Victimae paschali laudes

„Tati, je Bůh hodný?“

Dobrá otázka. Samozřejmě. Ale teď mi řekni – je hodný jako babička, která ti dala čokoládu? Nebo je hodný jako náš malý Karlík, který dnes vůbec nezlobil? Nebo je hodný, jako někdo, kdo je hoden něco dostat, že si to zaslouží?

Vidíš, říkáme hodný, ale pokaždé trochu jinak.

A Bůh? Bůh je hodný. Jenže tak, že nám to slova nestačí popsat.

---

Slova jsou jako boty

Představ si, že máš doma malé gumové botičky, číslo 20. A teď chceš do nich obout obra. Nejde to. Botičky jsou příliš malé.

Naše slova jsou jako ty botičky. Jsou ušité pro věci, které vidíme, slyšíme, zažíváme. Pro stoly, stromy, lidi, pocity. Ale Bůh je jako ten obr – nekonečně větší, než co jsme kdy viděli.

Tak co? Máme radši mlčet?

Ne tak docela.

---

Zkus si tohle

Řekni slovo „silný“.

Silný je táta, který zvedne těžkou skříň. Silné je lano, které udrží člověka visícího na skále. Silný je lev na savaně. Silný je vítr, který vyvrátí strom.

Pokaždé stejné slovo. Ale pokaždé trochu jiné, že ano? Táta není silný jako vítr. Lev není silný jako lano. A přesto – všichni víme, o čem mluvíme. Je tu něco společného. Nějaký význam, který to všechno spojuje.

Teologové tomu říkají analogie. Slovo, které říká: „Je tu podobnost – ale ne úplná stejnost.“

---

A teď Bůh

Bůh je dobrý. Bůh je moudrý. Bůh miluje.

Jsou to pravdivá slova? Ano. Ale hned musíme dodat tři věci.

Zaprvé: Bůh je dobrý opravdu. Nejde jenom o přirovnání. Dobro, moudrost, láska – to v Bohu reálně je. Dokonce tím nejdokonalejším způsobem.

Zadruhé: Ale ne tak jako u nás. Naše dobrota je omezená. Někdy jsme dobří, někdy ne. Unavíme se, zklameme, zapomeneme. Boží dobrota tak omezená není. Vůbec.

Zatřetí: Boží dobrota je tak velká, že přesahuje vše, co si dokážeme představit. Je to jako – vezmi nejlepší dobrotu, jakou jsi kdy zažil. Vynásob ji milionkrát. A pak si uvědom, že ani to nestačí.

To je analogie. Slovo platí. Ale způsobem, který si nedokážeme ani představit.

---

Příklad od stolu

Táta pečuje o svou rodinu. Chrání ji, živí, učí, miluje. To je krásné.

Bůh pečuje o celý vesmír. O každého člověka, o každý okamžik. Ne proto, že by musel – ale proto, že to tak chce, z lásky.

Slovo „pečuje“ je stejné. Ale co za ním stojí – to je nekonečně rozdílné.

Jako kdybys chtěl porovnat svíčku a slunce. Obě svítí. Ale slunce svítí způsobem, o kterém si svíčka nemůže ani nechat zdát.

---

Proč na tom záleží

Kdyby naše slova o Bohu znamenala přesně totéž jako o lidech, Bůh by byl jen takový velký člověk někde nahoře. Trochu chytřejší, trochu silnější. To by ale nebyl Bůh – to by byl prostě někdo starší a větší.

A kdyby naše slova o Bohu neznamenala vůbec nic – kdybychom museli mlčet – pak bychom nemohli vyjádřit pravdivě ani modlitbu, ani víru, ani lásku k Bohu. Vše by bylo prázdné.

Analogie je ta správná střední cesta. Mluvíme – ale s pokorou. Víme – ale víme, že nevíme. Blížíme se – ale Boha nikdy nemůžeme uchopit, jako nějaký předmět.

---

Takový je Bůh. Dá se o něm mluvit. Ale nikdy ho slovem úplně neuchopíme. V tom co o Bohu říkáme, je cosi pravdivého, ale mnohem více nepravdivého.

Musíme si neustále uvědomovat, že o Bohu téměř nic nevíme. Analogie v praxi: Jako kámen neví nic o životě rostliny, jako rostlina neví nic o životě zvířete, jako zvíře neví nic o duchovním životě člověka, tak ani my nevíme nic o nadpřirozeném životě Boha. Prostě nic nevíme. Jenom si trošku něco představujeme pomocí přirovnání díky analogii.

A možná je to tak dobře. Věci, které úplně uchopíme, přestaneme obdivovat. Bůh je jiný – čím víc ho poznáváme, tím více zjišťujeme, že ho neznáme a tím více ho chceme poznávat dál.

„Tati, to je krásné.“

Ano. Pán Ježíš v evangeliích často používá přirovnání ze světa. Mluví o Bohu analogicky. Dnes mluví o vztahu pastýře k ovcím, který ukazuje něco o jeho vztahu k nám a nás k němu.

Jednou v nebi nám Bůh chce dát schopnost vidět ho takový, jaký je.

„Tati, už se na to těším.“

Ano. Já také.

Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho!
Na Zelený čtvrtek večer jsme počínali den vykoupení, který byl dlouhý a vyplatil se.
Dnes učinil Hospodin nový den, den věčnosti, osmý den. Ten den je tu, jenom to lidé neví. Ta zpráva o spáse se šíří příliš pomalu. Nejrychleji tu zprávu poznala Matka Boží, Panna Maria (a všichni musí do její školy). Hned po Zmrtvýchvstání vidí svého oslaveného Syna a chce se mu klanět. Jiní lidé mají těžkosti. Nejdříve musí přijít ke hrobu. Musí vidět hrob prázdný. Musí jít a zvěstovat jiným, že Pán vstal z mrtvých, ačkoliv ho sami ještě neviděli. Co to znamená?
Znamená to, že nejdříve musí získat víru! A nejenom víru, ale s vírou i naději a lásku. Teprve potom, ho mohou uvidět! Anna Kateřina Emmerichová říká, že mnohdy se Pán Ježíš, nebo nadpřirozené jevy ukazují lidem a oni je vůbec nevidí. Někdy někdo trošku něco zahlédne, ale jinak jsme slepý.
Prázdný hrob v nás má vzbudit víru. Hlásání evangelia o zmrtvýchvstání jiným, třebaže my sami jsme Pána ještě neviděli, má v nás vzbudit víru. Pán je zde, ale my ho nevidíme.
Prozradím vám, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl. Svatý Jan od Kříže učí, co to je víra. Ani já jsem to do nedávna nevěděl. On říká, že víra je něco jako nadpřirozené světlo v temnotě rozumu. Člověk musí svůj rozum ponořit do dokonalé temnoty a prázdnoty a v tomto nic, mu zazáří nadpřirozená víra. Věděli jste to?
Dále říká, co to je naděje. Je to jako nadpřirozené světlo v temnotě paměti. A láska je jako nadpřirozené světlo v temnotě vůle. Čili máme dokonale vyprázdnit svou paměť a nic si nepamatovat. Máme dokonale vyprázdnit svou vůli a nic nechtít. Jinými slovy, dokonale se zříci sami sebe. Pak se nám Bůh může dát, a to božským nadpřirozeným způsobem, protože jinak to ani není možné.
A o to jde. Lidé přichází k prázdnému hrobu. Co si asi myslí? „Už ničemu nerozumím.“ Jsou totálně zmatení. Vzdávají se svého pojetí spásy. Zříkají se sebe. A v tu chvíli jsou uschopněni vidět Pána.
Toto pravé patření na Boha věčně živého, na Jeho Syna zmrtvýchvstalého, mocí Ducha Svatého, který toto patření působí, to Vám přeji a vyprošuji do doby velikonoční, i do celého vašeho nikdy nekončícího věčného života. Amen.

O pravé víře, naději a lásce budeme mluvit na Zasvěcení Panně Marii ve Vyšším Brodě. Svatý Jan od Kříže nás povede na horu Karmel. Tento výstup bude též i sestupem do hlubin mystiky. IN ALTUM

Dnes slavíme neděli Laetare – vesel se, protože Pán nám již nabízí svou spásu, kterou již můžeme okoušet, již se můžeme sytit na Božím milosrdenství.
Překážkou této spásy, kterou nabízí Bůh, je „spása“, kterou si člověk zařizuje sám pro sebe po svém. Jedná se o nedůvěru v Boha a sebespasitelství.

Více informací „Sebespasitelové versus děti Panny Marie“

Drazí přátelé,
obrátila se na mě matka, jejíž dcera velmi trpí. Ta dcera má 14 let a celý život se jí drží jakési zlo. Lékaři to kvalifikují jako psychickou nemoc jednou takovou a jindy makovou. Když se ale seznámíte s celým životem dítěte i rodičů, zjistíte, že je to něco víc.

Nedávná zpráva dcery své matce: „mami me proste boli jak mi nic nepomaha nic se nezlepsuje je mi porad spatne a chci umrit kazdou sekundu v mym zivote…lidi mi jeste vic ublizujou a nemam nikoho. A vazne chci umrit mami nemuzu myslet na nic jinyho jenom na smrt. Nezvladam to tady a celkove vsude. Chtela bych aby se to zmenilo ale nezmeni a to proste vim. Je mi tak spatne mami a nemuzu s tim nic delat. Nemuzu si ani pro sosku protoze pak rikate ze jsem zavisla na rivotrilu a ze chci jenom prasky. Ty holky se me tady boji a sestricky taky. Nezvladam zit a boli me to, boli me zit a kazdej den je pro me neskutecne tezkej.  Mami chci umrit.“

Je někdo ochoten se za tuto dívenku a její matku modlit a případně něco obětovat?

Rozhodně nepotřebujeme zaručená rychlá řešení katolických všeználků.

Pán Bůh zaplať.

Na otázku: Jaké jsou dnešní zprávy v církvi?

Jedna z odpovědí byla:

V úterý 7. dubna přijalo jedenáct řeholních sester v kapli Pražského hradu službu akolytátu — jde o sestry dominikánky, karmelitky a salesiánky.

Otázka: co budou v tom akolytátu dělat?

Odpověď:

Akolytát je ustanovená církevní služba (ministerium), ne svátost ani řád. Konkrétně jde o tyto úkoly:

Při liturgii

Akolyta asistuje knězi a jáhnovi při mši — připravuje oltář, kalichy a patény, podává víno a vodu při přípravě darů. Hlavní a nejviditelnější úkol je podávání eucharistie věřícím při přijímání, a to jak při mši, tak mimo ni — například nemocným v nemocnicích nebo domácnostech.

Mimoliturgicky

Akolyta může jako mimořádný přisluhovatel odnášet eucharistii těm, kdo se nemohou účastnit mše — starým lidem, nemocným, umírajícím. Může také vést pobožnosti s vystavením Nejsvětější svátosti (mimo slavnostní benedikci, která přísluší knězi nebo jáhnovi).

Historická poznámka

Původně byl akolytát jedním ze čtyř nižších svěcení pro muže na cestě ke kněžství. Po roce 1972 ho Pavel VI. reformoval jako samostatné laické ministerium. Dlouho byl vyhrazen pouze mužům — teprve v roce 2021 papež František otevřel tuto službu také ženám, což je právě případ těchto řeholních sester v Praze.

Proč je to pro řeholnice praktické

Sestry, které pracují v nemocnicích, hospicích nebo školách, tak mohou přinášet eucharistii nemocným a umírajícím jako řádní, ustanovení přisluhující — ne jen jako výpomoc v nouzi, ale jako stálou a uznanou službu.

Otázka: je možné aby ženy podávaly svaté přijímání?

Odpověď:

Ano, je to možné, a církev to výslovně připouští — ve dvou různých formách.

Mimořádný přisluhovatel eucharistie

Tato možnost existuje od roku 1973. Jde o laiky — muže i ženy — které biskup pro tuto službu pověří tehdy, když je nedostatek kněží nebo jáhnů, nebo když je přijímajících tolik, že by liturgie trvala nepřiměřeně dlouho. V praxi je tato forma velmi rozšířená ve farnostech po celém světě.

Ustanovená akolytka

To je přesně případ těch jedenácti sester z Prahy. Jde o vyšší a trvalejší formu — ne jen příležitostné pověření, ale liturgické ustanovení do služby. Jak bylo řečeno, tuto možnost pro ženy otevřel František v roce 2021 apoštolským listem Spiritus Domini, kterým změnil příslušný kánon církevního práva. Dříve kánon výslovně vyhrazoval tato ministeria pouze mužům.

Co se nezměnilo

Je důležité rozlišovat: ženy mohou podávat eucharistii jako přisluhovatelky, ale sloužit mši (být knězem nebo jáhnem) ženy nemohou. Tato otázka je disciplinárně i teologicky zcela oddělená a Jan Pavel II. v roce 1994 v listu Ordinatio Sacerdotalis prohlásil, že církev nemá pravomoc kněžské svěcení ženám udělovat — toto stanovisko zůstává závazné.

Takže podávání přijímání ženami je běžná a plně legitimní praxe, nijak kontroverzní z hlediska církevního práva.

Otázka: Bylo by něco takového možné před 100 lety?

Odpověď:

Ne, nebylo — a je zajímavé sledovat, jak se tato praxe vyvíjela.

Stav před 100 lety (kolem roku 1926)

Podávání eucharistie bylo tehdy výhradně vyhrazeno kněžím, případně jáhnům — a ti byli výlučně muži, protože akolytát byl součástí svěcení na cestě ke kněžství. Laik jakéhokoli pohlaví by eucharistii podávat nemohl za žádných okolností. Byl by to považován za závažné porušení liturgického řádu.

Navíc tehdejší liturgická kultura kladla mimořádný důraz na nedotknutelnost konsekrovaných způsob — eucharistii směly dotýkat pouze posvěcené ruce kněze. Věřící přijímali výhradně na jazyk, vkleče, a myšlenka, že by eucharistii podávala žena, by byla tehdy naprosto nepředstavitelná.

Jak se to postupně měnilo

Druhý vatikánský koncil (1962–1965) otevřel cestu k liturgické reformě. Pavel VI. v roce 1972 reformoval nižší ministeria a oddělil akolytát od svěcení — ale stále jen pro muže. V roce 1973 pak připustil mimořádné přisluhování eucharistie pro laiky včetně žen, nejprve velmi opatrně a pro výjimečné situace. V praxi se tato výjimka postupně stala běžnou součástí farního života. A jak bylo řečeno, teprve v roce 2021 František formálně otevřel ženám i samotné ustanovené ministerium akolytátu.

Širší pohled

Je to zajímavý příklad toho, jak církev rozlišuje mezi tím, co považuje za neměnné (kněžské svěcení vyhrazené mužům jako věc víry) a tím, co je disciplinární praxe podléhající historickému vývoji. Podávání eucharistie laiky patří do druhé kategorie — a za 100 let prošlo zásadní proměnou.

Takže to, co se stalo minulý týden v kapli na Pražském hradě, by bylo před stem let doslova nemyslitelné.