Království v sobě rozdělené … schisma?

V dnešním evangeliu Pán Ježíš říká důležitou zásadu:
„Každé království proti sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne.“ Protože Pán ví, jak nesmírně je důležitá jednota, a jak s ní stojí a padá celé dílo, ustanovil svou Církev na neotřesitelném principu jednoty.

Jak to udělal?

Vzal jednoho člověka, kterého si vyvolil, modlil se za něho, aby jeho víra byla neotřesitelná a Bůh vyslyšel tuto modlitbu.
„Šimone, hle, Satan si vás vyžádal, aby vás vytříbil jako pšenici. Já jsem však prosil za tebe, aby tvá víra nepřestala“. Lk 22,32
Dále tohoto člověka s neotřesitelnou vírou postavil jako základ a na něm vybudoval Církev.
„Ty jsi Petr (to je skála), a na té skále založím svou Církev, a pekelné brány ji nepřemohou.“ Mt 16,18
Církev tedy bude trvat až do konce světa. Dále poznáváme, že i ta skála, na které Církev stojí musí trvat až do konce světa. Petrův úřad tedy po jeho smrti přešel na jiného člověka, který zastupuje Petra jako skálu. To je papež. Papež je tedy garantem jednoty Církve. V osobě papeže se uskutečňuje jednota Církve.
Svatý Ambrož ve svém výkladu 40. žalmu vyjadřuje tuto pravdu tak jasně: „Ubi Petrus, ibi Ecclesia“, Kde je Petr, tam je Církev.
Všichni členové Církve tedy, aby zůstali katolíky mají přísnou povinnost sjednocovat se a být v jednotě s Petrem, to je s aktuálním papežem, jinak nejsou členy katolické Církve. To je jasné. Nelze být součástí stavby, která stojí na skále, a současně sám nestát na této skále. Toto sjednocování, které si dále přiblížíme nespočívá v napodobování všeho, co papež dělá, ale v podřízenosti jeho úřadu, v tom co dělá papež jako papež, ne jako soukromá osoba, ale v úřadu papeže, v úkolech jemu vlastních.
Tuto pravdu víry vyjadřují katechismy jasně. Např. Katechismus papeže Pia X. říká: 150. Katolická Církev je společnost nebo sdružení všech pokřtěných, kteří žijí na zemi a vyznávají tutéž víru tak jako tentýž zákon Kristův, mají podíl na týchž svátostech a poslouchají zákonné pastýře, zvláště nejvyššího pastýře v Římě.
Ti, kteří nejsou podřízeni papeži, tzn. prakticky ho neposlouchají, nazývají se schismatici.
Slovo schisma velmi přesně definuje Kodex kanonického práva, nový Kodex z roku 1983 a úplně stejným způsobem i starý Kodex z roku 1917.
„Schisma je odepření podřízenosti nejvyššímu veleknězi nebo odmítnutí společenství s členy církve, jemu podřízenými.“
Tato definice schismatu pochází z dílny sv. Tomáše Akvinského, který ve své Sumě teologické II-II q. 39 a. 1 co. říká:
„Rozkolnými se nazývají ti, kteří odmítají poddanost Nejvyššímu Veleknězi, a kteří zavrhují společenství s údy Církve jemu poddanými.“
Každý tedy, který odmítá podřízenost papeži v tom, co je vlastním úkolem papeže, kdo v tom neposlouchá, nemůže se nazývat katolíkem, protože sám sebe vylučuje z Církve.

Co je ale vlastním úkolem papeže?
Papež má nejvyšší moc v Církvi. Tato moc má tři úřady: úřad učící, úřad kněžský a úřad královský – tedy řízení církve. Tento trojí nejvyšší úřad symbolizuje papežská tiára, tedy papežská pokrývka hlavy s třemi korunami nad sebou.
Pokud dnes mluvíme o jednotě Církve, případně o nejednotě, která spočívá v rozkolu, ve schismatu, zajímá nás ta třetí koruna, tedy ta moc řídící, úřad královský.
Vlastním úkolem tohoto úřadu je jmenování biskupů a určování jim jejich pole působnosti. Toto je vlastním úkolem papeže, který nikdo jiný mít nemůže, v tom právě spočívá jednota Církve co do řízení celé Církve. Tento úřad nikdo nemůže papeži odejmout a patří Petrovi již od dob apoštolských. Nikdo si tedy nemůže osobovat právo proti výslovné vůli papeže světit někoho na biskupy, nebo sám se nechat vysvětit na biskupa.
Neomlouvá zde ani jakýkoliv stav nouze nebo krize, který v historii Církve nikdy nechybí. Pokud bychom toto nerespektovali a tvrdili, že kvůli stavu nouze je možné proti vůli papeže světit na biskupy nebo se nechat vysvětit na biskupa, pak by to znamenalo, že bychom dávali každému biskupovi možnost vysvětit libovolný počet kněží na biskupy a každému knězi bychom dávali právo nechat se vysvětit na biskupa. Takovým domnělým právem, které bychom opřeli o stav nouze, založili bychom v církvi totální anarchii. To by byl zánik jednoty Církve a zánik Církve jako takové. „Každé království proti sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne.“
Ano chtěli bychom „neposlušností“ zachránit Církev, ale přitom bychom ji zničili. Církev se nezachraňuje neposlušností! Krom toho to nejsme my, kdo zachraňuje Církev, ale je to Církev, která zachraňuje nás!

