali sami apoštolové z příkazu Pána Ježíše, když je poslal zpět do Jeruzaléma, aby vyčkali příchodu Ducha svatého o prvních Letnicích. Je to dosud jediná novéna, jejíž konání oficiálně předepisuje Církev. Adresovaná Třetí Božské Osobě Nejsvětější Trojice je mocnou prosbou o světlo, sílu a lásku, jichž každý křesťan tolik potřebuje. Aby povzbudila zbožnost k Duchu svatému, obohatila Církev tuto novénu těmito odpustky:

Věřící, kteří se zbožně účastní veřejné novény ke cti Ducha svatého bezprostředně předcházející slavnosti Letnic, mohou získat:

• částečné odpustky 10 let v kterýkoli den novény;
• plnomocné odpustky, jestliže se účastní nejméně pěti pobožností a kromě toho přijmou svátost smíření, svaté přijímání a pomodlí se na úmysl Svatého otce.

Ti, kdo konají soukromou novénu ke cti Ducha svatého, ať již před Letnicemi, či v kteroukoli jinou dobu v roce, mohou získat:

• částečné odpustky 7 let jednou v kterýkoli den své novény;
• plnomocné odpustky za obvyklých podmínek na závěr novény; koná-li se však veřejná novéna, jsou tyto odpustky přístupné pouze těm, kdo se jí nemohou ze zákonné překážky účastnit.

Poznámka překladatele: Odpustky jsou v původním textu vyčísleny ve dnech a letech podle systému, který platil před reformou Pavla VI. apoštolskou konstitucí Indulgentiarum Doctrina (1. ledna 1967). Po této reformě se odpustky již nevyjadřují počtem dní ani let, nýbrž pouze rozlišením na plnomocné a částečné.

---

První den – Pátek

Přijď, ó Duchu přesvatý,
z výsostí svých nebeských
paprsek svůj rač vylít!

Zamyšlení – Duch Svatý

Jen jediná věc je důležitá — věčné spasení. A tedy jen jedné věci je třeba se bát — hříchu. Hřích je výsledkem nevědomosti, slabosti a lhostejnosti. Duch svatý je Duch světla, síly a lásky. Svými sedmerými dary osvěcuje mysl, posiluje vůli a zapaluje srdce láskou k Bohu. Abychom si zajistili spasení, máme božského Ducha vzývat denně, neboť „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. Ale sám Duch se za nás přimlouvá.“

Modlitba

Všemohoucí a věčný Bože, který jsi nás ráčil znovuzrodit z vody a z Ducha svatého a dal jsi nám odpuštění všech hříchů, rač seslat z nebe na nás svého Ducha sedmi forem, Ducha moudrosti a rozumu, Ducha rady a síly, Ducha umění a zbožnosti, a naplň nás Duchem svaté bázně. Amen. (Modlitba ze svátosti biřmování)

Otče náš a Zdrávas Maria JEDNOU. Sláva Otci SEDMKRÁT.

Akt zasvěcení Duchu svatému

(Recituje se každý den novény.)

Na svých kolenou | před nesmírným zástupem nebeských svědků | obětuji sebe sama, s duší i tělem | Tobě, věčný Duchu Boží. | Klaním se jasu Tvé čistoty | neomylné pronikavosti Tvé spravedlnosti | a moci Tvé lásky. | Ty jsi silou | a světlem mé duše. | V Tobě žiji, hýbám se a jsem. | Toužím Tě nikdy nezarmoutit | nevěrností Tvé milosti | a prosím z celého srdce, | abych byl uchráněn i sebemenšího hříchu proti Tobě. | Milosrdně střež každou mou myšlenku | a dej, ať vždy bdím nad Tvým světlem | a naslouchám Tvému hlasu | a následuji Tvá milostivá vnuknutí. | Lnu k Tobě | a odevzdávám se Tobě | a prosím Tě | pro Tvé milosrdenství, | abys nade mnou bděl v mé slabosti. | Drže probodené nohy Ježíšovy | a hledě na jeho pět ran | a důvěřuje v jeho předrahou Krev | a klaně se otevřenému boku a probodenému Srdci | úpěnlivě Tě prosím, | přeúctyhodný Duchu, | pomocníku mé slabosti, | abys mě tak uchoval ve své milosti, | abych nikdy nezhřešil proti Tobě. | Dej mi milost | ó Duchu svatý, | Duchu Otce i Syna, | abych Ti říkal vždy a všude | „Mluv, Pane | neboť Tvůj služebník slyší.“ Amen.

