Podobné příspěvky
Výročí smrti sv. Ludvíka
Drazí přátelé,
dnes máme výročí smrti sv. Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu. Zemřel v roce 1716, tedy před 310 lety, 28. dubna kolem 20 hodiny.
Několik hodin před svou smrtí ještě stál na kazatelně a z posledních sil kázal lidové misie.
Z úcty k jeho dílu, obnovme dnes naše dokonalé Zasvěcení Panně Marii. Jistě tak učiníme radost nebi.
Kdo ještě chcete letos jet do Vyššího Brodu, přihlaste se.Současný postní řád
Máme dva způsoby, jak se postíme:
Půst zdrženlivosti a půst újmy.- Půst zdrženlivosti spočívá ve nejedení masitých pokrmů (z teplokrevných živočichů). Zavazuje každého katolíka od 14. roku života až do smrti. Tento půst se drží každý pátek (pokud na něj nepřipadá slavnost nebo pokud nebyl nahrazen jiným skutkem pokání nebo lásky).
- Půst újmy spočívá v nasycení pouze jednou za den (kdy mimo to je možno ještě něco malého sníst ráno i večer). Tento půst zavazuje od 18. roku života až po dovršení 59. roku života. Tento půst se drží na Popeleční středu a Velký pátek spolu s postem zdrženlivosti.
Lidé nemocní, slabí (ženy těhotné, kojící) a těžce pracující jsou od těchto postů osvobozeni.
- Mimo výše uvedené mluví se ještě o „postu eucharistickém“. Zavazuje každého, kdo přistupuje ke svatému přijímání. Spočívá v tom, že hodinu před svatým přijímáním se nic nejí ani nepije mimo vody a léků.
Souhrn výše uvedený představuje povinné minimum, které je nutné dodržovat, aby se člověk nedopustil těžkého hříchu.
Dále se doporučuje, aby i děti byly vedeny ke kajícnosti nějakou přiměřenou formou sebezáporu.
Je vhodné, aby věřící pod vedením zpovědníka, dobrovolně si uložili některou tradiční přísnější formu postu a pokání, která se konávala o všech dnech 40 denního postu, o suchých dnech (Quatember) a o vigiliích některých slavností.
O tom si něco povíme příště.
Jak mluvíme o Bohu – a proč to není tak jednoduché. Aneb analogie v praxi.
„Tati, je Bůh hodný?“
Dobrá otázka. Samozřejmě. Ale teď mi řekni – je hodný jako babička, která ti dala čokoládu? Nebo je hodný jako náš malý Karlík, který dnes vůbec nezlobil? Nebo je hodný, jako někdo, kdo je hoden něco dostat, že si to zaslouží?
Vidíš, říkáme hodný, ale pokaždé trochu jinak.
A Bůh? Bůh je hodný. Jenže tak, že nám to slova nestačí popsat.
Slova jsou jako boty
Představ si, že máš doma malé gumové botičky, číslo 20. A teď chceš do nich obout obra. Nejde to. Botičky jsou příliš malé.
Naše slova jsou jako ty botičky. Jsou ušité pro věci, které vidíme, slyšíme, zažíváme. Pro stoly, stromy, lidi, pocity. Ale Bůh je jako ten obr – nekonečně větší, než co jsme kdy viděli.
Tak co? Máme radši mlčet?
Ne tak docela.
Zkus si tohle
Řekni slovo „silný“.
Silný je táta, který zvedne těžkou skříň. Silné je lano, které udrží člověka visícího na skále. Silný je lev na savaně. Silný je vítr, který vyvrátí strom.
Pokaždé stejné slovo. Ale pokaždé trochu jiné, že ano? Táta není silný jako vítr. Lev není silný jako lano. A přesto – všichni víme, o čem mluvíme. Je tu něco společného. Nějaký význam, který to všechno spojuje.
Teologové tomu říkají analogie. Slovo, které říká: „Je tu podobnost – ale ne úplná stejnost.“
A teď Bůh
Bůh je dobrý. Bůh je moudrý. Bůh miluje.
Jsou to pravdivá slova? Ano. Ale hned musíme dodat tři věci.
Zaprvé: Bůh je dobrý opravdu. Nejde jenom o přirovnání. Dobro, moudrost, láska – to v Bohu reálně je. Dokonce tím nejdokonalejším způsobem.
Zadruhé: Ale ne tak jako u nás. Naše dobrota je omezená. Někdy jsme dobří, někdy ne. Unavíme se, zklameme, zapomeneme. Boží dobrota tak omezená není. Vůbec.
Zatřetí: Boží dobrota je tak velká, že přesahuje vše, co si dokážeme představit. Je to jako – vezmi nejlepší dobrotu, jakou jsi kdy zažil. Vynásob ji milionkrát. A pak si uvědom, že ani to nestačí.
To je analogie. Slovo platí. Ale způsobem, který si nedokážeme ani představit.
Příklad od stolu
Táta pečuje o svou rodinu. Chrání ji, živí, učí, miluje. To je krásné.
Bůh pečuje o celý vesmír. O každého člověka, o každý okamžik. Ne proto, že by musel – ale proto, že to tak chce, z lásky.
Slovo „pečuje“ je stejné. Ale co za ním stojí – to je nekonečně rozdílné.
Jako kdybys chtěl porovnat svíčku a slunce. Obě svítí. Ale slunce svítí způsobem, o kterém si svíčka nemůže ani nechat zdát.
Proč na tom záleží
Kdyby naše slova o Bohu znamenala přesně totéž jako o lidech, Bůh by byl jen takový velký člověk někde nahoře. Trochu chytřejší, trochu silnější. To by ale nebyl Bůh – to by byl prostě někdo starší a větší.
A kdyby naše slova o Bohu neznamenala vůbec nic – kdybychom museli mlčet – pak bychom nemohli vyjádřit pravdivě ani modlitbu, ani víru, ani lásku k Bohu. Vše by bylo prázdné.
Analogie je ta správná střední cesta. Mluvíme – ale s pokorou. Víme – ale víme, že nevíme. Blížíme se – ale Boha nikdy nemůžeme uchopit, jako nějaký předmět.
Takový je Bůh. Dá se o něm mluvit. Ale nikdy ho slovem úplně neuchopíme. V tom co o Bohu říkáme, je cosi pravdivého, ale mnohem více nepravdivého.
Musíme si neustále uvědomovat, že o Bohu téměř nic nevíme. Analogie v praxi: Jako kámen neví nic o životě rostliny, jako rostlina neví nic o životě zvířete, jako zvíře neví nic o duchovním životě člověka, tak ani my nevíme nic o nadpřirozeném životě Boha. Prostě nic nevíme. Jenom si trošku něco představujeme pomocí přirovnání díky analogii.
A možná je to tak dobře. Věci, které úplně uchopíme, přestaneme obdivovat. Bůh je jiný – čím víc ho poznáváme, tím více zjišťujeme, že ho neznáme a tím více ho chceme poznávat dál.
„Tati, to je krásné.“
Ano. Pán Ježíš v evangeliích často používá přirovnání ze světa. Mluví o Bohu analogicky. Dnes mluví o vztahu pastýře k ovcím, který ukazuje něco o jeho vztahu k nám a nás k němu.
Jednou v nebi nám Bůh chce dát schopnost vidět ho takový, jaký je.
„Tati, už se na to těším.“
Ano. Já také.