Aeterni Patris

Encyklika o obnově křesťanské filosofie — Lev XIII., 4. srpna 1879. (ASS 12 [1879], s. 97–115.)

Stručně, oč jde: Druhá velká encyklika Lva XIII., vydaná v druhém roce jeho pontifikátu. Diagnóza je nečekaně politická: zla veřejného i soukromého života mají svůj původ ve špatných myšlenkách, které vyšly ze škol filosofů a přes veřejné mínění prosákly do všech vrstev společnosti. Léčba tedy musí začít tam, kde nemoc vznikla — ve výuce filosofie. Papež nejprve ukazuje, k čemu je filosofie víře dobrá (připravuje cestu k víře, dává teologii podobu vědy a slouží jako obrana proti námitkám), pak odmítá námitku, že se rozum podřízením Boží autoritě ponižuje, prochází dějiny křesťanského myšlení od apologetů přes Augustina ke scholastikům — a vrcholí u sv. Tomáše Akvinského, jehož nauku ukládá obnovit na katolických školách. Závěr má důležitou pojistku: nejde o napodobování všeho, co scholastici napsali, nýbrž o moudrost sv. Tomáše, čerpanou z jeho vlastních pramenů.

Úplné znění. Na rozdíl od delších dokumentů série je zde encyklika podána celá, bez vynechávek: latinský text po odstavcích, pod každým pracovní český překlad. Mezititulky jsou redakční (v originále nejsou), slouží jen k orientaci. Latinský originál je na vatican.va; úřední znění vyšlo v ASS 12 (1879), s. 97–115. Vatikánský přepis vznikl strojovým čtením a nese jeho stopy — zjevné překlepy jsou zde opraveny proti obvyklému znění, sporná místa ponechána tak, jak jsou tam vytištěna. Český překlad je pracovní a nezávazný, pořízen pro potřeby tohoto webu z latiny; závazné je latinské znění.

Souvislý výklad pro čtenáře, který nechce číst celý dokument, je v článku Zlatá moudrost svatého Tomáše: encyklika Aeterni Patris má 147 let.

---

LEV XIII., PAPEŽ — PATRIARCHŮM, PRIMASŮM, ARCIBISKUPŮM A BISKUPŮM CELÉHO KATOLICKÉHO SVĚTA, KTEŘÍ MAJÍ MILOST A SPOLEČENSTVÍ S APOŠTOLSKÝM STOLCEM. CTIHODNÝM BRATŘÍM POZDRAV A APOŠTOLSKÉ POŽEHNÁNÍ

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Úvod: proč papež píše o filosofii

Aeterni Patris Unigenitus Filius, qui in terris apparuit, ut humano generi salutem et divinae sapientiae lucem afferret, magnum plane ac mirabile mundo contulit beneficium, cum caelos iterum ascensurus, Apostolis praecepit, ut euntes docerent omnes gentes; Ecclesiamque a se conditam communem et supremam populorum magistram reliquit. Homines enim, quos veritas liberaverat, veritate erant conservandi: neque diu permansissent caelestium doctrinarum fructus, per quos est homini parta salus, nisi Christus Dominus erudiendis ad fidem mentibus perenne magisterium constituisset.

Jednorozený Syn věčného Otce, který se zjevil na zemi, aby lidskému pokolení přinesl spásu a světlo Boží moudrosti, prokázal světu zjevně veliké a podivuhodné dobrodiní, když — chystaje se opět vstoupit na nebesa — přikázal apoštolům, aby šli a učili všechny národy (Mt 28,19); a Církev, kterou založil, zanechal jako společnou a nejvyšší učitelku národů. Neboť lidé, které pravda osvobodila, měli být pravdou také zachováni: plody nebeského učení, jimiž je člověku získána spása, by dlouho nepřetrvaly, kdyby Kristus Pán neustanovil trvalý učitelský úřad, jenž má mysli vychovávat k víře.

Ecclesia vero divini Auctoris sui cum erecta promissis, tum imitata caritatem, sic iussa perfecit, ut hoc semper spectarit, hoc maxime voluerit, de religione praecipere et cum erroribus perpetuo dimicare. Huc sane pertinent singulorum Episcoporum vigilati labores; huc Conciliorum perlatae leges ac decreta, et maxime Romanorum Pontificum sollicitudo quotidiana, penes quos, beati Petri Apostolorum Principis in primatu successores, et ius et officium et docendi et confirmandi fratres in fide.

Církev, povzbuzena přísliby svého božského Zakladatele a napodobujíc jeho lásku, splnila jeho příkazy tak, že vždy hleděla k jednomu a především jedno chtěla: učit náboženství a ustavičně bojovat s bludy. Sem míří bdělé námahy jednotlivých biskupů; sem vydané zákony a dekrety koncilů; a především každodenní starost římských papežů, kterým jako nástupcům blaženého Petra, knížete apoštolů, v primátu náleží právo i povinnost učit a utvrzovat bratry ve víře.

Quoniam vero, Apostolo monente, per philosophiam et inanem fallaciam, Christifidelium mentes decipi solent, et fidei sinceritas in hominibus corrumpi, idcirco supremi Ecclesiae Pastores muneris sui perpetuo esse duxerunt etiam veri nominis scientiam totis viribus provehere, simulque singulari vigilantia providere, ut ad fidei catholicae normam ubique traderentur humanae disciplinae omnes, praesertim vero philosophia, a qua nimirum magna ex parte pendet ceterarum scientiarum recta ratio.

Poněvadž však — jak napomíná Apoštol — bývají mysli věřících klamány „filosofií a prázdným svodem” (Kol 2,8) a čistota víry v lidech porušována, pokládali nejvyšší pastýři Církve vždy za svou povinnost i to, aby ze všech sil podporovali vědu toho jména hodnou a zároveň se zvláštní bdělostí dbali, aby se všechny lidské nauky všude podávaly podle měřítka katolické víry — zvláště pak filosofie, na níž z velké části závisí správný postup ostatních věd.

Id ipsum et Nos inter cetera breviter monuimus, Venerabiles Fratres, cum primum Vos omnes per Litteras Encyclicas allocuti sumus; sed modo rei gravitate, et temporum conditione compellimur rursus Vobiscum agere de ineunda philosophicorum studiorum ratione, quae et bono fidei apte respondeat, et ipsi humanarum scientiarum dignitati sit consentanea.

Na totéž jsme, ctihodní bratři, mezi jiným krátce upozornili už tehdy, když jsme vás všechny poprvé oslovili encyklikou. Nyní nás však závažnost věci a stav doby nutí jednat s vámi znovu o tom, jak nastoupit ve filosofických studiích takovou cestu, která by přiměřeně odpovídala dobru víry a zároveň se srovnávala s důstojností lidských věd.

I. Diagnóza: bludy vyšly ze škol a vplížily se do států

Si quis in acerbitatem nostrorum temporum animum intendat, earumque rerum rationem, quae publice et privatim geruntur, cogitatione complectatur, is profecto comperiet, fecundam malorum causam, cum eorum quae premunt, tum eorum quae pertimescimus, in eo consistere, quod prava de divinis humanisque rebus scita, e scholis philosophorum iampridem profecta, in omnes civitatis ordines irrepserint, communi plurimorum suffragio recepta.

Kdo obrátí mysl k trpkosti naší doby a myšlenkou obsáhne způsob, jakým se odbývají věci veřejné i soukromé, ten zajisté zjistí, že plodná příčina zel — jak těch, která nás tísní, tak těch, kterých se obáváme — spočívá v tomto: zvrácené názory o věcech božských i lidských, vyšlé kdysi ze škol filosofů, se vplížily do všech vrstev státu a byly přijaty obecným souhlasem většiny.

Cum enim insitum homini natura sit, ut in agendo rationem ducem sequatur, si quid intelligentia peccat, in id et voluntas facile labitur: atque ita contingit, ut pravitas opinionum, quarum est in intelligentia sedes, in humanas actiones influat, easque pervertat. Ex adverso, si sana mens hominum fuerit, et solidis verisque principiis firmiter insistat, tum vero in publicum privatumque commodum plurima beneficia progignit.

Poněvadž je totiž člověku od přirozenosti vlastní, aby se v jednání řídil rozumem, chybuje-li v něčem rozum, snadno do téže chyby sklouzne i vůle; a tak se stává, že zvrácenost názorů, které mají sídlo v rozumu, vtéká do lidského jednání a převrací je. Naopak: je-li mysl lidí zdravá a stojí-li pevně na solidních a pravdivých zásadách, vydá to přehojné dobrodiní pro obecné i soukromé dobro.

Equidem non tantam humanae philosophiae vim et auctoritatem tribuimus, ut cunctis omnino erroribus propulsandis, vel evellendis parem esse iudicemus: sicut enim, cum primum est religio christiana constituta, per admirabile fidei lumen non persuasibilibus humanae sapientiae verbis diffusum, sed in ostensione spiritus et virtutis, orbi terrarum contigit ut primaevae dignitati restitueretur; ita etiam in praesens ab omnipotenti potissimum virtute et auxilio Dei expectandum est, ut mortalium mentes, sublatis errorum tenebris, resipiscant.

Nepřipisujeme ovšem lidské filosofii takovou sílu a autoritu, abychom ji pokládali za schopnou zahnat či vykořenit úplně všechny bludy. Jako se totiž světu dostalo návratu k prvotní důstojnosti, když bylo poprvé ustanoveno křesťanské náboženství, skrze obdivuhodné světlo víry — rozšířené „ne přesvědčivými slovy lidské moudrosti, nýbrž projevem Ducha a moci” (1 Kor 2,4) — tak i nyní je třeba očekávat především od všemohoucí síly a pomoci Boží, že se mysli smrtelníků po rozptýlení temnot bludu vzpamatují.

Sed neque spernenda, neu posthabenda sunt naturalia adiumenta, quae divinae sapientiae beneficio, fortiter suaviterque omnia disponentis, hominum generi suppetunt; quibus in adiumentis rectum philosophiae usum constat esse praecipuum. Non enim frustra rationis lumen humanae menti Deus inseruit; et tantum abest, ut superaddita fidei lux intelligentiae virtutem extinguat aut imminuat, ut potius perficiat, auctisque viribus, habilem ad maiora reddat.

Nemají se však ani zavrhovat, ani odsouvat přirozené pomůcky, jichž se lidskému pokolení dostává dobrodiním Boží moudrosti, která vše řídí mocně a laskavě; a je zřejmé, že mezi těmito pomůckami je nejpřednější správné užívání filosofie. Neboť nadarmo nevložil Bůh do lidské mysli světlo rozumu; a světlo víry, které k němu přistupuje, sílu rozumu tak málo hasí nebo zmenšuje, že ji spíše zdokonaluje, a rozmnožením sil ji činí schopnou většího.

Igitur postulat ipsius divinae Providentiae ratio, ut in revocandis ad fidem et ad salutem populis etiam ab humana scientia praesidium quaeratur: quam industriam, probabilem ac sapientem, in more positam fuisse praeclarissimorum Ecclesiae Patrum, antiquitatis monumenta testantur. Illi scilicet neque paucas, neque tenues rationi partes dare consueverunt, quas omnes perbreviter complexus est magnus Augustinus, huic scientiae tribuens illud quo fides saluberrima gignitur, nutritur, defenditur, roboratur.

Samo uspořádání Boží Prozřetelnosti tedy žádá, aby se při přivádění národů zpět k víře a ke spáse hledala opora i u lidské vědy; a starobylé památky dosvědčují, že tento chvályhodný a moudrý postup byl zvykem nejznamenitějších Otců Církve. Ti totiž nepřidělovali rozumu ani málo, ani nepatrné úlohy — a všechny je velkou zkratkou shrnul veliký Augustin, když této vědě přiznává to, „čím se nejspasitelnější víra rodí, živí, brání a sílí” (O Trojici XIV,1).

II. První služba filosofie: připravuje cestu k víře

Ac primo quidem philosophia, si rite a sapientibus usurpetur, iter ad veram fidem quodammodo sternere et munire valet, suorumque alumnorum animos ad revelationem suscipiendam convenienter praeparare: quamobrem a veteribus modo praevia ad christianam fidem institutio, modo christianismi praeludium et auxilium, modo ad Evangelium paedagogus non immerito appellata est.

Především tedy filosofie, užívají-li jí moudří správně, dokáže jistým způsobem urovnat a upevnit cestu k pravé víře a náležitě připravit mysli svých žáků k přijetí zjevení. Proto ji staří spisovatelé nazývali — a ne neprávem — hned „přípravnou výchovou ke křesťanské víře” (Klement Alexandrijský, Stromata I,16), hned „předehrou a pomocí křesťanství” (Órigenés, list Řehoři Divotvůrci), hned „vychovatelem k evangeliu” (Stromata I,5; VII,3).

Et sane benignissimus Deus, in eo quod pertinet ad res divinas, non eas tantum veritates lumine fidei patefecit, quibus attingendis impar humana intelligentia est, sed nonnullas etiam manifestavit, rationi non omnino impervias, ut scilicet, accedente Dei auctoritate, statim et sine aliqua erroris admixtione, omnibus innotescerent.

A vskutku: přelaskavý Bůh v tom, co se týká věcí božských, neodhalil světlem víry jen ty pravdy, na něž lidský rozum nestačí, nýbrž zjevil i některé, které rozumu nejsou naprosto nepřístupné — aby totiž přistoupením Boží autority vešly ve známost všem hned a bez jakékoli příměsi omylu.

Ex quo factum est, ut quaedam vera, quae vel divinitus ad credendum proponuntur, vel cum doctrina fidei arctis quibusdam vinculis colligantur, ipsi ethnicorum sapientes, naturali tantum ratione praelucente, cognoverint, aptisque argumentis demonstraverint ac vindicaverint. Invisibilia enim ipsius, ut Apostolus inquit, a creatura mundi per ea, quae facta sunt, intellecta conspiciuntur, sempiterna quoque eius virtus et divinitas; et gentes quae legem non habent… ostendunt nihilominus opus legis scriptum in cordibus suis.

Odtud pochází, že některé pravdy — buď Bohem předložené k věření, nebo úzkými pouty spojené s naukou víry — poznali už pohanští mudrci, jimž svítil pouhý přirozený rozum, a přiléhavými důkazy je prokázali a hájili. Neboť „jeho neviditelné vlastnosti”, jak praví Apoštol, „lze od stvoření světa poznat rozumem z jeho děl, i jeho věčnou moc a božství” (Řím 1,20); a „pohané, kteří nemají Zákon… přece ukazují, že mají dílo Zákona vepsáno ve svém srdci” (Řím 2,14–15).

Haec autem vera, vel ipsis ethnicorum sapientibus explorata, vehementer est opportunum in revelatae doctrinae commodum unitatemque convertere, ut reipsa ostendatur, humanam quoque sapientiam, atque ipsum adversariorum testimonium fidei christianae suffragari. Quam agendi rationem, non recens introductam sed veterem esse constat, et sanctis Ecclesiae Patribus saepe usitatam.

Tyto pravdy, prozkoumané i samotnými pohanskými mudrci, je velmi vhodné obrátit ve prospěch a jednotu zjeveného učení, aby se skutkem ukázalo, že i lidská moudrost — ba samo svědectví protivníků — svědčí pro křesťanskou víru. A je známo, že tento postup není novinkou, nýbrž věcí starobylou a svatými Otci Církve často užívanou.

Quin etiam venerabiles isti religiosarum traditionum testes et custodes formam quamdam eius rei et prope figuram agnoscunt in Hebraeorum facto, qui Aegypto excessuri, deferre secum iussi sunt argentea atque aurea Aegyptiorum vasa cum vestibus pretiosis, ut scilicet, mutato repente usu, religioni veri Numinis ea supellex dedicaretur, quae prius ignominiosis ritibus et superstitioni inservierat.

Ba ti ctihodní svědkové a strážci náboženských tradic v tom rozpoznávají jakousi podobu a téměř předobraz ve skutku Hebrejů: ti, chystajíce se odejít z Egypta, dostali příkaz vzít s sebou stříbrné a zlaté nádoby Egypťanů spolu s drahými rouchy — aby totiž náhlou změnou užití bylo zasvěceno náboženství pravého Boha to náčiní, které dříve sloužilo hanebným obřadům a pověře.

Gregorius Neocaesariensis laudat Origenem hoc nomine, quod plura ex ethnicorum placitis ingeniose decerpta, quasi erepta hostibus tela, in patrocinium christianae sapientiae et perniciem superstitionis singulari dexteritate retorserit. Et parem disputandi morem cum Gregorius Nazianzenus, tum Gregorius Nyssenus in Basilio Magno et laudant et probant; Hieronymus vero magnopere commendat in Quadrato Apostolorum discipulo, in Aristide, in Iustino, in Irenaeo, aliisque permultis.

Řehoř Neocesarejský chválí Órigena právě proto, že mnohé, co důmyslně vybral z pohanských nauk, obrátil se zvláštní obratností — jako zbraně vyrvané nepříteli — na obranu křesťanské moudrosti a na zkázu pověry. Týž způsob rozpravy chválí a schvalují u Basila Velikého jak Řehoř Naziánský, tak Řehoř Nysský; Jeroným pak jej velmi doporučuje u Kvadráta, učedníka apoštolů, u Aristida, Justina, Ireneje a u přemnoha dalších.

Augustinus autem: Nonne aspicimus, inquit, quanto auro et argento et veste suffarcinatus exierit de Aegypto Cyprianus, doctor suavissimus et martyr beatissimus? quanto Lactantius? quanto Victorinus, Optatus, Hilarius? ut de vivis taceam, quanto innumerabiles Graeci?

Augustin pak praví: „Nevidíme snad, s kolika zlatem, stříbrem a rouchem naložen vyšel z Egypta Cyprián, přesladký učitel a přeblažený mučedník? S kolika Laktancius? S kolika Viktorinus, Optatus, Hilarius? Abych pomlčel o živých — s kolika nesčetní Řekové?” (O křesťanské nauce II,40)

Quod si vero naturalis ratio opimam hanc doctrinae segetem prius fudit, quam Christi virtute fecundaretur, multo uberiorem certe progignet, posteaquam Salvatoris gratia nativas humanae mentis facultates instauravit et auxit. Ecquis autem non videat, iter planum et facile per huiusmodi philosophandi genus ad fidem aperiri?

Jestliže tedy přirozený rozum vydal tuto bohatou žeň nauky ještě dříve, než byl zúrodněn Kristovou mocí, vydá jistě mnohem hojnější poté, co milost Spasitele přirozené schopnosti lidské mysli obnovila a rozmnožila. A kdo nevidí, že se takovým způsobem filosofování otevírá k víře cesta rovná a snadná?

III. Co rozum dokáže: že Bůh je a že zjevení je věrohodné

Non his tamen limitibus utilitas circumscribitur, quae ex illo philosophandi instituto dimanat. Et revera divinae sapientiae eloquiis graviter reprehenditur eorum hominum stultitia, qui de his quae videntur bona, non potuerunt intelligere Eum qui est; neque, operibus attendentes, agnoverunt quis esset artifex.

Užitek plynoucí z takového způsobu filosofování se však těmito hranicemi neomezuje. Slova Boží moudrosti přece tvrdě kárají pošetilost lidí, „kteří z viditelných dober nedokázali poznat toho, který jest, ani z pozorování děl nerozeznali, kdo je jejich tvůrce” (Mdr 13,1).

Igitur primo loco magnus hic et praeclarus ex humana ratione fructus capitur, quod illa Deum esse demonstret: a magnitudine enim speciei et creaturae cognoscibiliter poterit Creator horum videri. — Deinde Deum ostendit omnium perfectionum cumulo singulariter excellere, infinita in primis sapientia, quam nulla usquam res latere, et summa iustitia, quam pravus nunquam vincere possit affectus, ideoque Deum non solum veracem esse, sed ipsam etiam veritatem falli et fallere nesciam. Ex quo consequi perspicuum est, ut humana ratio plenissimam verbo Dei fidem atque auctoritatem conciliet.

Na prvním místě se tedy z lidského rozumu sklízí ten veliký a znamenitý užitek, že dokazuje Boží existenci: „z velikosti a krásy tvorů lze srovnáním poznat jejich Stvořitele” (Mdr 13,5). Dále ukazuje, že Bůh jedinečně vyniká souhrnem všech dokonalostí, a to především nekonečnou moudrostí, které se nic nikde neskryje, a nejvyšší spravedlností, kterou nemůže nikdy přemoci zvrácená náklonnost; a tedy že Bůh není jen pravdomluvný, nýbrž je sama pravda, jež nemůže být klamána ani klamat. Z toho zřejmě plyne, že lidský rozum přiznává Božímu slovu naprostou věrohodnost a autoritu.

Simili modo ratio declarat, evangelicam doctrinam mirabilibus quibusdam signis, tamquam certis certae veritatis argumentis, vel ab ipsa origine emicuisse: atque ideo omnes, qui Evangelio fidem adiungunt, non temere adiungere, tamquam doctas fabulas secutos, sed rationabili prorsus obsequio intelligentiam et iudicium suum divinae subiicere auctoritati.

Podobně rozum prohlašuje, že evangelijní učení zazářilo hned od svého počátku jistými podivuhodnými znameními jako spolehlivými důkazy spolehlivé pravdy; a že tedy všichni, kdo evangeliu věří, nevěří ukvapeně, jako by šli za „chytře smyšlenými bájemi” (2 Petr 1,16), nýbrž zcela rozumnou poslušností podřizují svůj rozum a úsudek Boží autoritě.

Illud autem non minoris pretii esse intelligitur, quod ratio in perspicuo ponat, Ecclesiam a Christo institutam (ut statuit Vaticana Synodus) ob suam admirabilem propagationem, eximiam sanctitatem et inexhaustam in omnibus locis fecunditatem, ob catholicam unitatem invictamque stabilitatem, magnum quoddam et perpetuum esse motivum credibilitatis, et divinae suae legationis testimonium irrefragabile.

A za neméně cenné se pokládá to, že rozum staví najevo, že Církev založená Kristem je — jak stanovil vatikánský sněm — pro své podivuhodné rozšíření, vynikající svatost a nevyčerpatelnou plodnost na všech místech, pro svou katolickou jednotu a nepřemoženou stálost jakýmsi velikým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným svědectvím svého božského poslání (Dei Filius, kap. 3).

IV. Druhá služba: filosofie dává teologii podobu vědy

Solidissimis ita positis fundamentis, perpetuus et multiplex adhuc requiritur philosophiae usus, ut sacra Theologia naturam, habitum, ingeniumque verae scientiae suscipiat atque induat. In hac enim nobilissima disciplinarum magnopere necesse est, ut multae ac diversae caelestium doctrinarum partes in unum veluti corpus colligantur, ut suis quaeque locis convenienter dispositae, et ex propriis principiis derivatae apto inter se nexu cohaereant; demum ut omnes et singulae suis iisque invictis argumentis confirmentur.

Když jsou takto položeny nejpevnější základy, je zapotřebí ještě trvalého a mnohostranného užívání filosofie, aby posvátná teologie přijala a na sebe vzala povahu, ráz a způsob pravé vědy. V této nejušlechtilejší z nauk je totiž velmi třeba, aby se četné a rozmanité části nebeského učení sebraly jakoby v jedno tělo — aby každá byla vhodně umístěna na svém místě, odvozena z vlastních principů a s ostatními souvisela přiléhavým spojem; a konečně aby všechny i jednotlivé byly potvrzeny vlastními a nepřemožitelnými důvody.

Nec silentio praetereunda, aut minimi facienda est accuratior illa atque uberior rerum, quae creduntur, cognitio, et ipsorum fidei mysteriorum, quoad fieri potest, aliquando lucidior intelligentia, quam Augustinus aliique Patres et laudarunt et assequi studuerunt, quamque ipsa Vaticana Synodus fructuosissimam esse decrevit.

Nemá se také mlčením pomíjet ani podceňovat ono přesnější a hojnější poznání věcí, kterým se věří, a pokud možno i jasnější porozumění samotným tajemstvím víry — porozumění, které Augustin a další Otcové chválili a snažili se ho dosáhnout a které sám vatikánský sněm prohlásil za nanejvýš plodné.

Eam siquidem cognitionem et intelligentiam plenius et facilius certe illi consecuntur, qui cum integritate vitae fideique studio ingenium coniungunt philosophicis disciplinis expolitum, praesertim cum eadem Synodus Vaticana doceat, eiusmodi sacrorum dogmatum intelligentiam tum ex eorum, quae naturaliter cognoscuntur, analogia, tum e mysteriorum ipsorum nexu inter se et cum fine hominis ultimo peti oportere.

Toho poznání a porozumění dosáhnou plněji a snáze ti, kdo k bezúhonnosti života a horlivosti ve víře připojí ducha vybroušeného filosofickými naukami — zvláště když týž vatikánský sněm učí, že se takové porozumění posvátným článkům víry má hledat jednak z obdoby s tím, co poznáváme přirozeně, jednak ze souvislosti tajemství mezi sebou navzájem i s posledním cílem člověka (Dei Filius, kap. 4).

V. Třetí služba: filosofie jako obrana víry

Postremo hoc quoque ad disciplinas philosophicas pertinet, veritates divinitus traditas religiose tueri, et iis qui oppugnare audeant resistere. Quam ad rem, magna est philosophiae laus, quod fidei propugnaculum ac veluti firmum religionis munimentum habeatur.

Konečně i to náleží filosofickým naukám: svědomitě hájit Bohem předané pravdy a klást odpor těm, kdo je troufají napadat. V tom je veliká chvála filosofie, že je pokládána za baštu víry a jakoby za pevné opevnění náboženství.

Est quidem, sicut Clemens Alexandrinus testatur, per se perfecta et nullius indiga Servatoris doctrina, cum sit Dei virtus et sapientia. Accedens autem graeca philosophia veritatem non fecit potentiorem; sed cum debiles efficiat sophistarum adversus eam argumentationes, et propulset dolosas adversus veritatem insidias, dicta est vineae apta sepes et vallum.

Nauka Spasitele je ovšem, jak dosvědčuje Klement Alexandrijský, sama o sobě dokonalá a nic jí nechybí, neboť je Boží mocí a moudrostí. Řecká filosofie, když k ní přistoupila, pravdu mocnější neučinila; ale tím, že oslabuje námitky sofistů proti ní a odráží lstivé úklady proti pravdě, byla nazvána „přiléhavým plotem a ochranným valem vinice” (Stromata I,20).

Profecto sicut inimici catholici nominis, adversus religionem pugnaturi, bellicos apparatus plerumque a philosophica ratione mutuantur, ita divinarum scientiarum defensores plura e philosophiae penu depromunt, quibus revelata dogmata valeant propugnare. Neque mediocriter in eo triumphare fides christiana censenda est, quod adversariorum arma, humanae rationis artibus ad nocendum comparata, humana ipsa ratio potenter expediteque repellat.

A vskutku: jako si nepřátelé katolického jména, chystající se do boje proti náboženství, půjčují válečnou výzbroj většinou od filosofie, tak i obránci posvátných věd vynášejí z filosofické zásobárny mnohé, čím mohou hájit zjevené články víry. A není to malé vítězství křesťanské víry, když zbraně protivníků, zhotovené uměním lidského rozumu ke škodě, odráží mocně a rychle sám lidský rozum.

Quam speciem religiosi certaminis ab ipso gentium Apostolo usurpatam commemorat s. Hieronymus scribens ad Magnum: Ductor christiani exercitus Paulus et orator invictus, pro Christo causam agens, etiam inscriptionem fortuitam arte torquet in argumentum fidei: didicerat enim a vero David extorquere de manibus hostium gladium, et Goliath superbissimi caput proprio mucrone truncare.

Že tento způsob náboženského zápasu užíval sám Apoštol národů, připomíná sv. Jeroným v listě Magnovi: „Vůdce křesťanského vojska Pavel, nepřemožený řečník, hájící Kristovu věc, obrací uměle v důkaz víry i náhodný nápis; naučil se totiž od pravého Davida vyrvat nepřátelům meč z rukou a setnout hlavu zpupného Goliáše jeho vlastní čepelí.”

Atque ipsa Ecclesia istud a philosophia praesidium christianos doctores petere non tantum suadet, sed etiam iubet. Etenim Concilium Lateranense V posteaquam constituit, omnem assertionem veritati illuminatae fidei contrariam omnino falsam esse, eo quod verum vero minime contradicat, philosophiae doctoribus praecipit, ut in dolosis argumentis dissolvendis studiose versentur; siquidem, ut Augustinus testatur, si ratio contra divinarum Scripturarum auctoritatem redditur, quamlibet acuta sit, fallit veri similitudine; nam vera esse non potest.

A sama Církev křesťanským učitelům tuto oporu ve filosofii hledat nejen radí, nýbrž i přikazuje. Pátý lateránský koncil totiž poté, co stanovil, že „každé tvrzení odporující pravdě osvícené víry je naprosto nepravdivé, protože pravda pravdě nijak neodporuje” (bula Apostolici regiminis), přikazuje učitelům filosofie, aby se horlivě zabývali vyvracením lstivých argumentů — neboť, jak dosvědčuje Augustin, „je-li proti autoritě Božích Písem uveden nějaký důvod, ať je jakkoli bystrý, klame podobností s pravdou; pravdivý totiž být nemůže” (list 143 Marcellinovi).

VI. Meze: rozum se nesmí povyšovat nad zjevení

Verum ut pretiosis hisce, quos memoravimus, afferendis fructibus par philosophia inveniatur, omnino oportet, ut ab eo tramite nunquam deflectat, quem et veneranda Patrum antiquitas ingressa est, et Vaticana Synodus solemni auctoritatis suffragio comprobavit.

Aby se však filosofie ukázala schopnou přinášet tyto vzácné plody, jež jsme připomněli, je naprosto třeba, aby se nikdy neuchýlila ze stezky, na kterou vstoupila ctihodná starobylost Otců a kterou vatikánský sněm slavnostním rozhodnutím své autority schválil.

Scilicet cum plane compertum sit, plurimas ex ordine supernaturali veritates esse accipiendas, quae cuiuslibet ingenii longe vincunt acumen, ratio humana, propriae infirmitatis conscia, maiora se affectare ne audeat, neque easdem veritates negare, neve propria virtute metiri, neu pro lubitu interpretari; sed eas potius plena atque humili fide suscipiat, et summi honoris loco habeat, quod sibi liceat, in morem ancillae et pedissequae, familiari caelestibus doctrinis, easque aliqua ratione, Dei beneficio, attingere.

Poněvadž je totiž zcela jisté, že je nutno přijmout přemnoho pravd nadpřirozeného řádu, které daleko převyšují bystrost jakéhokoli nadání, ať se lidský rozum, vědom si vlastní slabosti, neopováží osobovat si víc, než mu náleží: ať tyto pravdy nepopírá, neměří je vlastní silou ani je nevykládá podle libosti — nýbrž ať je spíše přijímá plnou a pokornou vírou a za nejvyšší čest ať si pokládá, že smí jako služebnice a průvodkyně sloužit nebeskému učení a Božím dobrodiním se ho nějak dotknout.

In iis autem doctrinarum capitibus, quae percipere humana intelligentia naturaliter potest, aequum plane est, sua methodo, suisque principiis et argumentis uti philosophiam: non ita tamen, ut auctoritati divinae sese audacter subtrahere videatur. Imo, cum constet, ea quae revelatione innotescunt, certa veritate pollere, et quae fidei adversantur pariter cum recta ratione pugnare, noverit philosophus catholicus se fidei simul et rationis iura violaturum, si conclusionem aliquam amplectatur, quam revelatae doctrinae repugnare intellexerit.

V těch článcích nauky, které lidský rozum přirozeně poznat může, je zcela správné, aby filosofie užívala vlastní metody, vlastních zásad a důkazů — ne však tak, aby se opovážlivě vymykala Boží autoritě. Ba naopak: jelikož je jisté, že to, co se stává známým skrze zjevení, má jistou pravdivost, a že co bojuje proti víře, bojuje stejně tak proti správnému rozumu, ať katolický filosof ví, že poruší zároveň práva víry i rozumu, přijme-li nějaký závěr, o němž pochopil, že odporuje zjevenému učení.

VII. Námitka: neponižuje se rozum tím, že se podřídí?

Novimus profecto non deesse, qui facultates humanae naturae plus nimio extollentes, contendunt, hominis intelligentiam, ubi semel divinae auctoritati subiiciatur, e nativa dignitate excidere, et quodam quasi servitutis iugo demissam plurimum retardari atque impediri, quominus ad veritatis excellentiaeque fastigium progrediatur.

Víme ovšem, že nechybějí lidé, kteří přehnaně vyvyšují schopnosti lidské přirozenosti a tvrdí, že rozum člověka, jakmile se jednou podřídí Boží autoritě, pozbývá vrozené důstojnosti a že sražen jakoby jhem otroctví je velmi zdržován a bržděn v postupu k vrcholu pravdy a znamenitosti.

Sed haec plena erroris et fallaciae sunt; eoque tandem spectant, ut homines, summa cum stultitia, nec sine crimine ingrati animi, sublimiores veritates repudient, et divinum beneficium fidei, ex qua omnium bonorum fontes etiam in civilem societatem fluxere, sponte reiiciant.

To je však plné omylu a klamu a nakonec to směřuje k tomu, aby lidé s krajní pošetilostí — a ne bez viny nevděku — zavrhli vznešenější pravdy a dobrovolně odmítli Boží dar víry, z níž se prameny všeho dobra vylily i do občanské společnosti.

Etenim cum humana mens certis finibus, iisque satis angustis, conclusa teneatur, pluribus erroribus, et multarum rerum ignorationi est obnoxia. Contra fides christiana, cum Dei auctoritate nitatur, certissima est veritatis magistra; quam qui sequitur, neque errorum laqueis irretitur, neque incertarum opinionum fluctibus agitatur.

Poněvadž je totiž lidská mysl sevřena určitými, a dosti úzkými mezemi, podléhá mnoha omylům a neznalosti mnoha věcí. Naproti tomu křesťanská víra, opírající se o Boží autoritu, je nejspolehlivější učitelkou pravdy: kdo ji následuje, ani se nezaplete do osidel bludu, ani jím nezmítají vlny nejistých názorů.

Quapropter qui philosophiae studium cum obsequio fidei christianae coniungunt, ii optime philosophantur: quandoquidem divinarum veritatum splendor, animo exceptus, ipsam iuvat intelligentiam; cui non modo nihil de dignitate detrahit, sed nobilitatis, acuminis, firmitatis plurimum addit.

Proto ti, kdo studium filosofie spojují s poslušností křesťanské víře, filosofují nejlépe: jas Božích pravd, přijatý do mysli, totiž rozumu pomáhá — a nejenže mu neubírá nic na důstojnosti, nýbrž mnoho přidává na ušlechtilosti, bystrosti a pevnosti.

Cum vero ingenii aciem intendunt in refellendis sententiis, quae fidei repugnant, et in probandis, quae cum fide cohaerent, digne ac perutiliter rationem exercent: in illis enim prioribus, causas erroris deprehendunt, et argumentorum, quibus ipsae fulciuntur, vitium dignoscunt: in his autem posterioribus, rationum momentis potiuntur, quibus solide demonstrentur et cuilibet prudenti persuadeantur. Hac vero industria et exercitatione augeri mentis opes et explicari facultates qui neget, ille veri falsique discrimen nihil conducere ad profectum ingenii, absurde contendat necesse est.

Když pak zaostřují svůj důvtip na vyvracení tvrzení, která odporují víře, a na dokazování těch, která s vírou souvisejí, užívají rozumu důstojně a velmi užitečně: v prvním případě totiž odhalují příčiny bludu a rozpoznávají vadu důkazů, o něž se opírá; ve druhém se zmocňují závažných důvodů, jimiž lze věc pevně prokázat a přesvědčit každého rozumného člověka. Kdo by popíral, že se touto pílí a cvičením rozmnožuje bohatství mysli a rozvíjejí její schopnosti, musel by nesmyslně tvrdit, že rozlišování pravdy a lži nepřispívá vůbec ničím k pokroku ducha.

Merito igitur Vaticana Synodus praeclara beneficia, quae per fidem rationi praestantur, his verbis commemorat: Fides rationem ab erroribus liberat ac tuetur, eamque multiplici cognitione instruit. Atque idcirco homini, si saperet, non culpanda fides, veluti rationi et naturalibus veritatibus inimica, sed dignae potius Deo grates essent habendae, vehementerque laetandum, quod, inter multas ignorantiae causas et in mediis errorum fluctibus, sibi fides sanctissima illuxerit, quae, quasi sidus amicum, citra omnem errandi formidinem portum veritatis commonstrat.

Právem tedy vatikánský sněm připomíná znamenitá dobrodiní, kterých se rozumu dostává skrze víru, těmito slovy: „Víra rozum osvobozuje od bludů, chrání jej a vybavuje ho mnohostranným poznáním.” (Dei Filius, kap. 4) A proto by člověk, kdyby byl moudrý, neměl vinit víru jako nepřítelkyni rozumu a přirozených pravd, nýbrž by měl Bohu vzdávat náležité díky a velmi se radovat, že mezi mnohými příčinami nevědomosti a uprostřed vln bludu mu zazářila přesvatá víra, která jako přátelská hvězda ukazuje bez jakékoli obavy z bloudění přístav pravdy.

VIII. Svědectví dějin: pohanští mudrci a církevní Otcové

Quod si, Venerabiles Fratres, ad historiam philosophiae respiciatis, cuncta, quae paullo ante diximus, re ipsa comprobari intelligetis. Et sane philosophorum veterum, qui fidei beneficio caruerunt, etiam qui habebantur sapientissimi, in pluribus deterrime errarunt. Nostis enim, inter nonnulla vera, quam saepe falsa et absona, quam multa incerta et dubia tradiderint de vera divinitatis ratione, de prima rerum origine, de mundi gubernatione, de divina futurorum cognitione, de malorum causa et principio, de ultimo fine hominis, aeternaque beatitudine, de virtutibus et vitiis, aliisque doctrinis, quarum vera certaque notitia nihil magis est hominum generi necessarium.

Pohlédnete-li, ctihodní bratři, do dějin filosofie, poznáte, že se všechno, co jsme právě řekli, potvrzuje samotnou skutečností. Ze starých filosofů, kteří postrádali dobrodiní víry, se totiž i ti, kdo byli pokládáni za nejmoudřejší, v mnohém velmi těžce mýlili. Víte přece, jak často vedle několika pravd podávali věci nepravdivé a nesourodé a jak mnoho nejistého a pochybného — o pravé povaze božství, o prvním původu věcí, o řízení světa, o Božím poznání budoucího, o příčině a počátku zla, o posledním cíli člověka a věčné blaženosti, o ctnostech a nepravostech — a o dalších naukách, jejichž pravdivé a jisté poznání není lidskému pokolení nic potřebnější.

Contra vero primi Ecclesiae Patres et Doctores, qui satis intellexerant, ex divinae voluntatis consilio, restitutorem humanae etiam scientiae esse Christum, qui Dei virtus est Deique sapientia et in quo sunt omnes thesauri sapientiae et scientiae absconditi, veterum sapientum libros investigandos, eorumque sententias cum revelatis doctrinis conferendas suscepere: prudensque delectu quae in illis vere dicta et sapienter cogitata occurrerent, amplexi sunt, ceteris omnibus vel emendatis, vel reiectis.

Naproti tomu první Otcové a učitelé Církve, kteří dobře pochopili, že podle úradku Boží vůle je obnovitelem i lidské vědy Kristus — „Boží moc a Boží moudrost” (1 Kor 1,24), „v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání” (Kol 2,3) — vzali na sebe úkol prozkoumat knihy starých mudrců a porovnat jejich věty se zjeveným učením: co v nich shledali pravdivě řečeného a moudře promyšleného, to obezřetným výběrem přijali, všechno ostatní opravili nebo odmítli.

Nam providentissimus Deus, sicut ad Ecclesiae defensionem martyres fortissimos, magnae animae prodigos, contra tyrannorum saevitiem excitavit, ita philosophis falsi nominis aut haereticis viros sapientia maximos obiecit, qui revelatarum veritatum thesaurum etiam rationis humanae praesidio tuerentur.

Neboť Bůh, nejvýš prozřetelný, jako vzbudil na obranu Církve nejstatečnější mučedníky, kteří nešetřili svými velkými životy, proti ukrutnosti tyranů, tak i proti falešným filosofům a heretikům postavil muže největší moudrosti, kteří měli hájit poklad zjevených pravd i oporou lidského rozumu.

Itaque ab ipsis Ecclesiae primordiis, catholica doctrina eos nacta est adversarios multo infensissimos, qui christianorum dogmata et instituta irridentes, ponebant plures esse deos, mundi materiam principio causaque caruisse, rerumque cursum caeca quadam vi et fatali contineri necessitate, non divinae providentiae consilio administrari.

A tak už od samých počátků Církve narazila katolická nauka na krajně nepřátelské protivníky, kteří se posmívali křesťanským článkům víry i zřízením a tvrdili, že bohů je více, že hmota světa neměla počátek ani příčinu a že běh věcí je držen jakousi slepou silou a osudovou nutností, nikoli řízen úradkem Boží prozřetelnosti.

Iamvero cum his insanientis doctrinae magistris mature congressi sunt sapientes viri, quos Apologetas nominamus, qui, fide praeeunte, ab humana quoque sapientia argumenta sumpserunt, quibus constituerent, unum Deum, omni perfectionum genere praestantissimum esse colendum; res omnes e nihilo omnipotenti virtute productas, illius sapientia vigere, singulisque ad proprios fines dirigi ac moveri.

S těmito učiteli pomatené nauky se včas střetli moudří mužové, které nazýváme apologety: ti, vedeni vírou, čerpali důkazy i z lidské moudrosti, aby jimi prokázali, že se má ctít jeden Bůh, nejvýš vynikající každým druhem dokonalosti; že všechny věci byly všemohoucí mocí vyvedeny z ničeho, že jeho moudrostí trvají a že jsou jednotlivě řízeny a vedeny ke svým vlastním cílům.

Principem inter illos sibi locum vindicat s. Iustinus martyr, qui posteaquam celeberrimas graecorum Academias, quasi experiendo, lustrasset, pleno ore nonnisi ex revelatis doctrinis, ut idem ipse fatetur, veritatem hauriri posse pervidisset, illas toto animi ardore complexus, calumniis purgavit, penes Romanorum Imperatores acriter copioseque defendit, et non pauca graecorum philosophorum dicta cum eis composuit. Quod et Quadratus et Aristides, Hermias et Athenagoras per illud tempus egregie praestiterunt.

Přední místo mezi nimi si nárokuje sv. Justin mučedník. Poté, co jakoby na zkoušku prošel nejproslulejší řecké školy a plně nahlédl — jak sám přiznává —, že pravdu lze čerpat jedině ze zjeveného učení, objal je celým zápalem duše, očistil je od pomluv, ostře a obšírně je hájil před římskými císaři a nemálo výroků řeckých filosofů s nimi uvedl v soulad. Totéž v oné době znamenitě vykonali Kvadrát, Aristides, Hermias a Athenagoras.

Neque minorem in eadem causa gloriam adeptus est Irenaeus martyr invictus, Ecclesiae Lugdunensis Pontifex: qui cum strenue refutaret perversas orientalium opiniones, Gnosticorum opera per fines romani imperii disseminatas, origines haereseon singularum (auctore Hieronymo), et ex quibus philosophorum fontibus emanarint, explicavit.

Nemenší slávy v téže věci dosáhl nepřemožený mučedník Irenej, biskup církve lyonské: horlivě vyvracel zvrácené názory východních nauk, rozšířené po území římské říše přičiněním gnostiků, a — podle Jeronýma — vyložil původ jednotlivých herezí i to, z kterých filosofických pramenů vytekly.

Nemo autem non novit Clementis Alexandrini disputationes, quas idem Hieronymus sic, honoris causa, commemorat: Quid in illis indoctum? imo quid non de media philosophia est? Multa ipse quidem incredibili varietate disseruit ad condendam philosophiae historiam, ad artem dialecticam rite exercendam, ad concordiam rationis cum fide conciliandam utilissima.

Každý zná rozpravy Klementa Alexandrijského, o nichž týž Jeroným na jeho počest poznamenává: „Co je v nich neučeného? Ba co v nich není ze samého jádra filosofie?” Sám pojednal s neuvěřitelnou rozmanitostí o mnoha věcech nanejvýš užitečných pro sepsání dějin filosofie, pro řádné cvičení v dialektice a pro nalezení shody rozumu s vírou.

Hunc secutus Origenes, scholae Alexandrinae magisterio insignis, graecorum et orientalium doctrinis eruditissimus, perplura eademque laboriosa edidit volumina, divinis litteris explanandis, sacrisque dogmatibus illustrandis mirabiliter opportuna; quae licet erroribus, saltem ut nunc extant, omnino non vacent, magnam tamen complectuntur vim sententiarum, quibus naturales veritates et numero et firmitate augentur.

Po něm Órigenés, proslulý vedením alexandrijské školy a nanejvýš vzdělaný v naukách řeckých i východních, vydal přemnohé a pracné svazky, podivuhodně vhodné k výkladu Písma a k osvětlení posvátných článků víry. Ty sice — alespoň v podobě, v jaké je dnes máme — nejsou zcela prosté omylů, obsahují však velké množství myšlenek, jimiž přirozené pravdy rostou počtem i pevností.

Pugnat cum haereticis Tertullianus auctoritate sacrarum Litterarum; cum philosophis, mutato armorum genere, philosophice; hos autem tam acute et erudite convincit, ut iisdem palam fideliterque obiiciat: Neque de scientia, neque de disciplina, ut putatis, aequamur. — Arnobius etiam, vulgatis adversus gentiles libris, et Lactantius divinis praesertim Institutionibus pari eloquentia et robore dogmata ac praecepta catholicae sapientiae persuadere hominibus strenue nituntur.

Tertulián bojuje s heretiky autoritou Písma svatého; s filosofy, když změní druh zbraní, filosoficky — a usvědčuje je tak bystře a učeně, že jim otevřeně a bez obalu předhazuje: „Ani ve vědění, ani ve vzdělání si nejsme rovni, jak se domníváte.” Také Arnobius ve svých knihách proti pohanům a Laktancius zvláště v Božských naukách se stejnou výmluvností a silou usilovně snaží získat lidi pro články a příkazy katolické moudrosti.

Quae autem de anima humana, de divinis attributis, aliisque maximi momenti quaestionibus, magnus Athanasius et Chrysostomus oratorum princeps, scripta reliquerunt, ita, omnium iudicio, excellunt, ut prope nihil ad illorum subtilitatem et copiam addi posse videatur. — Et ne singulis recensendis nimii simus, summorum numero virorum quorum est mentio facta, adiungimus Basilium magnum et utrumque Gregorium, qui, cum Athenis, ex domicilio totius humanitatis, exiissent philosophiae omnis apparatu affatim instructi, quas sibi quisque doctrinae opes inflammato studio pepererat, eas ad haereticos refutandos, instituendosque christianos converterunt.

Spisy, které o lidské duši, o Božích vlastnostech a o dalších nanejvýš závažných otázkách zanechali veliký Atanáš a Zlatoústý, kníže řečníků, vynikají podle úsudku všech tak, že se zdá, že k jejich jemnosti a hojnosti nelze téměř nic přidat. A abychom nebyli zdlouhaví ve vypočítávání jednotlivců, připojujeme k počtu zmíněných velikánů Basila Velikého a oba Řehoře: ti vyšli z Atén, z domova veškeré vzdělanosti, hojně vybaveni vší filosofickou výzbrojí — a bohatství nauky, které si každý z nich zapáleným studiem získal, obrátili k vyvracení heretiků a k formování křesťanů.

Sed omnibus veluti palmam praeripuisse visus est Augustinus, qui ingenio praepotens, et sacris profanisque disciplinis ad plenum imbutus, contra omnes suae aetatis errores acerrime dimicavit fide summa, doctrina pari. Quem ille philosophiae locum non attigit; imo vero quem non diligentissime investigavit, sive cum altissima fidei mysteria et fidelibus aperiret, et contra adversariorum vesanos impetus defenderet; sive cum, Academicorum aut Manichaeorum commentis deletis, humanae scientiae fundamenta et firmitudinem in tuto collocavit, aut malorum, quibus premuntur homines, rationem et originem et causas est persecutus?

Zdá se však, že všem jakoby vyrval palmu vítězství Augustin: nadáním přemocný, plně prodchnutý naukami posvátnými i světskými, bojoval nanejvýš ostře proti všem bludům své doby s nejvyšší vírou a stejně velikou učeností. Které místo filosofie se nedotkl? Ba které nezkoumal s největší pečlivostí — ať už když věřícím otevíral nejhlubší tajemství víry a hájil je proti zběsilým útokům protivníků, nebo když po vyvrácení výmyslů akademiků a manichejců bezpečně položil základy a pevnost lidské vědy, anebo když stopoval povahu, původ a příčiny zel, jimiž jsou lidé tísněni?

Quanta de Angelis, de anima, de mente humana, de voluntate et libero arbitrio, de religione et de beata vita, de tempore et aeternitate, de ipsa quoque mutabilium corporum natura subtilissime disputavit? — Post id tempus per Orientem Ioannes Damascenus, Basilii et Gregorii Nazianzeni vestigia ingressus, per Occidentem vero Boetius et Anselmus, Augustini doctrinas professi, patrimonium philosophiae plurimum locupletarunt.

Jak nesmírně jemně pojednal o andělech, o duši, o lidské mysli, o vůli a svobodné volbě, o náboženství a blaženém životě, o čase a věčnosti, ba i o samé povaze proměnlivých těles! Po něm na Východě Jan Damašský, jenž vstoupil ve stopy Basila a Řehoře Naziánského, a na Západě Boëthius a Anselm, kteří se hlásili k Augustinovým naukám, velmi obohatili dědictví filosofie.

IX. Scholastici: sklizeň Otců uložená na jedno místo

Exinde mediae aetatis Doctores, quos Scholasticos vocant, magnae molis opus aggressi sunt, nimirum segetes doctrinae fecundas et uberes, amplissimis Sanctorum Patrum voluminibus diffusas, diligenter congerere, congestasque uno velut loco condere, in posterorum usum et commoditatem.

Poté se učitelé středověku, které nazýváme scholastiky, pustili do díla veliké tíže: totiž pečlivě sebrat plodnou a bohatou žeň nauky, roztroušenou po rozsáhlých svazcích svatých Otců, a sebranou uložit jakoby na jedno místo — pro užitek a pohodlí potomků.

Quae autem scholasticae disciplinae sit origo, indoles et excellentia, iuvat hic, Venerabiles Fratres, verbis sapientissimi viri, Praedecessoris Nostri, Sixti V, fusius aperire: „Divino Illius munere, qui solus dat spiritum scientiae et sapientiae et intellectus, quique Ecclesiam suam per saeculorum aetates, prout opus est, novis beneficiis auget, novis praesidiis instruit, inventa est a maioribus nostris sapientissimis viris Theologia scholastica, quam duo potissimum gloriosi Doctores, angelicus s. Thomas et seraphicus s. Bonaventura, clarissimi huius facultatis professores… excellenti ingenio, assiduo studio, magnis laboribus et vigiliis excoluerunt atque ornarunt, eamque optime dispositam, multisque modis praeclare explicatam posteris tradiderunt.”

Jaký je původ, povaha a znamenitost scholastické nauky, o tom je zde na místě, ctihodní bratři, promluvit obšírněji slovy nejmoudřejšího muže, Našeho předchůdce Sixta V.: „Božím darem toho, který jediný dává ducha vědění, moudrosti a rozumnosti a který svou Církev v běhu věků, jak je zapotřebí, rozmnožuje novými dobrodiními a vybavuje novými oporami, byla našimi předchůdci, muži nejmoudřejšími, nalezena scholastická teologie — kterou zvláště dva slavní učitelé, andělský sv. Tomáš a serafínský sv. Bonaventura, nejznamenitější profesoři tohoto oboru, znamenitým nadáním, vytrvalým studiem, velkými pracemi a bděními vypěstovali a ozdobili a předali potomkům nejlépe uspořádanou a mnoha způsoby skvěle vyloženou.”

„Et huius quidem tam salutaris scientiae cognitio et exercitatio, quae ab uberrimis divinarum Litterarum, summorum Pontificum, sanctorum Patrum et Conciliorum fontibus dimanat, semper certe maximum Ecclesiae adiumentum afferre potuit, sive ad Scripturas ipsas vere et sane intelligendas et interpretandas, sive ad Patres securius et utilius legendos et explicandos, sive ad varios errores et haereses detegendas et refellendas: his vero novissimis diebus, quibus iam advenerunt tempora illa periculosa ab Apostolo descripta, et homines blasphemi, superbi, seductores proficiunt in peius, errantes et alios in errorem mittentes, sane catholicae fidei dogmatibus confirmandis et haeresibus confutandis pernecessaria est.”

„A poznání i pěstování této tak spasitelné vědy, která vyvěrá z přebohatých pramenů Písma svatého, papežů, svatých Otců a koncilů, mohlo Církvi vždy přinést největší pomoc — ať už k pravdivému a zdravému chápání a výkladu samotných Písem, ať k bezpečnějšímu a užitečnějšímu čtení a vykládání Otců, ať k odhalování a vyvracení rozličných bludů a herezí. V těchto nejnovějších dnech, kdy už nastaly ony nebezpečné časy popsané Apoštolem a kdy lidé rouhaví, pyšní a svůdcové postupují k horšímu, sami bloudíce a jiné uvádějíce v blud, je pak naprosto nezbytná k utvrzení článků katolické víry a k vyvrácení herezí.” (bula Triumphantis, 1588)

Quae verba quamvis Theologiam scholasticam dumtaxat complecti videantur, tamen esse quoque de Philosophia eiusque laudibus accipienda perspicitur. Siquidem praeclarae dotes, quae Theologiam scholasticam hostibus veritatis faciunt tantopere formidolosam, nimirum, ut idem Pontifex addit, „apta illa et inter se nexa rerum et causarum cohaerentia, ille ordo et dispositio tamquam militum in pugnando instructio, illae dilucidae definitiones et distinctiones, illa argumentorum firmitas et acutissimae disputationes, quibus lux a tenebris, verum a falso distinguitur, haereticorum mendacia multis praestigiis et fallaciis involuta, tamquam veste detracta, patefiunt et denudantur” — praeclarae, inquimus, et mirabiles istae dotes unice a recto usu repetendae sunt eius philosophiae, quam magistri scholastici, data opera et sapienti consilio, in disputationibus etiam theologicis, passim usurpare consueverunt.

Ačkoli se zdá, že se tato slova týkají jen scholastické teologie, je zřejmé, že je třeba je vztáhnout i na filosofii a její chválu. Ony znamenité vlastnosti, které činí scholastickou teologii tak hrozivou nepřátelům pravdy — totiž, jak týž papež dodává, „ona přiléhavá a navzájem provázaná souvislost věcí a příčin, ono uspořádání a rozvržení jako seřazení vojáků do boje, ony jasné definice a rozlišení, ona pevnost důkazů a nanejvýš bystré rozpravy, jimiž se odlišuje světlo od temnot a pravda od lži, takže lži heretiků, zahalené mnoha kejklemi a klamy, vycházejí najevo a stojí obnaženy jako by jim byl stržen šat” — tyto znamenité a obdivuhodné vlastnosti, pravíme, plynou jedině ze správného užívání té filosofie, které scholastičtí učitelé záměrně a s moudrým rozmyslem běžně užívali i v teologických rozpravách.

Praeterea cum illud sit scholasticorum Theologorum proprium ac singulare, ut scientiam humanam ac divinam arctissimo inter se vinculo coniunxerint, profecto Theologia, in qua illi excelluerunt, non erat tantum honoris et commendationis ab opinione hominum adeptura, si mancam atque imperfectam aut levem philosophiam adhibuissent.

A poněvadž je vlastní a jedinečnou předností scholastických teologů, že spojili vědu lidskou a božskou nejtěsnějším poutem, jistě by teologie, v níž vynikli, nezískala v mínění lidí tolik cti a doporučení, kdyby byli užili filosofie kusé, nedokonalé nebo lehkovážné.

X. Mezi scholastiky vyniká Tomáš Akvinský

Iamvero inter Scholasticos Doctores, omnium princeps et magister, longe eminet Thomas Aquinas: qui, uti Caietanus animadvertit, veteres doctores sacros quia summe veneratus est, ideo intellectum omnium quodammodo sortitus est. Illorum doctrinas, velut dispersa cuiusdam corporis membra, in unum Thomas collegit et coagmentavit, miro ordine digessit, et magnis incrementis ita adauxit, ut catholicae Ecclesiae singulare praesidium et decus iure meritoque habeatur.

Mezi scholastickými učiteli daleko vyniká jako kníže a mistr všech Tomáš Akvinský: ten totiž, jak podotýká Kajetán, „protože nejvýš ctil staré posvátné učitele, jistým způsobem obdržel rozum jich všech”. Jejich nauky Tomáš sebral a spojil v jedno — jako roztroušené údy jednoho těla —, uspořádal je podivuhodným řádem a rozmnožil je tak velkými přírůstky, že je právem a zaslouženě pokládán za jedinečnou oporu a ozdobu katolické Církve.

Hic quidem ingenio docilis et acer, memoria facilis et tenax, vita integerrimus, veritatis unice amator, divina humanaque scientia praedives, Soli comparatus, orbem terrarum calore virtutum fovit, et doctrinae splendore complevit. Nulla est philosophiae pars, quam non acute simul et solide pertractarit: de legibus ratiocinandi, de Deo et incorporeis substantiis, de homine aliisque sensibilibus rebus, de humanis actibus eorumque principiis ita disputavit, ut in eo neque copiosa quaestionum seges, neque apta partium dispositio, neque optima procedendi ratio, neque principiorum firmitas aut argumentorum robur, neque dicendi perspicuitas aut proprietas, neque abstrusa quaeque explicandi facilitas desideretur.

Duchem byl vnímavý i pronikavý, pamětí pohotový a houževnatý, životem nejbezúhonnější, milovník jediné pravdy, přebohatý věděním božským i lidským — a přirovnán ke slunci zahřál svět teplem svých ctností a naplnil jej jasem svého učení. Není části filosofie, kterou by nebyl probral zároveň bystře i důkladně: o zákonech usuzování, o Bohu a nehmotných podstatách, o člověku a ostatních smyslových věcech, o lidských skutcích a jejich principech pojednal tak, že se u něho nepostrádá ani hojná žeň otázek, ani vhodné rozvržení částí, ani nejlepší způsob postupu, ani pevnost zásad či síla důkazů, ani jasnost a přesnost výrazu, ani snadnost, s jakou vykládá cokoli nesnadného.

Illud etiam accedit, quod philosophicas conclusiones angelicus Doctor speculatus est in rerum rationibus et principiis, quae quam latissime patent, et infinitarum fere veritatum semina suo velut gremio concludunt, a posterioribus magistris opportuno tempore et uberrimo cum fructu aperienda. Quam philosophandi rationem cum in erroribus refutandis pariter adhibuerit, illud a se ipse impetravit, ut et superiorum temporum errores omnes unus debellarit, et ad profligandos, qui perpetua vice in posterum exorituri sunt, arma invictissima suppeditarit.

K tomu přistupuje, že andělský učitel zkoumal filosofické závěry v důvodech a principech věcí, které mají nejširší dosah a chovají takřka ve svém klíně semena nekonečných pravd — jež mají pozdější učitelé v příhodnou dobu a s přehojným užitkem rozvíjet. A poněvadž téhož způsobu filosofování užil i při vyvracení bludů, dosáhl toho, že sám jediný přemohl všechny bludy dřívějších dob a dodal nepřemožitelné zbraně k pobití těch, které v ustavičném střídání teprve povstanou.

Praeterea rationem, ut par est, a fide apprime distinguens, utramque tamen amice consocians, utriusque tum iura conservavit, tum dignitati consuluit, ita quidem ut ratio ad humanum fastigium Thomae pennis evecta, iam fere nequeat sublimius assurgere; neque fides a ratione fere possit plura aut validiora adiumenta praestolari, quam quae iam est per Thomam consecuta.

Kromě toho rozum, jak se sluší, od víry náležitě odlišil, obojí však přátelsky spojil, a tak zachoval práva obou a dbal o důstojnost obou — a to tak, že rozum, vznesený na Tomášových křídlech k vrcholu, jehož člověk může dosáhnout, se už sotva může povznést výš; a víra by od rozumu stěží mohla čekat více nebo silnějších pomůcek, než jakých se jí už skrze Tomáše dostalo.

XI. Jak byl přijat: řehole a university

Has ob causas, doctissimi homines, superioribus praesertim aetatibus, theologiae et philosophiae laude praestantissimi, conquisitis incredibili studio Thomae voluminibus immortalibus, angelicae sapientiae eius sese non tam excolendos, quam penitus innutriendos tradiderunt. — Omnes prope conditores et legiferos Ordinum religiosorum iussisse constat sodales suos, doctrinis s. Thomae studere et religiose haerere, cauto, ne cui eorum impune liceat a vestigiis tanti viri vel minimum discedere. Ut Dominicianam familiam praetereamus, quae summo hoc magistro iure quodam suo gloriatur, ea lege teneri Benedictinos, Carmelitas, Augustinianos, Societatem Iesu, aliosque sacros Ordines complures, statuta singulorum testantur.

Z těchto důvodů se nejučenější mužové, zvláště v dřívějších dobách, vynikající chválou v teologii a filosofii, s neuvěřitelnou horlivostí sháněli po Tomášových nesmrtelných svazcích a jeho andělské moudrosti se svěřovali ne tak, aby se jí vzdělávali, jako spíš aby se jí zcela živili. Je známo, že téměř všichni zakladatelé a zákonodárci řeholních řádů přikázali svým členům studovat nauky sv. Tomáše a zbožně se jich držet, s opatřením, aby se nikdo z nich nemohl beztrestně odchýlit od stop tak velikého muže ani v nejmenším. Nemluvě o dominikánské rodině, která se tímto největším učitelem chlubí jakýmsi vlastním právem, dosvědčují stanovy jednotlivých řádů, že se touž zásadou řídí benediktini, karmelitáni, augustiniáni, Tovaryšstvo Ježíšovo a mnohé další.

Atque hoc loco magna cum voluptate provolat animus ad celeberrimas illas, quae olim in Europa floruerunt, Academias et Scholas, Parisiensem nempe, Salmantinam, Complutensem, Duacensem, Tolosanam, Lovaniensem, Patavinam, Bononiensem, Neapolitanam, Coimbricensem, aliasque permultas. Quarum Academiarum nomen aetate quodammodo crevisse, rogatasque sententias, cum graviora agerentur negotia, plurimum in omnes partes valuisse, nemo ignorat. Iamvero compertum est, in magnis illis humanae sapientiae domiciliis, tamquam in suo regno, Thomam consedisse principem; atque omnium vel doctorum vel auditorum animos miro consensu in unius angelici Doctoris magisterio et auctoritate conquievisse.

A zde s velikou radostí ulétá mysl k oněm proslulým akademiím a školám, které kdysi kvetly v Evropě: v Paříži, Salamance, Alcalá, Douai, Toulouse, Lovani, Padově, Boloni, Neapoli, Coimbře a přemnoha jiných. Nikomu není neznámo, že jméno těchto škol časem jaksi rostlo a že jejich stanoviska, na něž bylo v závažnějších věcech tázáno, měla všude velikou váhu. A je zjištěno, že v oněch velkých domovech lidské moudrosti usedl Tomáš jako vládce ve svém království a že mysli všech — učitelů i posluchačů — spočinuly v podivuhodné shodě na učitelském úřadu a autoritě jediného andělského učitele.

XII. Svědectví papežů, koncilů — a protivníků

Sed, quod pluris est, Romani Pontifices Praedecessores Nostri sapientiam Thomae Aquinatis singularibus laudum praeconiis, et testimoniis amplissimis prosecuti sunt. Nam Clemens VI, Nicolaus V, Benedictus XIII aliique testantur, admirabili eius doctrina universam Ecclesiam illustrari; s. Pius V vero fatetur eadem doctrina haereses confusas et convictas dissipari, orbemque universum a pestiferis quotidie liberari erroribus; alii cum Clemente XII uberrima bona ab eius scriptis in Ecclesiam universam dimanasse, Ipsumque eodem honore afficiendum esse affirmant, qui summis Ecclesiae doctoribus, Gregorio, Ambrosio, Augustino et Hieronymo defertur; alii tandem s. Thomam proponere non dubitarunt Academiis et magnis Lyceis exemplar et magistrum, quem tuto pede sequerentur.

Ale co je závažnější: římští papežové, Naši předchůdci, provázeli moudrost Tomáše Akvinského jedinečnými projevy chvály a nanejvýš obšírnými svědectvími. Klement VI., Mikuláš V., Benedikt XIII. a další dosvědčují, že jeho obdivuhodná nauka osvěcuje celou Církev; sv. Pius V. vyznává, že touto naukou byly hereze zmateny, usvědčeny a rozprášeny a že se celý svět denně osvobozuje od zhoubných bludů; jiní s Klementem XII. tvrdí, že se z jeho spisů rozlilo přehojné dobro na celou Církev a že mu má být prokazována táž čest jako největším učitelům Církve — Řehoři, Ambroži, Augustinovi a Jeronýmovi; jiní konečně neváhali předložit sv. Tomáše akademiím a velkým učilištím za vzor a učitele, jehož mohou bezpečně následovat.

Qua in re memoratu dignissima videntur b. Urbani V verba ad Academiam Tolosanam: Volumus et tenore praesentium vobis iniungimus, ut b. Thomae doctrinam tamquam veridicam et catholicam sectemini, eamdemque studeatis totis viribus ampliare. Urbani autem exemplum Innocentius XII in Lovaniensi studiorum Universitate, et Benedictus XIV in Collegio Dionysiano Granatensium renovarunt.

V té věci se zdají nanejvýš hodná zmínky slova bl. Urbana V. k universitě v Toulouse: „Chceme a zněním tohoto listu vám ukládáme, abyste se drželi nauky bl. Tomáše jako pravdivé a katolické a abyste se ji snažili ze všech sil rozšiřovat.” Urbanův příklad pak obnovil Inocenc XII. na universitě v Lovani a Benedikt XIV. v Dionysijské koleji v Granadě.

His vero Pontificum maximorum de Thoma Aquinate iudiciis, veluti cumulus, Innocentii VI testimonium accedat: Huius doctrina prae ceteris, excepta canonica, habet proprietatem verborum, modum dicendorum, veritatem sententiarum, ita ut numquam qui eam tenuerint, inveniatur a veritatis tramite deviasse; et qui eam impugnaverit, semper fuerit de veritate suspectus.

K těmto úsudkům nejvyšších velekněží o Tomáši Akvinském ať se jako vrchol připojí svědectví Inocence VI.: „Jeho nauka má přede všemi ostatními — vyjma knih kanonických — přesnost slov, správný způsob výkladu a pravdivost vět, takže nikdy nebyl shledán uchýlivším se ze stezky pravdy ten, kdo se jí držel; a kdo ji napadl, byl vždy podezřelý z bludu.”

Ipsa quoque Concilia Oecumenica, in quibus eminet lectus ex toto orbe terrarum flos sapientiae, singularem Thomae Aquinati honorem habere perpetuo studuerunt. In Conciliis Lugdunensi, Viennensi, Florentino, Vaticano, deliberationibus et decretis Patrum interfuisse Thomam et pene praefuisse dixeris, adversus errores Graecorum, haereticorum et rationalistarum ineluctabili vi et faustissimo exitu decertantem.

I samy ekumenické koncily, v nichž vyniká výkvět moudrosti vybraný z celého světa, se vždy snažily prokazovat Tomáši Akvinskému jedinečnou čest. O koncilech lyonském, vienneském, florentském a vatikánském bys řekl, že se Tomáš porad a dekretů otců účastnil — ba že jim téměř předsedal — a že proti bludům Řeků, heretiků a racionalistů zápasil nepřekonatelnou silou a s nejšťastnějším výsledkem.

Sed haec maxima est et Thomae propria, nec cum quopiam ex doctoribus catholicis communicata laus, quod Patres Tridentini, in ipso medio conclavi ordini habendo, una cum divinae Scripturae codicibus et Pontificum Maximorum decretis Summam Thomae Aquinatis super altari patere voluerunt, unde consilium, rationes, oracula peterentur.

Ale toto je největší chvála, Tomášovi vlastní a s žádným jiným katolickým učitelem nesdílená: že otcové tridentského koncilu chtěli, aby uprostřed jednacího sálu ležela otevřená na oltáři — spolu s knihami Písma svatého a dekrety papežů — také Summa Tomáše Akvinského, odkud by se braly rady, důvody a výroky.

Postremo haec quoque palma viro incomparabili reservata videbatur, ut ab ipsis catholici nominis adversariis obsequia, praeconia, admirationem extorqueret. Nam exploratum est, inter haereticarum factionum duces non defuisse, qui palam profiterentur, sublata semel e medio doctrina Thomae Aquinatis, se facile posse cum omnibus catholicis doctoribus subire certamen et vincere, et Ecclesiam dissipare. — Inanis quidem spes, et testimonium non inane.

Konečně se zdá, že tomuto nesrovnatelnému muži byla vyhrazena i tato palma: vynutit si poctu, chválu a obdiv od samotných protivníků katolického jména. Je totiž zjištěno, že mezi vůdci heretických stran nechyběli takoví, kteří otevřeně prohlašovali, že kdyby se jednou odstranila nauka Tomáše Akvinského, mohli by snadno podstoupit zápas se všemi katolickými učiteli, zvítězit a Církev rozprášit. Marná naděje — svědectví však nikoli marné.

XIII. Kde se stala chyba: filosofie bez ohledu na víru

His rebus et causis, Venerabiles Fratres, quoties respicimus ad bonitatem, vim praeclarasque utilitates eius disciplinae philosophicae, quam maiores nostri adamarunt, iudicamus temere esse commissum, ut eidem suus honos non semper, nec ubique permanserit: praesertim cum philosophiae scholasticae et usum diuturnum et maximorum virorum iudicium, et, quod caput est, Ecclesiae suffragium favisse constaret.

Z těchto věcí a důvodů, ctihodní bratři, kdykoli hledíme na dobrotu, sílu a znamenité užitky té filosofické nauky, kterou si naši předkové zamilovali, soudíme, že se lehkovážně připustilo, aby jí náležitá čest nezůstala vždy a všude — zvláště když je zjevné, že scholastické filosofii svědčí dlouhé užívání, úsudek největších mužů a — což je hlavní — souhlas Církve.

Atque in veteris doctrinae locum nova quaedam philosophiae ratio hac illac successit, unde non ii percepti sunt fructus optabiles ac salutares, quos Ecclesia et ipsa civilis societas maluissent. Adnitentibus enim Novatoribus saeculi XVI, placuit philosophari citra quempiam ad fidem respectum, petita dataque vicissim potestate quaelibet pro lubitu ingenioque excogitandi.

Na místo staré nauky nastoupil tu a tam jakýsi nový způsob filosofie, z něhož nevzešly ony žádoucí a spasitelné plody, jaké by si Církev i sama občanská společnost přály. Přičiněním novátorů 16. století se totiž zalíbilo filosofovat bez jakéhokoli ohledu na víru, přičemž si navzájem vyžadovali a udíleli plnou moc vymýšlet cokoli podle libosti a nadání.

Qua ex re pronum fuit, genera philosophiae plus aequo multiplicari, sententiasque diversas atque inter se pugnantes oriri etiam de iis rebus, quae sunt in humanis cognitionibus praecipuae. A multitudine sententiarum ad haesitationes dubitationesque persaepe ventum est: a dubitationibus vero in errorem quam facile mentes hominum delabantur, nemo est qui non videat.

Z toho snadno plynulo, že se druhy filosofie nad míru rozmnožily a že i o věcech v lidském poznání nejdůležitějších vznikaly rozdílné a navzájem si odporující názory. Od množství názorů se velmi často došlo k váhání a pochybnostem; a jak snadno mysli lidí sklouznou od pochybností k bludu, to vidí každý.

Hoc autem novitatis studium, cum homines imitatione trahantur, catholicorum quoque philosophorum animos visum est alicubi pervasisse; qui patrimonio antiquae sapientiae posthabito, nova moliri, quam vetera novis augere et perficere maluerunt, certe minus sapienti consilio, et non sine scientiarum detrimento.

A jelikož lidi strhává napodobování, zdá se, že tato záliba v novotách místy pronikla i do myslí katolických filosofů: ti odsunuli dědictví staré moudrosti a raději se pustili do budování něčeho nového, než aby staré rozhojnili a dovršili novým — jistě podle méně moudrého rozvážení a ne bez škody pro vědy.

Etenim multiplex haec ratio doctrinae, cum in magistrorum singulorum auctoritate arbitrioque nitatur, mutabile habet fundamentum, eaque de causa non firmam atque stabilem neque robustam, sicut veterem illam, sed nutantem et levem facit philosophiam. Cui si forte contingat, hostium impetu ferendo vix parem aliquando inveniri, eius rei agnoscat in seipsa residere causam et culpam.

Tento mnohotvárný způsob nauky totiž — poněvadž se opírá o autoritu a libovůli jednotlivých učitelů — má proměnlivý základ, a proto vytváří filosofii nikoli pevnou, stálou a silnou, jako byla ona stará, nýbrž kolísavou a lehkou. Stane-li se snad, že se někdy ukáže sotva schopnou snést nápor nepřátel, ať uzná, že příčina i vina té věci vězí v ní samé.

Quae cum dicimus, non eos profecto improbamus doctos homines atque solertes, qui industriam et eruditionem suam, ac novorum inventorum opes ad excolendam philosophiam afferunt: id enim probe intelligimus ad incrementa doctrinae pertinere. Sed magnopere cavendum est, ne illa industria atque eruditione tota aut praecipua exercitatio versetur. — Et simili modo de sacra Theologia iudicetur; quam multiplici eruditionis adiumento iuvari atque illustrari quidem placet, sed omnino necesse est, gravi Scholasticorum more tractari, ut, revelationis et rationis coniunctis in illa viribus, invictum fidei propugnaculum esse perseveret.

Když to říkáme, nekáráme ovšem učené a schopné muže, kteří do pěstování filosofie vnášejí svou píli, vzdělanost a bohatství nových objevů — dobře totiž chápeme, že to patří k růstu nauky. Je však třeba se velmi vystříhat toho, aby se v této píli a učenosti vyčerpávala celá nebo hlavní práce. A podobně je třeba soudit o posvátné teologii: rádi vidíme, že se jí dostává pomoci a osvětlení z mnohostranné erudice, ale je naprosto nutné, aby se s ní zacházelo vážným způsobem scholastiků — aby v ní spojenými silami zjevení a rozumu zůstala „nepřemoženou baštou víry”.

XIV. Obnova, která už začala

Optimo itaque consilio cultores disciplinarum philosophicarum non pauci, cum ad instaurandam utiliter philosophiam novissime animum adiecerunt, praeclaram Thomae Aquinatis doctrinam restituere, atque in pristinum decus vindicare studuerunt et student. Pari voluntate plures ex ordine Vestro, Venerabiles Fratres, eamdem alacriter viam esse ingressos, magna cum animi Nostri laetitia cognovimus.

Nemálo pěstitelů filosofických nauk se proto — a s nejlepším rozvážením — když v poslední době obrátili mysl k užitečné obnově filosofie, snažilo a snaží obnovit znamenitou nauku Tomáše Akvinského a vrátit jí dřívější lesk. S velikou radostí své duše jsme poznali, že touž cestou horlivě vykročili s obdobným úmyslem i mnozí z vašeho stavu, ctihodní bratři.

Quos cum laudamus vehementer, tum hortamur, ut in suscepto consilio permaneant: reliquos vero omnes ex Vobis singulatim monemus, nihil Nobis esse antiquius et optabilius, quam ut sapientiae rivos purissimos ex angelico Doctore iugi et praedivite vena dimanantes, studiosae iuventuti large copioseque universi praebeatis.

Velmi je chválíme a vybízíme je, aby v přijatém předsevzetí setrvali; všechny ostatní z vás pak jednotlivě upozorňujeme, že Nám není nic přednějšího a žádoucnějšího, než abyste všichni štědře a hojně podávali studující mládeži nejčistší potůčky moudrosti, prýštící z andělského učitele jako z ustavičné a přebohaté žíly.

XV. Proč na tom papeži tolik záleží

Quae autem faciunt, ut magno id studio velimus, plura sunt. — Principio quidem, cum in hac tempestate nostra, machinationibus et astu fallacis cuiusdam sapientiae, christiana fides oppugnari soleat, cuncti adolescentes, sed ii nominatim qui in Ecclesiae spem succrescunt, pollenti ac robusto doctrinae pabulo ob eam causam enutriendi sunt, ut viribus validi, et copioso armorum apparatu instructi, mature assuescant causam religionis fortiter et sapienter agere, parati semper, secundum Apostolica monita, ad satisfactionem omni poscenti rationem de ea, quae in nobis est, spe, et exhortari in doctrina sana, et eos qui contradicunt, arguere.

Důvodů, proč si to tak velmi přejeme, je několik. Především: v této naší bouři bývá křesťanská víra napadána úklady a lstí jakési klamné moudrosti, a proto je třeba všechnu mládež — a jmenovitě tu, která dorůstá jako naděje Církve — vyživovat mocným a silným pokrmem nauky, aby si pevná silou a vybavená hojnou výzbrojí včas navykla vést věc náboženství statečně a moudře; aby byla podle napomenutí Apoštola „vždy připravena obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodu naděje, kterou máme” (1 Petr 3,15), a „povzbuzovat ve zdravé nauce a usvědčovat odpůrce” (Tit 1,9).

Deinde plurimi ex iis hominibus qui, abalienato a fide animo, instituta catholica oderunt, solam sibi esse magistram ac ducem rationem profitentur. Ad hos autem sanandos, et in gratiam cum fide catholica restituendos, praeter supernaturale Dei auxilium, nihil esse opportunius arbitramur, quam solidam Patrum et Scholasticorum doctrinam, qui firmissima fidei fundamenta, divinam illius originem, certam veritatem, argumenta quibus suadetur, beneficia in humanum genus collata, perfectamque cum ratione concordiam tanta evidentia et vi commonstrant, quanta flectendis mentibus vel maxime invitis et repugnantibus abunde sufficiat.

Dále: velmi mnozí z těch lidí, kteří s myslí odcizenou víře nenávidí katolická zřízení, prohlašují, že jejich jedinou učitelkou a vůdkyní je rozum. K jejich uzdravení a k obnovení jejich smíru s katolickou vírou nepokládáme — kromě nadpřirozené Boží pomoci — za nic vhodnějšího než pevnou nauku Otců a scholastiků: ti totiž ukazují nejpevnější základy víry, její božský původ, jistou pravdivost, důvody, jimiž se doporučuje, dobrodiní prokázaná lidskému pokolení i dokonalou shodu s rozumem — a to s takovou zjevností a silou, jaká bohatě stačí k obrácení myslí i krajně nechtivých a vzpírajících se.

XVI. Užitek pro společnost, umění a vědy

Domestica vero, atque civilis ipsa societas, quae ob perversarum opinionum pestem quanto in discrimine versetur, universi perspicimus, profecto pacatior multo et securior consisteret, si in Academiis et scholis sanior traderetur, et magisterio Ecclesiae conformior doctrina, qualem Thomae Aquinatis volumina complectuntur.

Rodinná i sama občanská společnost — a všichni vidíme, v jakém nebezpečí se pro mor zvrácených názorů nachází — by jistě stála o mnoho pokojněji a bezpečněji, kdyby se na akademiích a školách podávala zdravější nauka, více odpovídající učitelskému úřadu Církve, jakou obsahují svazky Tomáše Akvinského.

Quae enim de germana ratione libertatis, hoc tempore in licentiam abeuntis, de divina cuiuslibet auctoritatis origine, de legibus earumque vi, de paterno et aequo summorum Principum imperio, de obtemperatione sublimioribus potestatibus, de mutua inter omnes caritate; quae scilicet de his rebus et aliis generis eiusdem a Thoma disputantur, maximum atque invictum robur habent ad evertenda ea iuris novi principia, quae pacato rerum ordini et publicae saluti periculosa esse dignoscuntur.

Neboť to, co Tomáš probírá o pravé povaze svobody, jež se v této době zvrhá ve zvůli, o božském původu každé autority, o zákonech a jejich síle, o otcovské a spravedlivé vládě panovníků, o poslušnosti vůči vyšším mocnostem a o vzájemné lásce mezi všemi — to vše má největší a nepřemožitelnou sílu k vyvrácení oněch zásad nového práva, o nichž se poznává, že jsou nebezpečné pokojnému řádu věcí a veřejnému blahu.

Demum cunctae humanae disciplinae spem incrementi praecipere, plurimumque sibi debent praesidium polliceri ab hac, quae Nobis est proposita, disciplinarum philosophicarum instauratione. Etenim a philosophia tamquam a moderatrice sapientia, sanam rationem rectumque modum bonae artes mutuari, ab eaque, tamquam vitae communi fonte, spiritum haurire consueverunt. Facto et constanti experientia comprobatur, artes liberales tunc maxime floruisse, cum incolumis honor et sapiens iudicium philosophiae stetit; neglectas vero et prope obliteratas iacuisse, inclinata atque erroribus vel ineptiis implicita philosophia.

Konečně všechny lidské nauky mohou od té obnovy filosofických disciplín, kterou navrhujeme, očekávat naději na růst a slibovat si velikou oporu. Vždyť svobodná umění si od filosofie jako od vládnoucí moudrosti odedávna vypůjčovala zdravý úsudek a správnou míru a z ní jako ze společného pramene života čerpala ducha. Skutkem a stálou zkušeností se potvrzuje, že svobodná umění kvetla nejvíce tehdy, když čest a moudrý úsudek filosofie stály neporušeny; a že ležela zanedbaná a téměř zapomenutá, když se filosofie naklonila a zapletla do bludů nebo nesmyslů.

Quapropter etiam physicae disciplinae quae nunc tanto sunt in pretio, et tot praeclare inventis, singularem ubique cient admirationem sui, ex restituta veterum philosophia non modo nihil detrimenti, sed plurimum praesidii sunt habiturae. Illarum enim fructuosae exercitationi et incremento non sola satis est consideratio factorum, contemplatioque naturae; sed, cum facta constiterint, altius assumendum est, et danda solerter opera naturis rerum corporearum agnoscendis, investigandisque legibus, quibus parent, et principiis, unde ordo illarum et unitas in varietate, et mutua affinitas in diversitate proficiscuntur.

Proto ani přírodní vědy, které jsou nyní v takové ceně a tolika skvělými objevy všude budí jedinečný obdiv, neutrpí z obnovené filosofie starých žádnou škodu, nýbrž z ní budou mít velikou oporu. K jejich plodnému pěstování a růstu totiž nestačí pouhé shromažďování faktů a pozorování přírody: jakmile jsou fakta zjištěna, je nutno vystoupit výš a věnovat pečlivou práci poznávání povahy tělesných věcí, zkoumání zákonů, jimž podléhají, a principů, z nichž pochází jejich řád, jednota v rozmanitosti a vzájemná spřízněnost v rozdílnosti.

XVII. Scholastika nestojí proti přírodovědě

Qua in re et illud monere iuvat, nonnisi per summam iniuriam eidem philosophiae vitio verti, quod naturalium scientiarum profectui et incremento adversetur. Cum enim Scholastici, sanctorum Patrum sententiam secuti, in Anthropologia passim tradiderint, humanam intelligentiam nonnisi ex rebus sensibilibus ad noscendas res corpore materiaque carentes evehi, sponte sua intellexerunt, nihil esse philosopho utilius, quam naturae arcana diligenter investigare, et in rerum physicarum studio diu multumque versari.

V této věci je na místě připomenout ještě jedno: jen s největší křivdou se této filosofii vytýká, že prý brání pokroku a růstu přírodních věd. Poněvadž totiž scholastikové, jdouce za míněním svatých Otců, v nauce o člověku běžně učili, že se lidský rozum povznáší k poznání věcí bez těla a hmoty jedině z věcí smyslových, sami od sebe pochopili, že pro filosofa není nic užitečnějšího než pilně zkoumat tajemství přírody a dlouho a mnoho se zabývat studiem věcí tělesných.

Quod et facto suo confirmarunt: nam s. Thomas, b. Albertus magnus, aliique Scholasticorum principes, non ita se contemplationi philosophiae dediderunt, ut non etiam multum operae in naturalium rerum cognitione collocarint: imo non pauca sunt in hoc genere dicta eorum et scita, quae recentes magistri probent, et cum veritate congruere fateantur. Praeterea, hac ipsa aetate, plures iique insignes scientiarum physicarum doctores palam aperteque testantur, inter certas ratasque recentioris Physicae conclusiones, et philosophica Scholae principia nullam veri nominis pugnam existere.

A potvrdili to i svým činem: sv. Tomáš, bl. Albert Veliký a další přední scholastikové se neoddali rozjímání filosofie natolik, aby nevěnovali mnoho práce také poznání přírody — ba nemálo je v tomto oboru jejich výroků a poznatků, které novější učitelé schvalují a uznávají za shodné s pravdou. A v této době mnozí znamenití učitelé fyzikálních věd otevřeně a veřejně dosvědčují, že mezi jistými a uznanými závěry novější fyziky a filosofickými zásadami školy neexistuje žádný spor, který by si zasloužil to jméno.

XVIII. Výzva: obnovte zlatou moudrost svatého Tomáše

Nos igitur, dum edicimus libenti gratoque animo excipiendum esse quidquid sapienter dictum, quidquid utiliter fuerit a quopiam inventum atque excogitatum, Vos omnes, Venerabiles Fratres, quam enixe hortamur, ut ad catholicae fidei tutelam et decus, ad societatis bonum, ad scientiarum omnium incrementum auream sancti Thomae sapientiam restituatis, et quam latissime propagetis.

My tedy — prohlašujíce zároveň, že se má s ochotou a vděčností přijmout vše, co kdokoli moudře řekl a užitečně vynalezl a promyslel — vás všechny, ctihodní bratři, co nejdůrazněji vybízíme, abyste k ochraně a ozdobě katolické víry, k dobru společnosti a k růstu všech věd obnovili zlatou moudrost svatého Tomáše a co nejšíře ji rozšířili.

Sapientiam sancti Thomae dicimus: si quid enim est a doctoribus Scholasticis vel nimia subtilitate quaesitum, vel parum considerate traditum, si quid cum exploratis posterioris aevi doctrinis minus cohaerens, vel denique quoquo modo non probabile, id nullo pacto in animo est aetati nostrae ad imitandum proponi.

Moudrost svatého Tomáše, pravíme. Je-li totiž u scholastických učitelů něco hledáno s přílišnou jemností nebo podáno málo uváženě, něco, co se hůře snáší s ověřenými poznatky pozdější doby, nebo konečně cokoli jakkoli nepravděpodobného — nemáme nikterak v úmyslu předkládat to naší době k napodobení.

Ceterum, doctrinam Thomae Aquinatis studeant magistri, a Vobis intelligenter lecti, in discipulorum animos insinuare; eiusque prae ceteris soliditatem atque excellentiam in perspicuo ponant. Eamdem Academiae a Vobis institutae aut instituendae illustrent ac tueantur, et ad grassantium errorum refutationem adhibeant.

Ostatně: ať se učitelé — vámi rozvážně vybraní — snaží vštěpovat nauku Tomáše Akvinského do myslí žáků a ať staví najevo její pevnost a znamenitost přede všemi ostatními. Ať ji vysvětlují a hájí akademie vámi zřízené nebo teprve zřizované a ať jí užívají k vyvracení šířících se bludů.

Ne autem supposita pro vera, neu corrupta pro sincera bibatur, providete ut sapientia Thomae ex ipsis eius fontibus hauriatur, aut saltem ex iis rivis, quos ab ipso fonte deductos, adhuc integros et illimes decurrere certa et concors doctorum hominum sententia est: sed ab iis, qui exinde fluxisse dicuntur, re autem alienis et non salubribus aquis creverunt, adolescentium animos arcendos curate.

Aby se však nepilo podvržené místo pravého a zkažené místo nefalšovaného, postarejte se, aby se Tomášova moudrost čerpala z jeho vlastních pramenů, anebo aspoň z těch potůčků, o nichž podle jisté a shodné mínění učených mužů platí, že vyvedeny ze samého pramene tečou dosud neporušené a nezkalené. Od těch, o kterých se říká, že odtud vytekly, ve skutečnosti však vzrostly z cizích a nezdravých vod, mysli mladých lidí chraňte.

XIX. Bez Boží pomoci nic

Probe autem novimus conatus Nostros irritos futuros, nisi communia coepta, Venerabiles Fratres, Ille secundet, qui Deus scientiarum in divinis eloquiis appellatur; quibus etiam monemur, omne datum optimum et omne donum perfectum desursum esse, descendens a Patre luminum. Et rursus: Si quis indiget sapientia, postulet a Deo, qui dat omnibus affluenter, et non improperat; et dabitur ei.

Dobře však víme, že Naše úsilí zůstane marné, nepodpoří-li společné dílo, ctihodní bratři, Ten, který je v Božích výrocích nazýván „Bohem vědění” (1 Sam 2,3) — jimiž jsme také napomínáni, že „každý dobrý úděl a každý dokonalý dar je shůry a sestupuje od Otce světel” (Jak 1,17). A opět: „Nedostává-li se komu moudrosti, ať ji vyprošuje od Boha, který dává všem štědře a nevyčítá; a bude mu dána.” (Jak 1,5)

Igitur hac quoque in re exempla sequamur Doctoris angelici, qui numquam se lectioni aut scriptioni dedit, nisi propitiato precibus Deo; quique candide confessus est, quidquid sciret, non tam se studio aut labore suo sibi peperisse, quam divinitus accepisse: ideoque humili et concordi obsecratione Deum simul omnes exoremus, ut in Ecclesiae filios spiritum scientiae et intellectus emittat, et aperiat eis sensum ad intelligendam sapientiam.

I v této věci tedy následujme příklad andělského učitele, který se nikdy nedal do čtení ani do psaní, aniž si modlitbou naklonil Boha a který upřímně vyznával, že cokoli ví, si nezískal ani tak vlastním studiem či prací, jako to spíše přijal od Boha. Prosme proto všichni společně pokornou a svornou prosbou Boha, aby na syny Církve seslal ducha vědění a rozumnosti a otevřel jim smysl k porozumění moudrosti.

Atque ad uberiores percipiendos divinae bonitatis fructus, etiam B. Virginis Mariae, quae sedes sapientiae appellatur, efficacissimum patrocinium apud Deum interponite; simulque deprecatores adhibete purissimum Virginis Sponsum B. Ioseph, et Petrum ac Paulum Apostolos maximos, qui orbem terrarum, impura errorum lue corruptum, veritate renovarunt, et caelestis sapientiae lumine compleverunt.

A abyste obdrželi hojnější plody Boží dobroty, vložte u Boha také nanejvýš účinnou přímluvu blahoslavené Panny Marie, která se nazývá Stolice moudrosti (Sedes Sapientiae); a za orodovníky si vezměte zároveň nejčistšího Snoubence Panny, blahoslaveného Josefa, a největší apoštoly Petra a Pavla, kteří obnovili pravdou svět zkažený nečistým morem bludů a naplnili jej světlem nebeské moudrosti.

Závěr a požehnání

Denique divini auxilii spe freti, et pastorali Vestro studio confisi, Apostolicam benedictionem, caelestium munerum auspicem et singularis Nostrae benevolentiae testem, Vobis omnibus, Venerabiles Fratres, universoque Clero et populo singulis commisso, peramanter in Domino impertimur.

Konečně, opírajíce se o naději v Boží pomoc a spoléhajíce na vaši pastýřskou horlivost, udělujeme vám všem, ctihodní bratři, i veškerému kléru a lidu jednotlivě svěřenému, s velikou láskou v Pánu apoštolské požehnání jako záruku nebeských darů a svědectví Naší zvláštní přízně.

Dáno v Římě u sv. Petra dne 4. srpna roku 1879, druhého roku Našeho pontifikátu.

LEV XIII., PAPEŽ

---

Co následovalo

Encyklika nezůstala bez pokračování. Během jediného roku po ní přišly tři konkrétní kroky:

• 15. října 1879 — list Iampridem considerando zřídil v Římě akademii nesoucí jméno sv. Tomáše Akvinského.
• 18. ledna 1880 — motu proprio Placere Nobis pověřilo komisi kardinálů přípravou kritického vydání Tomášových spisů; tato lvovská (leonská) edice vydala první svazek v červenci 1882 a pokračuje dodnes.
• 4. srpna 1880 — breve Cum hoc sit, přesně rok po encyklice, prohlásilo sv. Tomáše Akvinského patronem katolických universit, akademií, kolejí a škol.

V kalendáři 1962 připadá 4. srpen na svátek sv. Dominika, vyznavače a zakladatele řádu (III. třída, bílá) — řádu, z něhož vzešel i sv. Tomáš.