Nehodné svaté přijímání – studiovox.cz

Na otázku: Jaké jsou dnešní zprávy v církvi?

Jedna z odpovědí byla:

V úterý 7. dubna přijalo jedenáct řeholních sester v kapli Pražského hradu službu akolytátu — jde o sestry dominikánky, karmelitky a salesiánky.

Otázka: co budou v tom akolytátu dělat?

Odpověď:

Akolytát je ustanovená církevní služba (ministerium), ne svátost ani řád. Konkrétně jde o tyto úkoly:

Při liturgii

Akolyta asistuje knězi a jáhnovi při mši — připravuje oltář, kalichy a patény, podává víno a vodu při přípravě darů. Hlavní a nejviditelnější úkol je podávání eucharistie věřícím při přijímání, a to jak při mši, tak mimo ni — například nemocným v nemocnicích nebo domácnostech.

Mimoliturgicky

Akolyta může jako mimořádný přisluhovatel odnášet eucharistii těm, kdo se nemohou účastnit mše — starým lidem, nemocným, umírajícím. Může také vést pobožnosti s vystavením Nejsvětější svátosti (mimo slavnostní benedikci, která přísluší knězi nebo jáhnovi).

Historická poznámka

Původně byl akolytát jedním ze čtyř nižších svěcení pro muže na cestě ke kněžství. Po roce 1972 ho Pavel VI. reformoval jako samostatné laické ministerium. Dlouho byl vyhrazen pouze mužům — teprve v roce 2021 papež František otevřel tuto službu také ženám, což je právě případ těchto řeholních sester v Praze.

Proč je to pro řeholnice praktické

Sestry, které pracují v nemocnicích, hospicích nebo školách, tak mohou přinášet eucharistii nemocným a umírajícím jako řádní, ustanovení přisluhující — ne jen jako výpomoc v nouzi, ale jako stálou a uznanou službu.

Otázka: je možné aby ženy podávaly svaté přijímání?

Odpověď:

Ano, je to možné, a církev to výslovně připouští — ve dvou různých formách.

Mimořádný přisluhovatel eucharistie

Tato možnost existuje od roku 1973. Jde o laiky — muže i ženy — které biskup pro tuto službu pověří tehdy, když je nedostatek kněží nebo jáhnů, nebo když je přijímajících tolik, že by liturgie trvala nepřiměřeně dlouho. V praxi je tato forma velmi rozšířená ve farnostech po celém světě.

Ustanovená akolytka

To je přesně případ těch jedenácti sester z Prahy. Jde o vyšší a trvalejší formu — ne jen příležitostné pověření, ale liturgické ustanovení do služby. Jak bylo řečeno, tuto možnost pro ženy otevřel František v roce 2021 apoštolským listem Spiritus Domini, kterým změnil příslušný kánon církevního práva. Dříve kánon výslovně vyhrazoval tato ministeria pouze mužům.

Co se nezměnilo

Je důležité rozlišovat: ženy mohou podávat eucharistii jako přisluhovatelky, ale sloužit mši (být knězem nebo jáhnem) ženy nemohou. Tato otázka je disciplinárně i teologicky zcela oddělená a Jan Pavel II. v roce 1994 v listu Ordinatio Sacerdotalis prohlásil, že církev nemá pravomoc kněžské svěcení ženám udělovat — toto stanovisko zůstává závazné.

Takže podávání přijímání ženami je běžná a plně legitimní praxe, nijak kontroverzní z hlediska církevního práva.

Otázka: Bylo by něco takového možné před 100 lety?

Odpověď:

Ne, nebylo — a je zajímavé sledovat, jak se tato praxe vyvíjela.

Stav před 100 lety (kolem roku 1926)

Podávání eucharistie bylo tehdy výhradně vyhrazeno kněžím, případně jáhnům — a ti byli výlučně muži, protože akolytát byl součástí svěcení na cestě ke kněžství. Laik jakéhokoli pohlaví by eucharistii podávat nemohl za žádných okolností. Byl by to považován za závažné porušení liturgického řádu.

Navíc tehdejší liturgická kultura kladla mimořádný důraz na nedotknutelnost konsekrovaných způsob — eucharistii směly dotýkat pouze posvěcené ruce kněze. Věřící přijímali výhradně na jazyk, vkleče, a myšlenka, že by eucharistii podávala žena, by byla tehdy naprosto nepředstavitelná.

Jak se to postupně měnilo

Druhý vatikánský koncil (1962–1965) otevřel cestu k liturgické reformě. Pavel VI. v roce 1972 reformoval nižší ministeria a oddělil akolytát od svěcení — ale stále jen pro muže. V roce 1973 pak připustil mimořádné přisluhování eucharistie pro laiky včetně žen, nejprve velmi opatrně a pro výjimečné situace. V praxi se tato výjimka postupně stala běžnou součástí farního života. A jak bylo řečeno, teprve v roce 2021 František formálně otevřel ženám i samotné ustanovené ministerium akolytátu.

Širší pohled

Je to zajímavý příklad toho, jak církev rozlišuje mezi tím, co považuje za neměnné (kněžské svěcení vyhrazené mužům jako věc víry) a tím, co je disciplinární praxe podléhající historickému vývoji. Podávání eucharistie laiky patří do druhé kategorie — a za 100 let prošlo zásadní proměnou.

Takže to, co se stalo minulý týden v kapli na Pražském hradě, by bylo před stem let doslova nemyslitelné.

Milovaní bratři a sestry,
právě vstupujeme do jednoho dlouhého dne. Je to den spásy. První den, který Bůh stvořil, začal večerem, tak začíná večerem i den spásy: „Nastal večer a jitro, den první.“ Tento podivuhodný den je Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota – jeden den. V tento den se slouží jenom jedna mše svatá. Ano, celý den je vlastně jedna dlouhá mše svatá. Slunce vyjde, zapadne a zůstane ležet v hrobě celou sobotu.
Ten den, do kterého vstupujeme, je dnem spásy i soudu. Vstupní orace dnešní mše říká: Bože, od něhož Jidáš trest za svou vinu a lotr odměnu za své vyznání obdržel, uděl nám účinek své slitovnosti, aby jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze rozdílné odplaty udělil, tak nechť nám po odstranění bludu starého člověka uštědří milost vzkříšení svého.
Den do kterého vstupujeme je den, ve kterém se rozhoduje všechno: spása nebo zavržení. Je to den, ve kterém nám Pán dává všechno, co má. Jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dává dnes přijímají, a jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dnes dává, zneužívají.
Svatý apoštol Pavel nás varuje v prvním čtení. Říká, že jsou lidé, kteří přijímají Nejsvětější Svátost ke spáse, a jsou lidé, kteří nesoudí správně, a přijímají k zavržení.
Celý tento den, do kterého vstupujeme, náš Pán dává všechno. Dává úplně všechno, co má! Všechny nebeské poklady jsou dokořán otevřeny!
Nejdříve s námi požívá poslední večeři a posiluje tělo. Pak jako otrok nám umývá nohy. Dále nám dává své svaté tělo za pokrm a svou svatou krev za nápoj.
Potom se odchází za nás modlit tak mocně, až se potí krví.
Když přichází nepřátelé, dobrovolně se jim vydává. Odchází s nimi. Nechává se věznit, bít, poplivat. Dnešní den, nikomu nic neodpírá, ani dobrým ani zlým lidem. Nechává se vyslýchat jedním veleknězem, druhým veleknězem, nechává se soudit jedním panovníkem, druhým panovníkem. Nechává se bičovat dle libosti, vysmívat a trním korunovat dle libosti. Nikomu nic dnes neodpírá!
Sám si nese kříž, nechává se svléknout a okrást o šaty. Nechává se přibít na dřevo a modlí se za všechny, pln lásky. Odpuštění dává všem kajícím lotrům a přednostně je bere do ráje. Dává nám za matku tu nejčistší ženu! A když odevzdává Bohu Svého Ducha, aby nám ho později mohl dát, nechává ještě po smrti otevřít své srdce, to nejvnitřnější co má, aby i poslední kapky své krve nám daroval!
Dnešní den, do kterého vstupujeme, je den ve kterém Boží láska protrhla všechna stavidla a řine se na celý svět. Den pro který se vyplatí žít.
Přijímejme tedy, berme a shromažďujme!
Dnes je den soudu. Každý bere, jak si zaslouží – kající hříšník i pyšný zrádce.
O Maria, oroduj za nás!

Proč to dělá? Proč nám Církev bere pohled na kříž?

Více informací „Pán se skrývá“

Evangelium o proměnění Páně na hoře je známé. Jakýsi nový jeho význam se mi ukázal při dnešní četbě, který vesměs uniká, ale možná je důležitý. Začněme ale od počátku o tom, co již známe:

Více informací „Vidět nebo slyšet?“

V dnešním evangeliu Pán Ježíš říká důležitou zásadu:
„Každé království proti sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne.“ Protože Pán ví, jak nesmírně je důležitá jednota, a jak s ní stojí a padá celé dílo, ustanovil svou Církev na neotřesitelném principu jednoty.

Jak to udělal?

Více informací „Království v sobě rozdělené … schisma?“