2. 8. 2026
Kázání na 10. neděli po Letnicích - Umíme se modlit?
Milovaní bratři a sestry,
představme si to ráno. Je ještě chladno, po ulicích Jeruzaléma jdou lidé nahoru. Chrám stojí na návrší, takže se do něho vždycky vystupuje — a evangelium to tak i říká: duo homines ascenderunt in templum, dva lidé vystoupili do chrámu. Jde se do kopce, po schodech, člověk se při tom dost zadýchá. Nahoře zlato na střeše, kouř z oltáře zápalné oběti, kněží, ticho a hukot zároveň.
A do toho vejdou dva muži, kteří jsou si tak nepodobní. Jeden jde dopředu, druhý zůstane vzadu. A my už víme, jak to dopadne, známe ten text a snadno upadáme do jedné pasti — odcházíme domů s myšlenkou: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ten pyšný farizeus.“ A už je pozdě!
Začněme proto jinak. Uvědomme si, jak chvályhodní jsou oba dva, a pochvalme je za to, protože věci, které dělají, nejsou dnes už vůbec samozřejmé.

I. Co udělali dobře — oba dva
Za prvé: vstali a šli do chrámu.
Dnes vám člověk řekne: do kostela chodit nemusím, pomodlím se doma, podívám se na mši v televizi. Nebo: Bůh je přece všude, i v lese, v přírodě ho „cítím“ daleko lépe. Slyšeli jste to jistě, možná i ve vlastní rodině. Tito dva to neříkali. Věděli, že člověk není duch, že má tělo, a že se tím tělem má postavit tam, kde Bůh přebývá zvláštním způsobem. A tak šli, do kopce, po schodech.
Za druhé: šli tam, aby se modlili.
Ut orarent. Ne z jiného důvodu. Nebyla to sobota a nebyla to slavnost, nikdo je nekontroloval, žádnou povinnost neplnili. Prostě se šli modlit a poctít Boha.
A tady se podívejme na sebe, milí bratři a sestry. Dnešní člověk přichází na poslední chvíli, někdy o kousek později. Sedne si a dívá se, kdy to začne. A jak zazní požehnání, je u dveří mezi prvními. Proč? Protože neví, co by tu dělal předtím, a neví, co by tu dělal potom. Neumí se modlit. Přišel splnit nedělní povinnost — a povinnost se splní tím, že je člověk fyzicky přítomen na mši.
Ale modlitba je něco víc než jen být v kostele. Tito dva přišli, aby se modlili. Jsou tedy v mnohém lepší než průměrný křesťan.
Za třetí: stáli.
Ani jeden si nesedl. Farizeus stál, a celník, i když vzadu a se sklopenýma očima, také stál. Před Bohem se stojí, jako se stojí před králem. Židé se často modlili vestoje. My máme v kostelech lavice. Nedávno jsem byl v Rakousku a tam už neměli v lavicích ani klekátka.
A za čtvrté — a to už platí o jednom z nich, ale je to třeba říci nahlas: ten farizeus bral Boží zákon vážně.
V tom, co o sobě říká, není ani jedna lež. Postil se dvakrát do týdne — zákon žádal půst jednou do roka. Dával desátky ze všeho, co měl — víc, než se po něm chtělo. Byl to muž, který Boží přikázání studoval, znal je a snažil se podle nich žít. Vzal na sebe víc, než musel.
Řekněme si upřímně: kolik takových lidí dnes znáte? Dnešní člověk Boží zákon většinou nezná — a co je horší, nesnaží se ho poznat. Ví o něm právě tolik, kolik potřebuje, aby měl klid. A když ho překročí, má po ruce větu, kterou si všechno srovná: však Pán Bůh je milosrdný.
Farizeus se takto nevymlouval. To je víc, než dělá většina z nás.
A přece — odešel domů neospravedlněn. Tak kde je ta chyba? Musí být hluboko, když se schovala pod tolika dobrými skutky a pod samými pravdivými větami.
II. Máme vzor v Marii
Abychom modlitby farizea a celníka mohli správně posoudit, vezměme si Magnificat. Chvalozpěv Panny Marie, tu nejkrásnější modlitbu, jaká kdy vyšla z úst pouhého člověka. Ona nám ukáže, kdo a proč se modlí správně. Co v té modlitbě máme?
Je tam chvála. Jsou tam díky. A je tam řeč o sobě: shlédl na svou nízkou služebnici; hle, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení; veliké věci mi učinil ten, který je mocný.
A co v ní není? Není v ní prosba o slitování. Ani jednou. Není tam „buď milostiv mně hříšné“.
Musíme tedy konstatovat, že Magnificat dává za pravdu spíše modlitbě farizeově, protože formou se jí podobá víc než modlitbě celníkově. Podobná chvála, podobné díky, podobná řeč o vlastní osobě, žádná prosba.
A přece víme, že je mezi nimi propastný rozdíl. V čem?
III. Modlitba, která nevyšla ven
Svatý Lukáš nám ho ukazuje, a stačí mu na to jedno slovo.
Pharisaeus stans, haec apud se orabat. — „Farizeus stál a modlil se u sebe.“ A v řečtině to zní ještě ostřeji: pros heauton, doslova k sobě samému.
Svatý Augustin to říká bez okolků: ten člověk nevystoupil do chrámu, aby se modlil, nýbrž aby chválil sám sebe.
Rozumějme dobře. On řekl „Bože“. To slovo tam je, je první. Ale ta modlitba z farizea nikdy nevyšla ven. Vyslovil ji a ona se obloukem vrátila zpátky k tomu, kdo ji řekl: já se postím, já dávám, já nejsem jako ti ostatní. Bůh je v té modlitbě přítomen jako obecenstvo. Není v ní jako Ten, ke komu se mluví.
A všimněte si, kam si stoupl. Dopředu. Vešel do chrámu jako někdo, kdo tam patří a kdo tam už dávno není poprvé — a vůbec si neuvědomil, kam to vlastně vešel. Že je to dům Boží. Že Ten, kdo tu přebývá, stvořil nebe i zemi a andělé si před ním zakrývají tvář a mocnosti se chvějí. Vstoupil do chrámu, a přesto tam s nikým nebyl. Byl tam sám. Nestál před Boží tváří.
A teď ten druhý. Celník udělal opak, a to ještě dřív, než otevřel ústa. Zůstal stát vzadu. Nechtěl ani oči pozvednout. Bil se v prsa. To všechno je řečeno dřív, než něco vysloví — a všechno to znamená jedinou věc: on ví, kam přišel. Ví, kdo je Bůh a kdo je on. Vidí ten rozdíl a je mu z toho těžko.
A pak řekne pět slov: Deus, propitius esto mihi peccatori. Bože, buď milostiv mně hříšnému. A ta modlitba jde ven, celá, k Někomu!
IV. A co s tou Mariinou modlitbou?
Vraťme se zpět k Magnificat. Tam je ten vztah k Bohu, o který nám jde, zřetelně vidět.
Farizeus říká: já se postím, já dávám desátky, já nejsem jako ti druzí. Ve všech jeho větách je podmětem on sám. Bůh v nich neudělá nic.
A Panna Maria: shlédl na svou služebnici. Učinil mi veliké věci. Rozptýlil pyšné, sesadil mocné, povýšil ponížené, ujal se svého služebníka. Ve všech jejích větách je podmětem Bůh. Ona sama je v nich ta, na kterou se hledí a které se dává.
A hned první dvě slova to řeknou celé: Magnificat anima mea Dominum — velebí má duše Hospodina. Duše má předmět, a ten předmět je Bůh. A hned nato: exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo — zaplesal můj duch v Bohu, mém Spasiteli. Ten duch jako by dokonce z Marie vystupoval ven a byl v Bohu, a tam se raduje.
Vidíte to, milí bratři a sestry? Panna Maria mluví o sobě, a přitom ani jednou neřekne „já“; je celá ponořena do vztahu s Bohem. Farizeus mluví o Bohu a celý přitom zůstává u sebe a pro sebe.
A to je to jediné, co dělí modlitbu od pouhých slov: je tam vztah lásky, nebo tam není.
Neboť co je modlitba? Katechismus říká: povznesení mysli k Bohu. Dětem se to říká ještě jednodušeji: modlitba je rozhovor s Bohem. A v obojím je totéž — jsou tam dva. Je tam ten, kdo mluví, a Ten, ke komu se mluví. Je tam napětí mezi dvěma póly, je tam dotek. Vezměte odtud jednu z těch dvou stran a nezbude modlitba, zbude řeč.
