Novéna Svatodušní

1. Pád andělů

Nejprve jsem před sebou viděla, jak se otvírá nekonečný prostor plný světla, a vysoko v něm jakoby jasnější kouli podobnou slunci, a v ní jsem cítila jednotu Tří. Nazvala jsem to v sobě souzněním a viděla jsem, jak z ní vychází jakoby působení; tu pod onou koulí vznikly jakoby do sebe vložené zářící kruhy, prstence, sbory duchů, nekonečně zářící, mocné a krásné. Tento světelný svět stál jako slunce pod oním vyšším sluncem.

Nejprve se všechny tyto sbory pohybovaly jakoby v lásce z vyššího slunce. Náhle jsem viděla, jak se část ze všech kruhů zastavila sama v sobě, ponořena do vlastní krásy. Pociťovaly vlastní rozkoš, viděly veškerou krásu v sobě; uvědomovaly si samy sebe, byly u sebe.

Nejprve byly všechny ve vyšším pohybu mimo sebe; nyní část stanula v sobě. A v témž okamžiku jsem viděla, jak se celá tato část zářících sborů řítí dolů a zatemňuje se, a jak ostatní proti nim tlačí a vyplňují jejich prostory, které nyní byly menší; nezdálo se však, že by je vybočujíce z postavy obrazu pronásledovaly. Oni stáli v sobě, řítili se dolů, a ti, kdo nestanuli, vnikali do jejich prostoru, a to vše bylo zároveň.

Když se zřítili, viděla jsem dole vznikat stínový kotouč, jako by to mělo být jejich přebývání; a věděla jsem, že upadli do nějaké netrpělivé podoby. Prostor však, který nyní zaujímali dole, byl mnohem menší než ten, který zaujímali nahoře, takže mi připadali mnohem těsněji stlačeni dohromady.

Od té doby, co jsem je jako dítě viděla padat, jsem se ve dne v noci bála jejich působení a stále jsem myslela, že musí Zemi velmi škodit. Jsou kolem ní stále dokola; dobře, že nemají těla, jinak by zatemňovali slunce a člověk by je stále viděl jako stíny vznášet se před ním; to by bylo strašné.

Hned po pádu jsem viděla, že se duchové zářících prstenců před Božím kruhem pokořili, stali se poddanými a prosili, aby to zřícené bylo opět obnoveno. Nato jsem viděla jakýsi pohyb a působení v Božím světelném kruhu, který až dosud stál tiše a — jak jsem cítila — čekal na tuto prosbu.

Po tomto jednání duchovních sborů jsem poznala, že nyní mají zůstat pevní a nemají se už moci rozpadnout. Uvědomila jsem si však, že toto bylo Boží prohlášení a věčný výrok proti nim: dokud nebudou tyto padlé sbory obnoveny, tak dlouho má být boj. A tuto délku jsem viděla pro svou duši zcela nekonečně dlouhou, ba jakoby nemožnou. Boj však má být na Zemi, a tam nahoře už nemá být žádný boj, to On upevňuje.

Po tomto poznání jsem už nemohla mít s ďáblem žádný soucit; neboť jsem viděla, jak se z vlastní zlé vůle násilím zřítil dolů. Také jsem nemohla být tak zlá na Adama; vždy jsem s ním měla velký soucit, neboť jsem stále myslela, že to bylo přece předvídáno.

2. Stvoření Země

Hned po prosbě zbylých duchovních sborů a po pohybu v Božství jsem viděla vedle stínového kotouče, který vznikl dole, vpravo, nedaleko od něj oddělenou, vznikat temnou kouli.

Nyní jsem upřela své oči více na tuto temnou kouli vpravo od stínového kotouče a viděla jsem v ní pohyb, jako by se zvětšovala a zvětšovala, a viděla jsem, jak z té masy vystupují světlejší body a obtáčejí ji jako jasné pásy a tu a tam vystupují v širší jasné plochy; a zároveň jsem viděla, jak se podoba vystupující země ohraničuje proti vodě.

Pak jsem viděla na světlých místech pohyb, jako by v nich něco ožívalo. A na pevninských plochách jsem viděla vyrážet rostliny a mezi nimi vznikat také živé hemžení. Ještě jako dítě jsem myslela, že se rostliny pohybují.

Až dosud bylo vše šedé, nyní se vše rozjasňovalo a viděla jsem jakoby východ slunce. Bylo to, jako bývá časně ráno na Zemi a jako by se vše probouzelo ze spánku. Vše ostatní z obrazu mi zmizelo. Nebe bylo modré, slunce po něm vystupovalo. Viděla jsem část Země osvícenou a ozářenou pouze jím, a tu část zcela nádhernou a líbeznou, a myslela jsem si: toto je ráj.

Vše však, jak se to na temné kouli měnilo, jsem viděla jako vyzařování z onoho nejvyššího Božího kruhu. Bylo to, jak slunce stoupalo výš, vše jako ráno při probouzení; ale bylo to první ráno; a přece to žádná bytost nevěděla. Byly, jako by tu byly odjakživa, byly v nevinnosti.

Jak slunce stoupalo, viděla jsem také, že stromy a rostliny zvětšely a stále se zvětšovaly. Voda byla jasnější a posvátnější, všechny barvy byly čistší a zářivější, vše bylo nevýslovně příjemné; nebylo tam ani stopy po tom, jaké jsou tvorové nyní. Všechny rostliny, všechny květiny a stromy měly jiné podoby; nyní vypadá vše proti tomu zcela pusté a zakrnělé, je teď vše jakoby zcela zvrhlé.

Často, když jsem v naší zahradě viděla rostliny nebo plody, které jsem v jižních zemích viděla zcela jiné, velké, ušlechtilé a chutnější, jako například meruňky, myslela jsem si: čím jsou tyto naše plody proti jižním plodům, tím jsou jižní plody a ještě mnohem horší proti plodům ráje. Viděla jsem v něm růže, bílé a rudé, a myslela jsem přitom, že znamenají utrpení Kristovo a vykoupení. Viděla jsem také palmy a velké široké stromy, které vrhaly daleký stín jako střecha.

Než jsem spatřila slunce, bylo vše na Zemi zcela malé, potom větší a nakonec docela velké. Stromy nestály hustě. Od každého druhu rostlin, alespoň těch větších, jsem viděla jen jednu, a viděla jsem je stát odděleně, jako když se na zahradních záhonech druhy nejprve vysazují. Vše ostatně bylo zcela zelené a svým způsobem čisté, neporušené a neroztrhané, což vůbec nepřipomínalo lidské uklízení a čištění. Ještě jsem myslela: jak je vše krásné, dokud tu ještě nejsou lidé! Není tu ještě žádný hřích, žádné ničení, žádné trhání. Zde je vše celé a svaté; zde ještě nic nebylo léčeno a spravováno; zde je vše čisté a nečištěné.

Plocha, kterou jsem viděla, byla mírná a pahorkatá a celá pokrytá rostlinstvem; uprostřed však byl pramen, z něhož se na všechny strany rozlévaly řeky, z nichž některé se opět vlévaly jedna do druhé. V těchto vodách jsem nejprve zpozorovala pohyb a živá zvířata; potom jsem však viděla zvířata tu a tam mezi keři a křovinami, jak se jakoby ze spánku zvedají a vykukují. Nebyla plachá a byla zcela jiná než nyní; ba byla proti nynějším zvířatům téměř jako lidé; byla čistá, ušlechtilá, rychlá, radostná a mírná. Nelze vyslovit, jaká byla. Většina zvířat mi byla cizí. Neviděla jsem skoro žádné jako nyní. Viděla jsem slona, jelena, velblouda a obzvláště jednorožce, kterého jsem viděla také v arše, kde byl zvláště láskyplný a mírný. Byl kratší než kůň a měl kulatější hlavu. Neviděla jsem žádné opice, žádný hmyz a žádná ubohá ošklivá zvířata; vždy jsem myslela, že tato jsou trestem za hřích. Viděla jsem mnoho ptáků a slyšela ten nejlíbeznější zpěv jako ráno; ale neslyšela jsem žádná zvířata řvát a neviděla jsem žádného dravce.

Ráj stále ještě existuje. Je však lidem zcela nemožné se tam dostat. Viděla jsem, jak ještě trvá ve své záři, vysoko nahoře, šikmo oddělen od Země, jako temný kotouč andělského pádu od nebe.

Proč by si svatý Tomáš Akvinský s Albertem Einsteinem výborně rozuměli u píva – a proč by si k němu místo paštiky namazali na chleba současnou moderní teologii?

Není to vtip. Je to vážná otázka. A odpověď je překvapivá: protože ti dva, ač je dělí staletí a obory, mluvili o úplně stejné věci. Jen každý jiným jazykem.

Vesmír, který se prohýbá

Začněme u Einsteina. Jeho největší objev se dá vyjádřit jednou větou: hmota zakřivuje časoprostor. Není to abstraktní hříčka. Znamená to, že čas a prostor nejsou prázdná kulisa, ve které se odehrávají události – je to živé tkanivo, které reaguje na to, co je v něm.

Představte si napnutou trampolínu. Položíte na ni bowlingovou kouli – plachta se prohne. Hodíte vedle ní malou kuličku a ta se ke kouli skutálí. Není přitahována žádnou tajemnou silou. Jenom jede rovně, jak nejlíp umí – po prohnuté ploše.

Přesně tak funguje gravitace. Země se nedrží Slunce proto, že by ji Slunce táhlo. Drží se ho proto, že Slunce kolem sebe prohnulo prostor, a Země v něm pluje „rovně“. Gravitace není síla. Gravitace je tvar!

A teď to nečekané: stejně funguje i člověk

Tady přichází první most k Tomášovi. Protože každé lidské „já“ se chová úplně stejně jako ta bowlingová koule. Zakřivuje prostor kolem sebe.

Vejděte do místnosti, kde sedí narcis. Necítíte to fyzicky? Lidé kolem něj nejdou rovně. Obcházejí ho, krouží, přizpůsobují řeč, ustupují. Není to proto, že by tlačil silou – on jen je, a kolem něj je prostor pokřivený jeho tíhou.

Augustin měl pro tohle krásné latinské slovo: incurvatus in se – člověk zakřivený do sebe. Duše, která vytvořila tak hluboký gravitační důlek, že všechno musí kroužit kolem jeho „já“. V krajním případě černá díra: ego tak husté, že z něj neunikne ani světlo. Nic dobrého, nic pravdivého. Všechno, co se k němu přiblíží, je pohlceno.

A teď si představte, že na Zemi je sedm miliard takových důlků. Že každý z nás křiví prostor kolem sebe. Není divu, že svět vypadá, jak vypadá.

Foton – ten, kdo neprohýbá

Pojďme zpátky k fyzice. Existuje totiž jedna jediná věc, která se chová jinak: foton – částice světla.

Foton nemá klidovou hmotnost. Nula. A protože nemá tíhu, znatelně neprohýbá prostor kolem sebe. Prochází vesmírem, dává světlo, ale nedeformuje. Nic kolem něj nemusí obcházet, nic se nestáčí, nic neuvízne.

A protože nemá tíhu, může letět maximální možnou rychlostí – rychlostí světla. Kdyby měl jakoukoliv hmotnost, byť mrňavou, potřeboval by k tomu nekonečné množství energie, aby mohl takhle rychle letět.

A teď přicházejí ty opravdu šokující věci.

Pro fotona neexistuje čas

Když se cokoliv pohybuje vůči nám rychle, zpomaluje se mu čas. Není to filozofie, je to změřitelný fakt. Atomové hodiny v letadle jdou pomaleji než ty na zemi. GPS družice musejí počítat s relativitou, jinak by vás naváděly o kilometry vedle. Posádka rakety letící skoro rychlostí světla by zestárla pomaleji než my doma.

A když dovedete tuhle logiku až k rychlosti světla, dostanete neuvěřitelný výsledek: pro fotona, který letí 300 000 km/s, čas vůbec neplyne. Foton nezná čas.

Foton, který se (chcete-li) před 13,8 miliardami let oddělil od Velkého třesku a právě teď dopadl do vašeho oka, prožil tu cestu jako nula sekund. Z jeho hlediska je vyzáření a dopad jedna jediná událost na jednom jediném místě! Nebyla žádná cesta. Není žádné „mezitím“. Foton neletí – foton prostě je!

A vzdálenost? Z pohledu fotona je celý vesmír ve směru jeho pohybu smrštěný do jediného bodu. Cesta od Slunce k Zemi má pro něj nulovou délku. Stejně jako cesta od jednoho konce galaxie ke druhému.

Foton z jeho pohledu existuje mimo čas a mimo prostor.

A teď ten Tomáš

Co o věčnosti říká teologie? Augustin: „Tvá léta, Pane, všechna stojí naráz.“ Bůh není v čase, čas je v Bohu. Tomáš Akvinský to dotáhl do filozofické přesnosti: Boží věčnost není dlouhý čas. Je to nunc stans – stojící teď. Plnost, ve které stvoření, vykoupení a dovršení nejsou tři události oddělené tisíci let, ale jeden akt lásky.

Slyšíte to? Přesně to říká fyzika o fotonovi. Ne podobně, ne metaforicky – přesně to.

Pro fotona z prvního záblesku vesmíru je počátek a konec, Alfa a Omega, totéž místo, totéž „kdy“. „Já jsem počátek i konec“ (Zj 22,13) – kdyby tu větu řekl foton, neřekl by ji jako mystický paradox. Řekl by ji jako popis své vlastní situace.

A teď zpět k vám. Vy nejste foton. Máte klidovou hmotnost – své ego, své „já“. Proto jste odsouzeni k času. Musíte čekat, stárnout, ztrácet, vzpomínat. Budoucnost nepřichází, minulost utíká, přítomnost se vám vysmekává.

Ale co kdyby se to dalo změnit?

Fotonický člověk

„Kdo by chtěl svou duši zachránit, ztratí ji; kdo by však ztratil svou duši pro mne, zachrání ji.“ (Lk 9,24)

Od Krista to není jen mravní výzva. Je to přesný popis fyziky duchovního života. Dokud máš klidovou hmotnost ega, nemůžeš dosáhnout rychlosti světla. Teprve když o sebe sama přijdeš – když se zbavíš svého „já“, staneš se „nehmotným“ jako foton – můžeš letět maximální rychlostí. Vstupovat do věčnosti. Osvětlovat, aniž bys deformoval.

Kristus, který „sám sebe zmařil“ (Flp 2,7 – řecky ekenósen heauton, doslova vyprázdnil se), je v tomto smyslu dokonale fotonický člověk. Prošel světem, dal světlo, a nijak nedeformoval prostor kolem sebe. Když Mistr Eckhart říká „Oko, kterým vidím Boha, je totéž oko, kterým Bůh vidí mne“ – popisuje stav, ve kterém zmizel rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným. Vstoupilo se do fotonického režimu, sjednocení s Bohem. Jako když se Bůh dívá do zrcadla, vidí v něm sebe, a obraz v zrcadle (tvor), vidí tímtéž božím okem opět Boha. Ještě víc, když se oba v jednom setkají – a tím jedním je Kristus!

Svatí tohle pochopili a žili. Františkové, Terezie, Janové od Kříže – všichni objevili totéž: že prázdnota od sebe sama je rychlost světla duše.

A nakonec to nejdůležitější

Letnice nejsou výročí. Duch svatý nesestoupil jednou před dvěma tisíci lety – Duch svatý vane teď. On rozpohybovává do rychlosti světla.

Není to nějaká vzdálená budoucnost, kterou si zasloužíme po smrti. Je to realita, která už je. A vy v ní nejste jen proto, že jste příliš těžcí na to, abyste do ní vstoupili.

Stačí jedno: přestat být středem. Sundat si tu klidovou hmotnost ega. Stát se dokonalé prázdným = nic nevědět, nic nechtít, nic nemít a nic nebýt . A poprvé v životě uvidíte, že světlo, které jste celý život hledali kdesi daleko, je ve vás. Jenom jste si zacláněli sami sobě.

Tomáš, Albert a poslední doušek

A když si ti dva pánové dopijí, Tomáš se podívá na Alberta, mlčky přikývne a zvedne sklenici. A někde mezi nimi, v páře nad pivem, prolétne foton z počátku světa – ten, co nikdy nedoletěl, protože nikdy neodletěl. Ten, který je od počátku v dokonalém klidu a všechno je v něm.

A co s tou současnou moderní teologickou paštikou? Ano, tu nechávají číšníkovi. Bude vědět, co s ní.

A co vy? Vy můžete na tohle „pívo“ pozvat také některého známého. Myslím, že mu bude chutnat.

Kněžské bratrstvo sv. Petra (FSSP) zve na Hovory o víře: