Podobné příspěvky
Pojďme také na jedno
Proč by si svatý Tomáš Akvinský s Albertem Einsteinem výborně rozuměli u píva – a proč by si k němu místo paštiky namazali na chleba současnou moderní teologii?
Není to vtip. Je to vážná otázka. A odpověď je překvapivá: protože ti dva, ač je dělí staletí a obory, mluvili o úplně stejné věci. Jen každý jiným jazykem.
Vesmír, který se prohýbá
Začněme u Einsteina. Jeho největší objev se dá vyjádřit jednou větou: hmota zakřivuje časoprostor. Není to abstraktní hříčka. Znamená to, že čas a prostor nejsou prázdná kulisa, ve které se odehrávají události – je to živé tkanivo, které reaguje na to, co je v něm.
Představte si napnutou trampolínu. Položíte na ni bowlingovou kouli – plachta se prohne. Hodíte vedle ní malou kuličku a ta se ke kouli skutálí. Není přitahována žádnou tajemnou silou. Jenom jede rovně, jak nejlíp umí – po prohnuté ploše.
Přesně tak funguje gravitace. Země se nedrží Slunce proto, že by ji Slunce táhlo. Drží se ho proto, že Slunce kolem sebe prohnulo prostor, a Země v něm pluje „rovně“. Gravitace není síla. Gravitace je tvar!
A teď to nečekané: stejně funguje i člověk
Tady přichází první most k Tomášovi. Protože každé lidské „já“ se chová úplně stejně jako ta bowlingová koule. Zakřivuje prostor kolem sebe.
Vejděte do místnosti, kde sedí narcis. Necítíte to fyzicky? Lidé kolem něj nejdou rovně. Obcházejí ho, krouží, přizpůsobují řeč, ustupují. Není to proto, že by tlačil silou – on jen je, a kolem něj je prostor pokřivený jeho tíhou.
Augustin měl pro tohle krásné latinské slovo: incurvatus in se – člověk zakřivený do sebe. Duše, která vytvořila tak hluboký gravitační důlek, že všechno musí kroužit kolem jeho „já“. V krajním případě černá díra: ego tak husté, že z něj neunikne ani světlo. Nic dobrého, nic pravdivého. Všechno, co se k němu přiblíží, je pohlceno.
A teď si představte, že na Zemi je sedm miliard takových důlků. Že každý z nás křiví prostor kolem sebe. Není divu, že svět vypadá, jak vypadá.
Foton – ten, kdo neprohýbá
Pojďme zpátky k fyzice. Existuje totiž jedna jediná věc, která se chová jinak: foton – částice světla.
Foton nemá klidovou hmotnost. Nula. A protože nemá tíhu, znatelně neprohýbá prostor kolem sebe. Prochází vesmírem, dává světlo, ale nedeformuje. Nic kolem něj nemusí obcházet, nic se nestáčí, nic neuvízne.
A protože nemá tíhu, může letět maximální možnou rychlostí – rychlostí světla. Kdyby měl jakoukoliv hmotnost, byť mrňavou, potřeboval by k tomu nekonečné množství energie, aby mohl takhle rychle letět.
A teď přicházejí ty opravdu šokující věci.
Pro fotona neexistuje čas
Když se cokoliv pohybuje vůči nám rychle, zpomaluje se mu čas. Není to filozofie, je to změřitelný fakt. Atomové hodiny v letadle jdou pomaleji než ty na zemi. GPS družice musejí počítat s relativitou, jinak by vás naváděly o kilometry vedle. Posádka rakety letící skoro rychlostí světla by zestárla pomaleji než my doma.
A když dovedete tuhle logiku až k rychlosti světla, dostanete neuvěřitelný výsledek: pro fotona, který letí 300 000 km/s, čas vůbec neplyne. Foton nezná čas.
Foton, který se (chcete-li) před 13,8 miliardami let oddělil od Velkého třesku a právě teď dopadl do vašeho oka, prožil tu cestu jako nula sekund. Z jeho hlediska je vyzáření a dopad jedna jediná událost na jednom jediném místě! Nebyla žádná cesta. Není žádné „mezitím“. Foton neletí – foton prostě je!
A vzdálenost? Z pohledu fotona je celý vesmír ve směru jeho pohybu smrštěný do jediného bodu. Cesta od Slunce k Zemi má pro něj nulovou délku. Stejně jako cesta od jednoho konce galaxie ke druhému.
Foton z jeho pohledu existuje mimo čas a mimo prostor.
A teď ten Tomáš
Co o věčnosti říká teologie? Augustin: „Tvá léta, Pane, všechna stojí naráz.“ Bůh není v čase, čas je v Bohu. Tomáš Akvinský to dotáhl do filozofické přesnosti: Boží věčnost není dlouhý čas. Je to nunc stans – stojící teď. Plnost, ve které stvoření, vykoupení a dovršení nejsou tři události oddělené tisíci let, ale jeden akt lásky.
Slyšíte to? Přesně to říká fyzika o fotonovi. Ne podobně, ne metaforicky – přesně to.
Pro fotona z prvního záblesku vesmíru je počátek a konec, Alfa a Omega, totéž místo, totéž „kdy“. „Já jsem počátek i konec“ (Zj 22,13) – kdyby tu větu řekl foton, neřekl by ji jako mystický paradox. Řekl by ji jako popis své vlastní situace.
A teď zpět k vám. Vy nejste foton. Máte klidovou hmotnost – své ego, své „já“. Proto jste odsouzeni k času. Musíte čekat, stárnout, ztrácet, vzpomínat. Budoucnost nepřichází, minulost utíká, přítomnost se vám vysmekává.
Ale co kdyby se to dalo změnit?
Fotonický člověk
„Kdo by chtěl svou duši zachránit, ztratí ji; kdo by však ztratil svou duši pro mne, zachrání ji.“ (Lk 9,24)
Od Krista to není jen mravní výzva. Je to přesný popis fyziky duchovního života. Dokud máš klidovou hmotnost ega, nemůžeš dosáhnout rychlosti světla. Teprve když o sebe sama přijdeš – když se zbavíš svého „já“, staneš se „nehmotným“ jako foton – můžeš letět maximální rychlostí. Vstupovat do věčnosti. Osvětlovat, aniž bys deformoval.
Kristus, který „sám sebe zmařil“ (Flp 2,7 – řecky ekenósen heauton, doslova vyprázdnil se), je v tomto smyslu dokonale fotonický člověk. Prošel světem, dal světlo, a nijak nedeformoval prostor kolem sebe. Když Mistr Eckhart říká „Oko, kterým vidím Boha, je totéž oko, kterým Bůh vidí mne“ – popisuje stav, ve kterém zmizel rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným. Vstoupilo se do fotonického režimu, sjednocení s Bohem. Jako když se Bůh dívá do zrcadla, vidí v něm sebe, a obraz v zrcadle (tvor), vidí tímtéž božím okem opět Boha. Ještě víc, když se oba v jednom setkají – a tím jedním je Kristus!
Svatí tohle pochopili a žili. Františkové, Terezie, Janové od Kříže – všichni objevili totéž: že prázdnota od sebe sama je rychlost světla duše.
A nakonec to nejdůležitější
Letnice nejsou výročí. Duch svatý nesestoupil jednou před dvěma tisíci lety – Duch svatý vane teď. On rozpohybovává do rychlosti světla.
Není to nějaká vzdálená budoucnost, kterou si zasloužíme po smrti. Je to realita, která už je. A vy v ní nejste jen proto, že jste příliš těžcí na to, abyste do ní vstoupili.
Stačí jedno: přestat být středem. Sundat si tu klidovou hmotnost ega. Stát se dokonalé prázdným = nic nevědět, nic nechtít, nic nemít a nic nebýt . A poprvé v životě uvidíte, že světlo, které jste celý život hledali kdesi daleko, je ve vás. Jenom jste si zacláněli sami sobě.
Tomáš, Albert a poslední doušek
A když si ti dva pánové dopijí, Tomáš se podívá na Alberta, mlčky přikývne a zvedne sklenici. A někde mezi nimi, v páře nad pivem, prolétne foton z počátku světa – ten, co nikdy nedoletěl, protože nikdy neodletěl. Ten, který je od počátku v dokonalém klidu a všechno je v něm.
A co s tou současnou moderní teologickou paštikou? Ano, tu nechávají číšníkovi. Bude vědět, co s ní.
A co vy? Vy můžete na tohle „pívo“ pozvat také některého známého. Myslím, že mu bude chutnat.
Kvatember svatodušní — křesťané znají radostný půst
Mezi to, co se z katolické zbožnosti za posledních šedesát let téměř ztratilo, patří instituce, která Církev provázela víc než tisíc let: suché dny, latinsky Quatuor Tempora (čtvero období), lidově kvatember nebo kvatembr. Čtyřikrát do roka, vždy v určenou středu, pátek a sobotu, se křesťané postili, dávali almužnu a prosili — a v sobotu večer biskup světil nové kněze. Suché dny mizely tiše, bez zákazu; reforma roku 1969 je v novém ritu „doporučila“ ponechat na uvážení biskupských konferencí, čímž je v praxi odsunula stranou. V misálu z roku 1962, který drží tradiční formu, však zůstávají v plné síle. A stojí za to vědět, proč.
Více informací „Kvatember svatodušní — křesťané znají radostný půst“