A tady, milí bratři a sestry, se to týká nás mnohem víc, než jsme čekali, když jsme dnes to podobenství slyšeli. Neboť to se nám děje pořád. Odříkáme slova a někde v polovině zjistíme, že už dávno nevíme, komu je říkáme. Ústa jdou dál, ale ten druhý se z toho vytratil. A v tu chvíli se člověk vlastně už nemodlí — pořád ještě mluví, ale nemluví k nikomu.
Vyprávěl mi o tom jeden kněz. Modlil se růženec, a najednou zjistil, že už je zase jenom sám u sebe, že se ten vztah lásky někde ztratil. A tak jen tak v duchu, v tichu, řekl: Bože, já se neumím modlit.
A v tu chvíli si uvědomil, že právě tohle byla ta nejlepší modlitba za celé odpoledne. Protože tou jedinou větou se to spojení navázalo. Bylo to konečně řečeno Jemu.
Tak to tedy je. Nezáleží na tom, kolik toho řeknete. Záleží na tom, jestli je to řečeno Bohu a s láskou.
Farizeus měl slov mnoho a nedošla nikam. Celník měl pět slov a došla k Božím uším. A Panna Maria zpívá celý chvalozpěv, a v každé jeho větě je Bůh ten, kdo jedná.
Proto vám dnes nedávám nic těžkého. Jenom toto: až se dnes večer začnete modlit, zastavte se dřív, než řeknete první slovo, a uvědomte si, ke komu mluvíte. A kdyby se to během modlitby ztratilo — a ono se to ztratí —, nezoufejte. Stačí říci: Bože, já se neumím modlit. A jste zpátky.
Panno Maria, jejíž duše velebila Hospodina, nauč také nás velebit Boha.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Das Gebet ist eine Beziehung der Liebe
Geliebte Brüder und Schwestern,
stellen wir uns diesen Morgen vor. Es ist noch kühl, durch die Gassen Jerusalems gehen die Menschen hinauf. Der Tempel steht auf einer Anhöhe, man steigt also immer zu ihm hinauf — und so sagt es auch das Evangelium: duo homines ascenderunt in templum, zwei Menschen stiegen hinauf in den Tempel. Es geht bergan, über Stufen, man kommt dabei ordentlich außer Atem. Oben das Gold auf dem Dach, der Rauch vom Altar des Brandopfers, die Priester, Stille und Getöse zugleich.
Und in all das treten zwei Männer ein, die verschiedener nicht sein könnten. Der eine geht nach vorne, der andere bleibt hinten stehen. Und wir wissen bereits, wie es ausgehen wird, wir kennen diesen Text — und gerade darum geraten wir leicht in eine Falle: Wir gehen nach Hause mit dem Gedanken: „Gott, ich danke dir, dass ich nicht bin wie dieser hochmütige Pharisäer.“ Und schon ist es zu spät!
Beginnen wir deshalb anders. Machen wir uns zuerst bewusst, wie lobenswert die beiden sind, und loben wir sie dafür — denn was sie tun, ist heute überhaupt nicht mehr selbstverständlich.
I. Was die beiden gut gemacht haben
Erstens: Sie standen auf und gingen in den Tempel.
Heute sagt Ihnen ein Mensch: In die Kirche muss ich nicht gehen, ich bete zu Hause, ich schaue mir die Messe im Fernsehen an. Oder: Gott ist doch überall, im Wald, in der Natur „spüre“ ich ihn viel besser. Sie haben das gewiss schon gehört, vielleicht sogar in der eigenen Familie. Diese beiden haben das nicht gesagt. Sie wussten, dass der Mensch kein Geist ist, dass er einen Leib hat und sich mit diesem Leib dorthin stellen soll, wo Gott auf besondere Weise gegenwärtig ist. Und so gingen sie, bergauf, über die Stufen.
Zweitens: Sie gingen dorthin, um zu beten.
Ut orarent. Aus keinem anderen Grund. Es war kein Sabbat und kein Festtag, niemand kontrollierte sie, sie erfüllten keine Pflicht. Sie gingen einfach, um zu beten und Gott die Ehre zu geben.
Und hier schauen wir auf uns selbst, liebe Brüder und Schwestern. Der heutige Mensch kommt in der letzten Minute, manchmal ein wenig später. Er setzt sich hin und schaut, wann es endlich anfängt. Und kaum ist der Segen gesprochen, ist er unter den Ersten an der Tür. Warum? Weil er nicht weiß, was er vorher hier tun sollte, und nicht weiß, was er nachher hier tun sollte. Er kann nicht beten. Er ist gekommen, um die Sonntagspflicht zu erfüllen — und die Pflicht ist erfüllt, wenn der Mensch bei der Messe leiblich anwesend ist.
Aber das Gebet ist mehr, als nur in der Kirche zu sein. Diese beiden kamen, um zu beten. Damit sind sie in vielem besser als der durchschnittliche Christ.
Drittens: Sie standen.
Keiner von beiden hat sich gesetzt. Der Pharisäer stand, und der Zöllner stand ebenfalls, wenn auch hinten und mit gesenkten Augen. Vor Gott steht man, wie man vor einem König steht. Die Juden beteten häufig im Stehen. Wir haben in unseren Kirchen Bänke. Vor Kurzem war ich in Österreich, und dort hatten die Bänke nicht einmal mehr Kniebretter.
Und viertens — und das gilt nun nur von einem der beiden, aber es muss laut gesagt werden: dieser Pharisäer nahm das Gesetz Gottes ernst.
In dem, was er über sich sagt, ist keine einzige Lüge. Er fastete zweimal in der Woche — das Gesetz verlangte ein Fasten einmal im Jahr. Er gab den Zehnten von allem, was er besaß — mehr, als von ihm gefordert wurde. Er war ein Mann, der Gottes Gebote studierte, sie kannte und sich mühte, nach ihnen zu leben. Er nahm mehr auf sich, als er musste.
Sagen wir es ehrlich: Wie viele solcher Menschen kennen Sie heute? Der heutige Mensch kennt das Gesetz Gottes meist nicht — und, was schlimmer ist, er bemüht sich nicht, es kennenzulernen. Er weiß gerade so viel davon, wie er braucht, um seine Ruhe zu haben. Und wenn er es übertritt, hat er den Satz zur Hand, mit dem sich alles einrenken lässt: Der liebe Gott ist ja barmherzig.
Der Pharisäer hat sich auf diese Weise nicht herausgeredet. Das ist mehr, als die meisten von uns tun.
Und dennoch — er ging nicht gerechtfertigt nach Hause. Wo liegt also der Fehler? Er muss tief verborgen sein, wenn er sich unter so vielen guten Werken und unter lauter wahren Sätzen versteckt hat.
II. Wir haben ein Vorbild in Maria
Um die Gebete des Pharisäers und des Zöllners richtig beurteilen zu können, nehmen wir uns das Magnificat vor. Den Lobgesang der Jungfrau Maria, das schönste Gebet, das je aus dem Mund eines bloßen Menschen gekommen ist. Es wird uns zeigen, wer richtig betet und warum. Was finden wir in diesem Gebet?
Da ist Lob. Da ist Dank. Und da ist auch die Rede von sich selbst: er hat auf die Niedrigkeit seiner Magd geschaut; siehe, von nun an werden mich seligpreisen alle Geschlechter; Großes hat an mir getan, der mächtig ist.
Und was ist nicht darin? Es ist keine Bitte um Erbarmen darin. Kein einziges Mal. Da steht nicht: „Sei mir Sünderin gnädig.“
Wir müssen also feststellen, dass das Magnificat eher dem Gebet des Pharisäers Recht gibt, denn der Form nach ähnelt es diesem weit mehr als dem Gebet des Zöllners. Ähnliches Lob, ähnlicher Dank, ähnliche Rede von der eigenen Person, keine Bitte.
Und doch wissen wir, dass zwischen beiden ein Abgrund liegt. Worin?
III. Ein Gebet, das nicht hinausgelangt ist
Der heilige Lukas zeigt ihn uns, und ein einziges Wort genügt ihm dafür.
Pharisaeus stans, haec apud se orabat. — „Der Pharisäer stand und betete bei sich.“ Und im Griechischen klingt es noch schärfer: pros heauton, wörtlich zu sich selbst.
Der heilige Augustinus sagt es ohne Umschweife: Dieser Mann ist nicht in den Tempel hinaufgestiegen, um zu beten, sondern um sich selbst zu loben.
Verstehen wir es recht. Er sagte „Gott“. Dieses Wort steht da, es ist das erste. Aber sein Gebet ist niemals aus ihm herausgetreten. Er sprach es aus, und es kehrte im Bogen zu dem zurück, der es gesprochen hatte: Ich faste, ich gebe, ich bin nicht wie die anderen. Gott ist in diesem Gebet als Publikum anwesend. Er ist nicht darin als Der, zu dem gesprochen wird.
Und achten wir darauf, wohin er sich gestellt hat. Nach vorne. Er betrat den Tempel wie einer, der dazugehört und der längst nicht zum ersten Mal da ist — und wurde sich überhaupt nicht mehr bewusst, wohin er da eigentlich getreten war. Dass dies das Haus Gottes ist. Dass Der, der hier wohnt, Himmel und Erde erschaffen hat, dass die Engel vor ihm ihr Angesicht verhüllen und die Mächte erzittern. Er trat in den Tempel ein und war dennoch mit niemandem dort. Er war allein dort. Er stand nicht vor dem Angesicht Gottes.
Und nun der andere. Der Zöllner tat das Gegenteil, und zwar noch bevor er den Mund auftat. Er blieb hinten stehen. Er wagte nicht einmal, die Augen zu erheben. Er schlug an seine Brust. Das alles wird gesagt, bevor er ein Wort spricht — und alles bedeutet ein und dasselbe: er weiß, wohin er gekommen ist. Er weiß, wer Gott ist und wer er selbst ist. Er sieht diesen Abstand, und es wird ihm schwer davon.
Und dann spricht er fünf Worte: Deus, propitius esto mihi peccatori. Gott, sei mir Sünder gnädig. Und dieses Gebet geht hinaus, ganz, zu Jemandem!
IV. Und was ist mit dem Gebet Mariens?
Kehren wir zum Magnificat zurück. Dort ist jene Beziehung zu Gott, um die es uns geht, deutlich zu sehen.
Der Pharisäer sagt: ich faste, ich gebe den Zehnten, ich bin nicht wie die anderen. In all seinen Sätzen ist er selbst das Subjekt. Gott tut darin nichts.
Und die Jungfrau Maria: er hat geschaut auf seine Magd. Er hat mir Großes getan. Er hat die Hoffärtigen zerstreut, die Mächtigen gestürzt, die Niedrigen erhöht, sich seines Knechtes angenommen. In all ihren Sätzen ist Gott das Subjekt. Sie selbst ist darin die, auf die geschaut wird und der gegeben wird.
Und schon die ersten Worte sagen das Ganze: Magnificat anima mea Dominum — hochpreiset meine Seele den Herrn. Die Seele hat einen Gegenstand, und dieser Gegenstand ist Gott. Und gleich darauf: exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo — es frohlocket mein Geist in Gott, meinem Heiland. Dieser Geist tritt gleichsam aus Maria heraus und ist in Gott, und dort jubelt er.
Sehen Sie es, liebe Brüder und Schwestern? Die Jungfrau Maria spricht von sich selbst und sagt dabei kein einziges Mal „ich“; sie ist ganz in die Beziehung zu Gott hineingenommen. Der Pharisäer spricht von Gott und bleibt dabei ganz bei sich und für sich.
Und genau dies ist das Einzige, was ein Gebet von bloßen Worten unterscheidet: ob eine Beziehung der Liebe darin ist oder nicht.
Denn was ist das Gebet? Der Katechismus sagt: die Erhebung des Geistes zu Gott. Den Kindern sagt man es noch einfacher: Beten ist ein Gespräch mit Gott. Und in beidem steckt dasselbe — es sind zwei da. Da ist der, der spricht, und Der, zu dem gesprochen wird. Da ist eine Spannung zwischen zwei Polen, da ist eine Berührung. Nehmen Sie eine der beiden Seiten weg, und es bleibt kein Gebet übrig, es bleibt Gerede.
Und hier, liebe Brüder und Schwestern, betrifft uns das weit mehr, als wir erwartet haben, als wir heute dieses Gleichnis hörten. Denn genau das geschieht uns fortwährend. Wir sprechen Worte, und irgendwo in der Mitte merken wir, dass wir längst nicht mehr wissen, wem wir sie sagen. Der Mund läuft weiter, aber der Andere ist daraus verschwunden. Und in diesem Augenblick betet der Mensch eigentlich nicht mehr — er spricht zwar noch, aber er spricht zu niemandem.
Ein Priester hat mir davon erzählt. Er betete den Rosenkranz und merkte auf einmal, dass er schon wieder nur bei sich selbst war, dass die Beziehung der Liebe irgendwo verloren gegangen war. Und da sagte er einfach im Geist, in der Stille: Gott, ich kann nicht beten.
Und im selben Augenblick wurde ihm bewusst, dass genau dies das beste Gebet des ganzen Nachmittags gewesen war. Denn mit diesem einen Satz war die Verbindung wiederhergestellt. Es war endlich zu Ihm gesagt.
