Novéna Svatodušní

Bratři a sestry,

dovolte mi začít příběhem.

Žil jeden člověk v překrásném kraji. Louky, hluboké lesy, skalnaté stráně, ptáci zpívali od svítání do soumraku. Byla to nedotčená, panenská příroda – jako ráj.

Jednoho dne se ten člověk rozhodl, že najde poklad. Hledal dlouho, až vstoupil do jedné jeskyně. A tam, hluboko v té tmě ve světle svíčky, uviděl něco neuvěřitelného: obrovský balvan z čistého zlata. Celá skála ze zlata.

Více informací „Letnice – opustit „já“ a vstoupit do řádu lásky“

V pondělním evangeliu nás Pán Ježíš poučuje obrazem vinné révy.

Obraz z Janova evangelia (J 15,1–8) není náhodný — Pán Ježíš sahá po rostlině, která má řadu velmi specifických vlastností, a každá z nich má duchovní rozměr. Vinná réva (Vitis vinifera) je v mnoha ohledech zvláštní mezi kulturními rostlinami.

Více informací „Vinná réva – poučení“

Milovaní bratři a sestry,

v lidském životě jsou chvíle, kdy člověku nezbývá nic jiného než čekat. Modlit se a čekat. Takový čas nastal apoštolům po Kristově Nanebevstoupení. Pán je opustil – Duch Svatý ještě nepřišel. A Pán Ježíš jim pro tuto dobu dokonce modlitbu nařizuje jako jediný účinný prostředek, protože nic jiného se ani dělat nedá. Jakákoliv jiná činnost, stejně nebude nic platná.

My už tuto zkušenost nemáme, ale staří římští mořeplavci pro stav bezvětří měli zvláštní slovo – malacia. Zajímavé je, že v něm slyšíme i naše české slovo malátný. Malacia bychom mohli přeložit jako bezvětří, ale i jako ochablost.

Co to znamená? Plachetnice stojí na moři. Plachty visí, lana ochabla, loď se nehýbe. Slunce pálí. Voda v sudech klesá. A nikam se nepluje. Čeká se a čeká. Buďto přijde vítr nebo jistá smrt. V bouři člověk alespoň bojuje, v krvi adrenalin, za krátký čas je po všem. V bezvětří přichází smrt v daleko krutější podobě – ochablost, beznaděj, zoufalství.

Píše se rok Páně 1519. Portugalský mořeplavec Ferdinand Magellan – muž, jehož výprava poprvé obeplula svět a dokázala, že země je kulatá, vyplouvá s pěti loděmi a dvěma sty šedesáti muži ze Sevilly, pod praporem Panny Marie, jako věrný katolík. – . Hledá cestu na západ k Ostrovům koření. Nikdo jiný před ním cestu nenašel.

A tu, u břehů Afriky u Sierry Leone, pod žhavým rovníkovým sluncem, vítr utichl.

Plachty splaskly. Lana ochabla. Lodě stály. Stály den, dva, celý týden. Celkem dvacet dní trvalo to bezvětří. Za celou tu dobu lodě upluly devět námořních mil – tolik, co dnes ujede člověk autem za deset minut.

Posádka začala reptat. Žízeň, hlad, kurděje. Někteří námořníci začali kout vzpouru – několik za to později skončilo v okovech, jiní na popravišti.

A Magellan? Víme z deníků jeho výpravy, že na lodích se konaly denní modlitby a bohoslužby. V čase nebezpečí dával vyvěšovat obraz Panny Marie a posádka se modlila.

A vítr přišel. Magellan plul dál. Proplul průlivem, který nese jeho jméno. Přeplul Tichý oceán. Sám padl na Filipínách – ale jeho výprava pokračovala. A v září 1522 se jediná z jeho lodí, „Victoria“ (pojmenována podle kaple Panny Marie Vítězné), vrátila do Sevilly s osmnácti vyhublými muži. Tak, drazí, poprvé v dějinách lidstva obeplula loď zeměkouli. Začalo to dvaceti dny bezvětří. A modlitbou na palubě.

V tropickém pásu okolo rovníku existuje oblast, kterou námořníci nazývají Doldrums – pás rovníkového bezvětří. Tam mohly plachetnice stát celé týdny. Magellan, Kolumbus, Vasco da Gama, Walter Raleigh – všichni tím prošli. Někteří přežili, jiní ne. Raleigh tam strávil čtyřicet dní a polovinu mužstva pohřbil do moře.

A co dělali katoličtí námořníci, když uvízli v Doldrums?

Modlili se. Kapitán svolával posádku na palubu. Modlili se růžence, hodinky a pobožnosti pod plachtami; mše svaté mohly být až při zakotvení na pobřeží. Slibovali pouti – do Compostely, do Lorety, do Říma – pokud Pán pošle vítr.

Stavěli Pannu Marii na příď lodi. Sošku Stella Maris – Hvězdy mořské. Té, která sama nebyla námořnicí, ale která stála na lodi Církve v hořejší síni Jeruzaléma a učila apoštoly čekat na Ducha Svatého.

Čistili lana, plachty, palubu. Aby loď byla připravena, až vítr přijde, ovšem mnohem více, aby nemalomyslněli, aby se nepomátli.

Bratři a sestry, to je přesně obraz apoštolů ve večeřadle po Nanebevstoupení. Čekají, modlí se, a pak?! Desátého dne – přichází vítr. „A tu se náhle objevil zvuk z nebe, jako když se žene silný vítr.“ (Sk 2,2) Plachty Církve se naplnily. Loď se vydala na cestu – až do nejzazších končin země.

A co my? Žijeme v podivné době. V době, která je bez ducha. Nikdy v dějinách lidstva nebylo tolik slov, tolik knih, tolik obrazů, tolik hluku – a tak málo Ducha. Čím více počítačů, umělé inteligence, tím méně ducha. Naše doba je jedna velká malacia. Pás duchovního bezvětří, kde lidstvo stojí a duchovně se nikam nehýbe. Také my křesťané jsme malátní. Naše modlitba je malátná. Naše víra je malátná. Sedíme na palubě Církve a čekáme – ne na vítr Ducha, ale kdy už skončí mše, aby přišla nějaká zábava …

Apoštolové se neúnavně modlí. V modlitbách se střídají dnem i nocí. I my bychom tak měli konat. Ale upřímně. Nemodlíme se. Anebo se modlíme a srdce nám utíká pryč – do práce, do telefonu, do starostí, do televize. Plachty visí. Plamen v srdci uhasl. Malacia.

Drazí, tento týden máme úkol. Tento týden je týden mezi Nanebevstoupením a Letnicemi. Týden, kdy se Církev modlí. Papež Lev XIII. blahé paměti napsal: Proto nařizujeme a přikazujeme, aby se v celé katolické církvi, v tomto roce i v každém následujícím roce, konala před svátkem Svatodušní neděle novéna ve všech farních kostelech a také, pokud to místní ordináři uznají za vhodné, v dalších kostelech a kaplích.

Drazí bratři a sestry, naučme se rádi modlit. Lidí, jejichž srdce rádo tíhne k modlitbě je málo. Učme se rádi modlit. Pán nás nenechá v bezvětří. Tak jako neopustil Magellana, neopustí ani nás. Vítr přijde. Letnice přijdou. Osobnosti povstanou. Duch Boží bude vát světem. Ale ne jinak než skrze srdce, která se ráda modlí.

Amen.

Máme se modlit a vzývat Ducha svatého, neboť každý z nás velmi potřebuje jeho ochranu a jeho pomoc. Čím více je člověk chudý moudrostí, slabý silou, sklíčený trápením a náchylný k hříchu, tím spíše se má utíkat k Tomu, který je nikdy neutuchajícím Pramenem světla, síly, útěchy a svatosti.

…

Proto stanovujeme a nařizujeme, aby se v celé katolické Církvi v tomto roce a v každém následujícím roce před nedělí svatodušní konala novéna ve všech farních kostelích a, považují-li to místní ordináři za vhodné, i v ostatních kostelích a kaplích.

— Lev XIII.Divinum Illud Munus (9. května 1897)

Sedmý den – čtvrtek

Uzdrav naše rány,
obnov naše síly;
na naši vyprahlost vylij svou rosu,
smyj poskvrny vin.

Dar rady

Dar rady obdarovává duši nadpřirozenou rozvážností, jež jí umožňuje soudit pohotově a správně, co se má učinit, zvláště v obtížných okolnostech. Rada uplatňuje zásady poskytované uměním a rozumem na nesčetné konkrétní případy, s nimiž se setkáváme v denní povinnosti rodičů, učitelů, veřejných činitelů a křesťanů. Rada je nadpřirozený zdravý rozum, drahocenný poklad na cestě ke spáse. „Nade vším pak se modli k Nejvyššímu, aby řídil tvou cestu v pravdě.“

Modlitba

Přijď, ó Duchu rady, pomáhej mi a veď mě na všech mých cestách, abych vždy konal Tvou svatou vůli. Nakloň mé srdce k tomu, co je dobré, odvrať je od všeho zlého a veď mě přímou cestou Tvých přikázání k onomu cíli věčného života, po kterém toužím. Amen.

Otče náš a Zdrávas Maria JEDNOU. Sláva Otci SEDMKRÁT.

Akt zasvěcení Duchu svatému

(Recituje se každý den novény.)

Na svých kolenou | před nesmírným zástupem nebeských svědků | obětuji sebe sama, s duší i tělem | Tobě, věčný Duchu Boží. | Klaním se jasu Tvé čistoty | neomylné pronikavosti Tvé spravedlnosti | a moci Tvé lásky. | Ty jsi silou | a světlem mé duše. | V Tobě žiji, hýbám se a jsem. | Toužím Tě nikdy nezarmoutit | nevěrností Tvé milosti | a prosím z celého srdce, | abych byl uchráněn i sebemenšího hříchu proti Tobě. | Milosrdně střež každou mou myšlenku | a dej, ať vždy bdím nad Tvým světlem | a naslouchám Tvému hlasu | a následuji Tvá milostivá vnuknutí. | Lnu k Tobě | a odevzdávám se Tobě | a prosím Tě | pro Tvé milosrdenství, | abys nade mnou bděl v mé slabosti. | Drže probodené nohy Ježíšovy | a hledě na jeho pět ran | a důvěřuje v jeho předrahou Krev | a klaně se otevřenému boku a probodenému Srdci | úpěnlivě Tě prosím, | přeúctyhodný Duchu, | pomocníku mé slabosti, | abys mě tak uchoval ve své milosti, | abych nikdy nezhřešil proti Tobě. | Dej mi milost, | ó Duchu svatý, | Duchu Otce i Syna, | abych Ti říkal vždy a všude: | „Mluv, Pane | neboť Tvůj služebník slyší.“ Amen.

Modlitba o sedm darů Ducha svatého

(Recituje se každý den novény.)

Pane Ježíši Kriste, | který jsi před svým vstoupením na nebesa | slíbil seslat Ducha svatého, | aby dokonal Tvé dílo | v duších Tvých apoštolů a učedníků, | rač i mně udělit téhož svatého Ducha, | aby zdokonalil v mé duši | dílo Tvé milosti a Tvé lásky. | Uděl mi Ducha moudrosti, | abych pohrdal pomíjejícími věcmi tohoto světa | a toužil jen po věcech, | které jsou věčné; | Ducha rozumu, | aby osvítil mou mysl | světlem Tvé božské pravdy; | Ducha rady, | abych vždy volil | nejjistější cestu, jak se líbit Bohu a získat nebe; | Ducha síly, | abych s Tebou nesl svůj kříž | a abych s odvahou přemáhal | všechny překážky, které se staví v cestu mému spasení; | Ducha umění, | abych poznával Boha a poznával sám sebe | a rostl v dokonalosti vědy svatých; | Ducha zbožnosti, | abych nacházel službu Boží sladkou a milou; | Ducha bázně Boží, | abych byl naplněn láskyplnou úctou k Bohu a hrozil se Ho jakýmkoli způsobem urazit. | Označ mě, milý Pane, | znamením Tvých pravých učedníků | a oživuj mě ve všem Tvým Duchem. | Amen.