Slavnost Božího Těla

Nedělám si velké iluze, že by bylo pochopeno. Ale budeme-li se k tomu častěji vracet, srdce se nakonec otevře.

Čeština

Církev nám dnešní texty předkládá s ohledem na čtvrteční svátek Božího Těla. Evangelium mluví o pozvání na hostinu. Jejím posledním smyslem je hostina nebeská, na niž jsme všichni pozváni, a je to večeře, tedy poslední jídlo, konečná hostina, po které již žádná další není. Její předchutí zde na zemi je Eucharistie, svaté přijímání. A Pán nám v podobenství ukazuje hlavní překážky, které nám brání dojít k oné nebeské hostině — a stejně tak okoušet její předchuť ve svátosti. Jsou troje: koupený statek, pět spřežení volů a pojetí ženy.

Sobota svatodušních suchých dní je v misálu 1962 zvláštním dnem hned z několika důvodů. Je to vrchol kvatembru — den, kdy se týdenní půst sytí přijetím. Je to den svěcení — tradičně právě v tuto sobotu biskup vkládal ruce na nové kněze. A je to závěr svatodušního oktávu v jeho mešní podobě, neboť následující den, neděle Nejsvětější Trojice, už otevírá novou kapitolu liturgického roku. Sobota tedy uzavírá, dovršuje a zároveň otevírá: uzavírá oktáv Letnic, dovršuje kající přípravu kvatembru, otevírá řadu nedělí po Letnicích, ve kterých má Církev žít z Ducha celý zbytek roku.

1. Pád andělů

Nejprve jsem před sebou viděla, jak se otvírá nekonečný prostor plný světla, a vysoko v něm jakoby jasnější kouli podobnou slunci, a v ní jsem cítila jednotu Tří. Nazvala jsem to v sobě souzněním a viděla jsem, jak z ní vychází jakoby působení; tu pod onou koulí vznikly jakoby do sebe vložené zářící kruhy, prstence, sbory duchů, nekonečně zářící, mocné a krásné. Tento světelný svět stál jako slunce pod oním vyšším sluncem.

Nejprve se všechny tyto sbory pohybovaly jakoby v lásce z vyššího slunce. Náhle jsem viděla, jak se část ze všech kruhů zastavila sama v sobě, ponořena do vlastní krásy. Pociťovaly vlastní rozkoš, viděly veškerou krásu v sobě; uvědomovaly si samy sebe, byly u sebe.

Nejprve byly všechny ve vyšším pohybu mimo sebe; nyní část stanula v sobě. A v témž okamžiku jsem viděla, jak se celá tato část zářících sborů řítí dolů a zatemňuje se, a jak ostatní proti nim tlačí a vyplňují jejich prostory, které nyní byly menší; nezdálo se však, že by je vybočujíce z postavy obrazu pronásledovaly. Oni stáli v sobě, řítili se dolů, a ti, kdo nestanuli, vnikali do jejich prostoru, a to vše bylo zároveň.

Když se zřítili, viděla jsem dole vznikat stínový kotouč, jako by to mělo být jejich přebývání; a věděla jsem, že upadli do nějaké netrpělivé podoby. Prostor však, který nyní zaujímali dole, byl mnohem menší než ten, který zaujímali nahoře, takže mi připadali mnohem těsněji stlačeni dohromady.

Od té doby, co jsem je jako dítě viděla padat, jsem se ve dne v noci bála jejich působení a stále jsem myslela, že musí Zemi velmi škodit. Jsou kolem ní stále dokola; dobře, že nemají těla, jinak by zatemňovali slunce a člověk by je stále viděl jako stíny vznášet se před ním; to by bylo strašné.

Hned po pádu jsem viděla, že se duchové zářících prstenců před Božím kruhem pokořili, stali se poddanými a prosili, aby to zřícené bylo opět obnoveno. Nato jsem viděla jakýsi pohyb a působení v Božím světelném kruhu, který až dosud stál tiše a — jak jsem cítila — čekal na tuto prosbu.

Po tomto jednání duchovních sborů jsem poznala, že nyní mají zůstat pevní a nemají se už moci rozpadnout. Uvědomila jsem si však, že toto bylo Boží prohlášení a věčný výrok proti nim: dokud nebudou tyto padlé sbory obnoveny, tak dlouho má být boj. A tuto délku jsem viděla pro svou duši zcela nekonečně dlouhou, ba jakoby nemožnou. Boj však má být na Zemi, a tam nahoře už nemá být žádný boj, to On upevňuje.

Po tomto poznání jsem už nemohla mít s ďáblem žádný soucit; neboť jsem viděla, jak se z vlastní zlé vůle násilím zřítil dolů. Také jsem nemohla být tak zlá na Adama; vždy jsem s ním měla velký soucit, neboť jsem stále myslela, že to bylo přece předvídáno.

2. Stvoření Země

Hned po prosbě zbylých duchovních sborů a po pohybu v Božství jsem viděla vedle stínového kotouče, který vznikl dole, vpravo, nedaleko od něj oddělenou, vznikat temnou kouli.

Nyní jsem upřela své oči více na tuto temnou kouli vpravo od stínového kotouče a viděla jsem v ní pohyb, jako by se zvětšovala a zvětšovala, a viděla jsem, jak z té masy vystupují světlejší body a obtáčejí ji jako jasné pásy a tu a tam vystupují v širší jasné plochy; a zároveň jsem viděla, jak se podoba vystupující země ohraničuje proti vodě.

Pak jsem viděla na světlých místech pohyb, jako by v nich něco ožívalo. A na pevninských plochách jsem viděla vyrážet rostliny a mezi nimi vznikat také živé hemžení. Ještě jako dítě jsem myslela, že se rostliny pohybují.

Až dosud bylo vše šedé, nyní se vše rozjasňovalo a viděla jsem jakoby východ slunce. Bylo to, jako bývá časně ráno na Zemi a jako by se vše probouzelo ze spánku. Vše ostatní z obrazu mi zmizelo. Nebe bylo modré, slunce po něm vystupovalo. Viděla jsem část Země osvícenou a ozářenou pouze jím, a tu část zcela nádhernou a líbeznou, a myslela jsem si: toto je ráj.

Vše však, jak se to na temné kouli měnilo, jsem viděla jako vyzařování z onoho nejvyššího Božího kruhu. Bylo to, jak slunce stoupalo výš, vše jako ráno při probouzení; ale bylo to první ráno; a přece to žádná bytost nevěděla. Byly, jako by tu byly odjakživa, byly v nevinnosti.

Jak slunce stoupalo, viděla jsem také, že stromy a rostliny zvětšely a stále se zvětšovaly. Voda byla jasnější a posvátnější, všechny barvy byly čistší a zářivější, vše bylo nevýslovně příjemné; nebylo tam ani stopy po tom, jaké jsou tvorové nyní. Všechny rostliny, všechny květiny a stromy měly jiné podoby; nyní vypadá vše proti tomu zcela pusté a zakrnělé, je teď vše jakoby zcela zvrhlé.

Často, když jsem v naší zahradě viděla rostliny nebo plody, které jsem v jižních zemích viděla zcela jiné, velké, ušlechtilé a chutnější, jako například meruňky, myslela jsem si: čím jsou tyto naše plody proti jižním plodům, tím jsou jižní plody a ještě mnohem horší proti plodům ráje. Viděla jsem v něm růže, bílé a rudé, a myslela jsem přitom, že znamenají utrpení Kristovo a vykoupení. Viděla jsem také palmy a velké široké stromy, které vrhaly daleký stín jako střecha.

Než jsem spatřila slunce, bylo vše na Zemi zcela malé, potom větší a nakonec docela velké. Stromy nestály hustě. Od každého druhu rostlin, alespoň těch větších, jsem viděla jen jednu, a viděla jsem je stát odděleně, jako když se na zahradních záhonech druhy nejprve vysazují. Vše ostatně bylo zcela zelené a svým způsobem čisté, neporušené a neroztrhané, což vůbec nepřipomínalo lidské uklízení a čištění. Ještě jsem myslela: jak je vše krásné, dokud tu ještě nejsou lidé! Není tu ještě žádný hřích, žádné ničení, žádné trhání. Zde je vše celé a svaté; zde ještě nic nebylo léčeno a spravováno; zde je vše čisté a nečištěné.

Plocha, kterou jsem viděla, byla mírná a pahorkatá a celá pokrytá rostlinstvem; uprostřed však byl pramen, z něhož se na všechny strany rozlévaly řeky, z nichž některé se opět vlévaly jedna do druhé. V těchto vodách jsem nejprve zpozorovala pohyb a živá zvířata; potom jsem však viděla zvířata tu a tam mezi keři a křovinami, jak se jakoby ze spánku zvedají a vykukují. Nebyla plachá a byla zcela jiná než nyní; ba byla proti nynějším zvířatům téměř jako lidé; byla čistá, ušlechtilá, rychlá, radostná a mírná. Nelze vyslovit, jaká byla. Většina zvířat mi byla cizí. Neviděla jsem skoro žádné jako nyní. Viděla jsem slona, jelena, velblouda a obzvláště jednorožce, kterého jsem viděla také v arše, kde byl zvláště láskyplný a mírný. Byl kratší než kůň a měl kulatější hlavu. Neviděla jsem žádné opice, žádný hmyz a žádná ubohá ošklivá zvířata; vždy jsem myslela, že tato jsou trestem za hřích. Viděla jsem mnoho ptáků a slyšela ten nejlíbeznější zpěv jako ráno; ale neslyšela jsem žádná zvířata řvát a neviděla jsem žádného dravce.

Ráj stále ještě existuje. Je však lidem zcela nemožné se tam dostat. Viděla jsem, jak ještě trvá ve své záři, vysoko nahoře, šikmo oddělen od Země, jako temný kotouč andělského pádu od nebe.

Čtvrtek svatodušního oktávu nese podtitul, který v misálu 1962 prozrazuje jeho srdce: statio je ad S. Laurentium extra muros — u svatého Vavřince za hradbami. Už místo samo mluví. Duch, který v neděli sestoupil dovnitř, do večeřadla, dnes vyvádí Církev ven, za hradby. Tématem dne není přijetí Ducha, ale jeho první pohyb: posílá. Tři texty — introit, epištola, evangelium — tvoří jeden oblouk od kosmického rozměru Ducha až ke konkrétní chudobě apoštola na cestě.

POZOR! Začínáme už tuto sobotu 13. června. Texty na denní přípravu budu zveřejňovat zde.
Připomínku na každý den si můžete importovat do mobilu zde:

Obsahuje 33 denních událostí od 13. června do 15. července 2026, každou s upozorněním v 8:00 ráno.

Jak importovat:

• iPhone/iPad – stáhni a otevři soubor, automaticky se nabídne přidání do Kalendáře
• Android – stáhni soubor a otevři ho, nebo importuj přes Google Kalendář (Nastavení → Importovat)
• Google Kalendář (web) – Nastavení → Importovat → vyber soubor