So ist es also. Es kommt nicht darauf an, wie viel Sie sagen. Es kommt darauf an, ob es mit Liebe zu Gott gesagt ist.
Der Pharisäer hatte viele Worte, und sie gelangten nirgendwohin. Der Zöllner hatte fünf Worte, und sie gelangten an Gottes Ohr. Und die Jungfrau Maria singt einen ganzen Lobgesang, und in jedem seiner Sätze ist Gott der Handelnde.
Darum gebe ich Ihnen heute nichts Schweres auf. Nur dies: Wenn Sie heute Abend zu beten anfangen, halten Sie inne, bevor Sie das erste Wort sprechen, und machen Sie sich bewusst, zu wem Sie sprechen. Und wenn es Ihnen während des Gebetes verloren geht — und es wird Ihnen verloren gehen —, dann verzagen Sie nicht. Es genügt zu sagen: Gott, ich kann nicht beten. Und schon sind Sie zurück.
Jungfrau Maria, deren Seele den Herrn hochpries, lehre auch uns, Gott zu preisen.
Im Namen des Vaters und des Sohnes und des Heiligen Geistes. Amen.
Modlitwa jest więzią miłości
Umiłowani bracia i siostry,
wyobraźmy sobie ten poranek. Jest jeszcze chłodno, ulicami Jerozolimy ludzie idą w górę. Świątynia stoi na wzniesieniu, więc zawsze się do niej wstępuje — i tak też mówi Ewangelia: duo homines ascenderunt in templum, dwóch ludzi weszło do świątyni. Idzie się pod górę, po stopniach, człowiek porządnie się przy tym zadyszy. Na górze złoto na dachu, dym z ołtarza całopalenia, kapłani, cisza i gwar zarazem.
I w to wszystko wchodzi dwóch mężczyzn tak bardzo od siebie różnych. Jeden idzie do przodu, drugi zostaje z tyłu. A my już wiemy, jak to się skończy, znamy ten tekst — i właśnie dlatego łatwo wpadamy w pewną pułapkę: wracamy do domu z myślą: „Boże, dziękuję Ci, że nie jestem jak ten pyszny faryzeusz”. I już jest za późno!
Zacznijmy więc inaczej. Uświadommy sobie najpierw, jak bardzo obaj zasługują na pochwałę, i pochwalmy ich za to — bo to, co robią, dziś wcale nie jest już oczywiste.
I. Co obaj zrobili dobrze
Po pierwsze: wstali i poszli do świątyni.
Dziś człowiek wam powie: do kościoła chodzić nie muszę, pomodlę się w domu, obejrzę Mszę w telewizji. Albo: przecież Bóg jest wszędzie, w lesie, na łonie natury „czuję” Go o wiele lepiej. Słyszeliście to zapewne, może nawet we własnej rodzinie. Ci dwaj tak nie mówili. Wiedzieli, że człowiek nie jest duchem, że ma ciało i że tym ciałem ma stanąć tam, gdzie Bóg przebywa w szczególny sposób. I dlatego poszli, pod górę, po stopniach.
Po drugie: poszli tam, żeby się modlić.
Ut orarent. Nie z żadnego innego powodu. Nie był to szabat ani święto, nikt ich nie kontrolował, żadnego obowiązku nie wypełniali. Po prostu poszli się modlić i oddać Bogu cześć.
I tu spójrzmy na siebie, drodzy bracia i siostry. Dzisiejszy człowiek przychodzi w ostatniej chwili, czasem odrobinę później. Siada i patrzy, kiedy się to wreszcie zacznie. A ledwo zabrzmi błogosławieństwo, już jest wśród pierwszych przy drzwiach. Dlaczego? Bo nie wie, co miałby tu robić przedtem, i nie wie, co miałby tu robić potem. Nie umie się modlić. Przyszedł wypełnić niedzielny obowiązek — a obowiązek jest wypełniony przez samą fizyczną obecność na Mszy.
Ale modlitwa to coś więcej niż tylko być w kościele. Ci dwaj przyszli, aby się modlić. Pod wieloma względami są więc lepsi niż przeciętny chrześcijanin.
Po trzecie: stali.
Żaden z nich nie usiadł. Faryzeusz stał, a celnik — choć z tyłu i ze spuszczonymi oczami — również stał. Przed Bogiem się stoi, tak jak się stoi przed królem. Żydzi często modlili się na stojąco. My mamy w kościołach ławki. Niedawno byłem w Austrii i tam w ławkach nie było już nawet klęczników.
