Zlatá moudrost svatého Tomáše: encyklika Aeterni Patris má 147 let

Čtvrtého srpna 1879, v druhém roce svého pontifikátu, podepsal Lev XIII. encykliku Aeterni Patris — „Jednorozený Syn věčného Otce”. Podtitul zní o obnově křesťanské filosofie. Dnes je to sto čtyřicet sedm let.

Na první pohled je to dokument pro odborníky: papež píše biskupům o tom, jak se má na katolických školách učit filosofie. Kdo ale čte dál než titul, najde text s docela ostrým praktickým hrotem. Lev XIII. totiž tvrdí, že za rozvraty veřejného i soukromého života nestojí v prvé řadě politika, nýbrž myšlenky — a že myšlenky mají svou dílnu ve školách.

Datum stojí za zmínku: 4. srpna je v kalendáři 1962 svátek sv. Dominika (III. třída, bílá) — zakladatele řádu, z něhož vzešel Tomáš Akvinský. Přesně o rok později, rovněž 4. srpna, prohlásil týž papež breve Cum hoc sit svatého Tomáše za patrona katolických škol.

Diagnóza: bludy se do států vplížily ze škol

Encyklika začíná bez okolků. Hledá se příčina dobových zel — a papež ji vidí v tom, že „zvrácené názory o věcech božských i lidských, vyšlé kdysi ze škol filosofů, se vplížily do všech vrstev státu a byly přijaty obecným souhlasem většiny”.

Proč by na tom mělo záležet? Protože podle Lva XIII. rozum vede jednání:

„Poněvadž je člověku od přirozenosti vlastní, aby se v jednání řídil rozumem, chybuje-li v něčem rozum, snadno do téže chyby sklouzne i vůle.”

Jinými slovy: omyl v hlavě se dřív nebo později projeví v tom, co lidé dělají — a když se z omylu stane veřejné mínění, projeví se to na celé společnosti. Papež si přitom nedělá iluze o všemohoucnosti filosofie. Výslovně říká, že filosofii nepřipisuje takovou moc, aby sama vyvrátila a vykořenila všechny bludy; obrácení myslí je dílo Boží. Ale to, co Bůh člověku dal k dispozici přirozeně, se nemá zahazovat — a nejpřednější z těchto přirozených pomůcek je právě správné užívání filosofie:

„Nadarmo nevložil Bůh do lidské mysli světlo rozumu; a světlo víry, které k němu přistupuje, sílu rozumu tak málo hasí či zmenšuje, že ji spíše zdokonaluje, rozmnožuje a činí schopnou většího.”

To je věta, kolem které se točí celý dokument. Víra a rozum nejsou soupeři, kteří si přetahují stejné území.

K čemu je filosofie víře dobrá — tři odpovědi

Lev XIII. cituje sv. Augustina, který o rozumové vědě říká, že je tím, „čím se nejspasitelnější víra rodí, živí, brání a sílí”. Na to navazují tři konkrétní služby, které má filosofie víře prokázat.

1. Připravuje cestu k víře. Rozum sám dojde k některým pravdám, které jsou zároveň předsíní zjevení — že Bůh je, že je nejvýš dokonalý, moudrý, spravedlivý, a tedy že je sama pravda, která nemůže klamat ani být klamána. Odtud je pak rozumné přijmout, co takový Bůh zjeví. Starověcí spisovatelé proto podle papeže nazývali filosofii „přípravnou výchovou ke křesťanské víře”, „předehrou a pomocí křesťanství” a „vychovatelem k evangeliu”. Kdo věří evangeliu, nevěří tedy ukvapeně, „jako by následoval chytře smyšlené báje”, ale podrobuje svůj úsudek autoritě, o níž má rozumné důvody soudit, že je Boží.

Sem patří i jeden krásný obraz, který Lev XIII. přebírá od církevních Otců: Židé při odchodu z Egypta dostali příkaz vzít s sebou zlaté a stříbrné nádoby a drahá roucha Egypťanů, aby to, co dosud sloužilo pověře, bylo napříště zasvěceno pravému Bohu. Přesně tak se má nakládat s pohanskou moudrostí. Papež cituje Augustinovu otázku: „Nevidíme snad, s kolika zlatem, stříbrem a rouchem naložen vyšel z Egypta Cyprián, přesladký učitel a přeblažený mučedník?”

2. Dělá z teologie skutečnou vědu. Aby posvátná teologie mohla mít „povahu, tvar a ráz pravé vědy”, musí umět svázat množství jednotlivých článků víry do jednoho celku — každý na svém místě, každý ze svých vlastních principů, a celek tak, aby se části navzájem podpíraly. Bez filosofického nástroje zůstane z teologie jen výčet pravd vedle sebe.

3. Brání víru. Tady má encyklika svou nejcitovanější metaforu, převzatou od Klementa Alexandrijského: sama nauka Spasitele je dokonalá a nic jí nechybí; řecká filosofie ji nečiní pravdivější — ale tím, že oslabuje námitky sofistů, je právem nazývána přiléhavým plotem a ochranným valem vinice. Nepřátelé si zbraně půjčují od filosofů; obránci víry mají tedy sáhnout do téže zbrojnice. Lev XIII. to podává skoro sportovně: je to vítězství víry, když se protivníkovy zbraně obrátí proti němu — jako když David srazil Goliáše jeho vlastním mečem.

„Víra rozum neponižuje”

Papež si je vědom námitky, kterou dodnes slyší každý věřící student: rozum prý přijetím autority ztrácí důstojnost a svobodu. Odpovídá na to jednou z nejsvěžejších pasáží celého textu.

Lidská mysl je uzavřená v úzkých mezích, mýlí se a mnoho neví; víra, která se opírá o Boží autoritu, „bloudění nezná”. Ten, kdo ke studiu filosofie připojí poslušnost víře, filosofuje nejlépe, jak se dá — protože jas Božích pravd přijatých do mysli rozumu pomáhá, a nejenže mu nic neubírá na důstojnosti, ale přidává mu na ušlechtilosti, bystrosti a pevnosti. Lev XIII. tu opakuje formuli právě skončeného I. vatikánského koncilu: „Víra osvobozuje rozum od bludů, chrání jej a vybavuje mnohostranným poznáním.”

A dodává obraz, který stojí za zapamatování: uprostřed vln bludu zazáří svatá víra „jako přátelská hvězda” a bez jakékoli obavy z bloudění ukazuje přístav pravdy.

Rychlé dějiny: od apologetů k Augustinovi a scholastikům

Zhruba třetina encykliky je dějepis. Pointa je jednoduchá: není to novinka. Antičtí filosofové bez víry se rozešli v základních otázkách — o Bohu, o původu světa, o původu zla, o posledním cíli člověka. Naproti tomu Otcové a učitelé Církve knihy pohanských filosofů četli, porovnávali je se zjevením, „co bylo pravdivé a moudré, podrželi a ostatní opravili nebo odmítli”.

Lev XIII. jmenuje řadu: Justin, Kvadrát, Aristides, Athenagoras, Irenej, Klement Alexandrijský, Órigenés (o němž otevřeně poznamenává, že jeho dílo v dochované podobě není zcela prosté omylů), Tertulián, Arnobius, Laktancius, Atanáš, Zlatoústý, Basil a oba Řehořové. Vrchol je ale u Augustina, o němž píše, že „jako by ostatním vyrval palmu”: žádnou oblast filosofie neponechal nedotčenou. Na Východě jde v jeho stopách Jan Damašský, na Západě Boëthius a Anselm.

Pak přijdou scholastici. Jejich práci popisuje papež slovy svého předchůdce Sixta V.: bohatou žeň roztroušenou po objemných spisech Otců pečlivě sesbírali, protřídili a uložili na jedno místo — a tuto stavbu vyzdobili zvlášť dva učitelé, „andělský sv. Tomáš a serafínský sv. Bonaventura”. Sixtus V. při tom vypočítává, čím je scholastická teologie tak nepříjemná nepřátelům pravdy: „těsná souvislost příčiny a účinku, uspořádání jako v seřazeném vojsku, jasné definice a rozlišení, síla důkazu a bystré rozpravy”.

Proč zrovna Tomáš

Mezi scholastiky pak podle Lva XIII. vyniká jako kníže a mistr Tomáš Akvinský. Papež uvádí několik důvodů a všechny stojí za převyprávění, protože z nich je vidět, co si od Tomáše slibuje.

• Souhrn, ne originalita. Nauky předchůdců „jako roztroušené údy jednoho těla” Tomáš sebral, spojil, uspořádal a doplnil. Kajetán o tom poznamenal, že „protože nejvíc ctil staré učitele Církve, zdá se, že jistým způsobem zdědil rozum jich všech”.
• Úplnost. Není části filosofie, které by se Tomáš nedotkl: pravidla usuzování, Bůh a netělesné bytosti, člověk a smyslové věci, lidské jednání a jeho principy.
• Zbraně do budoucna. Tomáš prý sám porazil bludy své doby a přichystal nepřemožitelné zbraně proti těm, které se teprve objeví. To je jeden z hlavních důvodů, proč ho papež v roce 1879 vytahuje: nejde o starožitnost, ale o funkční nástroj.
• Čisté rozlišení víry a rozumu. Tomáš je od sebe „náležitě rozlišil, a přece je přátelsky spojil”, takže hájil práva obou:

„Rozum, vznesený na Tomášových křídlech k vrcholu, jakého člověk může dosáhnout, se sotva může povznést výš — a víra by od rozumu stěží mohla čekat více nebo silnějších pomůcek, než jakých se jí už skrze Tomáše dostalo.”

K tomu papež řadí svědectví: řeholní řády, které svým členům přikázaly držet se Tomáše (dominikáni, ale i benediktini, karmelitáni, augustiniáni, jezuité); staré univerzity od Paříže a Salamanky po Boloňu a Coimbru; celou řadu papežů — mimo jiné Inocence VI., podle nějž Tomášovo učení „má přede všemi ostatními, vyjma knih kanonických, přesnost slov, správný způsob výkladu a pravdivost vět, takže kdo se ho držel, nebyl nikdy shledán uchýlivším se ze stezky pravdy; a kdo je napadl, byl vždy podezřelý z bludu”.

A pak dvě věci, které si čtenář zapamatuje, i kdyby zapomněl vše ostatní. První: otcové tridentského koncilu dali uprostřed jednacího sálu položit na oltář vedle knih Písma a papežských dekretů také Tomášovu Summu — aby se z ní braly rady a důvody. Druhá je svědectví protivníků. Mezi vůdci protestantských stran se prý našli takoví, kdo otevřeně prohlašovali, že kdyby se jednou odstranilo Tomášovo učení, snadno by přemohli všechny katolické učitele a rozprášili Církev. Papež to komentuje jedinou větou:

„Marná naděje — svědectví však nikoli marné.”

Co se podle Lva XIII. pokazilo

Diagnóza úpadku má v encyklice přesné datum. „Novátorům 16. století se zalíbilo filosofovat bez jakéhokoli ohledu na víru, přičemž si navzájem udíleli plnou moc vymýšlet cokoli podle vlastní libosti a nadání.” Výsledek: filosofií se rozmnožilo přes míru, protikladné závěry i v nejdůležitějších otázkách, a od množství názorů je blízko k váhání, od váhání k pochybnosti a od pochybnosti k omylu.

Horší je ale to, co papež říká vzápětí — a míří tím dovnitř Církve: tahle záliba v novotách zasáhla i některé katolické filosofy, kteří

„odsunuli dědictví staré moudrosti a raději se pustili do stavby něčeho nového, než aby staré rozhojnili a dovršili novým” (vetera novis augere et perficere).

Ta latinská formulka se pak stala heslem celého leonského programu. Důvod, proč je to podle Lva XIII. špatný obchod, je čistě praktický: nauka, která stojí na autoritě a libovůli jednotlivých profesorů, má proměnlivý základ — a proto z ní vzejde filosofie „nikoli pevná, stálá a silná jako ona stará, nýbrž kolísavá a lehká”. Když pak neobstojí v boji, ať si nestěžuje.

Zadání — a jeho pojistka proti fanatismu

Závěr je krátký a velmi konkrétní. Papež biskupy vybízí,

„abyste k ochraně a ozdobě katolické víry, k dobru společnosti a k růstu všech věd obnovili zlatou moudrost svatého Tomáše a co nejšíře ji rozšířili.”

Hned nato ale přidává větu, kterou nadšenci rádi přeskakují — a která z Aeterni Patris dělá rozumný dokument, nikoli manifest:

„Moudrost svatého Tomáše, pravíme. Je-li totiž u scholastických učitelů něco hledáno s přílišnou jemností nebo podáno málo uváženě, něco, co se špatně snáší s ověřenými poznatky pozdější doby, nebo konečně cokoli nepravděpodobného — nemáme nikterak v úmyslu předkládat to naší době k napodobení.”

Následují tři pokyny: učitelé ať Tomášovu nauku vštěpují žákům a ukazují její pevnost; university ať ji hájí a používají k vyvracení šířících se bludů; a — pozor — ať se čerpá z jeho vlastních pramenů, případně z potůčků, o nichž panuje shoda, že z toho pramene tečou neporušené. Studenty je třeba chránit před tím, co se za tomismus jen vydává, „ve skutečnosti však vzrostlo z cizích a nezdravých vod”.

Ne, není to proti přírodním vědám

Jedna část encykliky vypadá, jako by byla psána pro dnešní diskuse. Lev XIII. předem odmítá námitku, že scholastická filosofie brzdí vědu — a argumentuje proti ní z jejích vlastních zásad. Scholastikové totiž učili, že lidský rozum dochází k poznání nehmotných věcí jedině z věcí smyslových; z toho ale sama sebou plyne povinnost přírodu pilně zkoumat. Papež se odvolává na příklad: sv. Tomáš i bl. Albert Veliký se nikdy neoddali filosofii natolik, aby nevěnovali mnoho práce poznání přírody. A dodává, že v jeho době mnozí význační profesoři fyzikálních věd otevřeně dosvědčují, že mezi jistými závěry novější fyziky a principy školy není žádný spor, který by stál za řeč.

Naopak: pouhé shromažďování faktů podle papeže nestačí. Když jsou fakta zjištěna, je třeba se povznést a ptát se po povaze věcí a po zákonech, jimiž se řídí — a k tomu je filosofická průprava neocenitelná.

Úplně na konci se text obrací k modlitbě: Tomáš prý nikdy nezačal číst ani psát, aniž si vyprosil Boží požehnání, a skromně přiznával, že co ví, přijal spíš darem než vlastní pílí. Za přímluvkyni celého podniku bere Lev XIII. Pannu Marii — Sedes Sapientiae, Stolici moudrosti — a k ní sv. Josefa a apoštoly Petra a Pavla.

Co z toho vzešlo

Aeterni Patris nezůstala na papíře; je to nejspíš nejúspěšnější „studijní” dokument moderního papežství. Během několika měsíců přišly konkrétní kroky:

• 15. října 1879 zřídil Lev XIII. listem Iampridem considerando v Římě akademii nesoucí jméno sv. Tomáše.
• 18. ledna 1880 pověřil motu propriem Placere Nobis komisi kardinálů přípravou kritického vydání Tomášových spisů — dodnes používané lvovské (leonské) edice, jejíž první svazek vyšel v červenci 1882.
• 4. srpna 1880, přesně rok po encyklice, prohlásil breve Cum hoc sit svatého Tomáše za patrona katolických universit, akademií, kolejí a škol.

Odtud vede přímá linka dál: sv. Pius X. tomistickou formaci znovu zostřil, Kodex kanonického práva z roku 1917 uložil, aby se filosofie a teologie přednášely „podle způsobu, nauky a zásad Andělského učitele” (kán. 1366 § 2), a i II. vatikánský koncil v dekretu o kněžské výchově Optatam totius (č. 16) předepsal spekulativní teologii vykládat „se sv. Tomášem jako učitelem”. Ke stému výročí encykliky se k ní vrátil Jan Pavel II. a připomněl ji znovu v encyklice Fides et ratio (1998).

A u nás? Encyklika je rodným listem českého novotomismu. K první generaci patří brněnský Josef Pospíšil (1845–1926) se svou Filosofií podle zásad sv. Tomáše Akvinského (od roku 1883). Druhá generace se soustředila kolem dominikánského učiliště v Olomouci: časopis Na hlubinu (od 1926) pro širší publikum, odborná Filosofická revue (od 1929), edice Krystal, mezinárodní tomistický sjezd roku 1932 — a především první český překlad Teologické sumy (1937–1940).

Jak to číst dnes

Kdo od Aeterni Patris čeká seznam pravd k věření, bude zklamán — encyklika žádnou novou nauku nepředkládá. Nabízí něco jiného: pracovní řád pro rozum. Tvrdí, že křesťan nemá důvod se rozumu bát, že pravda je jen jedna a nemůže si odporovat, že proto „co bojuje proti víře, bojuje stejně tak proti správnému rozumu” — a že tudíž katolický filosof porušuje zároveň víru i zákony rozumu, přijme-li závěr, o kterém ví, že odporuje zjevení.

To je celý dokument v jedné větě. Zbytek je odůvodnění a jeden konkrétní návrh, u koho se to člověk naučí nejrychleji.

---

Chcete číst dál? Připravili jsme český překlad celé encykliky — latinské znění po odstavcích s pracovním překladem a redakčními mezititulky:

→ Aeterni Patris (Lev XIII., 1879) — úplné znění

Encyklika je datována 4. srpna 1879 v Římě u sv. Petra, v druhém roce pontifikátu. Latinský originál je na vatican.va, úřední znění vyšlo v ASS 12 (1879), s. 97–115. Citace v tomto článku jsou pracovní překlady z latiny. Další dokumenty téhož papeže najdete v sérii Papežské dokumenty → Lev XIII.