Nejsvětější Trojice

Milovaní bratři a sestry,

dnes je první neděle po Letnicích (Seslání Ducha Svatého). Završili jsme velikonoční dobu. Od nynějška se opět užívá zelená liturgická barva. Avšak dnešní neděle tvoří výjimku, neboť Církev dnešního dne slaví slavnost Nejsvětější Trojice. Činí tak proto, že si je vědoma velikých dobrodiní, která jí Nejsvětější Trojice prokázala.

Otec poslal svého Syna na zem: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.” Otec nás také povolal k víře. Syn, náš Spasitel Ježíš Kristus, se stal člověkem, zemřel za nás; vykoupil nás a učinil nás Božími dětmi. Duch Svatý je pak po odchodu Páně naším učitelem, vůdcem, ukazatelem cesty, utěšitelem. Slavnost Nejsvětější Trojice je jako Te Deum po všech velikých dobrodiních a svátcích Církve, je shrnutím Vánoc, Zjevení Páně, Velikonoc, Nanebevstoupení a Letnic. Prožili jsme všechny tyto nejdůležitější události církevního roku a nyní se obracíme k Nejsvětější Trojici a klaníme se jí.

Svátek, který připadá na první neděli po Letnicích, nás má kromě toho upozornit na to, že vlastně každá neděle je svátkem Nejsvětější Trojice; každá neděle je zasvěcena a posvěcena trojjedinému Bohu. Každou neděli si máme s vděčností připomínat dobrodiní, která nám Nejsvětější Trojice prokázala. Otec nás stvořil, povolal nás. (V tento den započal stvoření.) Syn nás vykoupil; neděle je pak „dnem Páně”, dnem vzkříšení, každá neděle je malými Velikonocemi. Duch Svatý nás posvětil, učinil nás svým chrámem; mimoto Duch Svatý sestoupil na mladou Církev právě v neděli. Tedy každá neděle je dnem Nejsvětější Trojice.

Liturgická čtení nás upozorňují na toto největší tajemství. V evangeliu dnes čteme hlavní místo Písma svatého, v němž jsou tři božské osoby postaveny vedle sebe. Kristus dává svým apoštolům příkaz křtít: „Jděte tedy a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého…” Slovo „jméno” znamená to, co Bůh o sobě zjevil. Jméno, obecně vzato, je tu pro druhé; pro sebe sama nikdo jméno nepotřebuje, jméno je pro druhé, aby nás jím mohli označit a v mysli pojmout. Nejsme sice schopni pochopit celé Božství, avšak Bůh nám o sobě mnohé sdělil, k našemu prospěchu. Např. bychom nikdy nemohli poznat božskou Trojici bez zjevení.

V řeckém textu stojí doslova „křtít na jméno”. To znamená, že pokřtění jsou zasvěceni Bohu a podrobeni jeho panství. Křtem jsme tedy zasvěceni Nejsvětější Trojici, tak jak se nám zjevila, vstupujeme do společenství s ní, nakolik nás takového společenství uznává za hodné, a podrobujeme se jí v poslušnosti vůči všemu, co od nás žádá.

Nyní můžeme ještě uvážit, jak je celý náš život docela obklopen Nejsvětější Trojicí. Život křesťana začíná a končí ve jménu Nejsvětější Trojice. Proto ať každý den, každé dílo, každá modlitba začíná a končí znamením kříže a slovy: Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Všechny svátosti a žehnání se udílejí ve jménu Nejsvětější Trojice. Mnohé modlitby Církve jsou věnovány Nejsvětější Trojici. Tu je především „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen”. Tato modlitba se ze všech zajisté nejčastěji koná v Církvi. Každý žalm se touto modlitbou uzavírá; každá modlitební hodina v breviáři jí začíná. Lze opravdu říci: „Sláva Otci” je jako pravidelný zvuk zvonu, který ustavičně zaznívá v chrámu svaté Církve. Každý kněz se ji modlí snad asi 50krát za den. Tak je tedy tato modlitba vznešeným chvalozpěvem Nejsvětější Trojici. „Sláva Otci” je malý chvalozpěv (čili doxologie). Velkým chvalozpěvem je „Gloria in excelsis” ve mši; to je teprve vznešená píseň chvály Nejsvětější Trojici. Také nádherné „Te Deum” je chvalozpěv a píseň díků trojjedinému Bohu. V breviáři se modlí velmi často. Existuje ještě celá řada modliteb k Nejsvětější Trojici; nacházíme je pohromadě ve mši. Tam je také vyznání víry, Credo ve mši, modlitba a zároveň slavnostní vyznání naší víry v Nejsvětější Trojici. Nejkrásnější modlitbou k Nejsvětější Trojici je sama mše svatá, je obětí chvály, díků a prosby trojjedinému Bohu, kterou si přejeme hned vykonat.