A po czwarte — i to dotyczy już tylko jednego z nich, ale trzeba to powiedzieć głośno: ów faryzeusz traktował Prawo Boże poważnie.
W tym, co o sobie mówi, nie ma ani jednego kłamstwa. Pościł dwa razy w tygodniu — Prawo wymagało postu raz w roku. Dawał dziesięcinę ze wszystkiego, co posiadał — więcej, niż od niego żądano. Był to człowiek, który przykazania Boże studiował, znał je i starał się według nich żyć. Wziął na siebie więcej, niż musiał.
Powiedzmy sobie szczerze: ilu takich ludzi dziś znacie? Dzisiejszy człowiek Prawa Bożego przeważnie nie zna — a co gorsza, nie stara się go poznać. Wie o nim akurat tyle, ile potrzebuje, żeby mieć spokój. A kiedy je przekroczy, ma pod ręką zdanie, którym wszystko sobie ułoży: przecież Pan Bóg jest miłosierny.
Faryzeusz w ten sposób się nie tłumaczył. To więcej, niż robi większość z nas.
A jednak — wrócił do domu nieusprawiedliwiony. Gdzie zatem tkwi błąd? Musi być głęboko, skoro ukrył się pod tylu dobrymi uczynkami i pod samymi prawdziwymi zdaniami.
II. Mamy wzór w Maryi
Aby móc właściwie ocenić modlitwę faryzeusza i celnika, weźmy Magnificat. Hymn Najświętszej Maryi Panny, najpiękniejszą modlitwę, jaka kiedykolwiek wyszła z ust zwykłego człowieka. Ona nam pokaże, kto i dlaczego modli się dobrze. Co w tej modlitwie mamy?
Jest tam uwielbienie. Jest dziękczynienie. I jest mowa o sobie: wejrzał na uniżenie służebnicy swojej; oto odtąd błogosławioną zwać mnie będą wszystkie narody; wielkie rzeczy uczynił mi Wszechmocny.
A czego w niej nie ma? Nie ma prośby o zmiłowanie. Ani razu. Nie ma tam „bądź miłościw mnie grzesznej”.
Trzeba więc stwierdzić, że Magnificat przyznaje rację raczej modlitwie faryzeusza, bo formą przypomina ją o wiele bardziej niż modlitwę celnika. Podobne uwielbienie, podobne dziękczynienie, podobna mowa o własnej osobie, żadnej prośby.
A przecież wiemy, że dzieli je przepaść. Na czym ona polega?
III. Modlitwa, która nie wyszła na zewnątrz
Święty Łukasz ją nam pokazuje, i wystarcza mu na to jedno słowo.
Pharisaeus stans, haec apud se orabat. — „Faryzeusz stojąc, tak się sam u siebie modlił”. A po grecku brzmi to jeszcze ostrzej: pros heauton, dosłownie do siebie samego.
Święty Augustyn mówi to bez ogródek: ten człowiek nie wszedł do świątyni, aby się modlić, lecz aby chwalić samego siebie.
Zrozummy to dobrze. On powiedział „Boże”. To słowo tam jest, jest pierwsze. Ale ta modlitwa nigdy z niego nie wyszła na zewnątrz. Wypowiedział ją, a ona łukiem wróciła do tego, kto ją wypowiedział: ja poszczę, ja daję, ja nie jestem jak inni. Bóg jest w tej modlitwie obecny jako publiczność. Nie ma Go w niej jako Tego, do którego się mówi.
I zauważcie, gdzie stanął. Do przodu. Wszedł do świątyni jak ktoś, kto tu przynależy i kto z pewnością nie jest tu pierwszy raz — i w ogóle już nie uświadomił sobie, dokąd właściwie wszedł. Że to jest dom Boży. Że Ten, który tu mieszka, stworzył niebo i ziemię, że aniołowie zasłaniają przed Nim oblicze, a Moce drżą. Wszedł do świątyni, a mimo to nie był tam z nikim. Był tam sam. Nie stanął przed obliczem Bożym.
A teraz ten drugi. Celnik uczynił coś przeciwnego, i to jeszcze zanim otworzył usta. Został z tyłu. Nie śmiał nawet oczu podnieść. Bił się w piersi. To wszystko jest powiedziane, zanim cokolwiek wymówi — i wszystko to znaczy jedno: on wie, dokąd przyszedł. Wie, kim jest Bóg i kim jest on sam. Widzi tę przepaść i ciężko mu z tego powodu.
