Kázání na 11. neděli po Svatém Duchu

Milovaní bratři a sestry,

v dnešním evangeliu přivádějí k Ježíši hluchoněmého. Anna Kateřina Emmerichová popisuje, co viděla, že se událo předtím.

Kristus toho dne mluví v chorazinské synagoze o své smrti. Vezme si k tomu obraz, kterému tam rozuměl každý: kozla Dne smíření. Byl to obřad, při kterém se jednou do roka na kozla vložily hříchy lidu — vložením rukou na jeho hlavu — a s křikem a hlukem ho vyhnali z města do pouště, aby zahynul. A Pán jim řekne, a mluví o sobě, že přesně takhle vyženou a zavraždí Nevinného, který je miluje, který pro ně všechno udělal a který jejich hříchy opravdu nese. Strhne se pokřik a posměch.

Pak vyjde z města. A oni běží za ním. Ne aby poslouchali, ale aby se dožadovali vysvětlení. A Pán jim odpoví jedinou větou: že tomu teď rozumět nemohou.

A abychom věděli, kdo to je. Nejsou to náhodní posluchači, kteří ho slyší poprvé. Emmerichová říká, že za Kristem chodí asi dvacet farizeů, kteří se pod záminkou vizitace synagog střídají v malých skupinkách, aby na něj byli nasazeni nepřetržitě, a všechno hlásí do Kafarnaa a do Jeruzaléma. Titíž se s ním hádali v Cesareji Filipově, v Nobachu, v Regabě a teď tady, v Chorazinu. Sledují ho měsíce. Slyšeli od něho víc než kdokoli jiný v tom kraji. Mají uši v pořádku, mají volný jazyk, mají čas, mají vzdělání a mají o něj profesionální zájem.

A stejně nerozumějí. Proč? Protože je v nich převrácenost, vzdor vůči Bohu a sebestřednost — a to všechno se dá označit jedním slovem: pýcha.

Následující uzdravení se děje právě proto, aby jim byl dán vzor.

Právě v tu chvíli, kdy Pán odchází od nich, mu přímo do té tlačenice přivedou člověka, který nikdy neslyšel. Přivedou pastýře z toho kraje. Emmerichová o něm říká jen tolik, že to byl dobrý a zbožný člověk. Nepřijde sám, přivedou ho jeho vlastní lidé. Neprosí, prosí za něj oni. Ten člověk je jakoby opakem oněch farizeů. Má uši zavřené světu. Je ponořen do sebe, ne do všetečného slídění. Mlčí jako člověk, který nemá co říct, protože je prázdný. Duchovně vzato je právě tou hluchotou a němotou dokonale připraven na Boží působení a odevzdán do vůle Boží.

Pán ho dá odvést stranou od zástupu, ale farizeové jdou za ním. Pán je nevzal. Vyvedl si toho člověka stranou, aby s ním byl sám, a oni tam jdou také. Takhle se projevuje ta pýcha, ta neposlušnost: člověk se tlačí tam, kam nepatří a kam ho nikdo nezval. Ten hluchoněmý se naopak nechává vést.

Kristus to tak nechá a uzdraví ho před nimi. Emmerichová říká proč: aby viděli, že uzdravuje mocí modlitby a víry ve svého nebeského Otce, a ne skrze ďábla, jak ho falešně obviňovali.

Pán mu vloží prsty do uší, navlhčí si prsty slinou a dotkne se jimi jeho jazyka. Pak s povzdechem vzhlédne k nebi a řekne: „Otevři se!“ A muž hned dobře slyší a dobře mluví. Děkuje a raduje se se svými.

A první, co ten člověk uslyší, je zákaz. Pán mu i jeho lidem přikáže — Emmerichová dodává, že to po takových uzdraveních dělal obvykle —, aby z toho nedělali řeči a vychloubání. A říká i proč: mnozí se takhle dostali k hříšnému užívání údů, které jim byly zrovna rozvázány, a skončili hůř, než začali. Dostal jazyk a hned se dozví, k čemu ten jazyk není. Vlastně po něm chce, aby se navenek choval jako dřív.

Pán ho uzdravil a odchází pryč od potlesku. Sám to dělá tak, jak to tomu člověku přikázal.

A druhý den učí o modlitbě. Že otec nedá dítěti kámen, když prosí o chléb, ani hada místo ryby, ani štíra místo vejce. A pak řekne něco překvapivého: že zná pohany, kteří důvěřují Bohu tak, že už o nic neprosí, jenom za všechno děkují. A dodá: mají-li takovou důvěru služebníci a cizinci, jakou teprve musí mít děti Otce! Nakonec mluví o tom, čím se za uzdravení děkuje: polepšením života. A varuje ty, kdo se vracejí zpátky — ti skončí v horším stavu duše, než v jakém byli předtím.

Zastavme se u toho. Nic neprosit a jen děkovat. Přesně tak dopadl ten hluchoněmý: on o nic neprosil. Nemohl. Prosili za něj jeho lidé, a i ti prosili jenom o to, aby na něj Pán vložil ruku. A dostal víc, než kdo z nich žádal.

A přesně tohle se dnes modlíme v oraci na začátku mše. Prosíme Boha, který „v hojnosti své dobrotivosti převyšuje zásluhy i prosby těch, kdo ho vzývají“, aby nám odpustil to, čeho se svědomí bojí, a přidal to, oč se modlitba ani neodvažuje prosit.

Bůh nečeká, až ho poprosíme dost dobře. Ten pastýř nepřinesl žádnou zásluhu a nepřinesl ani prosbu. Přinesl jenom to, že nepřekážel. A farizeové stáli kolem se vším — se Zákonem, se vzděláním, s úřadem, s hotovým posudkem — a odešli tak zkažení, jak přišli.

Nechme Boha, ať s námi koná své dílo. Tak, jak to dělala Panna Maria.

---

Deutsch

Geliebte Brüder und Schwestern,

im heutigen Evangelium bringt man einen Taubstummen zu Jesus. Anna Katharina Emmerick beschreibt, was sie gesehen hat, dass sich zuvor ereignet hatte.

Christus spricht an jenem Tag in der Synagoge von Chorazin von seinem Tod. Er nimmt dazu ein Bild, das dort jeder verstand: den Bock des Versöhnungstages. Es war ein Ritus, bei dem einmal im Jahr die Sünden des Volkes auf den Bock gelegt wurden — durch Handauflegung auf seinen Kopf — und man ihn mit Geschrei und Lärm aus der Stadt in die Wüste trieb, damit er umkomme. Und der Herr sagt ihnen, und er spricht dabei von sich selbst, dass sie genauso den Unschuldigen hinausstoßen und ermorden werden, der sie liebt, der alles für sie getan hat und der ihre Sünden wirklich trägt. Da erhebt sich Geschrei und Hohn.

Dann geht er aus der Stadt hinaus. Und sie laufen ihm nach. Nicht um zu hören, sondern um eine Erklärung zu fordern. Und der Herr antwortet ihnen mit einem einzigen Satz: dass sie das jetzt nicht verstehen können.

Und damit wir wissen, wer diese Leute sind. Es sind keine zufälligen Zuhörer, die ihn zum ersten Mal hören. Emmerick sagt, dass etwa zwanzig Pharisäer Christus nachziehen, die sich unter dem Vorwand der Visitation der Synagogen in kleinen Gruppen ablösen, um ihn ununterbrochen im Auge zu behalten, und die alles nach Kapharnaum und nach Jerusalem melden. Dieselben stritten mit ihm in Cäsarea Philippi, in Nobah, in Regaba, und jetzt hier, in Chorazin. Sie verfolgen ihn seit Monaten. Sie haben mehr von ihm gehört als irgendjemand sonst in dieser Gegend. Sie haben gesunde Ohren, sie haben eine freie Zunge, sie haben Zeit, sie haben Bildung, und sie haben ein berufliches Interesse an ihm.