Závěrem se ještě podívejme na zlého ducha z dnešního evangelia, který se vrací do svého domu. „Navrátím se do domu, z něhož jsem vyšel. A přijda nalezne jej vymetený a ozdobený. Tu jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, než jest sám, a vejdouce přebývají tam.“
Toto se snadno stává, pokud se člověk otevře zlému duchu. Takové otevření zlému duchu se děje souhlasem vůle.
Pokud například souhlasím s krádeží šperků, formálně se dopouštím svým souhlasem stejného hříchu, jako zloděj sám. Pokud souhlasím s vraždou, formálně se stávám vrahem atd.
Pokud byla řeč o schismatu, platí to také. Pokud souhlasím se schismatem, tedy se svěcením biskupů proti vůli papeže, stávám se formálně schismatikem.
Otvírám se zlému duchu schismatu, který nepozorovaně vstupuje do srdce člověka, do jeho života, do jeho rodiny. Důsledky působení takového ducha nebo duchů nejsou vidět hned, ale v rodinách třeba až za 15 nebo i více let.
Rodiny jsou roztříštěné, děti jsou neposlušné, vztahy jsou nabourané, ano, dokonce znám i případy, kde se staly sebevraždy. A přitom všechno může mít zbožný katolický nátěr! Dokonce až přezbožný, řekl bych.

Proto, drazí přátelé, dávejme si dobrý pozor na to, kterým duchům se otvíráme. Kolikrát stačí jenom prostý souhlas ve vůli, který se může zdát tak nevinný a zbožný.

Nejúčinnějším prostředkem, který neustále všem doporučuji je cesta Panny Marie. Je to cesta POKORY a POSLUŠNOSTI, velmi hluboké pokory a tichosti a velmi dětinné poslušnosti, která důvěřuje Bohu dokonce i tam, kde už žádná naděje nezbývá.
Amen.

(Pomohl vám článek? Pošlete dál.)

Pošli dál:

Podobné příspěvky

  • Mám se smát anebo plakat?

    Milovaní bratři a sestry,
    jistě všichni milujeme Květnou neděli, ten radostný vjezd Pána do Jerusaléma i rozjímání nad Pánovým utrpením.
    Musím se vám přiznat, že dnešní krásný den bývám vždy zmatený a nevím, jestli se mám radovat nebo truchlit. Také liturgie, jak se zdá, je nerozhodná, nejdříve červená barva a potom fialová.
    Měl bych tu jedno řešení: Dnešní den je radostný, musíme ovšem poznat, v čem spočívá pravá radost.
    Stává se, že lidé neustále zaměňují emoční veselost za radost. Překypujícím emocím, ať už je to veselost nebo smutek, nadšení a euforie, nebo také strach, sklíčenost, tomu všemu bychom se měli nejraději vyhýbat, nebo si toho alespoň nevšímat.
    Pravá radost je cosi nebeského, je to i jakýsi důkaz toho, že je člověk blízko Boha.
    Emocionální výkyvy (strhující radost i drtivý smutek) jsou čímsi povrchním. Jsou jako vlny na hladině oceánu – jdou nahoru a dolů. Kdo je jimi unášen, nespočívá v Bohu.
    Pravá radost není vlna, ale spíše klid oceánu v jeho hlubinách. Je to hluboké vnitřní uspokojení, které pramení z toho, že duše je na svém místě – v Bohu.
    Bůh je radost. Kde je Bůh, tam je radost. Když se spojíme v naší duši s Bohem, jsme v trvalém stavu radosti. Tato radost se nemění, ať už prožíváme slavný vjezd s Kristem do Jerusaléma, nebo, a to je paradox, stojíme pod jeho křížem na Kalvárii. I tam je ta radost stejná. Tuto radost nikdo nemůže vzít, je neotřesitelná, nezávislá a věčná.
    Pravá radost je jako když poutník konečně dorazí domů. Necítí euforii, ale hluboké, tiché uspokojení: „Jsem doma.“
    Tato radost se popisuje i jiným slovem: BLAŽENOST. To je ono. Nebeský stav. Nejedná se o hlučnou veselost, ale o stav dokonalého naplnění a klidu.
    Když přijdete o majetek nebo vás někdo urazí, „vnější člověk“ trpí. Ale „vnitřní člověk“ (který je spojen s Bohem) zůstává v radosti.
    Jistý středověký mistr říká: „Kdybych měl být nemocný, byl bych nemocný pro Boha, měl bych v tom radost.“
    Tady je ten rozdíl: My si myslíme, že radost je opak smutku. Pravá radost je ovšem nadřazená smutku i veselosti. Je to vnitřní klid, který dokáže „být rád“ i uprostřed bolesti, protože ví, že bolest nemůže narušit podstatu duše – spojení s Bohem.
    Tato pravá radost, o které mluvíme, se opírá o poznání Pravdy a ústí v dokonalou svobodu. Není to radost z něčeho, není to prožitek, je to stav bytí.
    Ve středověku někdo řekl: „Kdo hledá radost mimo sebe, ten ji nikdy nenajde. Kdo má Boha v sobě, ten má radost v sobě, ať se venku děje cokoliv.“ Abychom měli Boha v sobě, musíme opustit všechno i sami sebe.
    Milovaní bratři a sestry, odložme dnes na Květnou neděli na přímluvu Panny Marie naše emocionální houpačky a vstupme S KRISTEM DÍKY JEHO VYKOUPENÍ do hlubokého, tichého, věčného klidu, který je nejčistší formou radosti. Amen.

    (Obohatilo vás kázání? Tak se o něj podělte.)

    Pošli dál:
  • Dlouhý den, který se vyplatí

    Milovaní bratři a sestry,
    právě vstupujeme do jednoho dlouhého dne. Je to den spásy. První den, který Bůh stvořil, začal večerem, tak začíná večerem i den spásy: „Nastal večer a jitro, den první.“ Tento podivuhodný den je Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota – jeden den. V tento den se slouží jenom jedna mše svatá. Ano, celý den je vlastně jedna dlouhá mše svatá. Slunce vyjde, zapadne a zůstane ležet v hrobě celou sobotu.
    Ten den, do kterého vstupujeme, je dnem spásy i soudu. Vstupní orace dnešní mše říká: Bože, od něhož Jidáš trest za svou vinu a lotr odměnu za své vyznání obdržel, uděl nám účinek své slitovnosti, aby jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze rozdílné odplaty udělil, tak nechť nám po odstranění bludu starého člověka uštědří milost vzkříšení svého.
    Den do kterého vstupujeme je den, ve kterém se rozhoduje všechno: spása nebo zavržení. Je to den, ve kterém nám Pán dává všechno, co má. Jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dává dnes přijímají, a jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dnes dává, zneužívají.
    Svatý apoštol Pavel nás varuje v prvním čtení. Říká, že jsou lidé, kteří přijímají Nejsvětější Svátost ke spáse, a jsou lidé, kteří nesoudí správně, a přijímají k zavržení.
    Celý tento den, do kterého vstupujeme, náš Pán dává všechno. Dává úplně všechno, co má! Všechny nebeské poklady jsou dokořán otevřeny!
    Nejdříve s námi požívá poslední večeři a posiluje tělo. Pak jako otrok nám umývá nohy. Dále nám dává své svaté tělo za pokrm a svou svatou krev za nápoj.
    Potom se odchází za nás modlit tak mocně, až se potí krví.
    Když přichází nepřátelé, dobrovolně se jim vydává. Odchází s nimi. Nechává se věznit, bít, poplivat. Dnešní den, nikomu nic neodpírá, ani dobrým ani zlým lidem. Nechává se vyslýchat jedním veleknězem, druhým veleknězem, nechává se soudit jedním panovníkem, druhým panovníkem. Nechává se bičovat dle libosti, vysmívat a trním korunovat dle libosti. Nikomu nic dnes neodpírá!
    Sám si nese kříž, nechává se svléknout a okrást o šaty. Nechává se přibít na dřevo a modlí se za všechny, pln lásky. Odpuštění dává všem kajícím lotrům a přednostně je bere do ráje. Dává nám za matku tu nejčistší ženu! A když odevzdává Bohu Svého Ducha, aby nám ho později mohl dát, nechává ještě po smrti otevřít své srdce, to nejvnitřnější co má, aby i poslední kapky své krve nám daroval!
    Dnešní den, do kterého vstupujeme, je den ve kterém Boží láska protrhla všechna stavidla a řine se na celý svět. Den pro který se vyplatí žít.
    Přijímejme tedy, berme a shromažďujme!
    Dnes je den soudu. Každý bere, jak si zaslouží – kající hříšník i pyšný zrádce.
    O Maria, oroduj za nás!

