Rozjímání

Trošku humoru.

Před krátkým časem jsem se věnoval několika knihám o posedlostech a vymítání, abych této oblasti více rozuměl.

Pokud bude zájem, rád na toto téma udělám online besedu.
Už jste ode mne mnohokrát slyšeli, že pokora a poslušnost jsou mariánské ctnosti, a že jsou velmi účinné proti ďáblu. Zde malý humorný doklad z uvedené knihy:

---

Jeden farář měl na starosti exorcismy. Byly to časy, kdy kostelníci byli velmi vážení, a kostelník tohoto exorcisty hořel touhou být při exorcismu faráři nablízku, alespoň jednou.

Farář po dlouhém odolávání ustoupil, ale s přesnými pokyny: „S těmito věcmi si nezahrávej! Vezmu tě s sebou, ale dávej dobrý pozor, musíš se chovat a mluvit přesně tak, jako já, jinak z toho budou problémy.“

Přišel den exorcismu. Kostelník s kropenkou svěcené vody v ruce a kněz vyrazili společně.

Začalo setkání, nebo spíše střet. Satan se hned pokusil kněze svést k pýše. V těch dobách se předpokládalo, že kdo má takový úřad, musí být svatý kněz, svatý s velkým S.

Tedy satan mu řekl: „Myslíš si, že jsi svatý, který mě přišel vyhnat?“ Odpověděl kněz: „Já nejsem žádný svatý, ale budu se snažit a s Boží pomocí doufám, že se jím co nejdříve stanu.“

Tu se zlý duch obrátil na kostelníka: „A co ty, troubo, s kropenkou svěcené vody v ruce, co jsi přišel dělat?“„Já,“ odpověděl kostelník, „nejsem žádný trouba, ale budu se snažit a s Boží pomocí doufám, že se jím co nejdříve stanu.“

Říká se, že před tak velkou pokorou faráře a ještě větší pokorou (a poslušností) kostelníka satan utekl bez dalších procedur.

🙂

Na otázku: Jaké jsou dnešní zprávy v církvi?

Jedna z odpovědí byla:

V úterý 7. dubna přijalo jedenáct řeholních sester v kapli Pražského hradu službu akolytátu — jde o sestry dominikánky, karmelitky a salesiánky.

Otázka: co budou v tom akolytátu dělat?

Odpověď:

Akolytát je ustanovená církevní služba (ministerium), ne svátost ani řád. Konkrétně jde o tyto úkoly:

Při liturgii

Akolyta asistuje knězi a jáhnovi při mši — připravuje oltář, kalichy a patény, podává víno a vodu při přípravě darů. Hlavní a nejviditelnější úkol je podávání eucharistie věřícím při přijímání, a to jak při mši, tak mimo ni — například nemocným v nemocnicích nebo domácnostech.

Mimoliturgicky

Akolyta může jako mimořádný přisluhovatel odnášet eucharistii těm, kdo se nemohou účastnit mše — starým lidem, nemocným, umírajícím. Může také vést pobožnosti s vystavením Nejsvětější svátosti (mimo slavnostní benedikci, která přísluší knězi nebo jáhnovi).

Historická poznámka

Původně byl akolytát jedním ze čtyř nižších svěcení pro muže na cestě ke kněžství. Po roce 1972 ho Pavel VI. reformoval jako samostatné laické ministerium. Dlouho byl vyhrazen pouze mužům — teprve v roce 2021 papež František otevřel tuto službu také ženám, což je právě případ těchto řeholních sester v Praze.

Proč je to pro řeholnice praktické

Sestry, které pracují v nemocnicích, hospicích nebo školách, tak mohou přinášet eucharistii nemocným a umírajícím jako řádní, ustanovení přisluhující — ne jen jako výpomoc v nouzi, ale jako stálou a uznanou službu.

Otázka: je možné aby ženy podávaly svaté přijímání?

Odpověď:

Ano, je to možné, a církev to výslovně připouští — ve dvou různých formách.

Mimořádný přisluhovatel eucharistie

Tato možnost existuje od roku 1973. Jde o laiky — muže i ženy — které biskup pro tuto službu pověří tehdy, když je nedostatek kněží nebo jáhnů, nebo když je přijímajících tolik, že by liturgie trvala nepřiměřeně dlouho. V praxi je tato forma velmi rozšířená ve farnostech po celém světě.

Ustanovená akolytka

To je přesně případ těch jedenácti sester z Prahy. Jde o vyšší a trvalejší formu — ne jen příležitostné pověření, ale liturgické ustanovení do služby. Jak bylo řečeno, tuto možnost pro ženy otevřel František v roce 2021 apoštolským listem Spiritus Domini, kterým změnil příslušný kánon církevního práva. Dříve kánon výslovně vyhrazoval tato ministeria pouze mužům.

Co se nezměnilo

Je důležité rozlišovat: ženy mohou podávat eucharistii jako přisluhovatelky, ale sloužit mši (být knězem nebo jáhnem) ženy nemohou. Tato otázka je disciplinárně i teologicky zcela oddělená a Jan Pavel II. v roce 1994 v listu Ordinatio Sacerdotalis prohlásil, že církev nemá pravomoc kněžské svěcení ženám udělovat — toto stanovisko zůstává závazné.

Takže podávání přijímání ženami je běžná a plně legitimní praxe, nijak kontroverzní z hlediska církevního práva.

Otázka: Bylo by něco takového možné před 100 lety?

Odpověď:

Ne, nebylo — a je zajímavé sledovat, jak se tato praxe vyvíjela.

Stav před 100 lety (kolem roku 1926)

Podávání eucharistie bylo tehdy výhradně vyhrazeno kněžím, případně jáhnům — a ti byli výlučně muži, protože akolytát byl součástí svěcení na cestě ke kněžství. Laik jakéhokoli pohlaví by eucharistii podávat nemohl za žádných okolností. Byl by to považován za závažné porušení liturgického řádu.

Navíc tehdejší liturgická kultura kladla mimořádný důraz na nedotknutelnost konsekrovaných způsob — eucharistii směly dotýkat pouze posvěcené ruce kněze. Věřící přijímali výhradně na jazyk, vkleče, a myšlenka, že by eucharistii podávala žena, by byla tehdy naprosto nepředstavitelná.

Jak se to postupně měnilo

Druhý vatikánský koncil (1962–1965) otevřel cestu k liturgické reformě. Pavel VI. v roce 1972 reformoval nižší ministeria a oddělil akolytát od svěcení — ale stále jen pro muže. V roce 1973 pak připustil mimořádné přisluhování eucharistie pro laiky včetně žen, nejprve velmi opatrně a pro výjimečné situace. V praxi se tato výjimka postupně stala běžnou součástí farního života. A jak bylo řečeno, teprve v roce 2021 František formálně otevřel ženám i samotné ustanovené ministerium akolytátu.

Širší pohled

Je to zajímavý příklad toho, jak církev rozlišuje mezi tím, co považuje za neměnné (kněžské svěcení vyhrazené mužům jako věc víry) a tím, co je disciplinární praxe podléhající historickému vývoji. Podávání eucharistie laiky patří do druhé kategorie — a za 100 let prošlo zásadní proměnou.

Takže to, co se stalo minulý týden v kapli na Pražském hradě, by bylo před stem let doslova nemyslitelné.

Co si myslí „umělá inteligence“ o duchovním životě?

Více informací „Když se chce orat s ďáblem a on se poddá“

Máme dva způsoby, jak se postíme:
Půst zdrženlivosti a půst újmy.

1. Půst zdrženlivosti spočívá ve nejedení masitých pokrmů (z teplokrevných živočichů). Zavazuje každého katolíka od 14. roku života až do smrti. Tento půst se drží každý pátek (pokud na něj nepřipadá slavnost nebo pokud nebyl nahrazen jiným skutkem pokání nebo lásky).
2. Půst újmy spočívá v nasycení pouze jednou za den (kdy mimo to je možno ještě něco malého sníst ráno i večer). Tento půst zavazuje od 18. roku života až po dovršení 59. roku života. Tento půst se drží na Popeleční středu a Velký pátek spolu s postem zdrženlivosti.

Lidé nemocní, slabí (ženy těhotné, kojící) a těžce pracující jsou od těchto postů osvobozeni.

3. Mimo výše uvedené mluví se ještě o „postu eucharistickém“. Zavazuje každého, kdo přistupuje ke svatému přijímání. Spočívá v tom, že hodinu před svatým přijímáním se nic nejí ani nepije mimo vody a léků.

Souhrn výše uvedený představuje povinné minimum, které je nutné dodržovat, aby se člověk nedopustil těžkého hříchu.

Dále se doporučuje, aby i děti byly vedeny ke kajícnosti nějakou přiměřenou formou sebezáporu.

Je vhodné, aby věřící pod vedením zpovědníka, dobrovolně si uložili některou tradiční přísnější formu postu a pokání, která se konávala o všech dnech 40 denního postu, o suchých dnech (Quatember) a o vigiliích některých slavností.

O tom si něco povíme příště.