Kardinál Burke po konzistoři: „Synodalitu je třeba zastavit“ — jeho výroky v překladu

Po druhé konzistoři letošního roku a tohoto pontifikátu (26.–27. června 2026), kterou svolal papež Lev XIV., poskytl kardinál Raymond Leo Burke dva rozhovory, jež se v uplynulých dnech rozšířily napříč katolickými médii. V jednom (pro College of Cardinals Report, 28. června) formuloval tři konkrétní požadavky, které vzbudily největší ohlas: zastavit synodalitu, přehodnotit Traditionis custodes a zřídit dikasterium pro tradiční mši. Ve druhém (pro Per Mariam, s Michaelem Haynesem) se šíře rozhovořil o „synodální“ podobě konzistoře a o chystaných biskupských svěceních Kněžského bratrstva sv. Pia X.

Protože jde o věci, které se tradičního římského ritu bezprostředně dotýkají, přinášíme český překlad Burkeho vyjádření. Překlad je pracovní; závazné je původní znění, na které odkazujeme na konci.

„Synodální“ konzistoř a otázka synodality

Na otázku, co si z konzistoře odnáší, kardinál odpověděl:

„Především jsem rád, že jsme letos měli toto druhé setkání, protože to první v lednu bylo dost krátké. Když jsme my kardinálové pohromadě, je to příležitost se navzájem poznat a probrat důležité otázky týkající se Církve. V lednu i na tomto setkání zavedli takzvanou synodální formu konzistoře a musím se přiznat, že jí nejsem tak úplně přesvědčen. Klasická podoba konzistoře byla otevřenou rozpravou, při níž byli přítomni všichni kardinálové, slyšeli každého, kdo mluvil, a mohli mu odpovědět. Doufám tedy, že se tato stránka dá napravit; ale to, že se konzistoř vůbec konala a že jí papež přikládal tak velkou důležitost, pokládám za velmi pozitivní. Domnívám se však, že celá otázka synodality zůstává nevyřešena. Není jasné, co znamená, a v životě Církve rozhodně nemá žádnou historii. Je opravdu zapotřebí kritického prozkoumání toho, co se tím míní — a zda je to vůbec vhodný způsob, jak v Církvi vést konzultaci.“

Připomínka, že po lednové konzistoři řada kardinálů vůči tomuto formátu vznesla výhrady, papež však v úvodním proslovu naznačil, že takto se má postupovat i dál:

„Ano, papež na ní dost trvá; ale myslím, že zároveň ti z nás, kdo mají kritické výhrady, mu je musejí sdělit.“

K tomu, že hlavní krize v Církvi na oficiálním programu chyběly:

„Ano, program se — s výjimkou poslední části o synodalitě — zabýval téměř výhradně starostmi světa: tím, kde se lidé cítí osamělí nebo ztracení; to bylo vlastně hlavní téma konzistoře. Někteří kardinálové poukázali například na krizi Kněžského bratrstva sv. Pia X., neboť jim přišlo velmi zvláštní, že bychom to my kardinálové neměli probírat.“

Na otázku, zda papež využívá konzistoř spíše k tomu, aby se kardinálové navzájem poznali, zatímco choulostivější otázky řeší sám:

„Tak to zřejmě bylo — chce, aby konzistoř byla prostě časem, kdy kardinálové probírají určité věci. Program byl jistě velmi široký, pokud jde o starosti o svět, o stav společnosti. Ale o naši radu v oné věci [FSSPX] nežádal.“

A k riziku, že z tak široké rozpravy nevzejde žádný hmatatelný účinek pro zbytek Církve:

„Souhlasil bych s vámi. Když se my kardinálové scházíme a o něčem hovoříme, měli bychom dospět k nějakému pastoračnímu činu, k nějakému lepšímu způsobu péče o duše — a to není vždy zřejmé.“

V rozhovoru pro College of Cardinals Report pak kardinál svůj postoj k synodalitě vyhrotil do věty, která se stala titulkem napříč médii:

„Musíme trvat na tom, aby se celý ten podnik se synodalitou zastavil a aby se velmi vážně prozkoumal.“

Traditionis custodes a tradiční mše

Omezení tradiční latinské mše, zavedená motu proprio Traditionis custodes (2021), označil kardinál Burke za „pronásledování“ věřících, kteří ve starším úzu římského ritu nacházejí duchovní pokrm. Připomněl, že papežské dokumenty může jeho nástupce přehodnotit, a o tradiční mši řekl:

„Je to forma římského ritu, která se slavila po více než patnáct staletí. Je prostě tak krásná a věřící se touto formou latinského ritu duchovně sytili. Mělo by to být svobodně dovoleno.“

Tradiční mši označil za „věčné dobro v Církvi“. Zdůraznil rovněž, že se lze být plně katolíkem a přijímat svátosti podle knih z roku 1962 — a tvrdit opak je nepřijatelné.

Návrh dikasteria pro tradiční mši

Aby věřící připoutaní k tradiční liturgii měli institucionální oporu, navrhl kardinál zřídit zvláštní dikasterium v rámci Římské kurie, které by o tyto komunity a jejich přístup ke svátostem ve starším ritu pečovalo. Jde o návrh, který jde nad rámec pouhé revize Traditionis custodes: nikoli jen zmírnit omezení, nýbrž dát tradiční liturgii trvalé místo ve struktuře kurie.

Svěcení FSSPX a otázka „stavu nouze“

Druhá velká část rozhovoru pro Per Mariam se týkala tehdy chystaných biskupských svěcení Kněžského bratrstva sv. Pia X. (k nimž pak 1. července skutečně došlo, načež Řím 2. července vyhlásil exkomunikace — psali jsme zde). Na otázku, zda ještě přijde zásah Svatého stolce na poslední chvíli, nebo zda následují svěcení a poté exkomunikace, kardinál odpověděl:

„Nu, do té věci nejsem ze strany Svatého stolce vůbec zapojen. Ale zvláště z vyjádření, která Svatý otec učinil pro tisk, nemám dojem, že by k nim mělo dojít k nějakému, řekněme, výpadu na poslední chvíli. Zdá se mi — aspoň jak tomu rozumím — že přístupem je nechat je, ať to udělají. Svěcení biskupů bez papežského pověření přivodí exkomunikaci latae sententiae a tu bude muset Svatý stolec vyhlásit. Stále však doufám, že Svatý stolec pověří jednoho či dva, ba i tři kardinály, aby se setkali s kterýmikoli členy Kněžského bratrstva sv. Pia X. Pro mnohé z nich je to rovněž velmi znepokojivé, protože to vidí jako schizmatický akt; mohli by však být smířeni — a právě o to musíme usilovat.“

Ke kanonické otázce, koho se exkomunikace týká:

„To je jasné — každý, kdo se na tom aktu činně, vědomě a dobrovolně podílel. V tisku se objevila fáma, že by Svatý stolec mohl prohlásit za exkomunikované všechny členy FSSPX. Nemyslím, že se to dá udržet, protože jsem přesvědčen, že mnozí věřící, kteří jsou členy FSSPX — včetně kněží — tohoto schizmatického ducha nemají: prostě jen milují tradici staršího úzu Římského misálu. Existuje například nedávná studie doktorů Stephena Bullivanta a Stephena Cranneyho, která ukazuje, že katolíci držící se tradiční latinské mše z velké části nezpochybňují platnost Druhého vatikánského koncilu.“

A k argumentu „stavu nouze“, jímž bratrstvo svá svěcení zdůvodňuje:

„Nynější situace zajisté nepředstavuje stav nouze, neboť myšlenka za tímto argumentem je vlastně ta, že věřící ve FSSPX nemohou žít svou katolickou víru v Církvi, aniž by měli církev uvnitř Církve. Dogmatickou pravdou však je, že náš Pán přislíbil zůstat s námi v Církvi až do posledního dne. Je s námi v Církvi a my zůstáváme s ním v Církvi. I když v Církvi jsou vážné těžkosti — a jistě jsou — stojíme při našem Pánu, bojujeme a konáme svůj díl, abychom byli věrní. Ostatní je v rukou Božích. Žádná situace neospravedlňuje konat něco, co je vnitřně zlé.“

Shrnutí

Z Burkeho vyjádření vystupují tři linie. Za prvé kritika „synodální“ podoby konzistoře, která podle něj nahradila otevřenou rozpravu kardinálů řízeným jednáním u stolků a hlavní krize Církve ponechala mimo program. Za druhé trojí požadavek ve věci liturgie: zastavit a kriticky prozkoumat synodalitu, přehodnotit Traditionis custodes a zřídit pro tradiční mši vlastní dikasterium. Za třetí vyvážený postoj k FSSPX: svěcení bez papežského pověření odmítá jako schizmatický akt a „stav nouze“ jako neplatný argument, zároveň však varuje před plošným prohlášením všech členů bratrstva za exkomunikované a volá po cestě smíření.

---

Zdroje, z nichž pořízen český překlad: rozhovor Michaela Haynese s kardinálem Burkem (Per Mariam); rozhovor pro The College of Cardinals Report z 28. června 2026; zpravodajství LifeSiteNews. Překlad je pracovní; závazné je původní znění.