Podobné příspěvky
Sebespasitelové versus děti Panny Marie
Dnes slavíme neděli Laetare – vesel se, protože Pán nám již nabízí svou spásu, kterou již můžeme okoušet, již se můžeme sytit na Božím milosrdenství.
Více informací „Sebespasitelové versus děti Panny Marie“
Překážkou této spásy, kterou nabízí Bůh, je „spása“, kterou si člověk zařizuje sám pro sebe po svém. Jedná se o nedůvěru v Boha a sebespasitelství.Novéna Svatodušní
Český překlad brožury: Novena to the Holy Ghost, Washington, D.C., vydání 1963 (s Imprimatur z 12. března 1948).
Máme se k Duchu svatému modlit a jeho vzývat, neboť každý z nás velmi potřebuje jeho ochranu a jeho pomoc. Čím více je člověk chudý moudrostí, slabý silou, tížený trápením a náchylný k hříchu, tím spíše se má utíkat k Tomu, který je nikdy neutuchajícím Pramenem světla, síly, útěchy a svatosti.
…
Proto nařizujeme a přikazujeme, aby se v celé katolické církvi, v tomto roce i v každém následujícím roce, konala před svátkem Svatodušních nedělí novéna ve všech farních kostelech a také, pokud to místní ordináři uznají za vhodné, v dalších kostelech a kaplích.
— Lev XIII., Encyklika: Divinum Illud Munus, 9. května 1897
Předmluva
Novéna ke cti Ducha svatého je nejstarší ze všech novén, neboť ji jako první konali sami apoštolové z příkazu Pána Ježíše, když je poslal zpět do Jeruzaléma, aby vyčkali příchodu Ducha svatého o prvních Letnicích. Je to dosud jediná novéna, jejíž konání oficiálně předepisuje Církev. Adresovaná Třetí Božské Osobě Nejsvětější Trojice je mocnou prosbou o světlo, sílu a lásku, jichž každý křesťan tolik potřebuje. Aby povzbudila zbožnost k Duchu svatému, obohatila Církev tuto novénu těmito odpustky:
Věřící, kteří se zbožně účastní veřejné novény ke cti Ducha svatého bezprostředně předcházející slavnosti Letnic, mohou získat:
- částečné odpustky 10 let v kterýkoli den novény;
- plnomocné odpustky, jestliže se účastní nejméně pěti pobožností a kromě toho přijmou svátost smíření, svaté přijímání a pomodlí se na úmysl Svatého otce.
Ti, kdo konají soukromou novénu ke cti Ducha svatého, ať již před Letnicemi, či v kteroukoli jinou dobu v roce, mohou získat:
- částečné odpustky 7 let jednou v kterýkoli den své novény;
- plnomocné odpustky za obvyklých podmínek na závěr novény; koná-li se však veřejná novéna, jsou tyto odpustky přístupné pouze těm, kdo se jí nemohou ze zákonné překážky účastnit.
Poznámka překladatele: Odpustky jsou v původním textu vyčísleny ve dnech a letech podle systému, který platil před reformou Pavla VI. apoštolskou konstitucí Indulgentiarum Doctrina (1. ledna 1967). Po této reformě se odpustky již nevyjadřují počtem dní ani let, nýbrž pouze rozlišením na plnomocné a částečné.
První den – Pátek
Přijď, ó Duchu přesvatý,
z výsostí svých nebeských
paprsek svůj rač vylít!Zamyšlení – Duch Svatý
Jen jediná věc je důležitá — věčné spasení. A tedy jen jedné věci je třeba se bát — hříchu. Hřích je výsledkem nevědomosti, slabosti a lhostejnosti. Duch svatý je Duch světla, síly a lásky. Svými sedmerými dary osvěcuje mysl, posiluje vůli a zapaluje srdce láskou k Bohu. Abychom si zajistili spasení, máme božského Ducha vzývat denně, neboť „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. Ale sám Duch se za nás přimlouvá.“
Modlitba
Všemohoucí a věčný Bože, který jsi nás ráčil znovuzrodit z vody a z Ducha svatého a dal jsi nám odpuštění všech hříchů, rač seslat z nebe na nás svého Ducha sedmi forem, Ducha moudrosti a rozumu, Ducha rady a síly, Ducha umění a zbožnosti, a naplň nás Duchem svaté bázně. Amen. (Modlitba ze svátosti biřmování)
Otče náš a Zdrávas Maria JEDNOU. Sláva Otci SEDMKRÁT.
Akt zasvěcení Duchu svatému
(Recituje se každý den novény.)
Na svých kolenou | před nesmírným zástupem nebeských svědků | obětuji sebe sama, s duší i tělem | Tobě, věčný Duchu Boží. | Klaním se jasu Tvé čistoty | neomylné pronikavosti Tvé spravedlnosti | a moci Tvé lásky. | Ty jsi silou | a světlem mé duše. | V Tobě žiji, hýbám se a jsem. | Toužím Tě nikdy nezarmoutit | nevěrností Tvé milosti | a prosím z celého srdce, | abych byl uchráněn i sebemenšího hříchu proti Tobě. | Milosrdně střež každou mou myšlenku | a dej, ať vždy bdím nad Tvým světlem | a naslouchám Tvému hlasu | a následuji Tvá milostivá vnuknutí. | Lnu k Tobě | a odevzdávám se Tobě | a prosím Tě | pro Tvé milosrdenství, | abys nade mnou bděl v mé slabosti. | Drže probodené nohy Ježíšovy | a hledě na jeho pět ran | a důvěřuje v jeho předrahou Krev | a klaně se otevřenému boku a probodenému Srdci | úpěnlivě Tě prosím, | přeúctyhodný Duchu, | pomocníku mé slabosti, | abys mě tak uchoval ve své milosti, | abych nikdy nezhřešil proti Tobě. | Dej mi milost | ó Duchu svatý, | Duchu Otce i Syna, | abych Ti říkal vždy a všude | „Mluv, Pane | neboť Tvůj služebník slyší.“ Amen.
Modlitba o sedm darů Ducha svatého
(Recituje se každý den novény.)
Pane Ježíši Kriste, | který jsi před svým vstoupením na nebesa | slíbil seslat Ducha svatého, | aby dokonal Tvé dílo | v duších Tvých apoštolů a učedníků, | rač i mně udělit téhož svatého Ducha, | aby zdokonalil v mé duši | dílo Tvé milosti a Tvé lásky. | Uděl mi Ducha moudrosti, | abych pohrdal pomíjejícími věcmi tohoto světa | a toužil jen po věcech, | které jsou věčné; | Ducha rozumu, | aby osvítil mou mysl | světlem Tvé božské pravdy; | Ducha rady, | abych vždy volil | nejjistější cestu, jak se líbit Bohu a získat nebe; | Ducha síly, | abych s Tebou nesl svůj kříž | a abych s odvahou přemáhal | všechny překážky, které se staví v cestu mému spasení; | Ducha umění, | abych poznával Boha a poznával sám sebe | a rostl v dokonalosti vědy svatých; | Ducha zbožnosti, | abych nacházel službu Boží sladkou a milou; | Ducha bázně Boží, | abych byl naplněn láskyplnou úctou k Bohu a hrozil se Ho jakýmkoli způsobem urazit. | Označ mě, milý Pane, | znamením Tvých pravých učedníků | a oživuj mě ve všem Tvým Duchem. | Amen.
Co má dělat lidská mysl ve vztahu k Bohu podle nauky nejlepších katolických myslitelů?
Tohle je jedna z nejbohatších otázek celé katolické tradice – a odpovědi se liší podle toho, zda mluvíme o cestě rozumu, vůle, nebo mystického sjednocení. Ale všichni velcí myslitelé se shodují na jednom: mysl není jen nástrojem přežití, je obrazem Boha a je stvořena pro Boha.
Augustin: neklidné srdce hledá odpočinutí
Augustin položil základ celé tradice svou slavnou větou z Vyznání:
„Stvořil jsi nás pro sebe, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě.“
Pro Augustina je mysl (mens) nejvznešenější částí člověka, protože nese obraz Trojice (imago Trinitatis): paměť odpovídá Otci, rozum Synu, vůle Duchu svatému. Tato trojnost v nás není náhoda – je to otisk Stvořitele.
Co má mysl dělat? Obrátit se dovnitř, a skrze sebe výše. Augustin formuloval trojstupňovou cestu:
Vstup do sebe (intra in te) – pravda není venku ve věcech světa, ale uvnitř duše. „Nevycházej ven, vrať se do sebe; v nitru člověka přebývá pravda.“
Překroč sebe (transcende te ipsum) – ani v sobě se nezastav; povznes se nad sebe sama ke světlu, které tě osvěcuje.
Dospěj k Bohu – který není nad tebou jako tyran, ale jako pramen tvého vlastního bytí.
Klíčem je pro Augustina láska (caritas): mysl se obrací k Bohu ne silou argumentů, ale silou touhy. Špatně uspořádaná láska (cupiditas) ulpívá na stvořených věcech místo na Stvořiteli. Správně uspořádaná láska (caritas) vede skrze věci k Bohu.
Tomáš Akvinský: rozum jako cesta k víře
Akvinský přináší systematičnost a rovnováhu. Jeho základní přesvědčení: přirozenost a milost si neodporují – rozum a víra jsou dva různé zdroje pravdy, které se navzájem doplňují, ne vylučují.
Co může rozum sám?
Přirozeným rozumem, bez zjevení, může mysl dospět k poznání:
- že Bůh existuje (pět cest – quinque viae)
- že je jeden, věčný, dobrý, všemohoucí
- že je příčinou veškerého bytí
Toto poznání je reálné, ale omezené. Rozum vidí Boha jako přes mlhu – ví, že jest, ale ne plně kdo jest.
Co přidává víra?
Víra zjevuje to, co rozum sám nemůže dosáhnout: že Bůh je Trojice, že se vtělil, že člověka povolává k nadpřirozenému cíli. Víra není iracionální – je nad-racionální. Neprotiřečí rozumu, ale přesahuje ho.
Nejvyšší cíl mysli: beatitudo
Pro Akvinského je konečným cílem lidské mysli blaženost (beatitudo) – a ta spočívá v přímém patření na Boží podstatu (visio beatifica). Mysl je stvořena pro pravdu; Bůh je pravda sama; tedy dokonalé naplnění mysli je přímé poznání Boha – ale to je možné jen milostí, ne přirozenou schopností.
V tomto životě má mysl:
- Rozumem hledat Boha ve stvořených věcech (via positiva i via negativa)
- Vírou přijímat, co rozum nedosáhne
- Modlitbou a svátostmi se otevírat milosti, která mysl pozvedá nad její přirozené meze
Bonaventura: výstup mysli k Bohu
Bonaventura napsal malý traktát s výmluvným názvem: Itinerarium mentis in Deum – Putování mysli k Bohu. Je to nejkrásnější mapa duchovní cesty v celé scholastice.
Mysl má tři úrovně poznání Boha:
Skrze stopy (vestigia) – celý stvořený svět je stopou Boží přítomnosti. Každá věc odráží Boží krásu, moc a moudrost. Mysl, která umí číst, vidí Boha všude.
Skrze obraz (imago) – v sobě samé. Mysl nese Boží obraz přímo – v paměti, rozumu a vůli. Sebe-poznání vede k poznání Boha.
Skrze světlo (lumen) – přímé Boží osvícení. Tady rozum přestává stačit a nastupuje láska a vytržení (excessus mentis). Mysl se musí „vyprázdnit“ a nechat se přitáhnout.
„Kdo se chce ptát, proč se raduje ze ztracení sama sebe v Bohu, ať se zeptá milosti, ne vědy; touhy, ne rozumu; pláče modlitby, ne pilnosti čtení.“
Bonaventura zdůrazňuje, že ani ten nejlepší filosof nedojde k Bohu silou argumentů. Mysl musí projít zkroušeností, modlitbou a láskou – teprve pak se jí otevře to, co žádná logika nedokáže.
Jan od Kříže: očista a temná noc
Jan od Kříže (16. stol.) je nejradikálnějším myslitelem mystické tradice. Jeho pohled: mysl musí být zcela očištěna od všech stvořených obrazů, představ a pojmů, aby mohla být naplněna Bohem.
Bůh je naprosto jiný než cokoli, co mysl zná. Každý obraz, každý pojem, každé citové uspokojení – i duchovní – je překážkou, pokud na tom mysl ulpívá. Proto Jan mluví o temné noci smyslů a ducha (noche oscura):
Temná noc smyslů – mysl přichází o útěchu z modlitby, z citového prožívání víry. To je Boží dar, ne trest – Bůh odvádí mysl od dětského spoléhání na city k zralejší víře.
Temná noc ducha – ještě hlubší: mysl přichází o všechny duchovní jistoty, zdá se jí, že Bůh mlčí nebo neexistuje. Je to očista samotné víry.
Na konci je sjednocení (unión) – mysl se transformuje v Bohu jako železo v ohni: zůstává sebou, ale je cele prostoupena Božím světlem a láskou.
„Abys dospěl k tomu, co nevíš, musíš jít cestou, kde nevíš nic. Abys dospěl k tomu, čím nejsi, musíš projít tím, čím nejsi.“
Terezie z Ávily: vnitřní hrad
Terezia popsala cestu mysli k Bohu obrazem vnitřního hradu (castillo interior). Duše je jako hrad s mnoha komnatami – a Bůh přebývá v nejhlubší, centrální komnatě.
Mysl se musí postupně probíjet dovnitř – přes vnější komnaty (odklon od světa, modlitba), přes střední (hlubší usebrání, počátky kontemplace), až do vnitřních komnat (mystická modlitba, sjednocení, duchovní sňatek).
Klíčem je sebeodevzdání a pokora: mysl, která se chce samo-prosazovat, narůstá a blokuje cestu. Mysl, která se odevzdává, se paradoxně naplňuje.
Syntéza: co mají společného?
Všichni velcí katoličtí myslitelé se shodují na několika věcech:
Mysl je stvořena pro Boha. Není to nahodilý mozek, který jen přežívá – je to imago Dei, obraz Boží, nesoucí v sobě touhu po nekonečném.
Cesta vede přes rozum i srdce. Akvinský zdůrazňuje rozum, Jan od Kříže a Bonaventura lásku a vůli – ale nikdo je nevylučuje. Rozum připravuje půdu, láska dovršuje.
Mysl musí být očištěna. Žádostivost, pýcha, lpění na stvořených věcech – to vše zamlžuje Boží světlo. Askeze, modlitba a milost jsou lékem.
Cílem není jen poznání, ale sjednocení. Nejvyšším stavem mysli není mít správné teorie o Bohu, ale být v živém vztahu s Bohem – přes víru, lásku a modlitbu v tomto životě; přes přímé patření (visio beatifica) v životě příštím.
Milost je nezbytná. Žádný z těchto myslitelů si nemyslí, že mysl může k Bohu dojít vlastní silou. Přirozený rozum ukáže směr, ale Bůh sám musí přitáhnout, osvítit a proměnit.
Libí se vám článek?