Kvatember svatodušní — křesťané znají radostný půst

Mezi to, co se z katolické zbožnosti za posledních šedesát let téměř ztratilo, patří instituce, která Církev provázela víc než tisíc let: suché dny, latinsky Quatuor Tempora (čtvero období), lidově kvatember nebo kvatembr. Čtyřikrát do roka, vždy v určenou středu, pátek a sobotu, se křesťané postili, dávali almužnu a prosili — a v sobotu večer biskup světil nové kněze. Suché dny mizely tiše, bez zákazu; reforma roku 1969 je v novém ritu „doporučila“ ponechat na uvážení biskupských konferencí, čímž je v praxi odsunula stranou. V misálu z roku 1962, který drží tradiční formu, však zůstávají v plné síle. A stojí za to vědět, proč.

Čtyři stěžejní okamžiky roku

Suché dny rámují čtyři přirozená roční období a zároveň čtyři klíčové liturgické momenty:

• Adventní kvatember — středa, pátek a sobota po 3. neděli adventní
• Postní kvatember — středa, pátek a sobota po 1. neděli postní
• Letniční kvatember — středa, pátek a sobota po Seslání Ducha svatého
• Podzimní kvatember — podle rubrik z roku 1960 (které platí pro misál 1962) středa, pátek a sobota po 3. neděli v září, tedy po třetí neděli skutečně padající do kalendářního měsíce září (starší tradice je vázala na týden po Povýšení svatého Kříže 14. září; obě pravidla se obvykle kryjí, ale ne vždy)

Není to libovůle. Křesťanství tu převzalo a posvětilo starou římskou trojici postů — jejunium messis, vindemiae, mensis decimi (po žních, po vinobraní, v desátém měsíci) — a doplnilo je o čtvrtý, jarní. Tím se křesťanský rok vepsal do roku hospodářského. Bůh, který stvořil čas a vepsal do něj rytmus zemědělského cyklu, dostává čtyřikrát ročně výslovné poděkování i prosbu.

Tři vrstvy smyslu

Suché dny mají v sobě tři úmysly, které jsou navrstveny jeden přes druhý a žádný z nich není druhořadý.

Děkovný. Každý kvatember se váže k jednomu daru stvoření: zimnímu klidu, jarnímu probouzení, letní zralosti, podzimní sklizni. Postit se v okamžiku, kdy je země nejštědřejší, je hluboce katolické gesto: dar se přijímá s úctou, ne se samozřejmostí. Půst tu není proti tělu, ale proti zapomnětlivosti.

Prosebný. V témže okamžiku, kdy děkujeme, prosíme — za úrodu, která teprve přijde, za počasí, za zdraví. Křesťan se nestydí prosit Boha o věci tělesné. Ne náhodou jsou modlitby suchých dní plné próseb za „plody země“ a za „mírné počasí“. V době, kdy si představujeme, že potraviny přicházejí ze supermarketu, je to praxe téměř revoluční.

Kající. A vrstva, která prostupuje obojím: každý dar je třeba přijímat s čistýma rukama. Půst, almužna a modlitba — tři klasické sloupy katolické askeze — nachází v kvatembru také své místo. Není to půst hubnoucí ani půst výkonnostní, ale vědomi svých hříchů, chceme je alespoň částečně odčinit.

Kvatember a svěcení

Existuje ještě jeden důvod, proč Církev tyto dny zachovala a proč jejich úpadek bolí. V sobotu suchých dní se tradičně udílela kněžská svěcení. Bylo to záměrné: nový kněz vychází z lůna postícího se a modlícího se lidu. Před každým novým knězem stál týden, ve kterém celá obec držela půst, aby mu vyprosila čistotu, věrnost a vytrvalost. Když dnes naříkáme nad nedostatkem povolání a nad pády kněží, stojí za úvahu, zda jsme nepřestali plnit svou polovinu smlouvy. Kněz se nerodí jen v semináři — rodí se v srdcích i v žaludcích laiků, kteří mu vyprošují milost.

Letniční kvatember má v tomto ohledu zvláštní vážnost: padá do oktávu Seslání Ducha svatého, tedy přesně do dnů, kdy Církev rozjímá nad apoštolským úřadem. Postit se v tomto týdnu znamená modlit se za to, aby Duch dál sestupoval na ruce biskupů, kteří vzkládají ruce.

Proč právě středa, pátek a sobota

Tři dny tvoří malou liturgickou kompozici. Středa připomíná Jidášovu zradu a počátek pašijí — od starokřesťanských dob byla dnem postu vedle pátku. Pátek je den ukřižování. Sobota je den, kdy Pán ležel v hrobě, a zároveň vigilie nedělního vzkříšení. Kdo prožije tyto tři dny v plnosti, prožil v koncentrované formě celé tajemství spásy — od zrady přes smrt k naději vzkříšení. A na konci, v sobotu, vychází nový kněz — obraz Vzkříšeného, kterého s Emauzskými učedníky poznáváme při Lámání chleba.

Jak se postit konkrétně

Tradiční disciplína suchých dní se v minulém století zejména na diecézní úrovni mnohokrát zmírňovala a rozvolňovala.

Obecná tradiční praxe v kvatembrové dny spočívala v postu újmy i zdrženlivosti současně.

• Újma – jednodenní nasycení (mimo malé sousto ráno a večer).
• Zdrženlivost – zákaz požívání masa teplokrevných živočichů.

Mezi jídly se nejedlo; tekutiny, které nesytí, byly povoleny vždy. Nemocní, staří, těhotné a kojící ženy, těžce pracující a děti byli z postu omluveni.

Rozumné je pravidlo, že kdo nemůže pro zdraví nebo věk dodržet půst v jídle: nahradí ho postem od něčeho jiného, nebo jiným druhem kajícnosti.

Povzbuzení

Námitka, kterou si v hloubi srdce někteří pokládají: „Není to anachronismus? Zemědělský rok se mě netýká, žiji ve městě, do semináře vstupují jiní lidé, nikdo z mé farnosti.“ Námitka je přirozená — a mylná. Suché dny se netýkají jenom farmáře, ale člověka. Připomínají, že závisíme na Bohu. Že chléb, který kupujeme balený, dostal déšť i slunce, které nikdo z nás neumí vyrobit. Že kněží, k nimž chodíme ke zpovědi a na mši svatou, jsou darem lásky Kristova Srdce.

Půst čtyřikrát do roka je nepatrná cena za to, že si na tuto závislost vzpomeneme a poctíme Boha, a že získáme požehnání do celého roku, jak pro naše tělesné, tak i pro duchovní zaopatření.