Und trotzdem verstehen sie nicht. Warum? Weil in ihnen Verkehrtheit ist, Trotz gegen Gott und Selbstbezogenheit — und das alles lässt sich mit einem einzigen Wort bezeichnen: Hochmut.

Die Heilung, die nun folgt, geschieht gerade deshalb, um ihnen ein Vorbild zu geben.

Genau in dem Augenblick, in dem der Herr von ihnen weggeht, führt man ihm mitten in dieses Gedränge einen Menschen zu, der nie gehört hat. Man bringt einen Hirten aus jener Gegend. Emmerick sagt von ihm nur so viel, dass es ein guter und frommer Mann war. Er kommt nicht von selbst, seine eigenen Leute führen ihn her. Er bittet nicht, sie bitten für ihn. Dieser Mensch ist gleichsam das Gegenteil jener Pharisäer. Seine Ohren sind der Welt verschlossen. Er ist in sich gesammelt, nicht in vorwitziges Ausspähen versunken. Er schweigt wie einer, der nichts zu sagen hat, weil er leer ist. Geistlich gesehen ist er gerade durch diese Taubheit und Stummheit vollkommen auf das Wirken Gottes vorbereitet und in den Willen Gottes ergeben.

Der Herr lässt ihn beiseite führen, weg von der Menge, aber die Pharisäer gehen ihm nach. Der Herr hat sie nicht mitgenommen. Er hat sich diesen Menschen beiseite geführt, um mit ihm allein zu sein, und sie gehen auch dorthin. So zeigt sich jener Hochmut, jener Ungehorsam: Der Mensch drängt sich dorthin, wohin er nicht gehört und wohin ihn niemand geladen hat. Der Taubstumme dagegen lässt sich führen.

Christus lässt es geschehen und heilt ihn vor ihren Augen. Emmerick sagt, warum: damit sie sähen, dass er in der Kraft des Gebetes und des Glaubens an seinen himmlischen Vater heilt und nicht durch den Teufel, wie sie ihn fälschlich beschuldigten.

Der Herr legt ihm die Finger in die Ohren, benetzt seine Finger mit Speichel und berührt damit seine Zunge. Dann blickt er seufzend zum Himmel und spricht: „Tu dich auf!“ Und der Mann hört sogleich gut und spricht gut. Er dankt und jubelt mit den Seinen.

Und das Erste, was dieser Mensch hört, ist ein Verbot. Der Herr gebietet ihm und den Seinen — Emmerick fügt hinzu, dass er das nach solchen Heilungen gewöhnlich tat —, kein Geschwätz und Geprahle damit zu machen. Und er sagt auch, warum: Manche kamen auf diese Weise in einen sündlichen Gebrauch der eben erst entfesselten Glieder und endeten schlimmer, als sie angefangen hatten. Er hat eine Zunge bekommen und erfährt sogleich, wozu diese Zunge nicht da ist. Eigentlich verlangt der Herr von ihm, dass er sich nach außen hin verhalte wie zuvor.

Der Herr hat ihn geheilt und geht weg vom Beifall. Er selbst tut es so, wie er es jenem Menschen geboten hat.

Und am folgenden Tag lehrt er vom Gebet. Dass der Vater dem Kind keinen Stein gibt, wenn es um Brot bittet, keine Schlange statt eines Fisches und keinen Skorpion statt eines Eies. Und dann sagt er etwas Überraschendes: Er kenne Heiden, die Gott so sehr vertrauen, dass sie um gar nichts mehr bitten, sondern nur für alles danken. Und er fügt hinzu: Wenn Knechte und Fremdlinge ein solches Vertrauen haben, welches Vertrauen müssen erst die Kinder des Vaters haben! Zuletzt spricht er davon, womit man für eine Heilung dankt: durch Besserung des Lebens. Und er warnt jene, die wieder zurückfallen — sie enden in einem schlimmeren Seelenzustand, als sie vorher waren.

Halten wir hier inne. Um nichts bitten und nur danken. Genau so ist es jenem Taubstummen ergangen: Er hat um nichts gebeten. Er konnte es nicht. Seine Leute baten für ihn, und auch sie baten nur darum, dass der Herr ihm die Hand auflege. Und er hat mehr empfangen, als irgendeiner von ihnen erbeten hat.

Und genau darum beten wir heute in der Oration am Beginn der Messe. Wir bitten Gott, der „in der Fülle seiner Güte die Verdienste und die Wünsche der Bittenden übersteigt“, dass er uns das nachlasse, wovor das Gewissen sich fürchtet, und das hinzufüge, um was das Gebet nicht zu bitten wagt.

Gott wartet nicht darauf, dass wir ihn gut genug bitten. Jener Hirte hat kein Verdienst mitgebracht, und er hat auch keine Bitte mitgebracht. Er hat nur das mitgebracht, dass er nicht im Wege stand. Und die Pharisäer standen mit allem dabei — mit dem Gesetz, mit der Bildung, mit dem Amt, mit dem fertigen Urteil — und sie gingen so verdorben davon, wie sie gekommen waren.

Lassen wir Gott sein Werk an uns tun. So, wie es die Jungfrau Maria getan hat.

---

Po polsku

Umiłowani bracia i siostry,

w dzisiejszej Ewangelii przyprowadzają do Jezusa głuchoniemego. Anna Katarzyna Emmerich opisuje, co widziała, że wydarzyło się przedtem.

Chrystus tego dnia mówi w synagodze w Chorazain o swojej śmierci. Bierze do tego obraz, który każdy tam rozumiał: kozła Dnia Przebłagania. Był to obrzęd, w którym raz w roku składano na kozła grzechy ludu — przez włożenie rąk na jego głowę — i z krzykiem i hałasem wypędzano go z miasta na pustynię, aby zginął. A Pan mówi im, i mówi przy tym o sobie samym, że dokładnie tak wypędzą i zamordują Niewinnego, który ich miłuje, który wszystko dla nich uczynił i który naprawdę nosi ich grzechy. Podnosi się krzyk i szyderstwo.

Potem wychodzi z miasta. A oni biegną za Nim. Nie po to, by słuchać, ale by domagać się wyjaśnienia. A Pan odpowiada im jednym jedynym zdaniem: że teraz nie mogą tego zrozumieć.

I żebyśmy wiedzieli, kim oni są. To nie są przypadkowi słuchacze, którzy słyszą Go po raz pierwszy. Emmerich mówi, że za Chrystusem chodzi około dwudziestu faryzeuszów, którzy pod pozorem wizytacji synagog zmieniają się w małych grupach, aby mieć Go nieustannie na oku, i którzy wszystko donoszą do Kafarnaum i do Jerozolimy. Ci sami spierali się z Nim w Cezarei Filipowej, w Nobach, w Regabie, a teraz tutaj, w Chorazain. Śledzą Go od miesięcy. Słyszeli od Niego więcej niż ktokolwiek inny w tej okolicy. Mają zdrowe uszy, mają wolny język, mają czas, mają wykształcenie i mają w Nim zawodowy interes.

A mimo to nie rozumieją. Dlaczego? Ponieważ jest w nich przewrotność, opór wobec Boga i skupienie na sobie — a to wszystko można nazwać jednym słowem: pycha.

Uzdrowienie, które teraz następuje, dokonuje się właśnie po to, aby dać im wzór.

Właśnie w tej chwili, gdy Pan od nich odchodzi, wprost w ten tłok przyprowadzają Mu człowieka, który nigdy nie słyszał. Przyprowadzają pasterza z tamtej okolicy. Emmerich mówi o nim tylko tyle, że był to dobry i pobożny człowiek. Nie przychodzi sam, prowadzą go jego właśni ludzie. Nie prosi, proszą za niego oni. Ten człowiek jest jakby przeciwieństwem tamtych faryzeuszów. Ma uszy zamknięte na świat. Jest skupiony w sobie, a nie pogrążony we wścibskim śledzeniu. Milczy jak ktoś, kto nie ma co powiedzieć, bo jest pusty. Duchowo rzecz biorąc, właśnie przez tę głuchotę i niemotę jest doskonale przygotowany na działanie Boże i oddany woli Bożej.

Pan każe go odprowadzić na bok od tłumu, ale faryzeusze idą za Nim. Pan ich nie wziął. Odprowadził tego człowieka na bok, aby być z nim sam, a oni idą tam także. Tak właśnie objawia się owa pycha, owo nieposłuszeństwo: człowiek pcha się tam, gdzie nie należy i gdzie nikt go nie zapraszał. Głuchoniemy przeciwnie — daje się prowadzić.

Chrystus na to pozwala i uzdrawia go na ich oczach. Emmerich mówi dlaczego: aby zobaczyli, że uzdrawia mocą modlitwy i wiary w swojego niebieskiego Ojca, a nie przez diabła, o co Go fałszywie oskarżali.

Pan wkłada mu palce w uszy, zwilża swoje palce śliną i dotyka nimi jego języka. Potem z westchnieniem spogląda w niebo i mówi: „Otwórz się!” A człowiek natychmiast dobrze słyszy i dobrze mówi. Dziękuje i raduje się ze swoimi.

A pierwszą rzeczą, którą ten człowiek słyszy, jest zakaz. Pan nakazuje jemu i jego bliskim — Emmerich dodaje, że po takich uzdrowieniach czynił tak zazwyczaj — aby nie robili z tego gadaniny i przechwałek. I mówi też dlaczego: wielu doszło w ten sposób do grzesznego używania członków, które dopiero co zostały im rozwiązane, i skończyli gorzej, niż zaczęli. Dostał język i zaraz dowiaduje się, do czego ten język nie służy. Właściwie Pan chce od niego, aby na zewnątrz zachowywał się tak jak przedtem.

Pan go uzdrowił i odchodzi od oklasków. Sam czyni tak, jak nakazał tamtemu człowiekowi.

A następnego dnia naucza o modlitwie. Że ojciec nie da dziecku kamienia, gdy prosi o chleb, ani węża zamiast ryby, ani skorpiona zamiast jajka. A potem mówi coś zaskakującego: że zna pogan, którzy tak ufają Bogu, że już o nic nie proszą, tylko za wszystko dziękują. I dodaje: jeśli słudzy i obcy mają taką ufność, jakąż dopiero muszą mieć dzieci Ojca! Na koniec mówi o tym, czym się dziękuje za uzdrowienie: poprawą życia. I ostrzega tych, którzy wracają do dawnego — skończą w gorszym stanie duszy niż przedtem.

Zatrzymajmy się przy tym. O nic nie prosić i tylko dziękować. Dokładnie tak wyszło temu głuchoniememu: on o nic nie prosił. Nie mógł. Prosili za niego jego ludzie, a i oni prosili tylko o to, aby Pan włożył na niego rękę. A otrzymał więcej, niż ktokolwiek z nich żądał.

I dokładnie o to modlimy się dziś w kolekcie na początku Mszy. Prosimy Boga, który „w obfitości swojej dobroci przewyższa zasługi i pragnienia proszących”, aby odpuścił nam to, czego lęka się sumienie, i dodał to, o co modlitwa nie śmie prosić.

Bóg nie czeka, aż poprosimy Go wystarczająco dobrze. Ów pasterz nie przyniósł żadnej zasługi ani nawet prośby. Przyniósł tylko tyle, że nie przeszkadzał. A faryzeusze stali obok ze wszystkim — z Prawem, z wykształceniem, z urzędem, z gotowym osądem — i odeszli tak zepsuci, jak przyszli.

Pozwólmy Bogu dokonać w nas swojego dzieła. Tak, jak czyniła to Najświętsza Maryja Panna.