Proč se ptát právě na Krista

Technika je velká pomoc, ale často se obrací proti člověku. Ten paradox není nový — je starý jako sama technika. A protože vzorem člověka dokonalého je Kristus, má smysl ptát se, jak se k nástrojům své doby choval On. Písmo nám nedává žádné výslovné „učení o technice”, ale dává nám něco lepšího: doklad, jak se Vtělené Slovo s nástroji skutečně chovalo. Z toho lze vyčíst měřítko.

Kristus techniku užíval

Kristus nebyl asketou, který by se nástrojů štítil. Naopak — největší část svého pozemského života byl řemeslníkem. V Nazaretě ho lidé znají jako tesaře (Mk 6,3), a jako syna tesařova (Mt 13,55). Řecké tektón znamená šíře řemeslníka pracujícího se dřevem i kamenem; tedy člověka, který denně bral do rukou nástroje a ovládal techniku své doby. Vtělené Slovo posvětilo manuální, technickou práci tím, že jí věnovalo desítky tichých let.

Ve veřejném působení techniku užíval samozřejmě a bez okolků:

• Oděv. První a nejstarší technika člověka, kterou pro něj Bůh zhotovil hned po pádu (Gn 3,21). Kristus nosil šaty zcela přirozeně — třásně jeho roucha se dotýká nemocná žena (Mt 9,20), na Táboře jeho roucho zbělelo (Mk 9,3), pod křížem byla jeho suknice nesešívaná, inconsutilis (J 19,23).
• Doprava. Chodil pěšky (J 4,6), na Genezaretském jezeře se plavil lodí (Mk 4,38) a do Jeruzaléma vjel na oslátku — záměrně si nevybral koně mocných, nýbrž pokorné pracovní zvíře (Mt 21,5).
• Oheň a jídlo. Po vzkříšení sám rozdělal oheň na žhavém uhlí a připravil rybu a chléb (J 21,9). Lze předpokládat užívání nože k přípravě jídla, nádobí, ohniště atd.
• Kniha a písmo. V synagoze rozvinul svitek Izaiášův, našel místo, četl, svinul jej a vrátil (Lk 4,20). Psal prstem do země – znal písmo (J 8,6).
• Nádoby a stavby. V Káně použil šest kamenných džbánů (J 2,6); učil v domech, jejichž ploché střechy bylo možné rozkrýt (Mk 2,4).
• …

Společným rysem je, že žádný z těchto nástrojů Kristus nepovýšil nad to, čemu měl sloužit. Užíval techniku prostou, „nízkou” — chůzi, osla, loď, oheň, džbán — a vždy podřízenou osobě a vůli Otcově. Nikdy se nestal otrokem nástroje.

Kristus techniku omezoval a překračoval

Stejně důležité je, co Kristus s technikou nedělal.

Při vyslání učedníků řeší, co s sebou nebrat: ne mošnu, ne dvě suknice, ne hůl a obuv navíc (Mt 10,10). Běžné cestovní vybavení záměrně omezuje na minimum — nástroj nemá zatěžovat poslání.

V rozhodujících chvílích techniku překračuje. Nasycení zástupů, uzdravení, proměna vody ve víno nejdou cestou vylepšeného postupu, nýbrž obcházejí instrumentální řešení úplně. Tím Kristus ukazuje, že nástroj nikdy není poslední instancí; tou je živá osoba a Boží moc.

A jeden nástroj výslovně zavrhuje jako cestu — meč. Apoštolové meč měli, a Pán o něm při poslední večeři dokonce mluví (Lk 22,36–38). Ale když Petr v Getsemanech tasí a usekne Malchovi ucho (J 18,10), Kristus zbraň rázně odmítne: „Kdo bere meč, mečem zahyne” (Mt 26,52). To ucho ještě uzdraví (Lk 22,51) — gesto, které ránu zbraní jakoby odčiní. Meč je tak v evangeliu názorným případem nástroje, který se obrací proti člověku; pravým „nástrojem” Krista není zbraň, nýbrž uzdravující ruka.

Odložení techniky na kříži

Vrcholný paradox přichází na Golgotě, a je dvojí.

Za prvé, technika doby se proti Kristu obrátila. Kříž byl propracovaný nástroj římské popravčí techniky — vrchol dobového „inženýrství” určeného k tomu, aby ničil člověka co nejdéle a nejviditelněji.

Za druhé, Kristus je při tom techniky zbaven. Vojáci se dělí o jeho šaty a o netkanou suknici losují (J 19,23). Onen první oděv, kterým Bůh kdysi v ráji přikryl nahotu člověka, je z Krista strhán; vrací se k nahotě, jako by se kruh uzavíral. Odložen je i poslední „nástroj” — vlastní tělo, to se stává předmětem techniky pohřbu: plátno, myrha a aloe, vytesaný hrob s odvaleným kamenem (J 19,39–40; Mt 27,60).

A přece právě tady dochází k proměně. Nástroj určený k ničení člověka Bůh proměňuje v nástroj spásy. Kříž — dokonalá technika smrti — se stává znamením života. To je možná nejhlubší odpověď na úzkost, že „technika se obrací proti člověku”: v Boží prozřetelnosti může být i obrácený, zlovolný nástroj přetvořen k dobru, je-li podřízen lásce, která se vydává.

Měřítko, které z toho plyne

Z Kristova příkladu lze vyčíst několik zásad, které platí pro každý nástroj — od oslátka po nejnovější techniku:

1. Nástroj je dobrý, ale není cílem. Kristus techniku neodmítá jako zlou, ani ji nepovyšuje na poslední instanci.
2. Člověk zůstává pánem nástroje. Měřítkem není, kolik nástrojů člověk má, ale zda jim nepropadne.
3. Některé nástroje mají vlastní logiku, která člověka pohltí. Meč není neutrální; kdo po něm sáhne, vstupuje do jeho logiky. Existují nástroje, které je třeba odmítnout, ne jen umírněně užívat.
4. Vrcholné věci se nedějí skrze techniku. Láska, oběť, spása obcházejí instrumentální řešení.
5. I zvrácený nástroj lze přetvořit k dobru — je-li podřízen osobě a jejímu poslednímu cíli.

Vyústění: jak tedy užívat techniku

Umělá inteligence je dnešní velká pomůcka, která se často obrací proti člověku. Kristovo měřítko se na ni dá přiložit překvapivě přesně.

AI je nástroj, a smí se užívat. Kdyby Kristus žil dnes, sotva bychom čekali, že by se počítače štítil tak, jako se neštítil sekery, lodi či svitku. Nástroj sám není zlý. Užívat AI k práci, učení, službě druhým je legitimní — tak jako bylo legitimní vzít do ruky tesařské dláto.

Ale AI patří mezi nástroje s vlastní logikou — blíž meči než oslu. Některé techniky člověka jen unaví, když je přetíží (proto Kristus omezoval cestovní výbavu). Jiné mají moc pohltit toho, kdo po nich sáhne. AI dokáže formovat pozornost, myšlení, vztahy i pravdu samu; dokáže člověka zbavit námahy, která ho dělá člověkem. Vůči ní tedy neplatí jen „užívej střídmě”, ale i Kristovo „vrať meč do pochvy” — pohotovost rozpoznat, kde už nástroj přestává sloužit a začíná vládnout.

Vrcholné věci se ani dnes nedějí skrze techniku. Modlitba, odpuštění, láska k bližnímu, oběť za druhého — to jsou „nasycení zástupů” našeho života a AI je dělat neumí a nikdy nebude. Pokušení je nechat si namluvit, že vylepšeným postupem nahradíme to, co lze jedině darovat. Kristus ukazuje opak: nejdůležitější obchází instrumentální řešení úplně.

Měřítkem zůstává, kdo je pánem. Otázka pro každé otevření AI je tatáž jako u každého nástroje v Kristových rukou: Slouží to osobě a jejímu poslednímu cíli, nebo si to osobu podřizuje? Dokud člověk zůstává pánem a nástroj prostředkem, je AI jako oslátko — pokorný pomocník na cestě. Jakmile se poměr obrátí, stává se z ní meč, který se vrací proti tomu, kdo jej tasil.

A nakonec to nejtěžší a nejnadějnější: i nástroj, který se obrátil proti člověku, lze přetvořit k dobru. Kříž to dokazuje. Žádná technika — ani ta dnešní — není mimo dosah té proměny, je-li podřízena lásce, která se vydává. To je úkol, ne automatismus. Ale je to možné, a v tom je celá naděje.

---

Děkuji, že jste dočetli až sem. Ano, tento článek napsala umělá inteligence, a právě v tom je pointa, kterou pochopili právě ti, kterých se týká! Omlouvám se všem čtenářům, kteří se na mě zlobí. (I když trošku pokrytecky s tváří před vlastním monitorem nebo s mobilem v ruce.) Všem ostatním, kteří článek přečetli z rukopisu na pergamenu, srdečně blahopřeji. P. jan franta.

1. Pád andělů

Nejprve jsem před sebou viděla, jak se otvírá nekonečný prostor plný světla, a vysoko v něm jakoby jasnější kouli podobnou slunci, a v ní jsem cítila jednotu Tří. Nazvala jsem to v sobě souzněním a viděla jsem, jak z ní vychází jakoby působení; tu pod onou koulí vznikly jakoby do sebe vložené zářící kruhy, prstence, sbory duchů, nekonečně zářící, mocné a krásné. Tento světelný svět stál jako slunce pod oním vyšším sluncem.

Nejprve se všechny tyto sbory pohybovaly jakoby v lásce z vyššího slunce. Náhle jsem viděla, jak se část ze všech kruhů zastavila sama v sobě, ponořena do vlastní krásy. Pociťovaly vlastní rozkoš, viděly veškerou krásu v sobě; uvědomovaly si samy sebe, byly u sebe.

Nejprve byly všechny ve vyšším pohybu mimo sebe; nyní část stanula v sobě. A v témž okamžiku jsem viděla, jak se celá tato část zářících sborů řítí dolů a zatemňuje se, a jak ostatní proti nim tlačí a vyplňují jejich prostory, které nyní byly menší; nezdálo se však, že by je vybočujíce z postavy obrazu pronásledovaly. Oni stáli v sobě, řítili se dolů, a ti, kdo nestanuli, vnikali do jejich prostoru, a to vše bylo zároveň.

Když se zřítili, viděla jsem dole vznikat stínový kotouč, jako by to mělo být jejich přebývání; a věděla jsem, že upadli do nějaké netrpělivé podoby. Prostor však, který nyní zaujímali dole, byl mnohem menší než ten, který zaujímali nahoře, takže mi připadali mnohem těsněji stlačeni dohromady.

Od té doby, co jsem je jako dítě viděla padat, jsem se ve dne v noci bála jejich působení a stále jsem myslela, že musí Zemi velmi škodit. Jsou kolem ní stále dokola; dobře, že nemají těla, jinak by zatemňovali slunce a člověk by je stále viděl jako stíny vznášet se před ním; to by bylo strašné.

Hned po pádu jsem viděla, že se duchové zářících prstenců před Božím kruhem pokořili, stali se poddanými a prosili, aby to zřícené bylo opět obnoveno. Nato jsem viděla jakýsi pohyb a působení v Božím světelném kruhu, který až dosud stál tiše a — jak jsem cítila — čekal na tuto prosbu.

Po tomto jednání duchovních sborů jsem poznala, že nyní mají zůstat pevní a nemají se už moci rozpadnout. Uvědomila jsem si však, že toto bylo Boží prohlášení a věčný výrok proti nim: dokud nebudou tyto padlé sbory obnoveny, tak dlouho má být boj. A tuto délku jsem viděla pro svou duši zcela nekonečně dlouhou, ba jakoby nemožnou. Boj však má být na Zemi, a tam nahoře už nemá být žádný boj, to On upevňuje.

Po tomto poznání jsem už nemohla mít s ďáblem žádný soucit; neboť jsem viděla, jak se z vlastní zlé vůle násilím zřítil dolů. Také jsem nemohla být tak zlá na Adama; vždy jsem s ním měla velký soucit, neboť jsem stále myslela, že to bylo přece předvídáno.

2. Stvoření Země

Hned po prosbě zbylých duchovních sborů a po pohybu v Božství jsem viděla vedle stínového kotouče, který vznikl dole, vpravo, nedaleko od něj oddělenou, vznikat temnou kouli.

Nyní jsem upřela své oči více na tuto temnou kouli vpravo od stínového kotouče a viděla jsem v ní pohyb, jako by se zvětšovala a zvětšovala, a viděla jsem, jak z té masy vystupují světlejší body a obtáčejí ji jako jasné pásy a tu a tam vystupují v širší jasné plochy; a zároveň jsem viděla, jak se podoba vystupující země ohraničuje proti vodě.

Pak jsem viděla na světlých místech pohyb, jako by v nich něco ožívalo. A na pevninských plochách jsem viděla vyrážet rostliny a mezi nimi vznikat také živé hemžení. Ještě jako dítě jsem myslela, že se rostliny pohybují.

Až dosud bylo vše šedé, nyní se vše rozjasňovalo a viděla jsem jakoby východ slunce. Bylo to, jako bývá časně ráno na Zemi a jako by se vše probouzelo ze spánku. Vše ostatní z obrazu mi zmizelo. Nebe bylo modré, slunce po něm vystupovalo. Viděla jsem část Země osvícenou a ozářenou pouze jím, a tu část zcela nádhernou a líbeznou, a myslela jsem si: toto je ráj.

Vše však, jak se to na temné kouli měnilo, jsem viděla jako vyzařování z onoho nejvyššího Božího kruhu. Bylo to, jak slunce stoupalo výš, vše jako ráno při probouzení; ale bylo to první ráno; a přece to žádná bytost nevěděla. Byly, jako by tu byly odjakživa, byly v nevinnosti.

Jak slunce stoupalo, viděla jsem také, že stromy a rostliny zvětšely a stále se zvětšovaly. Voda byla jasnější a posvátnější, všechny barvy byly čistší a zářivější, vše bylo nevýslovně příjemné; nebylo tam ani stopy po tom, jaké jsou tvorové nyní. Všechny rostliny, všechny květiny a stromy měly jiné podoby; nyní vypadá vše proti tomu zcela pusté a zakrnělé, je teď vše jakoby zcela zvrhlé.

Často, když jsem v naší zahradě viděla rostliny nebo plody, které jsem v jižních zemích viděla zcela jiné, velké, ušlechtilé a chutnější, jako například meruňky, myslela jsem si: čím jsou tyto naše plody proti jižním plodům, tím jsou jižní plody a ještě mnohem horší proti plodům ráje. Viděla jsem v něm růže, bílé a rudé, a myslela jsem přitom, že znamenají utrpení Kristovo a vykoupení. Viděla jsem také palmy a velké široké stromy, které vrhaly daleký stín jako střecha.

Než jsem spatřila slunce, bylo vše na Zemi zcela malé, potom větší a nakonec docela velké. Stromy nestály hustě. Od každého druhu rostlin, alespoň těch větších, jsem viděla jen jednu, a viděla jsem je stát odděleně, jako když se na zahradních záhonech druhy nejprve vysazují. Vše ostatně bylo zcela zelené a svým způsobem čisté, neporušené a neroztrhané, což vůbec nepřipomínalo lidské uklízení a čištění. Ještě jsem myslela: jak je vše krásné, dokud tu ještě nejsou lidé! Není tu ještě žádný hřích, žádné ničení, žádné trhání. Zde je vše celé a svaté; zde ještě nic nebylo léčeno a spravováno; zde je vše čisté a nečištěné.

Plocha, kterou jsem viděla, byla mírná a pahorkatá a celá pokrytá rostlinstvem; uprostřed však byl pramen, z něhož se na všechny strany rozlévaly řeky, z nichž některé se opět vlévaly jedna do druhé. V těchto vodách jsem nejprve zpozorovala pohyb a živá zvířata; potom jsem však viděla zvířata tu a tam mezi keři a křovinami, jak se jakoby ze spánku zvedají a vykukují. Nebyla plachá a byla zcela jiná než nyní; ba byla proti nynějším zvířatům téměř jako lidé; byla čistá, ušlechtilá, rychlá, radostná a mírná. Nelze vyslovit, jaká byla. Většina zvířat mi byla cizí. Neviděla jsem skoro žádné jako nyní. Viděla jsem slona, jelena, velblouda a obzvláště jednorožce, kterého jsem viděla také v arše, kde byl zvláště láskyplný a mírný. Byl kratší než kůň a měl kulatější hlavu. Neviděla jsem žádné opice, žádný hmyz a žádná ubohá ošklivá zvířata; vždy jsem myslela, že tato jsou trestem za hřích. Viděla jsem mnoho ptáků a slyšela ten nejlíbeznější zpěv jako ráno; ale neslyšela jsem žádná zvířata řvát a neviděla jsem žádného dravce.

Ráj stále ještě existuje. Je však lidem zcela nemožné se tam dostat. Viděla jsem, jak ještě trvá ve své záři, vysoko nahoře, šikmo oddělen od Země, jako temný kotouč andělského pádu od nebe.

Milovaní bratři a sestry,

dnes je první neděle po Letnicích (Seslání Ducha Svatého). Završili jsme velikonoční dobu. Od nynějška se opět užívá zelená liturgická barva. Avšak dnešní neděle tvoří výjimku, neboť Církev dnešního dne slaví slavnost Nejsvětější Trojice. Činí tak proto, že si je vědoma velikých dobrodiní, která jí Nejsvětější Trojice prokázala.

Více informací „Nejsvětější Trojice“

Sobota svatodušních suchých dní je v misálu 1962 zvláštním dnem hned z několika důvodů. Je to vrchol kvatembru — den, kdy se týdenní půst sytí přijetím. Je to den svěcení — tradičně právě v tuto sobotu biskup vkládal ruce na nové kněze. A je to závěr svatodušního oktávu v jeho mešní podobě, neboť následující den, neděle Nejsvětější Trojice, už otevírá novou kapitolu liturgického roku. Sobota tedy uzavírá, dovršuje a zároveň otevírá: uzavírá oktáv Letnic, dovršuje kající přípravu kvatembru, otevírá řadu nedělí po Letnicích, ve kterých má Církev žít z Ducha celý zbytek roku.

Více informací „Rozjímání na sobotu po Duchu svatém“

Kněžské bratrstvo sv. Petra (FSSP) zve na Hovory o víře:

Pátek svatodušního oktávu má v misálu 1962 dvojí tvář. Je to pátek — den ukřižování, den úplné zdrženlivosti, den, kdy Církev od počátku drží půst. A zároveň je to pátek v oktávu Letnic — den, který nese liturgickou barvu červenou nikoli kvůli krvi mučedníka, ale kvůli ohni Ducha. Tato dvojakost není rozpor: je to klíč. Duch svatý nevede jinou cestou než Kristus. Ohnivé jazyky padají na tytéž učedníky, kterým Pán ráno řekl „kdo chce za mnou jít, ať vezme svůj kříž“. Pátek kvatembru toto spojení vystavuje na světlo.

Více informací „Rozjímání na pátek po Duchu svatém“