Modlitba o sedm darů Ducha svatého

(Recituje se každý den novény.)

Pane Ježíši Kriste, | který jsi před svým vstoupením na nebesa | slíbil seslat Ducha svatého, | aby dokonal Tvé dílo | v duších Tvých apoštolů a učedníků, | rač i mně udělit téhož svatého Ducha, | aby zdokonalil v mé duši | dílo Tvé milosti a Tvé lásky. | Uděl mi Ducha moudrosti, | abych pohrdal pomíjejícími věcmi tohoto světa | a toužil jen po věcech, | které jsou věčné; | Ducha rozumu, | aby osvítil mou mysl | světlem Tvé božské pravdy; | Ducha rady, | abych vždy volil | nejjistější cestu, jak se líbit Bohu a získat nebe; | Ducha síly, | abych s Tebou nesl svůj kříž | a abych s odvahou přemáhal | všechny překážky, které se staví v cestu mému spasení; | Ducha umění, | abych poznával Boha a poznával sám sebe | a rostl v dokonalosti vědy svatých; | Ducha zbožnosti, | abych nacházel službu Boží sladkou a milou; | Ducha bázně Boží, | abych byl naplněn láskyplnou úctou k Bohu a hrozil se Ho jakýmkoli způsobem urazit. | Označ mě, milý Pane, | znamením Tvých pravých učedníků | a oživuj mě ve všem Tvým Duchem. | Amen.

Bylo nebylo, stalo se nestalo.

Když Adam se svou ženou byli vyhnáni z ráje, usadili se v hornaté krajině poblíž dnešního Jeruzaléma. Pod jedním kopcem, kde vyvěral z hlubin vydatný pramen. Obhospodařovali pole, chovali stáda a z toho pramene brali vodu pro sebe i pro dobytek. Měli mnoho dětí, a děti vyrostly v silné muže a krásné ženy.

A když Adam zestárnul, řekl si: „Předám svůj dům, pole a stáda svému synu Sétovi. Ale ještě než mu vše odevzdám, chci po sobě zanechat jedno poslední dílo. Vykopu a vyhloubím vedle pramene velkou, krásnou cisternu. Pak se stáhnu do ústraní.“

I dal se Adam do práce. Kopal v skále, nosil kameny, zdil, omítal. Tři měsíce neúnavně pracoval. A třetího měsíce bylo skvělé dílo hotovo: cisterna pevná, prostorná, dokonale vyzděná, s těžkým dřevěným víkem.

Toho večera, kdy Adam cisternu poprvé naplnil vodou, byl spokojen. Odešel s Evou do ústraní, neboť se chtěl ještě jednou vydat na cestu po světě, aby uviděl, jak jeho děti žijí v různých krajích země.

Té noci spal Adam tvrdě, znaven svou prací. A byl úplněk. Měsíc stříbrně osvěcoval onu stráň, kde poprvé v dějinách stály vedle sebe pramen a cisterna.

A ta cisterna – první ze všech cisteren – byla matkou všech cisteren, které kdy byly a budou.

---

Pod stejným kopcem stáli tedy pramen a cisterna.

Cisterna byla velká, krásně vyzděná, s těžkým dřevěným víkem. Pyšnila se: „Hleď, sousede, jaká jsem stavba! Sám otec Adam mě stavěl tři měsíce. Mám pevné stěny, hladkou omítku, víko proti prachu. A ve mně – kolik vody! Sto věder, dvě stě věder! Já jsem bohatá. Já jsem pevná. Já jsem paní svého obsahu. A co jsi ty? Díra v zemi. Žádné stěny, žádné víko, žádná míra. Bída.“

Pramen tiše odpověděl: „Máš pravdu. Já jsem jen díra v zemi. Sám o sobě nic nemám. Co ve mně teče, není mé – přichází z hlubin, které neznám. A zase odtéká, kam nevidím. Já jen nechávám proudit.“

Cisterna se zasmála: „Vidíš! Sám přiznáváš, že nic nejsi. Já alespoň vím, co mám a kolik toho mám. Ty ani nevíš, co tebou prošlo včera.“

„Nevím,“ řekl pramen. „Vím jen, že to nikdy nepřestává téct.“

Cisterna se rozohnila: „A víš, že já tě přežiji? Já jsem postavena na věky. Mé kameny vydrží sto let, dvě stě let. Tebe zasype jediný déšť a kámen, co spadne shora. Pomíjivý. Křehký. Jednoho dne tě nikdo nenajde.“

Pramen řekl: „Možná. Ale pokud mě zasype kámen – voda si vždycky najde jinou cestu. Pramen umřít nemůže – jen se přesunout dál. Ptej se vody.“

A cisterna umlkla. Tato myšlenka jí byla nepříjemná. A bylo ticho.

