Vidět nebo slyšet?
Evangelium o proměnění Páně na hoře je známé. Jakýsi nový jeho význam se mi ukázal při dnešní četbě, který vesměs uniká, ale možná je důležitý. Začněme ale od počátku o tom, co již známe:
Pán Ježíš vzal po šesti dnech na horu tři nejpřednější apoštoly. Tušíme, že jde o den sedmý, který dnes slavíme.
Vystupuje se na horu, protože setkání s Bohem je vždy (nahoře) na hoře!
V noci v modlitbě září jeho tvář jako slunce, nebo lépe řečeno: Slunce je stvořeno podle záře jeho tváře.
Celý Starý zákon je zde v pozoru. Mojžíš, zákonodárce i Eliáš, největší z proroků, který přichází se svým skutečným tělem, neboť nezemřel.
Toto nebesky pozemské setkání má za předmět nauku o výkupném utrpení Kristově, jak nás poučuje svatý Lukáš.
Jak se mi zdá, apoštolové se více dívají než poslouchají, a proto ne zcela chápou. Na této hoře se proklamuje nebeská nádhera a sláva Kristova umučení. To, co na Kalvárii bude pro lidský rozum nesnesitelné, je pro nebe zde tou největší rozkoší. A právě toto apoštolové ještě nechápou.
Chtějí si ponechat tu rozkoš ze zraku, z vidění, a proto nerozumně mluví.
Tu je jim ta vize odebrána. Přichází světlý oblak a v něm ona sedmá osoba. Apoštolové již nevidí, a strachem jakoby se z nebe zřítili do propasti: Padli na tvář a VELMI se báli!
„Tento je Syn můj milý, v něm se mi zalíbilo, jeho SLYŠTE.“ Naslouchejte mu i poslouchejte ho. Jako by se apoštolové dívali, a ne dobře poslouchali, a tudíž nepochopili.
Lidé totiž, kteří se hodně dívají, málo přemýšlí a málo chápou. Nebeské významy a nauka k nám přichází skrze SLOVO.
Do kostela přichází lidé, kteří chtějí něco vidět, ale ti jsou za pět minut pryč. Ano, jistě, turisté, kteří již se nabažili, a potom nerozumně mluví.
Jiní lidé přichází do kostela, kteří chtějí něco slyšet, ti zůstávají, mlčí a přemýšlí, a když vychází z domu Božího, jejich srdce tam zůstává, jakoby si tam postavili stany. Hlasu Božího se nelekají a na vize moc nedají. Pokud něco vidí, tak to není „nic jiného než samotný Ježíš“, se kterým pak kráčí dál.