Co má dělat lidská mysl ve vztahu k Bohu podle nauky nejlepších katolických myslitelů?

Tohle je jedna z nejbohatších otázek celé katolické tradice – a odpovědi se liší podle toho, zda mluvíme o cestě rozumu, vůle, nebo mystického sjednocení. Ale všichni velcí myslitelé se shodují na jednom: mysl není jen nástrojem přežití, je obrazem Boha a je stvořena pro Boha.


Augustin: neklidné srdce hledá odpočinutí

Augustin položil základ celé tradice svou slavnou větou z Vyznání:

„Stvořil jsi nás pro sebe, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě.“

Pro Augustina je mysl (mens) nejvznešenější částí člověka, protože nese obraz Trojice (imago Trinitatis): paměť odpovídá Otci, rozum Synu, vůle Duchu svatému. Tato trojnost v nás není náhoda – je to otisk Stvořitele.

Co má mysl dělat? Obrátit se dovnitř, a skrze sebe výše. Augustin formuloval trojstupňovou cestu:

Vstup do sebe (intra in te) – pravda není venku ve věcech světa, ale uvnitř duše. „Nevycházej ven, vrať se do sebe; v nitru člověka přebývá pravda.“

Překroč sebe (transcende te ipsum) – ani v sobě se nezastav; povznes se nad sebe sama ke světlu, které tě osvěcuje.

Dospěj k Bohu – který není nad tebou jako tyran, ale jako pramen tvého vlastního bytí.

Klíčem je pro Augustina láska (caritas): mysl se obrací k Bohu ne silou argumentů, ale silou touhy. Špatně uspořádaná láska (cupiditas) ulpívá na stvořených věcech místo na Stvořiteli. Správně uspořádaná láska (caritas) vede skrze věci k Bohu.


Tomáš Akvinský: rozum jako cesta k víře

Akvinský přináší systematičnost a rovnováhu. Jeho základní přesvědčení: přirozenost a milost si neodporují – rozum a víra jsou dva různé zdroje pravdy, které se navzájem doplňují, ne vylučují.

Co může rozum sám?

Přirozeným rozumem, bez zjevení, může mysl dospět k poznání:

  • že Bůh existuje (pět cest – quinque viae)
  • že je jeden, věčný, dobrý, všemohoucí
  • že je příčinou veškerého bytí

Toto poznání je reálné, ale omezené. Rozum vidí Boha jako přes mlhu – ví, že jest, ale ne plně kdo jest.

Co přidává víra?

Víra zjevuje to, co rozum sám nemůže dosáhnout: že Bůh je Trojice, že se vtělil, že člověka povolává k nadpřirozenému cíli. Víra není iracionální – je nad-racionální. Neprotiřečí rozumu, ale přesahuje ho.

Nejvyšší cíl mysli: beatitudo

Pro Akvinského je konečným cílem lidské mysli blaženost (beatitudo) – a ta spočívá v přímém patření na Boží podstatu (visio beatifica). Mysl je stvořena pro pravdu; Bůh je pravda sama; tedy dokonalé naplnění mysli je přímé poznání Boha – ale to je možné jen milostí, ne přirozenou schopností.

V tomto životě má mysl:

  • Rozumem hledat Boha ve stvořených věcech (via positiva i via negativa)
  • Vírou přijímat, co rozum nedosáhne
  • Modlitbou a svátostmi se otevírat milosti, která mysl pozvedá nad její přirozené meze

Bonaventura: výstup mysli k Bohu

Bonaventura napsal malý traktát s výmluvným názvem: Itinerarium mentis in DeumPutování mysli k Bohu. Je to nejkrásnější mapa duchovní cesty v celé scholastice.

Mysl má tři úrovně poznání Boha:

Skrze stopy (vestigia) – celý stvořený svět je stopou Boží přítomnosti. Každá věc odráží Boží krásu, moc a moudrost. Mysl, která umí číst, vidí Boha všude.

Skrze obraz (imago) – v sobě samé. Mysl nese Boží obraz přímo – v paměti, rozumu a vůli. Sebe-poznání vede k poznání Boha.

Skrze světlo (lumen) – přímé Boží osvícení. Tady rozum přestává stačit a nastupuje láska a vytržení (excessus mentis). Mysl se musí „vyprázdnit“ a nechat se přitáhnout.

„Kdo se chce ptát, proč se raduje ze ztracení sama sebe v Bohu, ať se zeptá milosti, ne vědy; touhy, ne rozumu; pláče modlitby, ne pilnosti čtení.“

Bonaventura zdůrazňuje, že ani ten nejlepší filosof nedojde k Bohu silou argumentů. Mysl musí projít zkroušeností, modlitbou a láskou – teprve pak se jí otevře to, co žádná logika nedokáže.


Jan od Kříže: očista a temná noc

Jan od Kříže (16. stol.) je nejradikálnějším myslitelem mystické tradice. Jeho pohled: mysl musí být zcela očištěna od všech stvořených obrazů, představ a pojmů, aby mohla být naplněna Bohem.

Bůh je naprosto jiný než cokoli, co mysl zná. Každý obraz, každý pojem, každé citové uspokojení – i duchovní – je překážkou, pokud na tom mysl ulpívá. Proto Jan mluví o temné noci smyslů a ducha (noche oscura):

Temná noc smyslů – mysl přichází o útěchu z modlitby, z citového prožívání víry. To je Boží dar, ne trest – Bůh odvádí mysl od dětského spoléhání na city k zralejší víře.

Temná noc ducha – ještě hlubší: mysl přichází o všechny duchovní jistoty, zdá se jí, že Bůh mlčí nebo neexistuje. Je to očista samotné víry.

Na konci je sjednocení (unión) – mysl se transformuje v Bohu jako železo v ohni: zůstává sebou, ale je cele prostoupena Božím světlem a láskou.

„Abys dospěl k tomu, co nevíš, musíš jít cestou, kde nevíš nic. Abys dospěl k tomu, čím nejsi, musíš projít tím, čím nejsi.“


Terezie z Ávily: vnitřní hrad

Terezia popsala cestu mysli k Bohu obrazem vnitřního hradu (castillo interior). Duše je jako hrad s mnoha komnatami – a Bůh přebývá v nejhlubší, centrální komnatě.

Mysl se musí postupně probíjet dovnitř – přes vnější komnaty (odklon od světa, modlitba), přes střední (hlubší usebrání, počátky kontemplace), až do vnitřních komnat (mystická modlitba, sjednocení, duchovní sňatek).

Klíčem je sebeodevzdání a pokora: mysl, která se chce samo-prosazovat, narůstá a blokuje cestu. Mysl, která se odevzdává, se paradoxně naplňuje.


Syntéza: co mají společného?

Všichni velcí katoličtí myslitelé se shodují na několika věcech:

Mysl je stvořena pro Boha. Není to nahodilý mozek, který jen přežívá – je to imago Dei, obraz Boží, nesoucí v sobě touhu po nekonečném.

Cesta vede přes rozum i srdce. Akvinský zdůrazňuje rozum, Jan od Kříže a Bonaventura lásku a vůli – ale nikdo je nevylučuje. Rozum připravuje půdu, láska dovršuje.

Mysl musí být očištěna. Žádostivost, pýcha, lpění na stvořených věcech – to vše zamlžuje Boží světlo. Askeze, modlitba a milost jsou lékem.

Cílem není jen poznání, ale sjednocení. Nejvyšším stavem mysli není mít správné teorie o Bohu, ale být v živém vztahu s Bohem – přes víru, lásku a modlitbu v tomto životě; přes přímé patření (visio beatifica) v životě příštím.

Milost je nezbytná. Žádný z těchto myslitelů si nemyslí, že mysl může k Bohu dojít vlastní silou. Přirozený rozum ukáže směr, ale Bůh sám musí přitáhnout, osvítit a proměnit.

Libí se vám článek?

Pošli dál:

Podobné příspěvky

  • Dlouhý den, který se vyplatí

    Milovaní bratři a sestry,
    právě vstupujeme do jednoho dlouhého dne. Je to den spásy. První den, který Bůh stvořil, začal večerem, tak začíná večerem i den spásy: „Nastal večer a jitro, den první.“ Tento podivuhodný den je Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota – jeden den. V tento den se slouží jenom jedna mše svatá. Ano, celý den je vlastně jedna dlouhá mše svatá. Slunce vyjde, zapadne a zůstane ležet v hrobě celou sobotu.
    Ten den, do kterého vstupujeme, je dnem spásy i soudu. Vstupní orace dnešní mše říká: Bože, od něhož Jidáš trest za svou vinu a lotr odměnu za své vyznání obdržel, uděl nám účinek své slitovnosti, aby jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze rozdílné odplaty udělil, tak nechť nám po odstranění bludu starého člověka uštědří milost vzkříšení svého.
    Den do kterého vstupujeme je den, ve kterém se rozhoduje všechno: spása nebo zavržení. Je to den, ve kterém nám Pán dává všechno, co má. Jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dává dnes přijímají, a jsou lidé, kteří to všechno, co Kristus dnes dává, zneužívají.
    Svatý apoštol Pavel nás varuje v prvním čtení. Říká, že jsou lidé, kteří přijímají Nejsvětější Svátost ke spáse, a jsou lidé, kteří nesoudí správně, a přijímají k zavržení.
    Celý tento den, do kterého vstupujeme, náš Pán dává všechno. Dává úplně všechno, co má! Všechny nebeské poklady jsou dokořán otevřeny!
    Nejdříve s námi požívá poslední večeři a posiluje tělo. Pak jako otrok nám umývá nohy. Dále nám dává své svaté tělo za pokrm a svou svatou krev za nápoj.
    Potom se odchází za nás modlit tak mocně, až se potí krví.
    Když přichází nepřátelé, dobrovolně se jim vydává. Odchází s nimi. Nechává se věznit, bít, poplivat. Dnešní den, nikomu nic neodpírá, ani dobrým ani zlým lidem. Nechává se vyslýchat jedním veleknězem, druhým veleknězem, nechává se soudit jedním panovníkem, druhým panovníkem. Nechává se bičovat dle libosti, vysmívat a trním korunovat dle libosti. Nikomu nic dnes neodpírá!
    Sám si nese kříž, nechává se svléknout a okrást o šaty. Nechává se přibít na dřevo a modlí se za všechny, pln lásky. Odpuštění dává všem kajícím lotrům a přednostně je bere do ráje. Dává nám za matku tu nejčistší ženu! A když odevzdává Bohu Svého Ducha, aby nám ho později mohl dát, nechává ještě po smrti otevřít své srdce, to nejvnitřnější co má, aby i poslední kapky své krve nám daroval!
    Dnešní den, do kterého vstupujeme, je den ve kterém Boží láska protrhla všechna stavidla a řine se na celý svět. Den pro který se vyplatí žít.
    Přijímejme tedy, berme a shromažďujme!
    Dnes je den soudu. Každý bere, jak si zaslouží – kající hříšník i pyšný zrádce.
    O Maria, oroduj za nás!

    Pošli dál:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *