Království v sobě rozdělené … schisma?

V dnešním evangeliu Pán Ježíš říká důležitou zásadu:
„Každé království proti sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne.“ Protože Pán ví, jak nesmírně je důležitá jednota, a jak s ní stojí a padá celé dílo, ustanovil svou Církev na neotřesitelném principu jednoty.

Jak to udělal?

Vzal jednoho člověka, kterého si vyvolil, modlil se za něho, aby jeho víra byla neotřesitelná a Bůh vyslyšel tuto modlitbu.
„Šimone, hle, Satan si vás vyžádal, aby vás vytříbil jako pšenici. Já jsem však prosil za tebe, aby tvá víra nepřestala“. Lk 22,32
Dále tohoto člověka s neotřesitelnou vírou postavil jako základ a na něm vybudoval Církev.
„Ty jsi Petr (to je skála), a na té skále založím svou Církev, a pekelné brány ji nepřemohou.“ Mt 16,18
Církev tedy bude trvat až do konce světa. Dále poznáváme, že i ta skála, na které Církev stojí musí trvat až do konce světa. Petrův úřad tedy po jeho smrti přešel na jiného člověka, který zastupuje Petra jako skálu. To je papež. Papež je tedy garantem jednoty Církve. V osobě papeže se uskutečňuje jednota Církve.
Svatý Ambrož ve svém výkladu 40. žalmu vyjadřuje tuto pravdu tak jasně: „Ubi Petrus, ibi Ecclesia“, Kde je Petr, tam je Církev.
Všichni členové Církve tedy, aby zůstali katolíky mají přísnou povinnost sjednocovat se a být v jednotě s Petrem, to je s aktuálním papežem, jinak nejsou členy katolické Církve. To je jasné. Nelze být součástí stavby, která stojí na skále, a současně sám nestát na této skále. Toto sjednocování, které si dále přiblížíme nespočívá v napodobování všeho, co papež dělá, ale v podřízenosti jeho úřadu, v tom co dělá papež jako papež, ne jako soukromá osoba, ale v úřadu papeže, v úkolech jemu vlastních.
Tuto pravdu víry vyjadřují katechismy jasně. Např. Katechismus papeže Pia X. říká: 150. Katolická Církev je společnost nebo sdružení všech pokřtěných, kteří žijí na zemi a vyznávají tutéž víru tak jako tentýž zákon Kristův, mají podíl na týchž svátostech a poslouchají zákonné pastýře, zvláště nejvyššího pastýře v Římě.
Ti, kteří nejsou podřízeni papeži, tzn. prakticky ho neposlouchají, nazývají se schismatici.
Slovo schisma velmi přesně definuje Kodex kanonického práva, nový Kodex z roku 1983 a úplně stejným způsobem i starý Kodex z roku 1917.
„Schisma je odepření podřízenosti nejvyššímu veleknězi nebo odmítnutí společenství s členy církve, jemu podřízenými.“
Tato definice schismatu pochází z dílny sv. Tomáše Akvinského, který ve své Sumě teologické II-II q. 39 a. 1 co. říká:
„Rozkolnými se nazývají ti, kteří odmítají poddanost Nejvyššímu Veleknězi, a kteří zavrhují společenství s údy Církve jemu poddanými.“
Každý tedy, který odmítá podřízenost papeži v tom, co je vlastním úkolem papeže, kdo v tom neposlouchá, nemůže se nazývat katolíkem, protože sám sebe vylučuje z Církve.

Co je ale vlastním úkolem papeže?
Papež má nejvyšší moc v Církvi. Tato moc má tři úřady: úřad učící, úřad kněžský a úřad královský – tedy řízení církve. Tento trojí nejvyšší úřad symbolizuje papežská tiára, tedy papežská pokrývka hlavy s třemi korunami nad sebou.
Pokud dnes mluvíme o jednotě Církve, případně o nejednotě, která spočívá v rozkolu, ve schismatu, zajímá nás ta třetí koruna, tedy ta moc řídící, úřad královský.
Vlastním úkolem tohoto úřadu je jmenování biskupů a určování jim jejich pole působnosti. Toto je vlastním úkolem papeže, který nikdo jiný mít nemůže, v tom právě spočívá jednota Církve co do řízení celé Církve. Tento úřad nikdo nemůže papeži odejmout a patří Petrovi již od dob apoštolských. Nikdo si tedy nemůže osobovat právo proti výslovné vůli papeže světit někoho na biskupy, nebo sám se nechat vysvětit na biskupa.
Neomlouvá zde ani jakýkoliv stav nouze nebo krize, který v historii Církve nikdy nechybí. Pokud bychom toto nerespektovali a tvrdili, že kvůli stavu nouze je možné proti vůli papeže světit na biskupy nebo se nechat vysvětit na biskupa, pak by to znamenalo, že bychom dávali každému biskupovi možnost vysvětit libovolný počet kněží na biskupy a každému knězi bychom dávali právo nechat se vysvětit na biskupa. Takovým domnělým právem, které bychom opřeli o stav nouze, založili bychom v církvi totální anarchii. To by byl zánik jednoty Církve a zánik Církve jako takové. „Každé království proti sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne.“
Ano chtěli bychom „neposlušností“ zachránit Církev, ale přitom bychom ji zničili. Církev se nezachraňuje neposlušností! Krom toho to nejsme my, kdo zachraňuje Církev, ale je to Církev, která zachraňuje nás!

Závěrem se ještě podívejme na zlého ducha z dnešního evangelia, který se vrací do svého domu. „Navrátím se do domu, z něhož jsem vyšel. A přijda nalezne jej vymetený a ozdobený. Tu jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, než jest sám, a vejdouce přebývají tam.“
Toto se snadno stává, pokud se člověk otevře zlému duchu. Takové otevření zlému duchu se děje souhlasem vůle.
Pokud například souhlasím s krádeží šperků, formálně se dopouštím svým souhlasem stejného hříchu, jako zloděj sám. Pokud souhlasím s vraždou, formálně se stávám vrahem atd.
Pokud byla řeč o schismatu, platí to také. Pokud souhlasím se schismatem, tedy se svěcením biskupů proti vůli papeže, stávám se formálně schismatikem.
Otvírám se zlému duchu schismatu, který nepozorovaně vstupuje do srdce člověka, do jeho života, do jeho rodiny. Důsledky působení takového ducha nebo duchů nejsou vidět hned, ale v rodinách třeba až za 15 nebo i více let.
Rodiny jsou roztříštěné, děti jsou neposlušné, vztahy jsou nabourané, ano, dokonce znám i případy, kde se staly sebevraždy. A přitom všechno může mít zbožný katolický nátěr! Dokonce až přezbožný, řekl bych.

Proto, drazí přátelé, dávejme si dobrý pozor na to, kterým duchům se otvíráme. Kolikrát stačí jenom prostý souhlas ve vůli, který se může zdát tak nevinný a zbožný.

Nejúčinnějším prostředkem, který neustále všem doporučuji je cesta Panny Marie. Je to cesta POKORY a POSLUŠNOSTI, velmi hluboké pokory a tichosti a velmi dětinné poslušnosti, která důvěřuje Bohu dokonce i tam, kde už žádná naděje nezbývá.
Amen.

(Pomohl vám článek? Pošlete dál.)

Pošli dál:

Podobné příspěvky

  • Dlouhý den, který se vyplatí

    Milovaní bratři a sestry,
    právě vstupujeme do jednoho dlouhého dne. Je to den spásy. První den, který Bůh stvořil, začal večerem, tak začíná večerem i den spásy: „Nastal večer a jitro, den první.“ Tento podivuhodný den je Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota – jeden den. V tento den se slouží jenom jedna mše svatá. Ano, celý den je vlastně jedna dlouhá mše svatá. Slunce vyjde, zapadne a zůstane ležet v hrobě celou sobotu.
    Ten den, do kterého vstupujeme, je dnem spásy i soudu. Vstupní orace dnešní mše říká: Bože, od něhož Jidáš trest za svou vinu a lotr odměnu za své vyznání obdržel, uděl nám účinek své slitovnosti, aby jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze rozdílné odplaty udělil, tak nechť nám po odstranění bludu starého člověka uštědří milost vzkříšení svého.
    Den do kterého vstupujeme je den, ve kterém se rozhoduje všechno: spása nebo zavržení. Je to den, ve kterém nám Pán dává všechno, co má. Jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dává dnes přijímají, a jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dnes dává, zneužívají.
    Svatý apoštol Pavel nás varuje v prvním čtení. Říká, že jsou lidé, kteří přijímají Nejsvětější Svátost ke spáse, a jsou lidé, kteří nesoudí správně, a přijímají k zavržení.
    Celý tento den, do kterého vstupujeme, náš Pán dává všechno. Dává úplně všechno, co má! Všechny nebeské poklady jsou dokořán otevřeny!
    Nejdříve s námi požívá poslední večeři a posiluje tělo. Pak jako otrok nám umývá nohy. Dále nám dává své svaté tělo za pokrm a svou svatou krev za nápoj.
    Potom se odchází za nás modlit tak mocně, až se potí krví.
    Když přichází nepřátelé, dobrovolně se jim vydává. Odchází s nimi. Nechává se věznit, bít, poplivat. Dnešní den, nikomu nic neodpírá, ani dobrým ani zlým lidem. Nechává se vyslýchat jedním veleknězem, druhým veleknězem, nechává se soudit jedním panovníkem, druhým panovníkem. Nechává se bičovat dle libosti, vysmívat a trním korunovat dle libosti. Nikomu nic dnes neodpírá!
    Sám si nese kříž, nechává se svléknout a okrást o šaty. Nechává se přibít na dřevo a modlí se za všechny, pln lásky. Odpuštění dává všem kajícím lotrům a přednostně je bere do ráje. Dává nám za matku tu nejčistší ženu! A když odevzdává Bohu Svého Ducha, aby nám ho později mohl dát, nechává ještě po smrti otevřít své srdce, to nejvnitřnější co má, aby i poslední kapky své krve nám daroval!
    Dnešní den, do kterého vstupujeme, je den ve kterém Boží láska protrhla všechna stavidla a řine se na celý svět. Den pro který se vyplatí žít.
    Přijímejme tedy, berme a shromažďujme!
    Dnes je den soudu. Každý bere, jak si zaslouží – kající hříšník i pyšný zrádce.
    O Maria, oroduj za nás!

    Pošli dál:
  • Současný postní řád

    Máme dva způsoby, jak se postíme:
    Půst zdrženlivosti a půst újmy.

    1. Půst zdrženlivosti spočívá ve nejedení masitých pokrmů (z teplokrevných živočichů). Zavazuje každého katolíka od 14. roku života až do smrti. Tento půst se drží každý pátek (pokud na něj nepřipadá slavnost nebo pokud nebyl nahrazen jiným skutkem pokání nebo lásky).
    2. Půst újmy spočívá v nasycení pouze jednou za den (kdy mimo to je možno ještě něco malého sníst ráno i večer). Tento půst zavazuje od 18. roku života až po dovršení 59. roku života. Tento půst se drží na Popeleční středu a Velký pátek spolu s postem zdrženlivosti.

    Lidé nemocní, slabí (ženy těhotné, kojící) a těžce pracující jsou od těchto postů osvobozeni.

    1. Mimo výše uvedené mluví se ještě o „postu eucharistickém“. Zavazuje každého, kdo přistupuje ke svatému přijímání. Spočívá v tom, že hodinu před svatým přijímáním se nic nejí ani nepije mimo vody a léků.

    Souhrn výše uvedený představuje povinné minimum, které je nutné dodržovat, aby se člověk nedopustil těžkého hříchu.

    Dále se doporučuje, aby i děti byly vedeny ke kajícnosti nějakou přiměřenou formou sebezáporu.

    Je vhodné, aby věřící pod vedením zpovědníka, dobrovolně si uložili některou tradiční přísnější formu postu a pokání, která se konávala o všech dnech 40 denního postu, o suchých dnech (Quatember) a o vigiliích některých slavností.

    O tom si něco povíme příště.

    Pošli dál:
  • Pošli dál:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *