0404 Půst – Trp rád a odpouštěj ještě raději – studiovox.cz

Milovaní bratři a sestry,
právě vstupujeme do jednoho dlouhého dne. Je to den spásy. První den, který Bůh stvořil, začal večerem, tak začíná večerem i den spásy: „Nastal večer a jitro, den první.“ Tento podivuhodný den je Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota – jeden den. V tento den se slouží jenom jedna mše svatá. Ano, celý den je vlastně jedna dlouhá mše svatá. Slunce vyjde, zapadne a zůstane ležet v hrobě celou sobotu.
Ten den, do kterého vstupujeme, je dnem spásy i soudu. Vstupní orace dnešní mše říká: Bože, od něhož Jidáš trest za svou vinu a lotr odměnu za své vyznání obdržel, uděl nám účinek své slitovnosti, aby jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze rozdílné odplaty udělil, tak nechť nám po odstranění bludu starého člověka uštědří milost vzkříšení svého.
Den do kterého vstupujeme je den, ve kterém se rozhoduje všechno: spása nebo zavržení. Je to den, ve kterém nám Pán dává všechno, co má. Jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dává dnes přijímají, a jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dnes dává, zneužívají.
Svatý apoštol Pavel nás varuje v prvním čtení. Říká, že jsou lidé, kteří přijímají Nejsvětější Svátost ke spáse, a jsou lidé, kteří nesoudí správně, a přijímají k zavržení.
Celý tento den, do kterého vstupujeme, náš Pán dává všechno. Dává úplně všechno, co má! Všechny nebeské poklady jsou dokořán otevřeny!
Nejdříve s námi požívá poslední večeři a posiluje tělo. Pak jako otrok nám umývá nohy. Dále nám dává své svaté tělo za pokrm a svou svatou krev za nápoj.
Potom se odchází za nás modlit tak mocně, až se potí krví.
Když přichází nepřátelé, dobrovolně se jim vydává. Odchází s nimi. Nechává se věznit, bít, poplivat. Dnešní den, nikomu nic neodpírá, ani dobrým ani zlým lidem. Nechává se vyslýchat jedním veleknězem, druhým veleknězem, nechává se soudit jedním panovníkem, druhým panovníkem. Nechává se bičovat dle libosti, vysmívat a trním korunovat dle libosti. Nikomu nic dnes neodpírá!
Sám si nese kříž, nechává se svléknout a okrást o šaty. Nechává se přibít na dřevo a modlí se za všechny, pln lásky. Odpuštění dává všem kajícím lotrům a přednostně je bere do ráje. Dává nám za matku tu nejčistší ženu! A když odevzdává Bohu Svého Ducha, aby nám ho později mohl dát, nechává ještě po smrti otevřít své srdce, to nejvnitřnější co má, aby i poslední kapky své krve nám daroval!
Dnešní den, do kterého vstupujeme, je den ve kterém Boží láska protrhla všechna stavidla a řine se na celý svět. Den pro který se vyplatí žít.
Přijímejme tedy, berme a shromažďujme!
Dnes je den soudu. Každý bere, jak si zaslouží – kající hříšník i pyšný zrádce.
O Maria, oroduj za nás!

Máme dva způsoby, jak se postíme:
Půst zdrženlivosti a půst újmy.

1. Půst zdrženlivosti spočívá ve nejedení masitých pokrmů (z teplokrevných živočichů). Zavazuje každého katolíka od 14. roku života až do smrti. Tento půst se drží každý pátek (pokud na něj nepřipadá slavnost nebo pokud nebyl nahrazen jiným skutkem pokání nebo lásky).
2. Půst újmy spočívá v nasycení pouze jednou za den (kdy mimo to je možno ještě něco malého sníst ráno i večer). Tento půst zavazuje od 18. roku života až po dovršení 59. roku života. Tento půst se drží na Popeleční středu a Velký pátek spolu s postem zdrženlivosti.

Lidé nemocní, slabí (ženy těhotné, kojící) a těžce pracující jsou od těchto postů osvobozeni.

3. Mimo výše uvedené mluví se ještě o „postu eucharistickém“. Zavazuje každého, kdo přistupuje ke svatému přijímání. Spočívá v tom, že hodinu před svatým přijímáním se nic nejí ani nepije mimo vody a léků.

Souhrn výše uvedený představuje povinné minimum, které je nutné dodržovat, aby se člověk nedopustil těžkého hříchu.

Dále se doporučuje, aby i děti byly vedeny ke kajícnosti nějakou přiměřenou formou sebezáporu.

Je vhodné, aby věřící pod vedením zpovědníka, dobrovolně si uložili některou tradiční přísnější formu postu a pokání, která se konávala o všech dnech 40 denního postu, o suchých dnech (Quatember) a o vigiliích některých slavností.

O tom si něco povíme příště.

Milovaní bratři a sestry,
jistě všichni milujeme Květnou neděli, ten radostný vjezd Pána do Jerusaléma i rozjímání nad Pánovým utrpením.
Musím se vám přiznat, že dnešní krásný den bývám vždy zmatený a nevím, jestli se mám radovat nebo truchlit. Také liturgie, jak se zdá, je nerozhodná, nejdříve červená barva a potom fialová.
Měl bych tu jedno řešení: Dnešní den je radostný, musíme ovšem poznat, v čem spočívá pravá radost.
Stává se, že lidé neustále zaměňují emoční veselost za radost. Překypujícím emocím, ať už je to veselost nebo smutek, nadšení a euforie, nebo také strach, sklíčenost, tomu všemu bychom se měli nejraději vyhýbat, nebo si toho alespoň nevšímat.
Pravá radost je cosi nebeského, je to i jakýsi důkaz toho, že je člověk blízko Boha.
Emocionální výkyvy (strhující radost i drtivý smutek) jsou čímsi povrchním. Jsou jako vlny na hladině oceánu – jdou nahoru a dolů. Kdo je jimi unášen, nespočívá v Bohu.
Pravá radost není vlna, ale spíše klid oceánu v jeho hlubinách. Je to hluboké vnitřní uspokojení, které pramení z toho, že duše je na svém místě – v Bohu.
Bůh je radost. Kde je Bůh, tam je radost. Když se spojíme v naší duši s Bohem, jsme v trvalém stavu radosti. Tato radost se nemění, ať už prožíváme slavný vjezd s Kristem do Jerusaléma, nebo, a to je paradox, stojíme pod jeho křížem na Kalvárii. I tam je ta radost stejná. Tuto radost nikdo nemůže vzít, je neotřesitelná, nezávislá a věčná.
Pravá radost je jako když poutník konečně dorazí domů. Necítí euforii, ale hluboké, tiché uspokojení: „Jsem doma.“
Tato radost se popisuje i jiným slovem: BLAŽENOST. To je ono. Nebeský stav. Nejedná se o hlučnou veselost, ale o stav dokonalého naplnění a klidu.
Když přijdete o majetek nebo vás někdo urazí, „vnější člověk“ trpí. Ale „vnitřní člověk“ (který je spojen s Bohem) zůstává v radosti.
Jistý středověký mistr říká: „Kdybych měl být nemocný, byl bych nemocný pro Boha, měl bych v tom radost.“
Tady je ten rozdíl: My si myslíme, že radost je opak smutku. Pravá radost je ovšem nadřazená smutku i veselosti. Je to vnitřní klid, který dokáže „být rád“ i uprostřed bolesti, protože ví, že bolest nemůže narušit podstatu duše – spojení s Bohem.
Tato pravá radost, o které mluvíme, se opírá o poznání Pravdy a ústí v dokonalou svobodu. Není to radost z něčeho, není to prožitek, je to stav bytí.
Ve středověku někdo řekl: „Kdo hledá radost mimo sebe, ten ji nikdy nenajde. Kdo má Boha v sobě, ten má radost v sobě, ať se venku děje cokoliv.“ Abychom měli Boha v sobě, musíme opustit všechno i sami sebe.
Milovaní bratři a sestry, odložme dnes na Květnou neděli na přímluvu Panny Marie naše emocionální houpačky a vstupme S KRISTEM DÍKY JEHO VYKOUPENÍ do hlubokého, tichého, věčného klidu, který je nejčistší formou radosti. Amen.

(Obohatilo vás kázání? Tak se o něj podělte.)

Dnes máme památku.