Království v sobě rozdělené … schisma?
V dnešním evangeliu Pán Ježíš říká důležitou zásadu:
„Každé království proti sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne.“ Protože Pán ví, jak nesmírně je důležitá jednota, a jak s ní stojí a padá celé dílo, ustanovil svou Církev na neotřesitelném principu jednoty.
Jak to udělal?
Vzal jednoho člověka, kterého si vyvolil, modlil se za něho, aby jeho víra byla neotřesitelná a Bůh vyslyšel tuto modlitbu.
„Šimone, hle, Satan si vás vyžádal, aby vás vytříbil jako pšenici. Já jsem však prosil za tebe, aby tvá víra nepřestala“. Lk 22,32
Dále tohoto člověka s neotřesitelnou vírou postavil jako základ a na něm vybudoval Církev.
„Ty jsi Petr (to je skála), a na té skále založím svou Církev, a pekelné brány ji nepřemohou.“ Mt 16,18
Církev tedy bude trvat až do konce světa. Dále poznáváme, že i ta skála, na které Církev stojí musí trvat až do konce světa. Petrův úřad tedy po jeho smrti přešel na jiného člověka, který zastupuje Petra jako skálu. To je papež. Papež je tedy garantem jednoty Církve. V osobě papeže se uskutečňuje jednota Církve.
Svatý Ambrož ve svém výkladu 40. žalmu vyjadřuje tuto pravdu tak jasně: „Ubi Petrus, ibi Ecclesia“, Kde je Petr, tam je Církev.
Všichni členové Církve tedy, aby zůstali katolíky mají přísnou povinnost sjednocovat se a být v jednotě s Petrem, to je s aktuálním papežem, jinak nejsou členy katolické Církve. To je jasné. Nelze být součástí stavby, která stojí na skále, a současně sám nestát na této skále. Toto sjednocování, které si dále přiblížíme nespočívá v napodobování všeho, co papež dělá, ale v podřízenosti jeho úřadu, v tom co dělá papež jako papež, ne jako soukromá osoba, ale v úřadu papeže, v úkolech jemu vlastních.
Tuto pravdu víry vyjadřují katechismy jasně. Např. Katechismus papeže Pia X. říká: 150. Katolická Církev je společnost nebo sdružení všech pokřtěných, kteří žijí na zemi a vyznávají tutéž víru tak jako tentýž zákon Kristův, mají podíl na týchž svátostech a poslouchají zákonné pastýře, zvláště nejvyššího pastýře v Římě.
Ti, kteří nejsou podřízeni papeži, tzn. prakticky ho neposlouchají, nazývají se schismatici.
Slovo schisma velmi přesně definuje Kodex kanonického práva, nový Kodex z roku 1983 a úplně stejným způsobem i starý Kodex z roku 1917.
„Schisma je odepření podřízenosti nejvyššímu veleknězi nebo odmítnutí společenství s členy církve, jemu podřízenými.“
Tato definice schismatu pochází z dílny sv. Tomáše Akvinského, který ve své Sumě teologické II-II q. 39 a. 1 co. říká:
„Rozkolnými se nazývají ti, kteří odmítají poddanost Nejvyššímu Veleknězi, a kteří zavrhují společenství s údy Církve jemu poddanými.“
Každý tedy, který odmítá podřízenost papeži v tom, co je vlastním úkolem papeže, kdo v tom neposlouchá, nemůže se nazývat katolíkem, protože sám sebe vylučuje z Církve.
Co je ale vlastním úkolem papeže?
Papež má nejvyšší moc v Církvi. Tato moc má tři úřady: úřad učící, úřad kněžský a úřad královský – tedy řízení církve. Tento trojí nejvyšší úřad symbolizuje papežská tiára, tedy papežská pokrývka hlavy s třemi korunami nad sebou.
Pokud dnes mluvíme o jednotě Církve, případně o nejednotě, která spočívá v rozkolu, ve schismatu, zajímá nás ta třetí koruna, tedy ta moc řídící, úřad královský.
Vlastním úkolem tohoto úřadu je jmenování biskupů a určování jim jejich pole působnosti. Toto je vlastním úkolem papeže, který nikdo jiný mít nemůže, v tom právě spočívá jednota Církve co do řízení celé Církve. Tento úřad nikdo nemůže papeži odejmout a patří Petrovi již od dob apoštolských. Nikdo si tedy nemůže osobovat právo proti výslovné vůli papeže světit někoho na biskupy, nebo sám se nechat vysvětit na biskupa.
Neomlouvá zde ani jakýkoliv stav nouze nebo krize, který v historii Církve nikdy nechybí. Pokud bychom toto nerespektovali a tvrdili, že kvůli stavu nouze je možné proti vůli papeže světit na biskupy nebo se nechat vysvětit na biskupa, pak by to znamenalo, že bychom dávali každému biskupovi možnost vysvětit libovolný počet kněží na biskupy a každému knězi bychom dávali právo nechat se vysvětit na biskupa. Takovým domnělým právem, které bychom opřeli o stav nouze, založili bychom v církvi totální anarchii. To by byl zánik jednoty Církve a zánik Církve jako takové. „Každé království proti sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne.“
Ano chtěli bychom „neposlušností“ zachránit Církev, ale přitom bychom ji zničili. Církev se nezachraňuje neposlušností! Krom toho to nejsme my, kdo zachraňuje Církev, ale je to Církev, která zachraňuje nás!
Závěrem se ještě podívejme na zlého ducha z dnešního evangelia, který se vrací do svého domu. „Navrátím se do domu, z něhož jsem vyšel. A přijda nalezne jej vymetený a ozdobený. Tu jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, než jest sám, a vejdouce přebývají tam.“
Toto se snadno stává, pokud se člověk otevře zlému duchu. Takové otevření zlému duchu se děje souhlasem vůle.
Pokud například souhlasím s krádeží šperků, formálně se dopouštím svým souhlasem stejného hříchu, jako zloděj sám. Pokud souhlasím s vraždou, formálně se stávám vrahem atd.
Pokud byla řeč o schismatu, platí to také. Pokud souhlasím se schismatem, tedy se svěcením biskupů proti vůli papeže, stávám se formálně schismatikem.
Otvírám se zlému duchu schismatu, který nepozorovaně vstupuje do srdce člověka, do jeho života, do jeho rodiny. Důsledky působení takového ducha nebo duchů nejsou vidět hned, ale v rodinách třeba až za 15 nebo i více let.
Rodiny jsou roztříštěné, děti jsou neposlušné, vztahy jsou nabourané, ano, dokonce znám i případy, kde se staly sebevraždy. A přitom všechno může mít zbožný katolický nátěr! Dokonce až přezbožný, řekl bych.
Proto, drazí přátelé, dávejme si dobrý pozor na to, kterým duchům se otvíráme. Kolikrát stačí jenom prostý souhlas ve vůli, který se může zdát tak nevinný a zbožný.
Nejúčinnějším prostředkem, který neustále všem doporučuji je cesta Panny Marie. Je to cesta POKORY a POSLUŠNOSTI, velmi hluboké pokory a tichosti a velmi dětinné poslušnosti, která důvěřuje Bohu dokonce i tam, kde už žádná naděje nezbývá.
Amen.
(Pomohl vám článek? Pošlete dál.)
