Což takhle dát si půst?
Začali jsme dobu postní, Pán Ježíš odchází do pouště.
Proč jsou poušť a půst tak důležité, že je Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti upřednostňuje?
Žil jednou jeden horlivý křesťan a ten se jmenoval Adam. Ráno mu zazvonil budík, ale protože včera dlouho do noci četl zprávy na internetu, nemohl vstát. Posunul si budík o čtvrt hodinky a potom ještě o pět minut. Nakonec vstal, udělal znamení kříže a jde si vařit kávu. Ranní hygiena a jde se do práce. Náš Adam je účetní. Celý den má hlavu v číslech, setkání s vedoucím oddělení, dopolední porada. Odpoledne vyzvednout děti ze školy, ještě slíbil manželce, že nakoupí a do toho volá babička, že se jí doma pokazilo topení. Adam si večer odpočinul u televize, kde běží zprávy s pravidelným přehledem světového neštěstí. Když jde Adam spát, vzpomíná si, že máme dobu postní a že si předsevzal modlit se denně růženec. Snaží se modlit ale usíná u něj.
Tu má sen: „Adame“, říká mu v něm Bůh, „ty mě nazýváš Bohem, ale ve skutečnosti jsem v tvém životě ten poslední. Pohleď, ráno jsi měl první myšlenku ne na mě, ale na sebe, že si chceš poležet. Druhá tvá myšlenka patřila břichu a jazyku, že si chceš dát kávu. Ano, udělal jsi kříž, ale bez jediné myšlenky. V práci jsi sloužil penězům, aby vaše rodina mohla mít nové auto, které ze všeho nejvíce potřebujete. Děti, kterés vyzvedl ve škole měly přednost, manželka s nákupem měla přednost. Babičce jsi posloužil také přede mnou, když jsi jí volal topenáře. A pak, ano, potřeboval jsi vypnout a odpočinout si u televize. A teď na konec, voláš ke mě jako k Bohu. Všichni dostali přednost přede mnou, tak mě laskavě nenazývej Bohem, klameš jenom sám sebe, já vím, že tvým Bohem nejsem.“
Adam se probudil v půli růžence celý otřesen. „Takhle to dál nejde!“
Tak už víme, bratři a sestry, k čemu je dobrá poušť a půst? Ano, právě proto, abychom dali Boha skutečně na první místo. Nebo lépe řečeno, abychom mohli prožít čas, ve kterém není nic než jenom On!
SOLO DIOS BASTA! Sám Bůh stačí!
