O svatém Janu Křtiteli
Z vizí blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové.
| Doplnění z dřívějších vizí. Pobyt v poušti. | Ergänzungen aus früheren Gesichten. Aufenthalt in der Wüste. |
| 24. června 1820 | 24. Juni 1820 |
Viděla jsem Jana, jak vyrůstal hluboko v poušti a jak se všemožně umrtvoval. Spal na tvrdých skalách pod širým nebem, namáhavě běhal po drsných kamenech, přes bodláčí a trní, bičoval se trny, unavoval se prací na stromech a kamenech a dlouho ležel v modlitbě a rozjímání. Často jsem vidívala v divočině u něj zářící postavy a když mu bylo asi 17 let, viděla jsem ho tajně a nepozorovaně navštívit dům svých rodičů. Zachariáš byl už mrtvý, ale Alžběta ještě žila. Po této návštěvě pronikl mnohem hlouběji do pouště, než kdy předtím; pronikal vždy směrem mezi východem a severem a přibližoval se k oblasti, kde ve svých vizích vidím úžasnou horu proroků a nadpozemské vody. Dorazil do oblasti, kde jsem dlouho poté viděla svatého Jana Evangelistu ležet pod vysokými stromy a psát. Byly tam velmi vysoké stromy a pod nimi keře s bobulemi, které jedl. Viděla jsem ho také jíst bylinu, která má pět kulatých listů jako jetel a bílou květinu. Podobné byliny, jen menší, rostly u nás doma pod živými ploty (tzv. jetel oxalis); lístky chutnají kysele. Jako dítě jsem je hodně jedla, když jsem v osamění pásla dobytek, protože už tehdy jsem viděla, jak je jedl Jan. Viděla jsem ho, jak z děr ve stromech a z mechu na zemi vytahuje a jí hnědé kousky, které jsem považovala za divoký med, který se tam často vyskytoval. Viděla jsem však, [dokud nevyrostl], [nosil] kožešinu, kterou si přinesl z domova, omotanou kolem pasu a bez jakéhokoli jiného oděvu, dokud si sám neupletl deku, která mu visela hnědá a chlupatá z ramen. V divočině kolem něj pobíhaly všechny druhy zvířat s vlnou, také velbloudi s dlouhými chlupy na krku, kteří si je od něj nechali zcela důvěřivě vytrhávat. Viděla jsem, že z nich splétal provazy a deku, kterou měl stále na sobě, když se znovu objevil mezi lidmi a křtil. Viděla jsem, jak v této poušti stále přísněji prováděl své umrtvování a pokání a jak se modlil déle a vroucněji. | Ich sah Johannes erwachsend tief in der Wüste, und wie er sich auf alle Weise abtödtete. Er schlief auf hartem Felsen unter freiem Himmel, lief angestrengt über rauhes Gestein, durch Disteln und Dornen, geißelte sich mit Dörnern, arbeitete sich müd an Bäumen und Steinen und lag lange in Gebet und Betrachtung. Oft sah ich leuchtende Gestalten bei ihm in der Wildniß und als er etwa 17 Jahre alt war, sah ich ihn heimlich und unbemerkt das Haus seiner Eltern besuchen. Zacharias war schon todt, aber Elisabeth lebte noch. Nach diesem Besuch drang er viel weiter in die Wüste ein, als er bisher gethan; er drang immer in der Richtung zwischen Morgen und Mitternacht und näherte sich der Gegend, wo ich in meinen Gesichten den wunderbaren Prophetenberg und die überirdischen Wasser sehe. Er kam in jene Gegend, wo ich den hl. Johannes den Evangelisten lange nachher einmal unter hohen Bäumen liegen und schreiben sah. Es waren da sehr hohe Bäume und unter diesen standen Sträuche mit Beeren, von welchen er aß. Ich sah ihn auch von einem Kraut essen, welches fünf runde Blätter wie Klee hat und eine weiße Blume. Es standen ähnliche Kräuter, nur kleiner bei uns zu Hause unter Hecken (sogen. Hasenklee oxalis); die Blättchen schmeckten säuerlich. Als Kind aß ich sie viel, wenn ich in der Einsamkeit das Vieh hütete, weil ich damals schon von Johannes sie hatte essen sehen. – Ich sah ihn aus Löchern in Bäumen und aus dem Moose an der Erde braune Stücke hervorziehen und essen, welche ich für wilden Honig hielt, solcher war häufig dort. Ich sah aber, als er größer geworden, das Fell, das er von Haus mitgebracht, um seine Lenden geschlagen und ohne alles andere Gewand, bis er sich eine Decke selbst geflochten, die ihm braun und zottig von den Schultern hing. Es gingen dort in der Wildniß allerlei wollichte Thiere zahm um ihn her; auch Kameele mit langen Haaren am Hals, welche sich dieselben ganz vertraut von ihm ausraufen ließen. Ich sah, daß er daraus Seile drehte und eine Decke flocht, die er noch umhängen hatte, als er wieder unter den Menschen erschien und taufte. Ich sah ihn in dieser Wüste seine Abtödtung und Kasteiung immer strenger treiben und sein Gebet länger und inbrünstiger verrichten. |
| Jak často viděl Jan Spasitele tělesným způsobem. | Wie oft Johannes den Heiland leiblicher Weise gesehen. |
| Jan za celý svůj život viděl Spasitele tváří v tvář pouze třikrát. Poprvé v poušti, když svatá rodina na útěku do Egypta procházela poblíž něj. Opakovaně jsem viděla ten nepopsatelně dojemný obraz,*) jak Jan, veden Duchem, přiběhl pozdravit svého Mistra, kterého již pozdravil v lůně své matky. Jan nosil svou kožešinu přehozenou přes rameno a opásanou kolem pasu. Cítil blízkost svého Spasitele a že má žízeň. Chlapec se modlil a zapíchl svou hůlku do země, načež vytryskl bohatý pramen. Jan spěchal před ním a když uviděl Ježíše s Marií a Josefem, jak procházejí kolem, zastavil se u pramene, radostně tančil a mával svou vlaječkou. | Johannes hat in seinem ganzen Leben den Heiland nur drei mal von Angesicht gesehen. Das erste Mal in der Wüste, als die hl. Familie auf der Fluchtreise nach Aegypten in seiner Nähe vorüber zog. Ich sah wiederholt das unbeschreiblich rührende Bild, wie Johannes vom Geiste geführt heraneilte, seinen Meister zu grüßen, den er schon im Mutterleibe gegrüßt hatte. Johannes trug sein Fell quer über der Schulter und um den Leib gegürtet. Er fühlte die Nähe seines Heilandes und daß er dürstete. Da betete der Knabe und stieß mit seinem Stäbchen in die Erde, worauf eine reichliche Quelle entsprang. Johannes eilte ihrem Laufe voraus und stand, Jesum mit Maria und Joseph vorüber reisen sehend, da, wo die Quelle niederstürzte, tanzte freudig und winkte mit seinem Fähnchen. |
| Podruhé viděl Ježíše při křtu, potřetí, když ho viděl procházet se u Jordánu a vydával o něm svědectví. Jednou jsem slyšela Spasitele mluvit ke svým apoštolům o velkém vítězství svatého Jana; i při křtu se držel pouze v mezích slavnostního nazírání, i když jeho srdce bylo téměř zlomené láskou a touhou. Poté však před ním pokorně ustoupil, než aby podlehl své lásce a vyhledal ho. | Das zweite Mal sah er Jesum bei der Taufe, das dritte Mal, als er Ihn am Jordan vorüber gehen sah und Zeugniß von Ihm gab. Ich hörte einmal den Heiland zu seinen Aposteln von der großen Ueberwindung des hl. Johannes reden; selbst bei der Taufe habe er sich nur in den Schranken der feierlichen Anschauung gehalten, wenn gleich sein Herz vor Liebe und Sehnsucht schier gebrochen sei. Nachher aber sei er demüthig mehr vor Ihm gewichen, als daß er seiner Liebe nachgegeben und Ihn aufgesucht habe. |
| Jan však stále viděl Pána v duchu, protože byl neustále v prorockém stavu. Viděl Ježíše jako naplnění svého poslání, jako uskutečnění svého prorockého povolání. Ježíš pro něj nebyl současníkem, nebyl člověkem žijícím v jeho době, byl pro něj Spasitelem světa, Synem Božím, který se stal člověkem, Věčným, který se zjevil v čase. Proto nemohl ani pomyslet na to, že by se s Ním chtěl stýkat; Jan také necítil, že by žil v čase a ve světě a byl s ním spjat, jako ostatní lidé. Již v lůně své matky byl přece dotčen Věčným a uveden svatým Duchem do nadčasového styku se svým Vykupitelem. Jako malý chlapec byl vytržen světu a předán k výchově přírodě od Boha proniknuté vyššími vlivy. Zůstal, neznaje nic jiného než svého Spasitele, odtržen od své doby v nejhlubší odlehlosti divočiny, až z ní vyšel jako znovuzrozený a začal vážně, nadšeně, prudce a bezstarostně vykonávat svůj podivuhodný úřad. Judea je pro něj nyní pouští a tak, jak zde byl v kontaktu s prameny, skalami, stromy a všemi zvířaty, žil s nimi a mluvil s nimi, tak nyní mluví a jedná s lidmi a hříšníky, aniž by myslel na sebe samého. Vidí, zná a mluví pouze o Ježíši. Jeho slovo zní: „On přichází! Připravte cesty, čiňte pokání, přijměte křest! Hle, Beránek Boží, který nese hříchy světa!“ V poušti čistý a nevinný jako dítě v lůně matky, vyšel z pouště čistý a prostý jako dítě u matčina prsu. „Je čistý jako anděl“, slyšela jsem Pána říkat apoštolům, „nikdy nevstoupilo do jeho úst nic nečistého, ani hřích, ani lež.“ | Johannes aber schaute den Herrn immerdar im Geiste, denn er war stets im prophetischen Zustande. Er sah Jesum als die Erfüllung seiner Sendung, als die Wirklichkeit seines prophetischen Rufes. Jesus war ihm nicht ein Zeitgenosse, nicht ein Mitleben der, er war ihm der Erlöser der Welt, der Mensch gewordene Gottessohn, der Ewige erscheinend in der Zeit. Daher konnte er gar nicht denken, mit Ihm umgehen zu wollen; Johannes fühlte auch sich selber nicht, wie andere Menschen, als in der Zeit und Welt lebend und mit ihr verwickelt. Schon im Mutterleibe war er ja vom Ewigen gerührt und vom hl. Geiste mit seinem Erlöser in einen außerzeitlichen Verkehr gebracht. Als kleiner Knabe ward er der Welt entrückt und in der von Gott durchdrungenen Natur höhern Einflüssen zur Erziehung übergeben. Er blieb, von Nichts als von seinem Erlöser wissend, seiner Zeit entrückt in tiefster Abgeschiedenheit der Wildniß, bis er aus derselben wie abermals neugeboren hervorgeht und sein wunderbares Amt ernst, begeistert, heftig und unbekümmert um Alles umher beginnt. Judäa ist ihm nun die Wüste und wie er hier mit Quellen, Felsen, Bäumen und allen Thieren verkehrt, mit ihnen gelebt und gesprochen hat, so spricht und thut er jetzt mit den Menschen und Sündern, ohne an sich selbst zu denken. Er sieht, weiß und spricht nur Jesum. Sein Wort ist: „er kommt! bereitet die Wege, thuet Buße, empfanget die Taufe! Siehe das Lamm Gottes, das trägt die Sünden der Welt!“ In der Wüste rein und schuldlos wie ein Kind im Mutterleibe, ist er aus der Wüste getreten, rein und einfältig wie ein Kind an der Brust der Mutter. „Er ist rein, wie ein Engel, hört ich den Herrn den Aposteln sagen, nie ist Unreines in seinen Mund gekommen, noch eine Sünde, noch Unwahrheit aus seinem Munde.“ |
| … | … |
| Jan ničím nerušen šel přímo k lidem a mluvil jen o jedné věci: o pokání a blízkosti Pána. Všichni žasli a byli vážní, když vstoupil. Jeho hlas byl ostrý jako meč, hlasitý a přísný, ale přesto milý. S lidmi všech druhů zacházel jako s dětmi. Všude procházel přímo, nic ho nemohlo zmást, po ničem se neohlížel, nic nepotřeboval. Tak jsem ho viděla, jak chodil lesy a pouštěmi, tu a tam kopal, převaloval kameny, odklízel stromy, připravoval odpočívadla, svolával lidi, kteří ho obdivovali, dokonce je vytahoval z chýší, aby mu pomáhali. Viděla jsem, jak ho všichni obdivovali a žasli nad ním, jak nikde nezůstával a brzy byl zase na jiném místě. | Johannes ging durch Nichts gestört gerade auf die Menschen zu und sprach nur von Einem: von Buße und der Nähe des Herrn. Alle staunten und wurden ernst wo er hintrat. Seine Stimme war scharf, wie ein Schwert, laut und streng und dennoch lieblich. Mit Menschen aller Art ging er um, wie mit Kindern. Überall ging er gerade durch, Nichts konnte ihn irre machen, nach Nichts sah er sich um, Nichts bedurfte er. So sah ich ihn, wie er durch Wälder und Wüsten lief, hie und da grub, Steine wälzte, Bäume wegräumte, Ruhestellen bereitete, die Menschen, die ihn anstaunten, zusammenrief, ja aus den Hütten holte zum Mitarbeiten. Ich sah, wie ihn Alle anstaunten und bewunderten, wie er nirgends verweilte und bald wieder an einem anderen Orte war. |