Čtvrtek – Maličko, a již neuzříte mne

Klíčové slovo dne: „Modicum, et iam non videbitis me; et iterum modicum, et videbitis me.“ „Maličko, a již neuzříte mne; a opět maličko, a uzříte mne.“ (Jan 16,16)

---

I. Nedělní biblický text (evangelium)

sv. Jan 16,16–22

Za onoho času řekl Ježíš učedníkům svým: „Maličko, a již neuzříte mne; a opět maličko, a uzříte mne; neboť jdu k Otci.“ I řekli někteří z učedníků jeho mezi sebou: „Co jest to, co praví nám: Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne; a že jdu k Otci?“ Pravili tedy: „Co jest to, co praví: Maličko? Nevíme, co mluví.“ I poznal Ježíš, že se ho chtěli tázati, i řekl jim: „O tom se mezi sebou tážete, že jsem řekl: Maličko, a neuzříte mne; a opět maličko, a uzříte mne. Vpravdě, vpravdě pravím vám, že plakati a kvíleti budete vy, svět pak se bude radovati; vy se zarmoutíte, ale zármutek váš v radost se obrátí. Žena, když rodí, zármutek má, neboť přišla hodina její; ale když porodila dítě, již nepamatuje úzkosti pro radost, že se narodil člověk na svět. I vy tedy nyní zajisté zármutek máte; ale opět uzřím vás, a radovati se bude srdce vaše: a radosti vaší nikdo neodejme od vás.“

---

II. Doplňkový biblický text

Z Písně písní 3,1–4

Na lůžku svém v noci hledala jsem toho, jejž miluje duše má; hledala jsem ho, a nenalezla jsem ho. Vstanu, a obejdu město, po ulicích a tržištích budu hledati toho, jejž miluje duše má; hledala jsem ho, a nenalezla jsem ho. Nalezli mne strážní, kteří střehou město: „Toho, jejž miluje duše má, viděli jste?“ Trochu, když jsem přešla od nich, nalezla jsem toho, jejž miluje duše má; držela jsem ho, a nepustím ho.

Píseň písní vypráví v obrazech zamilované nevěsty totéž tajemství, jež Pán otevírá v dnešním evangeliu: Milovaný se ztratí – duše Ho hledá – nalézá Ho znovu, a tentokrát Ho už nepustí. Karmelitáni od počátku vidí v Písni písní obraz duše hledající Boha. „Modicum, et iam non videbitis me“ je novozákonní ozvěnou onoho prastarého: „hledala jsem ho, a nenalezla jsem ho.“

---

III. Rozjímání

Pán pronáší tato slova ve večeřadle, několik hodin před zatčením. Učedníci nerozumějí. „Co jest to, co praví: Maličko? Nevíme, co mluví.“ Slovo modicum – maličko – jim zní jako hádanka, a v hádance je celé tajemství velikonoc.

První modicum je vzdálenost mezi Posledním večerem a Velkým pátkem: pár hodin, a Pán bude pohřben. Druhé modicum je mezi Velkým pátkem a Velikonočním ránem: tři dny, a Pán bude vzkříšený. Mezi těmito dvěma malými chvílemi leží celá temnota Bílé soboty – den, kdy Bůh mlčí a svět se zdá mít vyhráno.

Ale Pán neříká toto slovo jen apoštolům v jejich konkrétní chvíli. Říká je každému křesťanovi v celých dějinách Církve. Existuje totiž modicum osobní – krátká chvíle naší pozemské pouti, během níž Boha „nevidíme“, a teprve ve smrti, „opět maličko“, Ho uzříme tváří v tvář. Sv. Pavel to vyjadřuje jinými slovy: „Vidíme nyní v zrcadle, v záhadě, ale tehdy tváří v tvář.“ (1 Kor 13,12)

A je tu ještě třetí rozměr – modicum, jež se opakuje v duchovním životě každého věřícího mnohokrát. Bývají období, kdy Pán je v duši cítit, jako by Ho člověk držel v dlani. A bývají období, kdy se zdá, že je pryč: modlitba je suchá, srdce chladné, svátosti formální. Začátečník se v takových chvílích lekne a často si myslí, že něco udělal špatně. Karmelitánská tradice učí opak: právě v této temnotě se duše čistí pro hlubší setkání. „A opět maličko, a uzříte mne.“

Co tedy v takových chvílích? Vytrvat. Nehledat útěchy v náhradách. Modlit se i tehdy, když se nic necítí. Jíst Tělo Páně i tehdy, když srdce neplane. Stát ve víře tam, kde už není pohled. Tato vytrvalost je drahocenná v očích Beránka – víc než všechny útěchy, které kdy duše dostala.