---

Adam se mezitím vydal na cesty. Jako stařec-poutník obcházel svět. Navštívil Kaina v jeho zemi, navštívil syny synů svých, viděl města, viděl pouště, viděl moře, kterých dříve nebylo. A po mnoha měsících se vracel zpátky domů.

Byl celý znavený. Vysílený. Vyprahlý žízní. Klopýtal po stezce, kterou kdysi sám vyšlapal.

A došel ke kopci, kde stál jeho dům. Šel nejprve k cisterně. Té cisterně, kterou sám stavěl třemi měsíci práce. Odsunul dřevěné víko a sklonil se k vodě –

– a couvl. Voda uvnitř stála už dlouho, byla zelená, hustá, páchla bahnem. Stála tam tak dlouho, že už nebyla vodou, ale jen vzpomínkou na vodu. „Tohle není voda,“ zašeptal Adam a otřel si ústa.

Otočil se a uviděl pramen. Tu nepatrnou díru v zemi, z níž tiše vytékal čistý proud. Klekl si. Sklonil tvář. A pil. Pil dlouho, dychtivě, až mu voda stékala po vousech. A když zvedl hlavu, oči měl plné slz.

Uvědomil si něco, něco mu bylo jasné.

Pochopil v tu chvíli, co celá léta tušil, ale nikdy si to neodvážil přiznat. Že on sám, dokud byl v ráji, byl pramenem. Pramenem, kterým protékalo Boží stvoření od Otce směrem do světa, do přírody, do tváří všech tvorů. Byl průchodem, otevřeným kanálem napojeným na Boha. Skrze něho proudilo poznání, láska, jméno věcí – Bůh dával, on předával.

Až přišel den, kdy se Adam u stromu poznání rozhodl, že to uchopí. Že to pojme, pohltí, podrží. Že si přivlastní ten průtok, který skrze něho tekl. Že řekne: „Toto je moje vědění. Já vím, já to chápu.“

A v tu chvíli se v něm pramen uzavřel. Stal se cisternou. Cisternou sám pro sebe. A všechno, co dříve protékalo k druhým a jako chvála tvorů k Bohu zpět, zůstalo v něm stát. A začalo hnít.

Z prvního člověka-pramene se stal první člověk-cisterna. A v něm se celé hmotné bytí, kterým měl Bůh proudit do světa, zkazilo.

Adam plakal u pramene a vzpomínal na ráj.

---

Bratři a sestry, a teď slyšte radostnou zvěst dnešního evangelia.

Pán Ježíš nám slibuje, že skrze Ducha Svatého můžeme být znovu napojeni na Boha. Že se z nás může opět stát pramen – kterým proudí Boží život do světa.

A to je ono prosit ve jménu Ježíšově, jednat ve jménu Jeho, v Jeho Duchu. Opět se máme stát prameny, které Bůh užívá a které dávají živou vodu. Ne jako cisterna, která chce něco držet pro sebe, ale jako otevřený průchod, který nechce nic, jen nechává plynout to, co je z Boha, dál.

Sám Pán to slíbil samařské ženě u Jákobovy studny:

„Kdo by se napil vody, kterou já mu dám, nebude žízniti na věky; ale voda, kterou já mu dám, učiní se v něm pramenem vody pramenící do života věčného.“ (Jan 4,14)

Slyšte dobře, drazí: pramenem v nás. Ne cisternou. Pramenem, který tryská a vytéká do života věčného.

A přece – v každém z nás žije dál starý Adam. Cisterna se v nás ozývá znovu a znovu. Chce počítat, srovnávat, hromadit, vlastnit. Chce pochopit Boha, uchopit neohraničeného. Nový člověk v nás musí naopak nechat věci být. Nechat být. Nezasahovat příliš do díla Božího. Důvěřovat, že pramen pracuje sám.

A sám Bůh ústy proroka Jeremiáše naříká nad svým lidem:

„Dvojí zlo spáchal lid můj: Mne opustili, pramen vody živé, a vykopali si cisterny rozpukané, které vody udržet nemohou.“ (Jer 2,13)

Drazí, již brzy budou Letnice – buďme prameny. Pak skrze nás přijde k druhým živá voda. A my sami nikdy nevyschneme. Protože pramen není náš – ale teče z Boha.

Amen.