A potem wypowiada pięć słów: Deus, propitius esto mihi peccatori. Boże, bądź miłościw mnie grzesznemu. I ta modlitwa idzie na zewnątrz, cała, do Kogoś!
IV. A co z modlitwą Maryi?
Wróćmy do Magnificat. Tam ta więź z Bogiem, o którą nam chodzi, widoczna jest zupełnie wyraźnie.
Faryzeusz mówi: ja poszczę, ja daję dziesięcinę, ja nie jestem jak tamci. We wszystkich jego zdaniach podmiotem jest on sam. Bóg nie robi w nich nic.
A Najświętsza Panna: wejrzał na służebnicę swoją. Uczynił mi wielkie rzeczy. Rozproszył pysznych, strącił możnych, wywyższył pokornych, przyjął sługę swego. We wszystkich Jej zdaniach podmiotem jest Bóg. Ona sama jest w nich tą, na którą się patrzy i której się daje.
I już pierwsze słowa mówią wszystko: Magnificat anima mea Dominum — wielbi dusza moja Pana. Dusza ma przedmiot, a tym przedmiotem jest Bóg. I zaraz potem: exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo — rozradował się duch mój w Bogu, Zbawicielu moim. Ten duch jakby wręcz wychodzi z Maryi na zewnątrz i jest w Bogu, i tam się raduje.
Widzicie to, drodzy bracia i siostry? Najświętsza Panna mówi o sobie, a ani razu nie mówi „ja”; jest cała pogrążona w więzi z Bogiem. Faryzeusz mówi o Bogu, a przy tym cały pozostaje u siebie i dla siebie.
I to jest jedyna rzecz, która odróżnia modlitwę od samych słów: czy jest w niej więź miłości, czy jej nie ma.
Bo czym jest modlitwa? Katechizm mówi: wzniesieniem umysłu do Boga. Dzieciom mówi się jeszcze prościej: modlitwa jest rozmową z Bogiem. I w jednym, i w drugim tkwi to samo — jest tam dwoje. Jest ten, kto mówi, i Ten, do którego się mówi. Jest napięcie między dwoma biegunami, jest dotknięcie. Odejmijcie stamtąd jedną z tych dwóch stron, a nie zostanie modlitwa — zostanie gadanie.
I tu, drodzy bracia i siostry, dotyczy nas to o wiele bardziej, niż się spodziewaliśmy, gdy dziś słuchaliśmy tej przypowieści. Bo to przydarza się nam bez przerwy. Odmawiamy słowa, a gdzieś w połowie stwierdzamy, że już dawno nie wiemy, komu je mówimy. Usta idą dalej, ale Ten drugi gdzieś się z tego ulotnił. I w tej chwili człowiek właściwie już się nie modli — wciąż jeszcze mówi, ale nie mówi do nikogo.
Opowiadał mi o tym pewien kapłan. Odmawiał różaniec i nagle stwierdził, że znowu jest tylko sam u siebie, że ta więź miłości gdzieś się zgubiła. I wtedy tak po prostu, w duchu, w ciszy, powiedział: Boże, ja nie umiem się modlić.
A w tej samej chwili uświadomił sobie, że właśnie to była najlepsza modlitwa całego popołudnia. Bo tym jednym zdaniem połączenie zostało nawiązane. Zostało wreszcie powiedziane Jemu.
Tak więc jest. Nie liczy się to, ile powiecie. Liczy się to, czy jest to powiedziane Bogu z miłością.
Faryzeusz miał wiele słów i nie doszły nigdzie. Celnik miał pięć słów i doszły do uszu Bożych. A Najświętsza Panna śpiewa cały hymn i w każdym jego zdaniu to Bóg jest Tym, który działa.
Dlatego nie daję wam dziś nic trudnego. Tylko to: kiedy dziś wieczorem zaczniecie się modlić, zatrzymajcie się, zanim wypowiecie pierwsze słowo, i uświadomcie sobie, do Kogo mówicie. A gdyby to się w trakcie modlitwy zgubiło — a zgubi się — nie zniechęcajcie się. Wystarczy powiedzieć: Boże, ja nie umiem się modlić. I już jesteście z powrotem.
Panno Maryjo, której dusza wielbiła Pana, naucz i nas wielbić Boga.
W imię Ojca i Syna, i Ducha Świętego. Amen.