A nad celým tímto tajemstvím se klene Pánovo zaslíbení: „Plakati a kvíleti budete vy, svět pak se bude radovati; vy se zarmoutíte, ale zármutek váš v radost se obrátí.“ Pán neříká: „zármutek pomine.“ Říká silnější věc: týž zármutek se promění v radost – jako bolest rodičky, která je zapomenuta v tu chvíli, kdy se v jejím náručí ozve dítě. Tak jednou ve věčnosti pochopíme, že každá temná hodina víry nás rodila do nového života.

---

IV. Karmelitánský pohled

Sv. Terezie od Dítěte Ježíše (1873–1897), karmelitka z Lisieux, prošla v posledním roce a půl svého života zkušeností, kterou v Dějinách duše nazývá „zkouškou víry“. Začala o velikonocích roku 1896, několik měsíců po prvním chrlení krve, a trvala do její smrti. Doslova píše: „Když chci uniknutí z této tmy, jež mne obklopuje, vzpomínkou na onu zářivou vlast, ke které směřuji, mé utrpení se zdvojnásobí; zdá se mi, že temnoty si vypůjčují hlas hříšníků a posmívají se mi: ‚Ty sníš o světle… ty si myslíš, že vyjdeš z mlh, jež tě obklopují? Jdi vpřed, jdi vpřed; raduj se ze smrti, jež ti dá, ne to, co doufáš, nýbrž ještě hlubší noc, noc nicoty.‘“ (Rukopis C)

Terezka neztratila víru – ale přestala „vidět“. To, co dříve cítila se sladkostí (nebe, věčnost, Boží lásku), bylo náhle zahaleno tmou. A přesto dál věřila. A nejen to – objevila v této temnotě nové povolání: být sestrou nevěřících, sedat „u stolu hříšníků“ a jíst s nimi chléb hořkosti, dokud se Pán neobjeví. Píše o těch, kdo Boha nepoznali nebo Mu už nevěří: „Vaše dítě, ó Pane, pochopilo Tvé božské světlo; prosí Tě o milost pro své bratry; přijímá, že bude jíst tak dlouho chléb hořkosti, jak budeš chtíti, a nechce vstáti od stolu plného hořkosti, kde jedí ubozí hříšníci, dokud nepřijde den, jejž jsi určil.“ (rkp. C)

To je nejhlubší karmelitánské pochopení slova modicum. Temnota víry není trest. Není znamením vzdálenosti od Boha. Je to prostor, ve kterém se duše stává spoluvykupitelkou – prostor, kde víra dozrává v lásku tak čistou, že už nepotřebuje vidět. „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20,29)

Sv. Jan od Kříže, druhý velký učitel karmelu o této věci, nazýval tyto stavy nocí smyslu a nocí ducha – etapami, jimiž duše musí projít, aby byla zbavena svých vlastních útěch a postavena před Boha takového, jaký je. Pro začátečníka je důležité vědět: i tato noc je z Boha. I ona je „modicum“, po němž „opět uzříme Ho“.

---

V. Mariánský rozměr

Mariánský moment dnešního dne je ztráta dvanáctiletého Ježíše v chrámě. Sv. Lukáš to vypravuje krátce, ale pronikavě:

„A když dokonali dny a oni se vraceli, zůstalo dítě Ježíš v Jerusalemě, a nezpozorovali toho rodiče jeho. Domnívajíce se však, že jest ve společnosti, ušli den cesty, a hledali ho mezi příbuznými a známými. A nenalezše ho, vrátili se do Jerusalema, hledajíce ho. I stalo se po třech dnech, že jej nalezli v chrámě sedícího uprostřed učitelů, an je poslouchá a otazuje se jich.“ (Lk 2,43–46)

Tři dny. Tři dny, během nichž Maria neviděla svého Syna. Sv. Lukáš je v této paralele přesný: tři dny v chrámě jsou předzvěstí tří dnů v hrobě. Maria zde, ještě dříve než pod křížem, prochází malou velikonoční zkouškou. A když Ho nalezne, ptá se Ho: „Synu, proč jsi nám tak učinil? Aj, otec tvůj a já jsme tě s bolestí hledali.“ (Lk 2,48)

Pán odpoví slovem, jehož smysl Maria „nepochopila“ – ale které „zachovávala v srdci svém“ (Lk 2,50–51): „Či jste nevěděli, že v tom, co jest Otce mého, musím býti?“ Maria zde stojí přesně tam, kde má stát křesťan: nepochopil – a přece věří. Nevidí celý smysl – a přece schovává Pánovo slovo v srdci.

A pak je tu druhý Mariin moment, ještě hlubší: Bílá sobota. Den, kdy Pán je v hrobě a všichni apoštolové se rozprchli. Tradice Církve drží, že víra Církve v ten den žila pouze v Mariině srdci. Ona sama nezakolísala. Jeden den a jednu noc nevidění – a Maria stojí.

Proto je každá sobota dnem mariánským (jak jsme rozjímali v sobotním souboru): památka na Bílou sobotu Mariiny tiché víry. Když dnes prosíme Pannu Marii o milost vytrvat ve tmě, prosíme o kousek Jejího srdce, jež nevidělo a věřilo.

---

VI. Doporučení pro dnešní den

Doporučení jsou nabídka, ne závazek. Vyberte si dnes raději jednu věc s vytrvalostí než mnoho povrchně.

• Bylo by krásné dnes začít den prostou prosbou: „Pane, dej mi víru, která vidí i v noci.“ Tato věta se může vracet jako střelná modlitba kdykoli během dne, zvlášť když se objeví obvyklá únava nebo netečnost ke svatým věcem.
  
• Pokud se v posledních dnech či týdnech cítíte v modlitbě suchý/á, bez chuti k Bohu, mohl by být dnešek dnem, kdy si toto dovolíte uznat – bez paniky. Karmelitánská tradice říká: je to milost, jen v jiném rouchu. Nezvyšujte modlitební výkony na sílu; spíš vytrvejte v tom, co máte zaběhnuté – ranní modlitba, růženec, večerní zpytování – a vědomě tuto vytrvalost obětujte za hříšníky, jak to dělala sv. Terezka.
  
• Mohl by potěšit krátký radostný růženec, zvláště s důrazem na páté tajemství (Pán Ježíš, kteréhož jsi v chrámě nalezla). Při modlitbě prosit o milost vytrvalého hledání tehdy, kdy se zdá, že Pán je daleko.
  
• Bylo by pěkné vzít si dnes nějaký malý kus Písně písní – třeba kapitolu 3 nebo 5 – a přečíst ji v klidu, pomalu, beze spěchu. Tato kniha je v karmelitánské tradici nazývána „zpěvem zpěvů duše a Boha“ a sv. Jan od Kříže ji komentoval ve své Duchovní písni.
  
• Pokud byste rádi otevřeli něco dalšího, mohl by potěšit krátký úryvek z Dějin duše sv. Terezie z Lisieux** – část o „zkoušce víry“ a „stole hříšníků“. Je to text drásavé krásy a pro dnešní téma je přesný.
  
• Pokud Vás dnes potká nějaké duchovní „maličko“ – nepochopení od blízkého, nepříjemnost v práci, drobné selhání – přijměte je tiše jako podíl na Pánově hodině, kterou On sám prošel cestou z večeřadla na Golgotu. Stačí krátká věta: „Pane, s Tebou. A za hříšníky.“
  
• Večer, při krátkém zpytování, se vyplatí položit si tři otázky:
  1. Kdy jsem dnes pocítil/a Boží blízkost – a kdy naopak Jeho zdánlivou nepřítomnost?
  2. Jak jsem reagoval/a, když Pán nebyl vidět?
  3. Co bych ze své temnoty mohl/a obětovat za někoho, kdo dnes ztrácí víru?

---

„Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20,29)

Drazí přátelé,
dnes máme výročí smrti sv. Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu. Zemřel v roce 1716, tedy před 310 lety, 28. dubna kolem 20 hodiny.
Několik hodin před svou smrtí ještě stál na kazatelně a z posledních sil kázal lidové misie.

Z úcty k jeho dílu, obnovme dnes naše dokonalé Zasvěcení Panně Marii. Jistě tak učiníme radost nebi.

Kdo ještě chcete letos jet do Vyššího Brodu, přihlaste se.