Víru nejde říkat pokaždé jinak: encyklika Humani generis má 76 let

Dvanáctého srpna 1950 — pozítří je tomu na den šestasedmdesát let — napsal papež Pius XII. encykliku Humani generis. Není to text proti nevěřícím. Papež ho psal svým vlastním lidem: biskupům a profesorům v seminářích.

Oč šlo? Skupina teologů tehdy chtěla vysvětlovat víru novými slovy a novými způsoby myšlení, aby byla srozumitelnější dnešnímu člověku. Papež proti tomu nic nemá — sám říká, že se výrazy dají brousit a vylepšovat. Bojí se něčeho jiného: že když se slova vymění příliš, vymění se s nimi i obsah.

Papež není proti novému bádání

Encyklika se často cituje jako zákaz. Není. Hned na začátku papež říká, že teologové mají nové názory znát, ne se jim vyhýbat — už proto, že v omylu bývá kus pravdy:

…se někdy i v samotných falešných výmyslech skrývá něco pravdivého.

Stejně tak výslovně chválí návrat k pramenům, tedy k Písmu a k církevním Otcům. Teprve na tomhle pozadí dávají smysl výtky, které přijdou potom.

Hlavní starost: dogma jako třtina ve větru

Někteří tehdy tvrdili, že tajemství víry se vlastně nikdy nedá říct přesně — že každé vyjádření je jen přibližné a časem se musí nahradit jiným. Papež odpovídá, že tohle už není cesta k relativismu; tohle je relativismus. Kdyby totiž pravdu víry šlo vyjádřit pokaždé jinak, nebyla by to táž pravda.

Nová slova podle něj bývají módní a krátkodechá — a stavět na nich dogma znamená udělat z něj něco vratkého:

…činí to ze samotného dogmatu jakoby třtinu větrem se klátící.

Jednota, která stojí na troskách

Druhé velké téma je snaha o sblížení rozdělených křesťanů. Papež ji nezavrhuje. Varuje jen před způsobem, kterému říká falešný irénismus — když se ve jménu smíru mlčí právě o tom, v čem se lidé neshodnou. Kdo odstraní i to, co Církvi dal sám Kristus, dosáhne jednoty — ale prázdné:

…když se tyto zboří, všechno se sice sjednotí, ale jen v troskách.

Encyklika se nedá „přeskočit“

Nejcitovanější je odstavec 20. Odpovídá na námitku, kterou slýcháme dodnes: že encyklika přece není neomylné vyhlášení, takže si z ní člověk může vybrat, co se mu hodí. Papež říká, že i encyklika je učení Církve a žádá si přijetí. A když papež v takovém textu záměrně rozhodne spornou věc, přestává být ta věc otevřená.

Přidává k tomu i střízlivé pozorování z dějin:

…mnohé, co bylo dříve podrobeno volné rozpravě, později už žádnou rozpravu nesnese.

Vývoj člověka: bádat se smí, Adam ale zůstává

Nejznámější — a nejčastěji překrucovaná — část se týká přírodních věd. Papež bádání o tom, že lidské tělo vzniklo z už existující živé hmoty, nezakazuje; odborníci o tom mají svobodně jednat. Trvá jen na tom, že duši tvoří Bůh přímo, a že se nemá dělat, jako by už bylo všechno dokázáno.

Hranici položil o odstavec dál, u tak zvaného polygenismu — u názoru, že lidstvo nemá jediný pár prarodičů:

…synové Církve takové svobody nepožívají.

Důvod není přírodovědný, ale věroučný. Na jediném Adamovi visí dědičný hřích — a tím i to, co vlastně Kristus vykoupil.

Proč to číst dnes

Humani generis se nečte snadno; je to varovný dopis psaný v konkrétní chvíli. Ale otázka, kterou klade, tu chvíli přežila: může se řeč víry vyměnit, aniž se vymění víra? Papežova odpověď je, že slova nejsou jen obal.

Pro čtenáře tohoto webu je tu ještě jedna souvislost. Misál z roku 1962, pochází z téhož světa jako tato encyklika — ze světa, který ještě samozřejmě počítal s tím, že liturgie i nauka mluví jednou pevnou řečí.

---

Chcete číst dál? Přeložili jsme celou encykliku do češtiny — čte se česky, latinu odkryje tlačítko nad textem:

→ Humani generis (Pius XII., 1950) — celý text

Latinské znění vyšlo v AAS 42 (1950), s. 561–578; originál je i na vatican.va. Citace v tomto článku jsou z našeho pracovního překladu; závazné je latinské znění.