Co mám ještě říci k tajemství Nejsvětější Trojice? Sluší se spíše mlčet a být naplněn úžasem se svatým Pavlem. Když svou velikou vírou nahlíží do hlubin Božství, sotva nalézá slova, aby vylíčil nekonečné, neproniknutelné tajemství Nejsvětější Trojice. Tak máme i my toto tajemství spíše rozjímat skrze zmíněné modlitby.

„Neboť z něho a skrze něho a v něm je všechno. Jemu buď sláva na věky!”

Ó Maria, pomoz nám pokorně stát před Bohem, aby i v nás nalezl zalíbení!

Přepošli dál:

Podobné příspěvky

  • Malacia – bezvětří

    Milovaní bratři a sestry,

    v lidském životě jsou chvíle, kdy člověku nezbývá nic jiného než čekat. Modlit se a čekat. Takový čas nastal apoštolům po Kristově Nanebevstoupení. Pán je opustil – Duch Svatý ještě nepřišel. A Pán Ježíš jim pro tuto dobu dokonce modlitbu nařizuje jako jediný účinný prostředek, protože nic jiného se ani dělat nedá. Jakákoliv jiná činnost, stejně nebude nic platná.

    My už tuto zkušenost nemáme, ale staří římští mořeplavci pro stav bezvětří měli zvláštní slovo – malacia. Zajímavé je, že v něm slyšíme i naše české slovo malátný. Malacia bychom mohli přeložit jako bezvětří, ale i jako ochablost.

    Co to znamená? Plachetnice stojí na moři. Plachty visí, lana ochabla, loď se nehýbe. Slunce pálí. Voda v sudech klesá. A nikam se nepluje. Čeká se a čeká. Buďto přijde vítr nebo jistá smrt. V bouři člověk alespoň bojuje, v krvi adrenalin, za krátký čas je po všem. V bezvětří přichází smrt v daleko krutější podobě – ochablost, beznaděj, zoufalství.

    Píše se rok Páně 1519. Portugalský mořeplavec Ferdinand Magellan – muž, jehož výprava poprvé obeplula svět a dokázala, že země je kulatá, vyplouvá s pěti loděmi a dvěma sty šedesáti muži ze Sevilly, pod praporem Panny Marie, jako věrný katolík. – . Hledá cestu na západ k Ostrovům koření. Nikdo jiný před ním cestu nenašel.

    A tu, u břehů Afriky u Sierry Leone, pod žhavým rovníkovým sluncem, vítr utichl.

    Plachty splaskly. Lana ochabla. Lodě stály. Stály den, dva, celý týden. Celkem dvacet dní trvalo to bezvětří. Za celou tu dobu lodě upluly devět námořních mil – tolik, co dnes ujede člověk autem za deset minut.

    Posádka začala reptat. Žízeň, hlad, kurděje. Někteří námořníci začali kout vzpouru – několik za to později skončilo v okovech, jiní na popravišti.

    A Magellan? Víme z deníků jeho výpravy, že na lodích se konaly denní modlitby a bohoslužby. V čase nebezpečí dával vyvěšovat obraz Panny Marie a posádka se modlila.

    A vítr přišel. Magellan plul dál. Proplul průlivem, který nese jeho jméno. Přeplul Tichý oceán. Sám padl na Filipínách – ale jeho výprava pokračovala. A v září 1522 se jediná z jeho lodí, „Victoria“ (pojmenována podle kaple Panny Marie Vítězné), vrátila do Sevilly s osmnácti vyhublými muži. Tak, drazí, poprvé v dějinách lidstva obeplula loď zeměkouli. Začalo to dvaceti dny bezvětří. A modlitbou na palubě.