    Pošli dál:
  • Prázdný prostor pro Slovo

    Drazí bratři a sestry,
    dnes slavíme tajemství velkého okamžiku. Anděl vchází do domu v Nazaretě a začíná se psát nová kapitola dějin spásy. Často se zastavujeme u slov archanděla Gabriela, u Mariina úžasu nebo u otázky „jak se to stane?“. Ale dnes nás chce Pán vzít hlouběji. Chce nás vzít do toho nejtajnějšího místa, kde se nebesa dotýkají země – dovnitř nás samotných.
    Co se vlastně stalo v onen den v Nazaretě? Stalo se něco, co se děje neustále, co se děje právě teď, když zde sedíte. Bůh hledá prostor.
    Starý mistr jednoho dne řekl: „Bůh je připraven dát se nám neustále, ale my nejsme připraveni Ho přijmout.“ Proč? Protože jsme plní. Jsme plní starostí o zítřek, plní našich plánů, plní našeho vlastního „já“. A Bůh, který je čisté světlo a čisté bytí, nemůže vstoupit tam, kde již něco jiného zaujímá místo.
    Mysleme na Marii. Proč se mohla stát Matkou Boží? Nebylo to proto, že měla nejkrásněji vyvinuté tělo, že byla nejučenější nebo nejsilnější. Bylo to proto, že byla ochotna stát se ničím! Ano, stát se ničím. Vytvořila v sobě prázdný prostor. Řekla své „fiat“ – „staň se“. A v tom okamžiku, kdy se vzdala své vlastní vůle, vzdala se i svého „já“, otevřela se brána nebes.
    V každém z nás, v nejhlubším středu naší duše, je skrytý prostor pro Boha. Je to místo, které je stvořeno pro jediný účel: aby se tam narodil Bůh. Je to místo, které hřích ani ďábel nemůže zničit, ale které bohužel můžeme zahltit. Můžeme ho zahltit naším hlukem, našimi obrazy, naším neustálým přáním „něco dělat“, dokonce i pro Boha.
    A přicházíme k tomu nejdůležitějšímu: Panna Maria je obrazem každé duše. Bůh chce v každé duši vykonat duchovně to, co vykonal tělesně v Panně Marii. Co tedy máme dělat, aby žil Kristus i v nás?
    Nemáme dělat nic. To zní zvláštně, že? Chceme se více modlit, konat více skutků, abychom si zasloužili Boží příchod. Ale zákon lásky je jiný. Aby se Slovo mohlo vtělit, musí nastat ticho. Musíme přestat „být něco“.
    Cesta k zrození Syna v duši je cestou odnímání. Je to odvaha sundat ze stolu své vlastní představy o tom, kdo jsme, a nechat tam jen čistou lásku. Bůh Otec totiž nemůže nečinit. Pán Ježíš říká, že Otec je neustále činný. Jeho přirozeností je plodit Syna. On touží rodit své Slovo v naší duši neustále. On chce, abyste se vy stali jeho matkou duchovně, stejně jako Maria se stala jeho matkou tělesně.
    Bůh ale čeká na naši ochotu odejít. Odejít od hluku tohoto světa, odejít od upjatosti na výsledky, odejít dokonce i od vlastních náboženských tužeb. Když se duše stane prostou a prázdnou jako lůno matky, Bůh neodolává a vstupuje.
    V tom spočívá veliká radost Zvěstování. Není to jen o tom, že se Bůh stal člověkem před dvěma tisíci lety. Je to o tom, že se Bůh stává člověkem dnes, tady na tomto místě, ve vašem srdci.
    Nechte dnes všechno, co vás svazuje. Otevřete svá srdce. Nestarejte se o to, jak se to stane. Jen buďte. Buďte tiší. Buďte prázdní. A v tom tichu a prázdnotě uvidíte světlo, které nikdy nezhasíná. Toto je cesta, kterou se stanete skutečně svobodnými. Amen.

    Pošli dál:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *