Rozjímání – Úterý ve svatodušní oktávě

1. Pád andělů

Nejprve jsem před sebou viděla, jak se otvírá nekonečný prostor plný světla, a vysoko v něm jakoby jasnější kouli podobnou slunci, a v ní jsem cítila jednotu Tří. Nazvala jsem to v sobě souzněním a viděla jsem, jak z ní vychází jakoby působení; tu pod onou koulí vznikly jakoby do sebe vložené zářící kruhy, prstence, sbory duchů, nekonečně zářící, mocné a krásné. Tento světelný svět stál jako slunce pod oním vyšším sluncem.

Nejprve se všechny tyto sbory pohybovaly jakoby v lásce z vyššího slunce. Náhle jsem viděla, jak se část ze všech kruhů zastavila sama v sobě, ponořena do vlastní krásy. Pociťovaly vlastní rozkoš, viděly veškerou krásu v sobě; uvědomovaly si samy sebe, byly u sebe.

Nejprve byly všechny ve vyšším pohybu mimo sebe; nyní část stanula v sobě. A v témž okamžiku jsem viděla, jak se celá tato část zářících sborů řítí dolů a zatemňuje se, a jak ostatní proti nim tlačí a vyplňují jejich prostory, které nyní byly menší; nezdálo se však, že by je vybočujíce z postavy obrazu pronásledovaly. Oni stáli v sobě, řítili se dolů, a ti, kdo nestanuli, vnikali do jejich prostoru, a to vše bylo zároveň.

Když se zřítili, viděla jsem dole vznikat stínový kotouč, jako by to mělo být jejich přebývání; a věděla jsem, že upadli do nějaké netrpělivé podoby. Prostor však, který nyní zaujímali dole, byl mnohem menší než ten, který zaujímali nahoře, takže mi připadali mnohem těsněji stlačeni dohromady.

Od té doby, co jsem je jako dítě viděla padat, jsem se ve dne v noci bála jejich působení a stále jsem myslela, že musí Zemi velmi škodit. Jsou kolem ní stále dokola; dobře, že nemají těla, jinak by zatemňovali slunce a člověk by je stále viděl jako stíny vznášet se před ním; to by bylo strašné.

Hned po pádu jsem viděla, že se duchové zářících prstenců před Božím kruhem pokořili, stali se poddanými a prosili, aby to zřícené bylo opět obnoveno. Nato jsem viděla jakýsi pohyb a působení v Božím světelném kruhu, který až dosud stál tiše a — jak jsem cítila — čekal na tuto prosbu.

Po tomto jednání duchovních sborů jsem poznala, že nyní mají zůstat pevní a nemají se už moci rozpadnout. Uvědomila jsem si však, že toto bylo Boží prohlášení a věčný výrok proti nim: dokud nebudou tyto padlé sbory obnoveny, tak dlouho má být boj. A tuto délku jsem viděla pro svou duši zcela nekonečně dlouhou, ba jakoby nemožnou. Boj však má být na Zemi, a tam nahoře už nemá být žádný boj, to On upevňuje.

Po tomto poznání jsem už nemohla mít s ďáblem žádný soucit; neboť jsem viděla, jak se z vlastní zlé vůle násilím zřítil dolů. Také jsem nemohla být tak zlá na Adama; vždy jsem s ním měla velký soucit, neboť jsem stále myslela, že to bylo přece předvídáno.

2. Stvoření Země

Hned po prosbě zbylých duchovních sborů a po pohybu v Božství jsem viděla vedle stínového kotouče, který vznikl dole, vpravo, nedaleko od něj oddělenou, vznikat temnou kouli.

Nyní jsem upřela své oči více na tuto temnou kouli vpravo od stínového kotouče a viděla jsem v ní pohyb, jako by se zvětšovala a zvětšovala, a viděla jsem, jak z té masy vystupují světlejší body a obtáčejí ji jako jasné pásy a tu a tam vystupují v širší jasné plochy; a zároveň jsem viděla, jak se podoba vystupující země ohraničuje proti vodě.

Pak jsem viděla na světlých místech pohyb, jako by v nich něco ožívalo. A na pevninských plochách jsem viděla vyrážet rostliny a mezi nimi vznikat také živé hemžení. Ještě jako dítě jsem myslela, že se rostliny pohybují.

Až dosud bylo vše šedé, nyní se vše rozjasňovalo a viděla jsem jakoby východ slunce. Bylo to, jako bývá časně ráno na Zemi a jako by se vše probouzelo ze spánku. Vše ostatní z obrazu mi zmizelo. Nebe bylo modré, slunce po něm vystupovalo. Viděla jsem část Země osvícenou a ozářenou pouze jím, a tu část zcela nádhernou a líbeznou, a myslela jsem si: toto je ráj.

Vše však, jak se to na temné kouli měnilo, jsem viděla jako vyzařování z onoho nejvyššího Božího kruhu. Bylo to, jak slunce stoupalo výš, vše jako ráno při probouzení; ale bylo to první ráno; a přece to žádná bytost nevěděla. Byly, jako by tu byly odjakživa, byly v nevinnosti.

Jak slunce stoupalo, viděla jsem také, že stromy a rostliny zvětšely a stále se zvětšovaly. Voda byla jasnější a posvátnější, všechny barvy byly čistší a zářivější, vše bylo nevýslovně příjemné; nebylo tam ani stopy po tom, jaké jsou tvorové nyní. Všechny rostliny, všechny květiny a stromy měly jiné podoby; nyní vypadá vše proti tomu zcela pusté a zakrnělé, je teď vše jakoby zcela zvrhlé.

Často, když jsem v naší zahradě viděla rostliny nebo plody, které jsem v jižních zemích viděla zcela jiné, velké, ušlechtilé a chutnější, jako například meruňky, myslela jsem si: čím jsou tyto naše plody proti jižním plodům, tím jsou jižní plody a ještě mnohem horší proti plodům ráje. Viděla jsem v něm růže, bílé a rudé, a myslela jsem přitom, že znamenají utrpení Kristovo a vykoupení. Viděla jsem také palmy a velké široké stromy, které vrhaly daleký stín jako střecha.

Než jsem spatřila slunce, bylo vše na Zemi zcela malé, potom větší a nakonec docela velké. Stromy nestály hustě. Od každého druhu rostlin, alespoň těch větších, jsem viděla jen jednu, a viděla jsem je stát odděleně, jako když se na zahradních záhonech druhy nejprve vysazují. Vše ostatně bylo zcela zelené a svým způsobem čisté, neporušené a neroztrhané, což vůbec nepřipomínalo lidské uklízení a čištění. Ještě jsem myslela: jak je vše krásné, dokud tu ještě nejsou lidé! Není tu ještě žádný hřích, žádné ničení, žádné trhání. Zde je vše celé a svaté; zde ještě nic nebylo léčeno a spravováno; zde je vše čisté a nečištěné.

Plocha, kterou jsem viděla, byla mírná a pahorkatá a celá pokrytá rostlinstvem; uprostřed však byl pramen, z něhož se na všechny strany rozlévaly řeky, z nichž některé se opět vlévaly jedna do druhé. V těchto vodách jsem nejprve zpozorovala pohyb a živá zvířata; potom jsem však viděla zvířata tu a tam mezi keři a křovinami, jak se jakoby ze spánku zvedají a vykukují. Nebyla plachá a byla zcela jiná než nyní; ba byla proti nynějším zvířatům téměř jako lidé; byla čistá, ušlechtilá, rychlá, radostná a mírná. Nelze vyslovit, jaká byla. Většina zvířat mi byla cizí. Neviděla jsem skoro žádné jako nyní. Viděla jsem slona, jelena, velblouda a obzvláště jednorožce, kterého jsem viděla také v arše, kde byl zvláště láskyplný a mírný. Byl kratší než kůň a měl kulatější hlavu. Neviděla jsem žádné opice, žádný hmyz a žádná ubohá ošklivá zvířata; vždy jsem myslela, že tato jsou trestem za hřích. Viděla jsem mnoho ptáků a slyšela ten nejlíbeznější zpěv jako ráno; ale neslyšela jsem žádná zvířata řvát a neviděla jsem žádného dravce.

Ráj stále ještě existuje. Je však lidem zcela nemožné se tam dostat. Viděla jsem, jak ještě trvá ve své záři, vysoko nahoře, šikmo oddělen od Země, jako temný kotouč andělského pádu od nebe.

Podle disciplíny platné v době Missale Romanum 1962 byla sobota před nedělí Seslání Ducha Svatého dnem postu – tedy přísnějším než pouhý páteční zdrženlivý den. Vigilie Letnic totiž liturgicky zrcadlila Bílou sobotu: kdysi se i zde světil křestní pramen a katechumeni přijímali křest. Bylo proto patřičné, aby věřící vstupovali do slavnosti Ducha Svatého očištěni postem i zdrženlivostí.

Konkrétně se uplatňovala praxe: půst újmy spojený se zdrženlivostí od masa. Půst újmy znamenal jedno plné nasycení denně se dvěma malými doplňky (frustulum, collatio). Tato kázeň vycházela z CIC 1917 (kán. 1252) a byla zrušena až konstitucí Paenitemini Pavla VI. (1966).

Pro tradiční katolíky platí, že ač církevní zákon dnes půst neukládá, stará praxe zůstává duchovně velmi vhodná – připomíná, že Letnice nejsou jen radostnou tečkou velikonoční doby, ale dovršením, na něž se připravujeme jako apoštolové ve večeřadle: modlitbou, ztišením a postem (srov. Sk 1,14).

„Veni, Sancte Spiritus, reple tuorum corda fidelium…“

Mezi to, co se z katolické zbožnosti za posledních šedesát let téměř ztratilo, patří instituce, která Církev provázela víc než tisíc let: suché dny, latinsky Quatuor Tempora (čtvero období), lidově kvatember nebo kvatembr. Čtyřikrát do roka, vždy v určenou středu, pátek a sobotu, se křesťané postili, dávali almužnu a prosili — a v sobotu večer biskup světil nové kněze. Suché dny mizely tiše, bez zákazu; reforma roku 1969 je v novém ritu „doporučila“ ponechat na uvážení biskupských konferencí, čímž je v praxi odsunula stranou. V misálu z roku 1962, který drží tradiční formu, však zůstávají v plné síle. A stojí za to vědět, proč.

Více informací „Kvatember svatodušní — křesťané znají radostný půst“

Více informací „Májové zamyšlení“

Bratři a sestry,

dovolte mi začít příběhem.

Žil jeden člověk v překrásném kraji. Louky, hluboké lesy, skalnaté stráně, ptáci zpívali od svítání do soumraku. Byla to nedotčená, panenská příroda – jako ráj.

Jednoho dne se ten člověk rozhodl, že najde poklad. Hledal dlouho, až vstoupil do jedné jeskyně. A tam, hluboko v té tmě ve světle svíčky, uviděl něco neuvěřitelného: obrovský balvan z čistého zlata. Celá skála ze zlata.

Více informací „Letnice – opustit „já“ a vstoupit do řádu lásky“