Potěšme Neposkvrněné Srdce

Jsou žádosti, které nelze přeslechnout. Když ve Fatimě roku 1917 ukázala Panna Maria dětem své Srdce ovinuté trním, neukazovala jim dojemný obraz, nýbrž skutečnost: své živé Srdce, zraňované v každém okamžiku lhostejností a rouháním lidí. A pak učinila to, co činí jen pravá matka — místo aby trestala, žádala. Žádala o nápravu.

Oč vlastně jde

Pobožnost prvních sobot je úkon smíru Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Tak jako první pátky v měsíci skládáme dostiučinění Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu za urážky, jichž se mu dostává, tak prvními sobotami chceme potěšit a usmířit Srdce jeho Matky.

A právě v tom je celé jádro věci. Nejde o pobožnost navíc, o jednu modlitbu k dobru našemu, o útěšný zvyk. Jde o smír. Maria neprosí, abychom jí něco dali — ona, Královna nebes, ničeho nepotřebuje. Žádá, abychom se postavili na stranu spravedlnosti, odčiňovali urážky a v konečném důsledku zachránili sebe. Trny na její Srdce vkládá lidská nevděčnost; a ona hledá někoho, kdo by je vytrhával. Pozoruhodné přitom je, kdo o těch trnech promluví jako první: ne ona, nýbrž sám Ježíšek, jenž stál vedle ní. To dítě, Boží Syn, se zastává své Matky slovy: „Slituj se nad Srdcem své nejsvětější Matky, ovinutým trny, jimiž je nevděční lidé bez ustání probodávají, a není nikoho, kdo by úkonem smíru ty trny vytrhl.” Toť celý smysl těchto sobot: být tím, kdo trny vytrhuje.

Co si Panna Maria přeje

Již při zjevení 13. července 1917 řekla Panna Maria dětem, že se vrátí, aby vyžádala smírné svaté přijímání o prvních sobotách. Svůj slib naplnila 10. prosince 1925, kdy se zjevila sestře Lucii v klášteře sester sv. Doroty ve španělské Pontevedře, kde byla tehdy postulantkou. Po jejím boku stál na zářícím oblaku Ježíšek; Panna Maria položila Lucii ruku na rameno a ukázala jí Srdce ovinuté trním, jež držela v druhé ruce. Nejprve promluvil Ježíšek a vyzval ke smíru za svou Matku; teprve pak Panna Maria odhalila své přání i veliké zaslíbení slovy „Potěš mě aspoň ty…”.

Čtyři úkony — a jeden úmysl

Panna Maria žádá, abychom po pět prvních sobot po sobě jdoucích vykonali toto:

1. Svatou zpověď. Lze ji vykonat v osmi dnech před první sobotou nebo po ní, jen je třeba přistoupit ke svatému přijímání ve stavu milosti.
2. Svaté přijímání na smír.
3. Růženec — alespoň pět desátků.
4. Čtvrt hodiny při Panně Marii, rozjímajíce o tajemstvích svatého růžence; máme jí dělat společnost, jako bychom u ní prostě setrvali.

A nyní to, na co se nejčastěji zapomíná: úmysl. Všechny čtyři úkony je třeba konat s výslovným úmyslem usmířit Neposkvrněné Srdce. Úmysl není pátou podmínkou, nýbrž duší všech čtyř — bez něj zůstává i dokonale vykonaná pobožnost jen zbožným zvykem. Kdo zapomněl úmysl vzbudit, může tak učinit při nejbližší zpovědi. A vynechá-li se jediná sobota nebo přeruší-li se řada, počítá se vše od začátku.

Proč právě pět sobot

S touto pobožností se pojí pěkná příhoda. Luciin zpovědník se jí tázal, proč právě pět sobot, a ne sedm — na počest sedmi bolestí Panny Marie — či devět. Lucie odpověď neznala, a tak ji přednesla v modlitbě Pánu. V noci z 29. na 30. května 1930, v kapli kláštera v Tuy, se jí dostalo odpovědi: je pět druhů urážek a rouhání, jimiž lidé zraňují Neposkvrněné Srdce.

1. Rouhání proti jejímu Neposkvrněnému Početí.
2. Rouhání proti jejímu trvalému Panenství.
3. Rouhání proti jejímu Božímu Mateřství, spojené s odmítáním uznat ji za Matku všech lidí.
4. Hříchy těch, kdo se veřejně snaží vštípit do srdcí dětí lhostejnost, pohrdání, ba i nenávist k této Neposkvrněné Matce.
5. Hříchy těch, kdo ji přímo urážejí v jejích posvátných obrazech.

Každá z pěti sobot tak skládá dostiučinění za jeden z těchto pěti druhů urážek.

Veliké zaslíbení

Panna Maria k této žádosti připojila slib, jaký matka dává jen svým nejmilejším: že bude při hodině smrti stát po boku všech, kdo po pět prvních sobot tyto úkony vykonají, s milostmi potřebnými ke spáse.

Zastavme se nad tím. Za pět sobot — za pět zpovědí, pět svatých přijímání, pět růženců — slibuje sama Matka Boží svou přítomnost v té jediné hodině, na níž záleží všechno. Nikdy nebylo lacinějšího pojištění pro věčnost.

Pozvání

Nezůstávejme tedy jen u obdivu. Sám Pán si posteskl, že „mnozí první soboty začnou, ale málokdo je dokončí” — nedejme se počítat mezi ně. Začněme hned tuto první sobotu: přistupme ke zpovědi, přijměme Tělo Páně na smír, vezměme do rukou růženec a darujme Panně Marii tu nepatrnou čtvrt hodinu. A až těch pět sobot vykonáme, neustávejme — konejme je dál, měsíc co měsíc, již nejen pro sebe, nýbrž za obrácení hříšníků a za pokoj světa.

Ta, která pod křížem přijala za vlastní celé lidstvo, uchovává každý takový úkon v témž Srdci, o němž evangelista napsal:

„Maria pak zachovávala všecka tato slova, rozvažujíc je v srdci svém” (Lk 2, 19).

Potěšme tedy její Srdce.

Pozor, texty vyžadují korektury.

Pojďme za naším Králem

Jednou do roka opouští Kristus zlatou bránu svatostánku a vychází mezi nás — do ulic, na náves, mezi pole. To, co po celý rok ukrýváme za zavřenými dvířky tabernáklu, neseme tento den s nejvyšší slávou pod nebesy, aby celý svět viděl, že náš Bůh je opravdu zde.

Co vlastně slavíme

V Nejsvětější Svátosti Oltářní je Ježíš Kristus přítomen skutečně, pravdivě a podstatně — ne jen jako vzpomínka, ne jako pouhé znamení, ale celý a živý. Pod způsobou chleba a vína je s námi týž Pán, který se narodil z Panny Marie, zemřel na kříži a vstal z mrtvých.

A právě v tom je celé jádro věci. Neslavíme krásnou tradici, dojemnou náladu ani vůni kadidla a kvítí — to vše je jen služebné. V monstranci není symbol Boha, není tam připomínka Boha, není tam ani „něco svatého”. Je tam Bůh sám. Tatáž osoba, k níž se modlíme, tentýž Stvořitel nebe i země — skutečně přítomný, jen pár kroků před námi. Kdyby tomu tak nebylo, byl by celý průvod jen průvodem; protože tomu tak je, klečíme. Nehledejme tedy v tento den nic jiného sladkého než tuto jedinou, závratnou skutečnost: Bůh je zde. Tato svátost je svátostí Boží přítomnosti a sjednocení s námi! Toť vše.

Již Mojžíš se ptal vyvoleného národa: „Není zajisté jiného národa tak velikého, který by měl bohy tak blízké sobě, jako jest Bůh náš přítomen všem prosbám našim” (Dt 4, 7). Co bylo řečeno o Izraeli, naplňuje se měrou nad pomyšlení v Eucharistii: žádné pohanské náboženství, ba ani sám Starý Zákon neměl svého Boha tak blízko, jako jej máme my v každém — i v tom nejchudším — kostele.

Proč právě průvod

Mohli bychom Krista uctívat za zavřenými dveřmi chrámu. Ale láska se nedá zavřít mezi čtyři zdi. Proto církev volí průvod: chce, aby Kristus Pán vykročil ven a ve vítězném průvodu přijímal hold celého tvorstva.

Tento den má pro nás trojí smysl:

• Veřejné vyznání víry. Alespoň jednou do roka veřejně a okázale vyznáváme před celým světem, že věříme v Krista přítomného v Eucharistii, a děkujeme mu za jeho lásku.
• Smír. Klademe Pánu k nohám dostiučinění za všechny urážky, kterých se mu v této Svátosti lásky dostává — od nevěřících, ale bohužel někdy i od katolíků.
• Prosba o požehnání. V našich zemích má průvod též ráz prosebný. U čtyř oltářů, obrácených ke všem světovým stranám, uděluje se požehnání, aby se rozlilo po veškeré přírodě a aby nám Pán dal úrodu polí a požehnal naší práci.

Stará a krásná historie

Slavnost má své kořeny ve 13. století. Pán si k jejímu zavedení vyvolil prostou klášterní pannu, svatou Julianu z Lutychu, které se ve vidění zjevoval zářící měsíc s temným místem na okraji — Bůh jí dal poznat, že tou skvrnou je chybějící svátek ke cti Nejsvětější Svátosti.

Pán pak Julianino úsilí brzy potvrdil zázrakem — a co je nám obzvlášť milé, prostřednictvím kněze z Čech. Tento kněz, sužovaný pochybnostmi o skutečné přítomnosti Krista ve Svátosti, sloužil cestou do Říma roku 1263 mši svatou v italské Bolzeně. Při proměňování začala z hostie prýštit krev a prosákla korporálem, na němž zanechala stopy v podobě hostií. Zkrvavený korporál se dodnes uchovává v nedalekém Orvietu, kde tehdy sídlil papež Urban IV. Pohnut touto událostí předepsal bulou Transiturus (1264) slavnost Božího Těla pro celou církev. Officium k ní složil sám andělský učitel, svatý Tomáš Akvinský.

Celá příroda jásá

Když Kristus prochází mezi námi, neslaví jen lidé. Sám Guéranger píše, jak se nebesa radují, země plesá a lesy jásají; pahorky nabízejí své zelené ratolesti a stromy podél cest proplétají větve, aby utvořily stinnou klenbu Králi, jenž tudy kráčí.

Pohleďme na ten obraz: prapory se lesknou ve slunci, cesty jsou posypány kvítím, zvonky zvoní, kadidlo stoupá k nebi a Kristus v zářící monstranci je nesen pod baldachýnem, jejž lid příznačně nazývá „nebesa”. V tu chvíli mizí rozdíly mezi lidmi — všichni jsme jen jedním zástupem, který kráčí za svým Pánem.

Pozvání

Nezůstávejme tedy letos doma. Náš Král vychází ven a čeká, kdo ho doprovodí. Ozdobme okna, posypme cestu květinami, vezměme s sebou děti. Nejde o pouhý zvyk či folklor — jde o to, abychom svému Bohu, který se nám dal celý, prokázali alespoň tuto jednu nepatrnou poctu.

„Aj, stánek Boží s lidmi. A oni budou jeho lidem a sám Bůh s nimi bude jejich Bohem” (Zj 21, 3).

Pojďme za ním.

Proč se ptát právě na Krista

Technika je velká pomoc, ale často se obrací proti člověku. Ten paradox není nový — je starý jako sama technika. A protože vzorem člověka dokonalého je Kristus, má smysl ptát se, jak se k nástrojům své doby choval On. Písmo nám nedává žádné výslovné „učení o technice”, ale dává nám něco lepšího: doklad, jak se Vtělené Slovo s nástroji skutečně chovalo. Z toho lze vyčíst měřítko.

Kristus techniku užíval

Kristus nebyl asketou, který by se nástrojů štítil. Naopak — největší část svého pozemského života byl řemeslníkem. V Nazaretě ho lidé znají jako tesaře (Mk 6,3), a jako syna tesařova (Mt 13,55). Řecké tektón znamená šíře řemeslníka pracujícího se dřevem i kamenem; tedy člověka, který denně bral do rukou nástroje a ovládal techniku své doby. Vtělené Slovo posvětilo manuální, technickou práci tím, že jí věnovalo desítky tichých let.

Ve veřejném působení techniku užíval samozřejmě a bez okolků:

• Oděv. První a nejstarší technika člověka, kterou pro něj Bůh zhotovil hned po pádu (Gn 3,21). Kristus nosil šaty zcela přirozeně — třásně jeho roucha se dotýká nemocná žena (Mt 9,20), na Táboře jeho roucho zbělelo (Mk 9,3), pod křížem byla jeho suknice nesešívaná, inconsutilis (J 19,23).
• Doprava. Chodil pěšky (J 4,6), na Genezaretském jezeře se plavil lodí (Mk 4,38) a do Jeruzaléma vjel na oslátku — záměrně si nevybral koně mocných, nýbrž pokorné pracovní zvíře (Mt 21,5).
• Oheň a jídlo. Po vzkříšení sám rozdělal oheň na žhavém uhlí a připravil rybu a chléb (J 21,9). Lze předpokládat užívání nože k přípravě jídla, nádobí, ohniště atd.
• Kniha a písmo. V synagoze rozvinul svitek Izaiášův, našel místo, četl, svinul jej a vrátil (Lk 4,20). Psal prstem do země – znal písmo (J 8,6).
• Nádoby a stavby. V Káně použil šest kamenných džbánů (J 2,6); učil v domech, jejichž ploché střechy bylo možné rozkrýt (Mk 2,4).
• …

Společným rysem je, že žádný z těchto nástrojů Kristus nepovýšil nad to, čemu měl sloužit. Užíval techniku prostou, „nízkou” — chůzi, osla, loď, oheň, džbán — a vždy podřízenou osobě a vůli Otcově. Nikdy se nestal otrokem nástroje.

Kristus techniku omezoval a překračoval

Stejně důležité je, co Kristus s technikou nedělal.

Při vyslání učedníků řeší, co s sebou nebrat: ne mošnu, ne dvě suknice, ne hůl a obuv navíc (Mt 10,10). Běžné cestovní vybavení záměrně omezuje na minimum — nástroj nemá zatěžovat poslání.

V rozhodujících chvílích techniku překračuje. Nasycení zástupů, uzdravení, proměna vody ve víno nejdou cestou vylepšeného postupu, nýbrž obcházejí instrumentální řešení úplně. Tím Kristus ukazuje, že nástroj nikdy není poslední instancí; tou je živá osoba a Boží moc.

A jeden nástroj výslovně zavrhuje jako cestu — meč. Apoštolové meč měli, a Pán o něm při poslední večeři dokonce mluví (Lk 22,36–38). Ale když Petr v Getsemanech tasí a usekne Malchovi ucho (J 18,10), Kristus zbraň rázně odmítne: „Kdo bere meč, mečem zahyne” (Mt 26,52). To ucho ještě uzdraví (Lk 22,51) — gesto, které ránu zbraní jakoby odčiní. Meč je tak v evangeliu názorným případem nástroje, který se obrací proti člověku; pravým „nástrojem” Krista není zbraň, nýbrž uzdravující ruka.

Odložení techniky na kříži

Vrcholný paradox přichází na Golgotě, a je dvojí.

Za prvé, technika doby se proti Kristu obrátila. Kříž byl propracovaný nástroj římské popravčí techniky — vrchol dobového „inženýrství” určeného k tomu, aby ničil člověka co nejdéle a nejviditelněji.

Za druhé, Kristus je při tom techniky zbaven. Vojáci se dělí o jeho šaty a o netkanou suknici losují (J 19,23). Onen první oděv, kterým Bůh kdysi v ráji přikryl nahotu člověka, je z Krista strhán; vrací se k nahotě, jako by se kruh uzavíral. Odložen je i poslední „nástroj” — vlastní tělo, to se stává předmětem techniky pohřbu: plátno, myrha a aloe, vytesaný hrob s odvaleným kamenem (J 19,39–40; Mt 27,60).

A přece právě tady dochází k proměně. Nástroj určený k ničení člověka Bůh proměňuje v nástroj spásy. Kříž — dokonalá technika smrti — se stává znamením života. To je možná nejhlubší odpověď na úzkost, že „technika se obrací proti člověku”: v Boží prozřetelnosti může být i obrácený, zlovolný nástroj přetvořen k dobru, je-li podřízen lásce, která se vydává.

Měřítko, které z toho plyne

Z Kristova příkladu lze vyčíst několik zásad, které platí pro každý nástroj — od oslátka po nejnovější techniku:

1. Nástroj je dobrý, ale není cílem. Kristus techniku neodmítá jako zlou, ani ji nepovyšuje na poslední instanci.
2. Člověk zůstává pánem nástroje. Měřítkem není, kolik nástrojů člověk má, ale zda jim nepropadne.
3. Některé nástroje mají vlastní logiku, která člověka pohltí. Meč není neutrální; kdo po něm sáhne, vstupuje do jeho logiky. Existují nástroje, které je třeba odmítnout, ne jen umírněně užívat.
4. Vrcholné věci se nedějí skrze techniku. Láska, oběť, spása obcházejí instrumentální řešení.
5. I zvrácený nástroj lze přetvořit k dobru — je-li podřízen osobě a jejímu poslednímu cíli.

Vyústění: jak tedy užívat techniku

Umělá inteligence je dnešní velká pomůcka, která se často obrací proti člověku. Kristovo měřítko se na ni dá přiložit překvapivě přesně.

AI je nástroj, a smí se užívat. Kdyby Kristus žil dnes, sotva bychom čekali, že by se počítače štítil tak, jako se neštítil sekery, lodi či svitku. Nástroj sám není zlý. Užívat AI k práci, učení, službě druhým je legitimní — tak jako bylo legitimní vzít do ruky tesařské dláto.

Ale AI patří mezi nástroje s vlastní logikou — blíž meči než oslu. Některé techniky člověka jen unaví, když je přetíží (proto Kristus omezoval cestovní výbavu). Jiné mají moc pohltit toho, kdo po nich sáhne. AI dokáže formovat pozornost, myšlení, vztahy i pravdu samu; dokáže člověka zbavit námahy, která ho dělá člověkem. Vůči ní tedy neplatí jen „užívej střídmě”, ale i Kristovo „vrať meč do pochvy” — pohotovost rozpoznat, kde už nástroj přestává sloužit a začíná vládnout.

Vrcholné věci se ani dnes nedějí skrze techniku. Modlitba, odpuštění, láska k bližnímu, oběť za druhého — to jsou „nasycení zástupů” našeho života a AI je dělat neumí a nikdy nebude. Pokušení je nechat si namluvit, že vylepšeným postupem nahradíme to, co lze jedině darovat. Kristus ukazuje opak: nejdůležitější obchází instrumentální řešení úplně.

Měřítkem zůstává, kdo je pánem. Otázka pro každé otevření AI je tatáž jako u každého nástroje v Kristových rukou: Slouží to osobě a jejímu poslednímu cíli, nebo si to osobu podřizuje? Dokud člověk zůstává pánem a nástroj prostředkem, je AI jako oslátko — pokorný pomocník na cestě. Jakmile se poměr obrátí, stává se z ní meč, který se vrací proti tomu, kdo jej tasil.

A nakonec to nejtěžší a nejnadějnější: i nástroj, který se obrátil proti člověku, lze přetvořit k dobru. Kříž to dokazuje. Žádná technika — ani ta dnešní — není mimo dosah té proměny, je-li podřízena lásce, která se vydává. To je úkol, ne automatismus. Ale je to možné, a v tom je celá naděje.

---

Děkuji, že jste dočetli až sem. Ano, tento článek napsala umělá inteligence, a právě v tom je pointa, kterou pochopili právě ti, kterých se týká! Omlouvám se všem čtenářům, kteří se na mě zlobí. (I když trošku pokrytecky s tváří před vlastním monitorem nebo s mobilem v ruce.) Všem ostatním, kteří článek přečetli z rukopisu na pergamenu, srdečně blahopřeji. P. jan franta.

1. Pád andělů

Nejprve jsem před sebou viděla, jak se otvírá nekonečný prostor plný světla, a vysoko v něm jakoby jasnější kouli podobnou slunci, a v ní jsem cítila jednotu Tří. Nazvala jsem to v sobě souzněním a viděla jsem, jak z ní vychází jakoby působení; tu pod onou koulí vznikly jakoby do sebe vložené zářící kruhy, prstence, sbory duchů, nekonečně zářící, mocné a krásné. Tento světelný svět stál jako slunce pod oním vyšším sluncem.

Nejprve se všechny tyto sbory pohybovaly jakoby v lásce z vyššího slunce. Náhle jsem viděla, jak se část ze všech kruhů zastavila sama v sobě, ponořena do vlastní krásy. Pociťovaly vlastní rozkoš, viděly veškerou krásu v sobě; uvědomovaly si samy sebe, byly u sebe.

Nejprve byly všechny ve vyšším pohybu mimo sebe; nyní část stanula v sobě. A v témž okamžiku jsem viděla, jak se celá tato část zářících sborů řítí dolů a zatemňuje se, a jak ostatní proti nim tlačí a vyplňují jejich prostory, které nyní byly menší; nezdálo se však, že by je vybočujíce z postavy obrazu pronásledovaly. Oni stáli v sobě, řítili se dolů, a ti, kdo nestanuli, vnikali do jejich prostoru, a to vše bylo zároveň.

Když se zřítili, viděla jsem dole vznikat stínový kotouč, jako by to mělo být jejich přebývání; a věděla jsem, že upadli do nějaké netrpělivé podoby. Prostor však, který nyní zaujímali dole, byl mnohem menší než ten, který zaujímali nahoře, takže mi připadali mnohem těsněji stlačeni dohromady.

Od té doby, co jsem je jako dítě viděla padat, jsem se ve dne v noci bála jejich působení a stále jsem myslela, že musí Zemi velmi škodit. Jsou kolem ní stále dokola; dobře, že nemají těla, jinak by zatemňovali slunce a člověk by je stále viděl jako stíny vznášet se před ním; to by bylo strašné.

Hned po pádu jsem viděla, že se duchové zářících prstenců před Božím kruhem pokořili, stali se poddanými a prosili, aby to zřícené bylo opět obnoveno. Nato jsem viděla jakýsi pohyb a působení v Božím světelném kruhu, který až dosud stál tiše a — jak jsem cítila — čekal na tuto prosbu.

Po tomto jednání duchovních sborů jsem poznala, že nyní mají zůstat pevní a nemají se už moci rozpadnout. Uvědomila jsem si však, že toto bylo Boží prohlášení a věčný výrok proti nim: dokud nebudou tyto padlé sbory obnoveny, tak dlouho má být boj. A tuto délku jsem viděla pro svou duši zcela nekonečně dlouhou, ba jakoby nemožnou. Boj však má být na Zemi, a tam nahoře už nemá být žádný boj, to On upevňuje.

Po tomto poznání jsem už nemohla mít s ďáblem žádný soucit; neboť jsem viděla, jak se z vlastní zlé vůle násilím zřítil dolů. Také jsem nemohla být tak zlá na Adama; vždy jsem s ním měla velký soucit, neboť jsem stále myslela, že to bylo přece předvídáno.

2. Stvoření Země

Hned po prosbě zbylých duchovních sborů a po pohybu v Božství jsem viděla vedle stínového kotouče, který vznikl dole, vpravo, nedaleko od něj oddělenou, vznikat temnou kouli.

Nyní jsem upřela své oči více na tuto temnou kouli vpravo od stínového kotouče a viděla jsem v ní pohyb, jako by se zvětšovala a zvětšovala, a viděla jsem, jak z té masy vystupují světlejší body a obtáčejí ji jako jasné pásy a tu a tam vystupují v širší jasné plochy; a zároveň jsem viděla, jak se podoba vystupující země ohraničuje proti vodě.

Pak jsem viděla na světlých místech pohyb, jako by v nich něco ožívalo. A na pevninských plochách jsem viděla vyrážet rostliny a mezi nimi vznikat také živé hemžení. Ještě jako dítě jsem myslela, že se rostliny pohybují.

Až dosud bylo vše šedé, nyní se vše rozjasňovalo a viděla jsem jakoby východ slunce. Bylo to, jako bývá časně ráno na Zemi a jako by se vše probouzelo ze spánku. Vše ostatní z obrazu mi zmizelo. Nebe bylo modré, slunce po něm vystupovalo. Viděla jsem část Země osvícenou a ozářenou pouze jím, a tu část zcela nádhernou a líbeznou, a myslela jsem si: toto je ráj.

Vše však, jak se to na temné kouli měnilo, jsem viděla jako vyzařování z onoho nejvyššího Božího kruhu. Bylo to, jak slunce stoupalo výš, vše jako ráno při probouzení; ale bylo to první ráno; a přece to žádná bytost nevěděla. Byly, jako by tu byly odjakživa, byly v nevinnosti.

Jak slunce stoupalo, viděla jsem také, že stromy a rostliny zvětšely a stále se zvětšovaly. Voda byla jasnější a posvátnější, všechny barvy byly čistší a zářivější, vše bylo nevýslovně příjemné; nebylo tam ani stopy po tom, jaké jsou tvorové nyní. Všechny rostliny, všechny květiny a stromy měly jiné podoby; nyní vypadá vše proti tomu zcela pusté a zakrnělé, je teď vše jakoby zcela zvrhlé.

Často, když jsem v naší zahradě viděla rostliny nebo plody, které jsem v jižních zemích viděla zcela jiné, velké, ušlechtilé a chutnější, jako například meruňky, myslela jsem si: čím jsou tyto naše plody proti jižním plodům, tím jsou jižní plody a ještě mnohem horší proti plodům ráje. Viděla jsem v něm růže, bílé a rudé, a myslela jsem přitom, že znamenají utrpení Kristovo a vykoupení. Viděla jsem také palmy a velké široké stromy, které vrhaly daleký stín jako střecha.

Než jsem spatřila slunce, bylo vše na Zemi zcela malé, potom větší a nakonec docela velké. Stromy nestály hustě. Od každého druhu rostlin, alespoň těch větších, jsem viděla jen jednu, a viděla jsem je stát odděleně, jako když se na zahradních záhonech druhy nejprve vysazují. Vše ostatně bylo zcela zelené a svým způsobem čisté, neporušené a neroztrhané, což vůbec nepřipomínalo lidské uklízení a čištění. Ještě jsem myslela: jak je vše krásné, dokud tu ještě nejsou lidé! Není tu ještě žádný hřích, žádné ničení, žádné trhání. Zde je vše celé a svaté; zde ještě nic nebylo léčeno a spravováno; zde je vše čisté a nečištěné.

Plocha, kterou jsem viděla, byla mírná a pahorkatá a celá pokrytá rostlinstvem; uprostřed však byl pramen, z něhož se na všechny strany rozlévaly řeky, z nichž některé se opět vlévaly jedna do druhé. V těchto vodách jsem nejprve zpozorovala pohyb a živá zvířata; potom jsem však viděla zvířata tu a tam mezi keři a křovinami, jak se jakoby ze spánku zvedají a vykukují. Nebyla plachá a byla zcela jiná než nyní; ba byla proti nynějším zvířatům téměř jako lidé; byla čistá, ušlechtilá, rychlá, radostná a mírná. Nelze vyslovit, jaká byla. Většina zvířat mi byla cizí. Neviděla jsem skoro žádné jako nyní. Viděla jsem slona, jelena, velblouda a obzvláště jednorožce, kterého jsem viděla také v arše, kde byl zvláště láskyplný a mírný. Byl kratší než kůň a měl kulatější hlavu. Neviděla jsem žádné opice, žádný hmyz a žádná ubohá ošklivá zvířata; vždy jsem myslela, že tato jsou trestem za hřích. Viděla jsem mnoho ptáků a slyšela ten nejlíbeznější zpěv jako ráno; ale neslyšela jsem žádná zvířata řvát a neviděla jsem žádného dravce.

Ráj stále ještě existuje. Je však lidem zcela nemožné se tam dostat. Viděla jsem, jak ještě trvá ve své záři, vysoko nahoře, šikmo oddělen od Země, jako temný kotouč andělského pádu od nebe.

Milovaní bratři a sestry,

dnes je první neděle po Letnicích (Seslání Ducha Svatého). Završili jsme velikonoční dobu. Od nynějška se opět užívá zelená liturgická barva. Avšak dnešní neděle tvoří výjimku, neboť Církev dnešního dne slaví slavnost Nejsvětější Trojice. Činí tak proto, že si je vědoma velikých dobrodiní, která jí Nejsvětější Trojice prokázala.

Více informací „Nejsvětější Trojice“

Sobota svatodušních suchých dní je v misálu 1962 zvláštním dnem hned z několika důvodů. Je to vrchol kvatembru — den, kdy se týdenní půst sytí přijetím. Je to den svěcení — tradičně právě v tuto sobotu biskup vkládal ruce na nové kněze. A je to závěr svatodušního oktávu v jeho mešní podobě, neboť následující den, neděle Nejsvětější Trojice, už otevírá novou kapitolu liturgického roku. Sobota tedy uzavírá, dovršuje a zároveň otevírá: uzavírá oktáv Letnic, dovršuje kající přípravu kvatembru, otevírá řadu nedělí po Letnicích, ve kterých má Církev žít z Ducha celý zbytek roku.

Více informací „Rozjímání na sobotu po Duchu svatém“