    V tropickém pásu okolo rovníku existuje oblast, kterou námořníci nazývají Doldrums – pás rovníkového bezvětří. Tam mohly plachetnice stát celé týdny. Magellan, Kolumbus, Vasco da Gama, Walter Raleigh – všichni tím prošli. Někteří přežili, jiní ne. Raleigh tam strávil čtyřicet dní a polovinu mužstva pohřbil do moře.

    A co dělali katoličtí námořníci, když uvízli v Doldrums?

    Modlili se. Kapitán svolával posádku na palubu. Modlili se růžence, hodinky a pobožnosti pod plachtami; mše svaté mohly být až při zakotvení na pobřeží. Slibovali pouti – do Compostely, do Lorety, do Říma – pokud Pán pošle vítr.

    Stavěli Pannu Marii na příď lodi. Sošku Stella Maris – Hvězdy mořské. Té, která sama nebyla námořnicí, ale která stála na lodi Církve v hořejší síni Jeruzaléma a učila apoštoly čekat na Ducha Svatého.

    Čistili lana, plachty, palubu. Aby loď byla připravena, až vítr přijde, ovšem mnohem více, aby nemalomyslněli, aby se nepomátli.

    Bratři a sestry, to je přesně obraz apoštolů ve večeřadle po Nanebevstoupení. Čekají, modlí se, a pak?! Desátého dne – přichází vítr. „A tu se náhle objevil zvuk z nebe, jako když se žene silný vítr.“ (Sk 2,2) Plachty Církve se naplnily. Loď se vydala na cestu – až do nejzazších končin země.

    A co my? Žijeme v podivné době. V době, která je bez ducha. Nikdy v dějinách lidstva nebylo tolik slov, tolik knih, tolik obrazů, tolik hluku – a tak málo Ducha. Čím více počítačů, umělé inteligence, tím méně ducha. Naše doba je jedna velká malacia. Pás duchovního bezvětří, kde lidstvo stojí a duchovně se nikam nehýbe. Také my křesťané jsme malátní. Naše modlitba je malátná. Naše víra je malátná. Sedíme na palubě Církve a čekáme – ne na vítr Ducha, ale kdy už skončí mše, aby přišla nějaká zábava …

    Apoštolové se neúnavně modlí. V modlitbách se střídají dnem i nocí. I my bychom tak měli konat. Ale upřímně. Nemodlíme se. Anebo se modlíme a srdce nám utíká pryč – do práce, do telefonu, do starostí, do televize. Plachty visí. Plamen v srdci uhasl. Malacia.

    Drazí, tento týden máme úkol. Tento týden je týden mezi Nanebevstoupením a Letnicemi. Týden, kdy se Církev modlí. Papež Lev XIII. blahé paměti napsal: Proto nařizujeme a přikazujeme, aby se v celé katolické církvi, v tomto roce i v každém následujícím roce, konala před svátkem Svatodušní neděle novéna ve všech farních kostelech a také, pokud to místní ordináři uznají za vhodné, v dalších kostelech a kaplích.

    Drazí bratři a sestry, naučme se rádi modlit. Lidí, jejichž srdce rádo tíhne k modlitbě je málo. Učme se rádi modlit. Pán nás nenechá v bezvětří. Tak jako neopustil Magellana, neopustí ani nás. Vítr přijde. Letnice přijdou. Osobnosti povstanou. Duch Boží bude vát světem. Ale ne jinak než skrze srdce, která se ráda modlí.

    Amen.

    Přepošli dál:
  • Kvatember svatodušní — křesťané znají radostný půst

    Mezi to, co se z katolické zbožnosti za posledních šedesát let téměř ztratilo, patří instituce, která Církev provázela víc než tisíc let: suché dny, latinsky Quatuor Tempora (čtvero období), lidově kvatember nebo kvatembr. Čtyřikrát do roka, vždy v určenou středu, pátek a sobotu, se křesťané postili, dávali almužnu a prosili — a v sobotu večer biskup světil nové kněze. Suché dny mizely tiše, bez zákazu; reforma roku 1969 je v novém ritu „doporučila“ ponechat na uvážení biskupských konferencí, čímž je v praxi odsunula stranou. V misálu z roku 1962, který drží tradiční formu, však zůstávají v plné síle. A stojí za to vědět, proč.

    Více informací „Kvatember svatodušní — křesťané znají radostný půst“
    Přepošli dál:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *