Humani generis

Encyklika — Pius XII., 12. srpna 1950.

Encyklikou Humani generis zasáhl Pius XII. do zápasu, který se v katolické teologii vedl už deset let: proti nouvelle théologie, proti pokusům vyjádřit dogma pojmy nových filosofií, proti opovržení scholastikou a proti „falešnému irénismu”, který chtěl smířit rozdělené křesťany tím, že by se sporné pravdy odsunuly stranou. Podtitul říká vše: o některých mylných názorech, které hrozí podkopat základy katolické nauky.

Pro tradiční ritus i pro dnešní čtenáře je encyklika důležitá třemi věcmi. Zaprvé odstavcem 20, který stanoví, že i běžné učitelství papežů — tedy i encykliky — vyžaduje souhlas a že věc, o níž papež v encyklice záměrně rozhodne, přestává být předmětem volné teologické disputace. Zadruhé obranou osvědčené filosofie a metody sv. Tomáše jako řeči, v níž Církev své dogma vyslovuje. A zatřetí odstavci 36 a 37, které vyhradily bádání o vývoji lidského těla svobodu, ale polygenismus — nauku o více prarodičích — prohlásily za neslučitelnou s naukou o dědičném hříchu.

O tomto vydání. Zde je úplné znění encykliky, dvojjazyčně: latinský odstavec, pod ním český překlad. Latinský text je převzat z vatican.va a zkontrolován proti úřednímu znění v Acta Apostolicae Sedis — AAS 42 (1950), s. 561–578. Elektronický text na vatican.va má rozdělená slova (fide libus, facul tate, es sentiis) a v odstavci 32 mu vypadl kus věty; obojí je zde opraveno podle AAS a rozdíly jsou vyznačeny poznámkou pod čarou u příslušného místa. Český překlad je pracovní a nezávazný — pořízen pro potřeby tohoto webu z latiny; závazné je latinské znění. Číslování a mezititulky jsou redakční (v originálu nejsou), pro snazší orientaci.

Souvislý výklad pro čtenáře, který nechce číst celý dokument, je v článku Víru nejde říkat pokaždé jinak: encyklika Humani generis má 76 let.

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Text

PIUS, PAPEŽ XII.

Ctihodným bratřím patriarchům, primasům, arcibiskupům, biskupům a ostatním místním ordinářům, kteří jsou v pokoji a společenství s Apoštolským stolcem — o některých mylných názorech, které hrozí podkopat základy katolické nauky.

Ctihodní bratři, pozdrav a apoštolské požehnání.

I. Proč je zjevení mravně nutné

1.

Humani generis in rebus religiosis ac moralibus discordia et aberratio a veritate probis omnibus, imprimisque fidelibus sincerisque Ecclesiae filiis, vehementissimi doloris fons et causa semper fuere, praesertim vero hodie, cum ipsa culturae christianae principia undique offensa cernimus.

Nesvornost lidského rodu ve věcech náboženských a mravních a jeho odchýlení od pravdy byly vždy pramenem a příčinou nejprudší bolesti pro všechny počestné lidi, a především pro věřící a upřímné syny Církve — zvláště pak dnes, kdy vidíme, že jsou ze všech stran napadány samy základy křesťanské vzdělanosti.

2.

Haud mirum quidem est huiusmodi discordiam et aberrationem extra ovile Christi semper viguisse. Nam licet humana ratio, simpliciter loquendo, veram et certam cognitionem unius Dei personalis, mundum providentia sua tuentis ac gubernantis, necnon naturalis legis a Creatore nostris animis inditae, suis naturalibus viribus ac lumine assequi revera possit, nihilominus non pauca obstant quominus eadem ratio hac sua nativa facultate efficaciter fructuoseque utatur. Quae enim ad Deum pertinent et ad rationes spectant, quae inter homines Deumque intercedunt, veritates sunt rerum sensibilium ordinem omnino transcendentes, quae, cum in vitae actionem inducuntur eamque informant, sui devotionem suique abnegationem postulant. Humanus autem intellectus in talibus veritatibus acquirendis difficultate laborat tum ob sensuum imaginationisque impulsum, tum ob pravas cupiditates ex peccato originali ortas. Quo fit ut homines in rebus huiusmodi libenter sibi suadeant esse falsa vel saltem dubia, quae ipsi nolint esse vera.

Není ovšem divu, že taková nesvornost a bloudění vždy bujely mimo ovčinec Kristův. Neboť ačkoli lidský rozum, prostě řečeno, skutečně může vlastními přirozenými silami a svým světlem dojít k pravému a jistému poznání jednoho osobního Boha, který svět svou prozřetelností chrání a řídí, i přirozeného zákona, který Stvořitel vložil do našich duší, přece jen mnohé překáží tomu, aby týž rozum této své vrozené schopnosti užíval účinně a plodně. To, co se týká Boha a co se vztahuje na poměr mezi člověkem a Bohem, jsou totiž pravdy zcela přesahující řád smyslových věcí; a jakmile se uvádějí do života a utvářejí jej, žádají oddanost sobě a zapření sebe sama. Lidský rozum se však při nabývání takových pravd potýká s obtížemi — jednak pro nápor smyslů a obraznosti, jednak pro zvrácené žádosti pocházející z dědičného hříchu. Tak se stává, že si lidé v těchto věcech ochotně namlouvají, že je nepravdivé nebo aspoň pochybné to, co sami nechtějí, aby bylo pravda.

3.

Quapropter divina « revelatio » moraliter necessaria dicenda est, ut ea, quae in rebus religionis et morum rationi per se impervia non sunt, in praesenti quoque humani generis condicione, ab omnibus expedite, firma certitudine et nullo admixto errore cognosci possint (Conc. Vat. D. B. 1876, Const. De Fide cath., cap. 2, De revelatione).

Proto je nutno říci, že božské zjevení je mravně nutné — aby to, co ve věcech náboženství a mravů není rozumu samo o sobě nepřístupné, mohli i za nynějšího stavu lidského rodu všichni poznat snadno, s pevnou jistotou a bez příměsi bludu (I. vatikánský koncil, konst. Dei Filius, kap. 2, O zjevení).

4.

Quin immo mens humana difficultates interdum pati potest etiam in certo iudicio « credibilitatis » efformando circa catholicam fidem, quamvis tam multa ac mira signa externa divinitus disposita sint quibus vel solo naturali rationis lumine divina christianae religionis origo certo probari possit. Homo enim sive praeiudicatis ductus opinionibus, sive cupidinibus ac mala voluntate instigatus, non modo externorum signorum evidentiae, quae prostat, sed etiam supernis afflatibus, quos Deus in animos ingerit nostros, renuere ac resistere potest.

Ba lidská mysl může někdy narážet na obtíže i při utváření jistého soudu o věrohodnosti katolické víry, ačkoli je Bohem zřízeno tolik obdivuhodných vnějších znamení, jimiž lze i pouhým přirozeným světlem rozumu s jistotou prokázat božský původ křesťanského náboženství. Člověk se totiž — ať už veden předsudky, nebo hnán žádostmi a zlou vůlí — může vzpírat a odporovat nejen zřejmé očividnosti vnějších znamení, ale i vnuknutím shůry, která Bůh vkládá do našich duší.

II. Bludy mimo ovčinec Kristův

5.

Cuicumque eos circumspicienti, qui extra ovile Christi sunt, haud difficulter patebunt praecipuae quas viri docti non pauci ingressi sunt viae. Etenim sunt qui evolutionis, ut aiunt, systema, nondum invicte probatum in ipso disciplinarum naturalium ambitu, absque prudentia ac discretione admissum ad omnium rerum originem pertinere contendant, atque audacter indulgeant opinationi monisticae ac pantheisticae mundi universi continuae evolutioni obnoxii. Qua quidem opinatione fautores communismi libenter fruuntur ut suum « materialismum dialecticum » efficacius propugnent et evehant, omni notione theistica ex animis avulsa.

Každému, kdo se rozhlédne po těch, kdo jsou mimo ovčinec Kristův, se bez potíží ukážou hlavní cesty, na které nemálo učených lidí vstoupilo. Jsou totiž takoví, kteří tvrdí, že se soustava tak zvaného vývoje — v samém oboru přírodních věd dosud nedokázaná nezvratně — má bez rozvahy a rozlišování vztahovat na původ všech věcí, a kteří se opovážlivě oddávají monistickému a panteistickému názoru o vesmíru podléhajícím ustavičnému vývoji. Tohoto názoru rádi využívají příznivci komunismu, aby účinněji hájili a šířili svůj dialektický materialismus, když z duší vyrvali každé pojetí Boha.

6.

Huiusmodi evolutionis commenta, quibus omne, quod absolutum, firmum, immutabile est, repudiatur, viam straverunt novae aberranti philosophiae, quae cum « idealismo », « immanentismo » ac « pragmatismo » contendens « exsistentialismi » nomen nacta est, utpote quae, immutabilibus rerum essentiis posthabitis, de singulorum « exsistentia » tantum sollicita sit.

Takové výmysly o vývoji, jimiž se zavrhuje vše, co je absolutní, pevné a neměnné, připravily cestu nové bloudící filosofii, která v zápase s idealismem, imanentismem a pragmatismem dostala jméno existencialismus — protože ponechává stranou neměnné podstaty věcí a stará se pouze o existenci jednotlivců.

7.

Accedit falsus quidam « historicismus », qui solis humanae vitae eventibus inhaerens, cuiusvis veritatis legisque absolutae fundamenta subvertit, cum ad res philosophicas tum ad christiana etiam dogmata quod attinet.

K tomu přistupuje jakýsi falešný historismus, který lpí pouze na událostech lidského života a podvrací základy jakékoli absolutní pravdy a absolutního zákona — pokud jde o věci filosofické i o křesťanská dogmata.

8.

In hac tanta opinionum confusione aliquid solaminis Nobis affert eos cernere, qui a « rationalismi » placitis, quibus olim instituti erant, hodie non raro ad veritatis divinitus patefactae haustus redire cupiunt, ac verbum Dei in Sacra Scriptura asservatum agnoscere ac profiteri, utpote disciplinae sacrae fundamentum. At simul dolendum est haud paucos istorum, quo firmius verbo Dei adhaereant, eo magis humanam rationem adimere, et quo libentius Dei revelantis auctoritatem extollant, eo acrius Ecclesiae Magisterium aspernari, a Christo Domino institutum, ut veritates divinitus revelatas custodiat atque interpretetur. Quod quidem non solum Sacris Litteris aperte contradicit, sed ex ipsa rerum experientia falsum manifestatur. Saepe enim ipsi a vera Ecclesia dissidentes de sua ipsorum in rebus dogmaticis discordia palam conqueruntur, ita ut Magisterii vivi necessitatem fateantur inviti.

V tak velikém zmatku názorů je Nám jistou útěchou vidět ty, kdo dnes nezřídka touží vrátit se od zásad racionalismu, v nichž kdysi byli vychováni, k prameni pravdy zjevené Bohem a uznat a vyznat Boží slovo uchované v Písmě svatém jako základ posvátné nauky. Zároveň je však třeba litovat, že nemálo z nich čím pevněji lpí na slově Božím, tím více upírá platnost lidskému rozumu, a čím ochotněji vyzdvihuje autoritu zjevujícího Boha, tím ostřeji pohrdá učitelským úřadem Církve, který Kristus Pán ustanovil, aby střežil a vykládal Bohem zjevené pravdy. To je nejen ve zjevném rozporu s Písmem svatým, ale ukazuje se to jako nepravdivé i ze samotné zkušenosti. Vždyť ti, kdo se od pravé Církve odloučili, si sami často veřejně stěžují na svou vlastní nesvornost ve věcech dogmatických — takže neochotně přiznávají, že je živého učitelského úřadu třeba.

III. Nebezpečí uvnitř: touha po novotách a falešný irénismus

9.

Iamvero theologis ac philosophis catholicis, quibus grave incumbit munus divinam humanamque veritatem tuendi animisque inserendi hominum, has opinationes plus minusve e recto itinere aberrantes neque ignorare neque neglegere licet. Quin immo ipsi easdem opinationes perspectas habeant oportet, tum quia morbi non apte curantur nisi rite praecogniti fuerint, tum quia nonnumquam in falsis ipsis commentis aliquid veritatis latet, tum denique quia eadem animum provocant ad quasdam veritates, sive philosophicas sive theologicas, sollertius perscrutandas ac perpendendas.

Katoličtí teologové a filosofové, na nichž spočívá vážný úkol hájit božskou i lidskou pravdu a vkládat ji do duší lidí, nesmějí tyto názory, více či méně bloudící z přímé cesty, ani neznat, ani opomíjet. Naopak je třeba, aby je důkladně znali — jednak proto, že se nemoci náležitě neléčí, nejsou-li předem řádně poznány, jednak proto, že se někdy i v samotných falešných výmyslech skrývá něco pravdivého, a konečně proto, že tyto názory vybízejí ducha, aby některé pravdy, filosofické i teologické, bedlivěji prozkoumal a zvážil.

10.

Quodsi philosophi ac theologi nostri ex hisce doctrinis, caute perspectis, tantummodo huiuscemodi fructum colligere eniterentur, nulla adesset ratio cur Ecclesiae Magisterium interloqueretur. Attamen, quamvis Nobis compertum sit catholicos doctores ab illis erroribus generatim cavere, constat tamen non deesse hodie, quemadmodum apostolicis temporibus, qui rebus novis plus aequo studentes, ac vel etiam metuentes ne earum rerum, quas progredientis aetatis scientia invexerit, ignari habeantur, sacri Magisterii moderationi se subducere contendant ideoque in eo versentur periculo ne sensim sine sensu ab ipsa veritate divinitus revelata discedant aliosque secum in errorem inducant.

Kdyby se naši filosofové a teologové snažili z těchto nauk, obezřetně prozkoumaných, sklidit jen takový užitek, nebyl by žádný důvod, proč by měl učitelský úřad Církve zasahovat. Ačkoli však víme, že se katoličtí učitelé oněch bludů obecně varují, je přece jisté, že ani dnes — stejně jako v apoštolských dobách — nechybějí ti, kdo lnou k novotám více, než je zdrávo, ba i se bojí, aby nebyli pokládáni za neznalé toho, co přinesla věda pokročilého věku, a proto se snaží vymknout se řízení posvátného učitelského úřadu; a tak jsou v nebezpečí, že se pozvolna a nepozorovaně odchýlí od samotné Bohem zjevené pravdy a strhnou s sebou do bludu i jiné.

11.

Immo et aliud obversatur periculum idque eo gravius, quo virtutis est specie magis obtectum. Plures enim sunt, qui humani generis discordiam ac mentium confusionem deplorantes, imprudenti animorum studio permoti, impetu quodam moventur atque impenso desiderio flagrant infringendi saepta, quibus probi honestique viri invicem disiunguntur, « irenismum » talem amplectentes ut, quaestionibus missis quae homines separant, non modo respiciant ad irruentem atheismum communibus viribus propulsandum, sed etiam ad opposita in rebus quoque dogmaticis reconcilianda. Et quemadmodum olim fuerunt, qui rogarent num translaticia Ecclesiae apologetica ratio obstaculum constitueret potius quam auxilium ad animos Christo lucrandos, ita hodie non desunt qui eo usque procedere audeant ut serio quaestionem moveant num theologia eiusque methodus, quales in scholis ecclesiastica approbante auctoritate vigent, non modo perficiendae, verum etiam omnino reformandae sint, ut regnum Christi quocumque terrarum, inter homines cuiusvis culturae vel cuiusvis opinionis religiosae efficacius propagetur.

Ba hrozí ještě jiné nebezpečí, a to tím vážnější, čím více je zahaleno zdáním ctnosti. Je totiž mnoho těch, kdo naříkají nad nesvorností lidského rodu a zmatkem myslí, a puzeni neprozřetelnou horlivostí, se dávají strhnout jakýmsi popudem a planou vroucí touhou strhat přehrady, jimiž jsou počestní a čestní lidé od sebe odděleni; přijímají takový irénismus, že — s odložením otázek, které lidi rozdělují — nehledí jen na to, jak společnými silami odrazit nastupující ateismus, ale i na to, jak smířit protiklady i ve věcech dogmatických. A jako kdysi byli ti, kdo se ptali, není-li tradiční apologetický postup Církve spíše překážkou než pomocí při získávání duší Kristu, tak dnes nechybějí ti, kdo se opovažují zajít tak daleko, že vážně nadhazují otázku, zda by teologie a její metoda, jak platí ve školách se schválením církevní autority, neměly být nejen zdokonaleny, ale zcela zreformovány — aby se Kristovo království šířilo účinněji po celém světě, mezi lidmi jakékoli vzdělanosti a jakéhokoli náboženského přesvědčení.

12.

Quodsi iidem ad nihil aliud intenderent quam ad disciplinam ecclesiasticam eiusque methodum hodiernis condicionibus ac necessitatibus, nova quadam inducta ratione, aptius accommodandas, nulla fere esset causa timendi; at vero imprudenti aestuantes « irenismo », nonnulli veluti obices ad fraternam unitatem restaurandam ea putare videntur, quae ipsis legibus ac principiis a Christo datis innituntur itemque institutis ab eo conditis, vel quae munimina ac fulcimina exstant integritatis fidei, quibus collapsis, omnia uniuntur quidem, sed solummodo in ruinam.

Kdyby jim šlo o nic jiného než o to, aby se církevní nauka a její metoda novým způsobem vhodněji přizpůsobily dnešním poměrům a potřebám, nebylo by se téměř čeho obávat. Někteří však, rozpáleni neprozřetelným irénismem, jak se zdá, pokládají za překážky obnovení bratrské jednoty právě to, co spočívá na samých zákonech a zásadách daných Kristem a na zařízeních jím ustanovených, nebo co tvoří opevnění a podpěry neporušenosti víry — a když se tyto zboří, všechno se sice sjednotí, ale jen v troskách.

13.

Novae huiusmodi opiniones, sive improbando novitatis desiderio, sive laudabili causa moveantur, non semper eodem gradu, eadem claritate iisdemque terminis proponuntur, nec semper unanimo auctorum consensu; quae enim hodie a quibusdam, cautelis nonnullis ac distinctionibus adhibitis, magis tecte docentur, cras ab aliis audacioribus palam atque immoderate proponentur, non sine multorum offensione, praesertim iunioris cleri, nec sine ecclesiasticae auctoritatis detrimento. Quodsi cautius agi solet in libris publice editis, iam liberius disseritur in libellis privatim communicatis et in acroasibus coetibusque. Nec tantum inter sodales utriusque cleri et in sacris seminariis institutisque religiosis tales opiniones divulgantur, sed etiam inter laicos, inter eos praesertim, qui iuventuti instituendae operam navant.

Tyto nové názory — ať už je pohání zavrženíhodná touha po novotě, nebo chvályhodný důvod — se nepředkládají vždy ve stejné míře, se stejnou jasností a stejnými výrazy, ani vždy s jednomyslným souhlasem autorů. Co dnes někteří učí zastřeněji, s jistými výhradami a rozlišeními, to zítra jiní, odvážnější, přednesou otevřeně a nezřízeně — ne bez pohoršení mnohých, zvláště mladšího kléru, a ne bez újmy církevní autority. A zatímco ve veřejně vydaných knihách se obvykle postupuje opatrněji, v soukromě rozšiřovaných spiscích, na přednáškách a ve shromážděních se rozpravy vedou už volněji. Takové názory se navíc nešíří jen mezi příslušníky obojího kléru, v seminářích a řeholních ústavech, ale i mezi laiky, a to zvláště mezi těmi, kdo pracují na výchově mládeže.

IV. Dogmatický relativismus a opovržení osvědčenou naukou

14.

Quod autem ad theologiam spectat, quorumdam consilium est dogmatum significationem quam maxime extenuare; ipsumque dogma a loquendi ratione in Ecclesia iamdiu recepta et a philosophicis notionibus penes catholicos doctores vigentibus liberare, ut in catholica exponenda doctrina ad Sacrae Scripturae sanctorumque Patrum dicendi modum redeatur. Spem ipsi fovent fore ut dogma elementis denudatum, quae extrinsecus a divina revelatione esse dicunt, fructuose comparetur cum eorum opinionibus dogmaticis, qui ab Ecclesiae unitate seiuncti sint, utque hac via pedetemptim perveniatur ad assimilanda sibi invicem dogma catholicum et placita dissidentium.

Pokud jde o teologii, někteří zamýšlejí co nejvíce oslabit význam dogmat a osvobodit samo dogma od způsobu mluvy v Církvi odedávna přijatého i od filosofických pojmů, jež u katolických učitelů platí — aby se při výkladu katolické nauky vrátilo ke způsobu vyjadřování Písma svatého a svatých Otců. Živí naději, že dogma, obnažené od prvků, o nichž tvrdí, že jsou k božskému zjevení přidány zvenčí, bude možno plodně srovnávat s dogmatickými názory těch, kdo jsou odloučeni od jednoty Církve, a že se touto cestou krok za krokem dojde ke vzájemnému připodobnění katolického dogmatu a mínění odloučených.

15.

Accedit quod, catholica doctrina ad hanc redacta condicionem, viam sterni autumant, qua, hodiernis necessitatibus satisfaciendo, hodiernae etiam philosophiae notionibus dogma exprimi possit, sive « immanentismi » sive « idealismi » sive « exsistentialismi » aliusve systematis. Quod idcirco etiam fieri posse ac debere audaciores quidam affirmant, quia fidei mysteria numquam notionibus adaequate veris significari posse contendunt, sed tantum notionibus « approximativis », ut aiunt, ac semper mutabilibus, quibus veritas aliquatenus quidem indicetur, sed necessario quoque deformetur. Quapropter non absurdum esse putant, sed necesse omnino esse ut theologia pro variis philosophiis, quibus decursu temporum tamquam suis utitur instrumentis, novas antiquis substituat notiones, ita ut diversis quidem modis, ac vel etiam aliqua ratione oppositis, idem tamen, ut aiunt, valentibus, easdem divinas veritates humanitus reddat. Addunt etiam historiam dogmatum consistere in reddendis variis sibique succedentibus formis, quas veritas revelata induerit, secundum diversas doctrinas et opinationes quae saeculorum decursu ortae fuerint.

K tomu přistupuje, že — až bude katolická nauka uvedena do tohoto stavu — se prý otevře cesta, na níž bude možno, při uspokojení dnešních potřeb, vyjádřit dogma i pojmy dnešní filosofie: ať už imanentismu, idealismu, existencialismu, či jiné soustavy. Někteří odvážlivější tvrdí, že se to i může a musí stát, protože prý tajemství víry nikdy nelze vyjádřit pojmy přiměřeně pravdivými, nýbrž jen pojmy tak zvaně přibližnými a stále proměnlivými, jimiž se pravda sice jaksi naznačí, ale nutně se také zkomolí. Proto se domnívají, že není nesmyslné, ale naprosto nutné, aby teologie podle různých filosofií, jichž v běhu času užívá jako svých nástrojů, nahrazovala staré pojmy novými — takže tytéž božské pravdy vyjadřuje po lidsku sice rozličnými způsoby, a dokonce v jistém ohledu protikladnými, jež však prý platí totéž. Dodávají také, že dějiny dogmat spočívají v podávání různých, po sobě následujících forem, do nichž se zjevená pravda oděla podle rozličných nauk a názorů, které během staletí vznikly.

16.

Patet autem ex iis, quae diximus, huiusmodi molimina non tantum ducere ad « relativismum » dogmaticum, quem vocant, sed illum iam reapse continere; cui quidem despectus doctrinae communiter traditae eorumque vocabulorum, quibus eadem significatur, satis superque favet. Nemo sane est qui non videat huiusmodi notionum vocabula cum in scholis tum ab ipsius Ecclesiae Magisterio adhibita, perfici et perpoliri posse; ac notum praeterea est Ecclesiam in iisdem vocibus adhibendis non semper constantem fuisse. Liquet etiam Ecclesiam non cuilibet systemati philosophico, brevi temporis spatio vigenti, devinciri posse: sed ea quae communi consensu a catholicis doctoribus composita per plura saecula fuere ad aliquam dogmatis intellegentiam attingendam, tam caduco fundamento procul dubio non nituntur. Nituntur enim principiis ac notionibus ex vera rerum creatarum cognitione deductis; in quibus quidem deducendis cognitionibus humanae menti veritas divinitus revelata quasi stella, per Ecclesiam illuxit. Quare mirum non est aliquas huiusmodi notiones a Conciliis Oecumenicis non solum adhibitas, sed etiam sancitas esse, ita ut ab eis discedere nefas sit.

Z toho, co jsme řekli, je zřejmé, že takové úsilí nejen vede k tak zvanému dogmatickému relativismu, nýbrž jej už ve skutečnosti obsahuje; a víc než dost mu nahrává opovržení obecně předávanou naukou a výrazy, jimiž se vyjadřuje. Není ovšem nikoho, kdo by neviděl, že se výrazy takových pojmů, užívané jak ve školách, tak samotným učitelským úřadem Církve, dají zdokonalovat a vybrušovat; a je mimoto známo, že Církev v užívání týchž slov nebyla vždy důsledná. Je také jasné, že se Církev nemůže vázat na kteroukoli filosofickou soustavu, platnou krátký čas. Ale to, co katoličtí učitelé po mnoho staletí obecným souhlasem vypracovali, aby se dospělo k jakémusi porozumění dogmatu, se bezpochyby na tak pomíjivém základě neopírá. Opírá se totiž o zásady a pojmy vyvozené z pravého poznání stvořených věcí; a při vyvozování těchto poznatků svítila lidské mysli skrze Církev jako hvězda Bohem zjevená pravda. Není proto divu, že některých takových pojmů ekumenické koncily nejen užily, ale i je stvrdily — takže se od nich odchýlit není dovoleno.

17.

Quapropter neglegere, vel reicere, vel suo valore privare tot ac tanta, quae pluries saeculari labore a viris non communis ingenii ac sanctitatis, invigilante sacro Magisterio, nec sine Sancti Spiritus lumine et ductu, ad accuratius in dies fidei veritates exprimendas mente concepta, expressa ac perpolita sunt, ut eorumdem in locum coniecturales notiones sufficiantur ac quaedam fluxae ac vagae novae philosophiae dictiones, quae ut flos agri hodie sunt et cras decident, non modo summa est imprudentia, verum etiam ipsum dogma facit quasi arundinem vento agitatam. Despectus autem vocabulorum ac notionum quibus theologi scholastici uti solent, sponte ducit ad enervandam theologiam, ut aiunt speculativam, quam, cum ratione theologica innitatur, vera certitudine carere existimant.

Proto opomíjet, zavrhovat nebo zbavovat platnosti tolik velikých věcí, jež byly mnohasetletou prací mužů neobyčejného nadání a svatosti, pod bdělým dohledem posvátného učitelského úřadu a ne bez světla a vedení Ducha Svatého, promyšleny, vyjádřeny a vybroušeny k tomu, aby se pravdy víry vyjadřovaly den ode dne přesněji — a na jejich místo dosazovat dohadné pojmy a jakési plynoucí a neurčité výrazy nové filosofie, které jsou dnes jako polní květ a zítra opadají —, to není jen svrchovaná neprozřetelnost, ale činí to ze samotného dogmatu jakoby třtinu větrem se klátící. Opovržení výrazy a pojmy, jichž scholastičtí teologové užívají, vede samo sebou k ochromení tak zvané spekulativní teologie, o níž soudí, že postrádá pravé jistoty, protože se opírá o teologický úsudek.

V. Učitelský úřad Církve a závaznost encyklik

18.

Utique, proh dolor, rerum novarum studiosi a scholasticae theologiae contemptu ad neglegendum, ac vel etiam ad despiciendum facile transeunt ipsum Magisterium Ecclesiae, quod theologiam illam sua auctoritate tantopere comprobat. Hoc enim Magisterium ab ipsis tamquam progressionis sufflamen ac scientiae obex exhibetur; ab acatholicis vero quibusdam iam veluti iniustum frenum consideratur quo excultiores aliqui theologi a disciplina sua innovanda detineantur. Et quamquam hoc sacrum Magisterium, in rebus fidei et morum, cuilibet theologo proxima et universalis veritatis norma esse debet, utpote cui Christus Dominus totum depositum fidei — Sacras nempe Litteras ac divinam « traditionem » — et custodiendum et tuendum et interpretandum concredidit, attamen officium, quo fideles tenentur illos quoque fugere errores, qui ad haeresim plus minusve accedant, ideoque « etiam constitutiones et decreta servare, quibus pravae huiusmodi opiniones a Sancta Sede proscriptae et prohibitae sunt » (C. I. C. can. 1324; cfr. Conc. Vat. D. B. 1820, Const. De Fide cath., cap. 4, De fide et ratione, post canones), nonnunquam ita ignoratur ac si non habeatur. Quae in Romanorum Pontificum Encyclicis Litteris de indole et constitutione Ecclesiae exponuntur, a quibusdam consulto neglegi solent, ea quidem de causa ut praevaleat notio quaedam vaga, quam ex antiquis Patribus, praesertim graecis, haustam esse profitentur. Pontifices enim, ut ipsi dictitant, de his quae inter theologos disputantur iudicare nolunt, itaque ad pristinos fontes redeundum est et ex antiquorum scriptis recentiora Magisterii constitutiones ac decreta explicanda sunt.

Bohužel milovníci novot snadno přecházejí od pohrdání scholastickou teologií k opomíjení, ba i k pohrdání samotným učitelským úřadem Církve, který onu teologii svou autoritou tak velmi schvaluje. Tento učitelský úřad je jimi líčen jako brzda pokroku a překážka vědy; někteří nekatolíci jej dokonce pokládají za nespravedlivou uzdu, jíž jsou vzdělanější teologové zdržováni od obnovy své nauky. A ačkoli má být tento posvátný učitelský úřad ve věcech víry a mravů každému teologovi bezprostředním a všeobecným pravidlem pravdy — vždyť právě jemu svěřil Kristus Pán celý poklad víry, totiž Písmo svaté a božskou tradici, aby jej střežil, hájil a vykládal —, přece se povinnost, jíž jsou věřící vázáni vyhýbat se i těm bludům, které se k herezi více či méně blíží, a proto „zachovávat i konstituce a dekrety, jimiž Svatý stolec takové zvrácené názory zavrhl a zakázal” (CIC, kán. 1324; srov. I. vatikánský koncil, konst. Dei Filius, kap. 4, O víře a rozumu, po kánonech), někdy pomíjí, jako by neexistovala. To, co se v encyklikách římských papežů vykládá o povaze a ustrojení Církve, někteří záměrně opomíjejí — a to proto, aby převládlo jakési mlhavé pojetí, o němž prohlašují, že je vzato ze starých Otců, zvláště řeckých. Papežové prý totiž nechtějí rozhodovat o tom, o čem se mezi teology vede spor, a proto je nutno vrátit se k původním pramenům a novější konstituce a dekrety učitelského úřadu vykládat ze spisů starých.

19.

Quae etsi fortasse scite dicta videntur, attamen fallacia non carent. Verum namque est generatim Pontifices theologis libertatem concedere in iis quae inter melioris notae doctores vario sensu disputentur: at historia docet, plura quae prius liberae disceptationi subiecta fuerint, postea nullam iam disceptationem pati posse.

I když se to snad zdá důmyslně řečeno, přece to není bez klamu. Je totiž pravda, že papežové obecně ponechávají teologům svobodu v tom, o čem se mezi učiteli lepšího jména vedou různé výklady; ale dějiny učí, že mnohé, co bylo dříve podrobeno volné rozpravě, později už žádnou rozpravu nesnese.

20.

Neque putandum est, ea quae in Encyclicis Litteris proponuntur, assensum per se non postulare, cum in iis Pontifices supremam sui Magisterii potestatem non exerceant. Magisterio enim ordinario haec docentur, de quo illud etiam valet: « Qui vos audit, me audit » (Luc. 10, 16); ac plerumque quae in Encyclicis Litteris proponuntur et inculcantur, iam aliunde ad doctrinam catholicam pertinent. Quodsi Summi Pontifices in actis suis de re hactenus controversa data opera sententiam ferunt, omnibus patet rem illam, secundum mentem ac voluntatem eorumdem Pontificum, quaestionem liberae inter theologos disceptationis iam haberi non posse.

Ani se nesmí mít za to, že to, co se předkládá v encyklikách, samo o sobě nevyžaduje souhlas — protože prý v nich papežové nevykonávají nejvyšší moc svého učitelského úřadu. Vždyť se to učí řádným učitelským úřadem, o němž také platí: „Kdo vás slyší, mne slyší” (Lk 10, 16); a to, co se v encyklikách předkládá a vštěpuje, náleží většinou už odjinud ke katolické nauce. A když nejvyšší velekněží ve svých úkonech záměrně vynesou rozhodnutí o věci dosud sporné, je všem zřejmé, že onu věc podle mysli a vůle týchž papežů už nelze pokládat za otázku volné rozpravy mezi teology.

21.

Verum quoque est, theologis semper redeundum esse ad divinae revelationis fontes: eorum enim est indicare qua ratione ea quae a vivo Magisterio docentur, in Sacris Litteris et in divina « traditione », « sive explicite, sive implicite inveniantur » (Pius IX, Inter gravissimas, 28 oct. 1870, Acta, vol. I, p. 260). Accedit quod uterque doctrinae divinitus revelatae fons tot tantosque continet thesauros veritatis, ut numquam reapse exhauriatur. Quapropter sacrorum fontium studio sacrae disciplinae semper iuvenescunt; dum contra speculatio, quae ulteriorem sacri depositi inquisitionem neglegit, ut experiundo novimus, sterilis evadit. Sed hac de causa theologia etiam positiva, quam dicunt, scientiae dumtaxat historicae aequari nequit. Una enim cum sacris eiusmodi fontibus Deus Ecclesiae suae Magisterium vivum dedit, ad ea quoque illustranda et enucleanda, quae in fidei deposito nonnisi obscure ac velut implicite continentur. Quod quidem depositum nec singulis christifidelibus nec ipsis theologis divinus Redemptor concredidit authentice interpretandum, sed soli Ecclesiae Magisterio. Si autem hoc suum munus Ecclesia exercet, sicut saeculorum decursu saepenumero factum est, sive ordinario sive extraordinario eiusdem muneris exercitio, patet omnino falsam esse methodum, qua ex obscuris clara explicentur, quin immo contrarium omnes sequi ordinem necesse esse. Quare Decessor Noster imm. mem. Pius IX, docens nobilissimum theologiae munus illud esse, quod ostendat quomodo ab Ecclesia definita doctrina contineatur in fontibus, non absque gravi causa illa addidit verba: « eo ipso sensu, quo ab Ecclesia definita est ».

Je rovněž pravda, že se teologové mají vždy vracet k pramenům božského zjevení: je totiž jejich věcí ukázat, jakým způsobem se to, čemu učí živý učitelský úřad, „nalézá v Písmě svatém a v božské tradici, ať výslovně, ať mlčky” (Pius IX., Inter gravissimas, 28. října 1870). K tomu přistupuje, že oba prameny Bohem zjevené nauky obsahují tolik a tak velikých pokladů pravdy, že se nikdy opravdu nevyčerpají. Proto posvátné vědy studiem posvátných pramenů vždy omládnou, kdežto spekulace, která další zkoumání posvátného pokladu opomíjí, se — jak víme ze zkušenosti — stává neplodnou. Ale právě proto nelze ani tak zvanou pozitivní teologii klást naroveň pouhé historické vědě. Spolu s těmito posvátnými prameny dal totiž Bůh své Církvi živý učitelský úřad, také k tomu, aby objasňoval a rozvíjel to, co je v pokladu víry obsaženo jen nejasně a jakoby mlčky. A tento poklad nesvěřil božský Vykupitel k autentickému výkladu ani jednotlivým věřícím, ani samotným teologům, nýbrž jedině učitelskému úřadu Církve. Vykonává-li Církev tento svůj úřad — jak se během staletí často dělo —, ať už řádným, nebo mimořádným způsobem, je zřejmé, že je zcela chybná metoda, jíž by se to jasné vykládalo z nejasného; naopak, všichni musí následovat pořadí opačné. Proto Náš předchůdce nesmrtelné paměti Pius IX., když učil, že nejušlechtilejším úkolem teologie je ukázat, jak je nauka Církví definovaná obsažena v pramenech, ne bez vážného důvodu připojil ona slova: „v tomtéž smyslu, v jakém byla Církví definována”.

VI. Písmo svaté a jeho výklad

22.

Ut autem ad novas, quas supra attigimus, opinationes redeamus, plura etiam a nonnullis proponuntur vel mentibus instillantur in detrimentum divinae auctoritatis Sacrae Scripturae. Etenim sensum definitionis Concilii Vaticani de Deo Sacrae Scripturae auctore audacter quidam pervertunt; atque sententiam, iam pluries reprobatam, renovant, secundum quam Sacrarum Litterarum immunitas errorum ad ea solummodo, quae de Deo ac de rebus moralibus et religiosis traduntur, pertineat. Immo perperam loquuntur de sensu humano Sacrorum Librorum sub quo sensus eorum divinus lateat, quem solum infallibilem declarant. In Sacra Scriptura interpretanda nullam haberi volunt rationem analogiae fidei ac « traditionis » Ecclesiae; ita ut Sanctorum Patrum et sacri Magisterii doctrina quasi ad trutinam Sacrae Scripturae, ratione mere humana ab exegetis explicatae, sit revocanda, potius quam eadem Sacra Scriptura exponenda sit ad mentem Ecclesiae, quae a Christo Domino totius depositi veritatis divinitus revelatae custos ac interpres constituta est.

Abychom se však vrátili k novým názorům, jichž jsme se výše dotkli: někteří předkládají a do myslí vštěpují mnohé i ke škodě božské autority Písma svatého. Někteří opovážlivě převracejí smysl definice vatikánského koncilu o Bohu jako původci Písma svatého a obnovují už mnohokrát zavržené mínění, podle něhož se neomylnost Písma vztahuje pouze na to, co se podává o Bohu a o věcech mravních a náboženských. Ba nesprávně mluví o lidském smyslu posvátných knih, pod nímž se prý skrývá jejich smysl božský, a jen ten prohlašují za neomylný. Při výkladu Písma svatého nechtějí brát žádný ohled na analogii víry a na tradici Církve — takže by se nauka svatých Otců a posvátného učitelského úřadu měla vážit na váhách Písma svatého, vyloženého exegety pouhým lidským rozumem, spíše než aby se Písmo svaté vykládalo podle mysli Církve, kterou Kristus Pán ustanovil strážkyní a vykladatelkou celého pokladu Bohem zjevené pravdy.

23.

Ac praeterea sensus litteralis Sacrae Scripturae eiusque expositio a tot tantisque exegetis, vigilante Ecclesia, elaborata, ex commenticiis eorum placitis, novae cedere debent exegesi, quam symbolicam ac spiritualem appellant; et qua Sacra Biblia Veteris Testamenti, quae hodie in Ecclesia tamquam fons clausus lateant, tandem aliquando omnibus aperiantur. Hac ratione asseverant difficultates omnes evanescere, quibus ii tantummodo praepediantur, qui sensui litterali Scripturarum adhaereant.

Mimoto by podle jejich smyšlených názorů měl doslovný smysl Písma svatého a jeho výklad, vypracovaný tolika a tak velikými exegety pod bdělým dohledem Církve, ustoupit nové exegezi, kterou nazývají symbolickou a duchovní — a jíž by se knihy Starého zákona, dnes prý v Církvi skryté jako zapečetěný pramen, konečně všem otevřely. Tvrdí, že tímto způsobem zmizí všechny obtíže, jimiž prý jsou spoutáni jen ti, kdo lpí na doslovném smyslu Písma.

24.

Quae quidem omnia quam aliena sint a principiis ac normis hermeneuticis a Decessoribus Nostris fel. rec. Leone XIII in Encyclicis Litteris Providentissimus, et a Benedicto XV in Enc. Litt. Spiritus Paraclitus, itemque a Nobis ipsis in Enc. Litt. Divino afflante Spiritu rite statutis nemo est qui non videat.

Není nikoho, kdo by neviděl, jak je to všechno vzdáleno zásadám a výkladovým pravidlům, řádně stanoveným Našimi předchůdci blahé paměti Lvem XIII. v encyklice Providentissimus Deus, Benediktem XV. v encyklice Spiritus Paraclitus a Námi samými v encyklice Divino afflante Spiritu.

VII. Jedovaté plody novot

25.

Ac mirum non est huiusmodi novitates, ad omnes fere theologiae partes quod attinet, iam venenosos peperisse fructus. In dubium revocatur humanam rationem, absque divinae « revelationis » divinaeque gratiae auxilio, argumentis ex creatis rebus deductis demonstrare posse Deum personalem exsistere; negatur mundum initium habuisse, atque contenditur creationem mundi necessariam esse, cum ex necessaria liberalitate divini amoris procedat; aeterna et infallibilis liberarum actionum hominum praescientia Deo item denegatur; quae quidem Vaticani Concilii declarationibus adversantur (cfr. Conc. Vat. Const. De Fide cath., cap. De Deo rerum omnium creatore).

Není divu, že takové novoty přinesly už jedovaté plody téměř ve všech částech teologie. Zpochybňuje se, že lidský rozum může bez pomoci božského zjevení a božské milosti dokázat důkazy vyvozenými ze stvořených věcí, že existuje osobní Bůh; popírá se, že svět měl počátek, a tvrdí se, že stvoření světa bylo nutné, protože prý vychází z nutné štědrosti božské lásky; upírá se rovněž Bohu věčná a neomylná předzvědění svobodných lidských skutků. To vše odporuje prohlášením vatikánského koncilu (srov. konst. Dei Filius, kap. O Bohu, Stvořiteli všech věcí).

26.

Quaestio etiam a nonnullis agitur num Angeli creaturae personales sint; numque materia a spiritu essentialiter differat. Alii veram « gratuitatem » ordinis supernaturalis corrumpunt, cum autument Deum entia intellectu praedita condere non posse, quin eadem ad beatificam visionem ordinet et vocet. Nec satis; nam peccati originalis notio, definitionibus tridentinis posthabitis, pervertitur, unaque simul peccati in universum, prout est Dei offensa, itemque satisfactionis a Christo pro nobis exhibitae. Nec desunt qui contendant transubstantiationis doctrinam, utpote antiquata notione philosophica substantiae innixam, ita emendandam esse ut realis Christi praesentia in Ss. Eucharistia ad quemdam symbolismum reducatur, quatenus consecratae species, nonnisi signa efficacia sint spiritualis praesentiae Christi eiusque intimae coniunctionis cum fidelibus membris in Corpore Mystico.

Někteří také nadhazují otázku, zda jsou andělé osobními tvory a zda se hmota podstatně liší od ducha. Jiní kazí pravou nezaslouženost nadpřirozeného řádu, když se domnívají, že Bůh nemůže stvořit bytosti nadané rozumem, aniž by je zároveň zaměřil a povolal k blaženému patření. A to není vše: převrací se pojem dědičného hříchu, s opomenutím tridentských definic, a spolu s ním i pojem hříchu vůbec, pokud je urážkou Boha, i pojem zadostiučinění, které za nás podal Kristus. A nechybějí ti, kdo tvrdí, že se nauka o přepodstatnění — opírající se prý o zastaralý filosofický pojem podstaty — má opravit tak, aby se skutečná přítomnost Kristova v Nejsvětější Eucharistii převedla na jakýsi symbolismus, podle něhož by konsekrované způsoby byly jen účinnými znameními duchovní přítomnosti Kristovy a jeho vnitřního spojení s věřícími údy v mystickém Těle.

27.

Quidam censent se non devinciri doctrina paucis ante annis in Encyclicis Nostris Litteris exposita, ac fontibus « revelationis » innixa, quae quidem docet corpus Christi mysticum et Ecclesiam Catholicam Romanam unum idemque esse (cfr. Litt. Enc. Mystici Corporis Christi, A. A. S. vol. XXXV, p. 193 sq.). Aliqui necessitatem pertinendi ad veram Ecclesiam, ut sempiterna attingatur salus, ad vanam formulam reducunt. Alii denique rationali indoli « credibilitatis » fidei christianae iniuriam inferunt.

Někteří se domnívají, že je neváže nauka vyložená před několika lety v Naší encyklice a opřená o prameny zjevení, která učí, že mystické Tělo Kristovo a katolická Církev římská jsou jedno a totéž (srov. enc. Mystici Corporis Christi, AAS 35, s. 193 nn.). Někteří převádějí nutnost náležet k pravé Církvi, aby se dosáhlo věčné spásy, na prázdnou formuli. Jiní konečně křivdí rozumové povaze věrohodnosti křesťanské víry.

28.

Haec et alia id genus iam serpere constat inter nonnullos filios Nostros, quos incautum animarum studium vel falsi nominis scientia decipiunt, quibusque maerenti animo et notissimas veritates repetere cogimur et manifestos errores errorisque pericula non sine anxietudine indicare.

Je jisté, že se tyto a jim podobné věci už šíří mezi některými Našimi syny, které klame neopatrná horlivost o duše nebo věda nepravého jména; a jim jsme nuceni se zarmouceným srdcem opakovat i nejznámější pravdy a ne bez úzkosti ukazovat na zjevné bludy a na nebezpečí bludu.

VIII. Rozum, osvědčená filosofie a metoda sv. Tomáše

29.

In comperto est quanti Ecclesia humanam rationem faciat, quod pertinet ad exsistentiam unius Dei personalis certo demonstrandam, itemque ad ipsius christianae fidei fundamenta signis divinis invicte comprobanda; parique modo ad legem, quam Creator animis hominum indidit, rite exprimendam; ac denique ad aliquam mysteriorum intellegentiam assequendam eamque fructuosissimam (cfr. Conc. Vat. D. B. 1796). Hoc tamen munus ratio tum solum apte ac tuto absolvere poterit, cum debito modo exculta fuerit; nempe cum fuerit sana illa philosophia imbuta, quae veluti patrimonium iamdudum exstat a superioribus christianis aetatibus traditum, atque adeo altioris etiam ordinis auctoritatem habet, quia ipsum Magisterium Ecclesiae, eius principia ac praecipua asserta, a viris magni ingenii paulatim patefacta ac definita, ad ipsius divinae « revelationis » trutinam vocavit. Quae quidem philosophia in Ecclesia agnita ac recepta, et verum sincerumque cognitionis humanae valorem tuetur, et metaphysica inconcussa principia — rationis nempe sufficientis, causalitatis et finalitatis — ac demum certae et immutabilis veritatis assecutionem.

Je známo, jak vysoko si Církev cení lidského rozumu, pokud jde o jisté prokázání existence jednoho osobního Boha, o nezvratné potvrzení samotných základů křesťanské víry božskými znameními, o řádné vyjádření zákona, který Stvořitel vložil do duší lidí, a konečně o dosažení jakéhosi — a nanejvýš plodného — porozumění tajemstvím. Tento úkol však bude moci rozum splnit vhodně a bezpečně jen tehdy, bude-li náležitě vypěstován: totiž bude-li prodchnut onou zdravou filosofií, která je odedávna jakoby dědictvím předaným od dřívějších křesťanských věků, a která má tím spíše autoritu vyššího řádu, protože sám učitelský úřad Církve zvážil její zásady a hlavní tvrzení, postupně objevená a vymezená muži velikého nadání, na vahách samotného božského zjevení. Tato filosofie, v Církvi uznaná a přijatá, hájí pravou a nefalšovanou platnost lidského poznání, neotřesitelné metafyzické zásady — totiž zásadu dostatečného důvodu, příčinnosti a účelnosti — a konečně možnost dosáhnout jisté a neměnné pravdy.

30.

In hac philosophia plura sane exponuntur, quibus res fidei et morum neque directe nec indirecte attinguntur, quaeque propterea Ecclesia liberae peritorum disceptationi permittit; at quoad alia plura, praesertim quoad principia assertaque praecipua, quae supra memoravimus, eadem libertas non viget. Etiam in huiusmodi essentialibus quaestionibus, philosophiam quidem aptiore ac ditiore veste induere licet, efficacioribus dictionibus communire, quibusdam scholarum adminiculis minus aptis exuere, sanis quoque quibusdam elementis progredientis humanae lucubrationis caute locupletare; numquam tamen eam subvertere fas est, vel falsis principiis contaminare, vel quasi magnum quidem, sed obsoletum existimare monumentum. Non enim veritas omnisque eius philosophica declaratio in dies mutari possunt, cum potissimum agatur de principiis humanae menti per se notis, vel de sententiis illis, quae tum saeculorum sapientia, tum etiam divinae « revelationis » consensu ac fulcimine innituntur. Quidquid veri mens humana, sincere quaerens, invenire poterit, iam acquisitae veritati profecto adversari nequit; siquidem Deus, summa Veritas, humanum intellectum condidit atque regit, non ut rite acquisitis cotidie nova opponat, sed ut, remotis erroribus qui forte irrepserint, verum vero superstruat eodem ordine ac compagine quibus ipsa rerum natura, ex qua verum hauritur, constituta cernitur. Quapropter christianus, sive philosophus, sive theologus, non festinanter ac leviter amplectatur quidquid novi in dies excogitatum fuerit, sed summa sedulitate id perpendat ac iusta in trutina ponat, ne adeptam veritatem amittat, vel corrumpat, gravi profecto cum ipsius fidei discrimine ac detrimento.

V této filosofii se ovšem vykládá mnohé, čím se věci víry a mravů nedotýkají ani přímo, ani nepřímo, a co proto Církev ponechává volné rozpravě odborníků; ale pokud jde o mnohé jiné, zvláště o zásady a hlavní tvrzení, jež jsme výše připomněli, taková svoboda neplatí. I v těchto podstatných otázkách je sice dovoleno odít filosofii vhodnějším a bohatším rouchem, vyzbrojit ji účinnějšími výrazy, zbavit ji některých méně vhodných školských berliček a obezřetně ji obohatit i některými zdravými prvky pokračujícího lidského úsilí; nikdy však není dovoleno ji podvracet, znečišťovat falešnými zásadami nebo ji pokládat za památník sice veliký, ale přežilý. Pravda a každé její filosofické vyjádření se totiž nemohou měnit ze dne na den — zvláště jde-li o zásady samy o sobě lidské mysli známé nebo o ty výroky, jež se opírají o moudrost staletí i o souhlas a oporu božského zjevení. Cokoli pravdivého bude moci lidská mysl, upřímně hledající, nalézt, nemůže se to jistě příčit pravdě už nabyté; vždyť Bůh, nejvyšší Pravda, stvořil a řídí lidský rozum ne proto, aby denně stavěl nové proti tomu, co bylo řádně nabyto, nýbrž aby — po odstranění bludů, které se snad vloudily — stavěl pravdu na pravdě v témž pořádku a spojení, v jakém je zřejmě uspořádána sama přirozenost věcí, z níž se pravda čerpá. Proto ať křesťan, ať filosof, ať teolog, nepřijímá ukvapeně a lehkovážně cokoli nového, co bylo den ode dne vymyšleno, nýbrž ať to s největší pečlivostí zváží a položí na správné váhy, aby neztratil nebo neporušil nabytou pravdu — s vážným ohrožením a újmou samotné víry.

31.

Quae si bene perspecta fuerint, facile patebit cur Ecclesia exigat ut futuri sacerdotes philosophicis disciplinis instruantur « ad Angelici Doctoris rationem, doctrinam et principia » (C. I. C. can. 1366, § 2), quandoquidem plurium saeculorum experientia probe noscit Aquinatis methodum ac rationem sive in tironibus erudiendis, sive in absconditis veritatibus pervestigandis, singulari praestantia eminere; ipsius autem doctrinam cum divina « revelatione » quasi quodam concentu consonare, atque ad fidei fundamenta in tuto collocanda efficacissimam esse, necnon ad sani progressionis fructus utiliter et secure colligendos (Acta Ap. Sedis vol. XXXVIII, 1946, p. 387).

Pochopí-li se to dobře, snadno vysvitne, proč Církev žádá, aby budoucí kněží byli ve filosofických oborech vzděláváni „podle metody, nauky a zásad Andělského učitele” (CIC, kán. 1366, § 2) — vždyť ze zkušenosti mnoha staletí dobře ví, že metoda a způsob Akvinátův vyniká jedinečnou předností jak při vzdělávání začátečníků, tak při zkoumání skrytých pravd; a že jeho nauka ladí s božským zjevením jakoby jistým souzvukem a je nanejvýš účinná k bezpečnému založení základů víry i k užitečnému a bezpečnému sklízení plodů zdravého pokroku.

32.

Hac de causa quam maxime deplorandum est, philosophiam in Ecclesia receptam ac agnitam hodie a nonnullis despectui haberi, ita ut antiquata quoad formam, rationalistica, ut aiunt, quoad cogitandi processum, impudenter renuntietur. Dictitant enim hanc nostram philosophiam perperam opinionem tueri metaphysicam absolute veram exsistere posse; dum contra asseverant res, praesertim transcendentes, non aptius exprimi posse, quam disparatis doctrinis, quae sese mutuo compleant, quamvis sibi invicem quodammodo opponantur. Quare philosophiam nostris traditam scholis, cum sua lucida quaestionum descriptione ac solutione, cum accurata sua notionum determinatione clarisque distinctionibus, utilem quidem esse posse concedunt ad propaedeusim scholasticae theologiae, mentibus hominum medii aevi egregie accommodatam; non tamen praebere philosophandi rationem, quae hodiernae nostrae culturae ac necessitatibus respondeat. Opponunt deinde philosophiam perennem nonnisi philosophiam immutabilium essentiarum esse, dum hodierna mens ad « exsistentiam » singulorum spectet necesse est et ad vitam semper fluentem. Dum vero hanc philosophiam despiciunt, alias extollunt sive antiquas, sive recentes, sive Orientis, sive Occidentis populorum, ita ut in animos insinuare videantur quamlibet philosophiam vel opinationem, quibusdam additis, si opus fuerit, correctionibus vel complementis, cum dogmate catholico componi posse; quod quidem falsum omnino esse, cum praesertim de commentis illis agatur, quae vel « immanentismum » vocant, vel « idealismum », vel « materialismum » sive historicum, sive dialecticum, ac vel etiam « exsistentialismum » sive atheismum profitentem, sive saltem valori ratiocinii metaphysici adversantem, catholicus nemo in dubium revocare potest.

Poznámka k textu: elektronickému znění na vatican.va zde vypadla část věty — má tam „perperam opinionem tueri merant res, praesertim transcendentes…”. Podle úředního znění v AAS 42 (1950), s. 573, zní správně „perperam opinionem tueri metaphysicam absolute veram exsistere posse; dum contra asseverant res, praesertim transcendentes…”. Text výše je opraven podle AAS.

Proto je nanejvýš politováníhodné, že filosofií v Církvi přijatou a uznanou dnes někteří pohrdají, takže se jí nestoudně odříkají jako formou zastaralou a postupem myšlení prý racionalistickou. Tvrdí totiž, že tato naše filosofie nesprávně hájí názor, že může existovat metafyzika absolutně pravdivá; naproti tomu ujišťují, že věci, zvláště přesahující, nelze vyjádřit vhodněji než rozdílnými naukami, které se navzájem doplňují, ačkoli si v jistém smyslu protiřečí. Připouštějí proto, že filosofie předávaná v našich školách — se svým jasným popisem a řešením otázek, s přesným vymezením pojmů a zřetelnými rozlišeními — může být sice užitečná jako průprava ke scholastické teologii, znamenitě přizpůsobená myslím lidí středověku, ale že neposkytuje způsob filosofování, který by odpovídal naší dnešní vzdělanosti a jejím potřebám. Dále namítají, že věčná filosofie není než filosofií neměnných podstat, kdežto dnešní mysl musí hledět na existenci jednotlivců a na život stále plynoucí. A zatímco touto filosofií pohrdají, vyzdvihují jiné — staré i nové, východních i západních národů —, takže se zdá, jako by do myslí vsouvali, že se kterákoli filosofie nebo názor dá, s několika opravami či doplňky, bude-li třeba, srovnat s katolickým dogmatem. Že je to naprosto nepravdivé, o tom nemůže žádný katolík pochybovat — zvláště jde-li o ony výmysly, které nazývají imanentismem, idealismem, materialismem historickým či dialektickým, ba i existencialismem, ať už vyznává ateismus, nebo aspoň popírá platnost metafyzického úsudku.

33.

Ac denique philosophiae nostris traditae scholis hoc vitio vertunt, eam nempe in cognitionis processu ad intellectum unice respicere, neglecto munere voluntatis et affectuum animi. Quod quidem verum non est. Numquam enim christiana philosophia utilitatem negavit et efficacitatem bonarum totius animi dispositionum ad res religiosas ac morales plene cognoscendas et amplectendas; immo semper docuit huiuscemodi dispositionum defectum causam esse posse cur intellectus, cupiditatibus ac mala voluntate affectus, ita obscuretur ut non recte videat. Immo Doctor Communis censet intellectum altiora bona ad ordinem moralem sive naturalem sive supernaturalem pertinentia, aliquo modo percipere posse, quatenus experiatur in animo affectivam quamdam « connaturalitatem » cum eisdem bonis sive naturalem, sive dono gratiae additam (cfr. S. Thom. Summa Theol. 2a-2ae, q. 1, art. 4 ad 3 et q. 45, art. 2, in c.); ac liquet quantopere vel suboscura huiusmodi cognitio investigationibus rationis auxilio esse valeat. Attamen aliud est voluntatis affectuum dispositioni vim agnoscere adiuvandi rationem ad certiorem ac firmiorem cognitionem rerum moralium assequendam; aliud vero est, quod isti novatores contendunt; facultatibus nempe appetendi et affectandi vim quamdam intuendi adiudicare, atque hominem, cum non possit rationis discursu cum certitudine discernere quidnam ut verum sit amplectendum, ad voluntatem declinare, qua inter oppositas opiniones ipse libere decernens eligat, cognitione et voluntatis actu incompte permixtis.

A konečně vytýkají filosofii předávané v našich školách i to, že prý v procesu poznání hledí jedině na rozum a opomíjí úlohu vůle a citů duše. To ovšem není pravda. Křesťanská filosofie totiž nikdy nepopřela užitečnost a účinnost dobrých dispozic celé duše pro plné poznání a přijetí věcí náboženských a mravních; ba vždy učila, že nedostatek takových dispozic může být příčinou, proč se rozum, zasažený žádostmi a zlou vůlí, tak zatemní, že nevidí správně. Ba Obecný učitel soudí, že rozum může jistým způsobem vnímat vyšší dobra náležející k řádu mravnímu, ať přirozenému, ať nadpřirozenému, pokud zakouší v duši jakousi citovou spřízněnost s týmiž dobry, ať přirozenou, ať darem milosti přidanou (srov. sv. Tomáš, Summa theologiae II-II, q. 1, a. 4 ad 3 a q. 45, a. 2 in c.); a je zřejmé, jak velice může být i takové temné poznání zkoumání rozumu ku pomoci. Jenže jedna věc je uznávat, že dispozice vůle a citů má sílu pomáhat rozumu k jistějšímu a pevnějšímu poznání věcí mravních — a docela jiná je to, co tvrdí oni novotáři: totiž přisuzovat schopnostem žádosti a citu jakousi sílu nazírání a učit, že člověk, když nemůže rozumovou úvahou s jistotou rozlišit, co má přijmout za pravdivé, se uchyluje k vůli, kterou si mezi protikladnými názory sám svobodně rozhoduje a volí — přičemž se poznání a úkon vůle nespořádaně mísí.

34.

Nec mirum est novis hisce placitis in discrimen adduci duas philosophicas disciplinas, quae natura sua cum fidei doctrina arcte conectuntur, theodiceam nempe et ethicam; quarum quidem munus esse censent non aliquid certi de Deo aliove ente transcendenti demonstrare, sed ostendere potius ea quae fides doceat de Deo personali ac de eius praeceptis, cum vitae necessitatibus perfecte cohaerere, ideoque omnibus amplectenda esse ut desperatio arceatur atque aeterna attingatur salus. Quae omnia ut Decessorum Nostrorum Leonis XIII et Pii X documentis aperte adversantur, ita cum Concilii Vaticani decretis componi nequeunt. Has quidem a veritate aberrationes deplorare supervacaneum esset, si omnes, etiam in rebus philosophicis, qua par est reverentia ad Magisterium Ecclesiae animum intenderent, cuius profecto est, ex divina institutione, non solum veritatis divinitus revelatae depositum custodire et interpretari, sed ipsis etiam philosophicis disciplinis invigilare, ne quid detrimenti ex placitis non rectis catholica patiantur dogmata.

Není divu, že těmito novými názory jsou uváděny v nebezpečí dvě filosofické disciplíny, které svou povahou úzce souvisejí s naukou víry: teodicea a etika. Jejich úkolem prý není dokázat něco jistého o Bohu nebo o jiné přesahující bytosti, nýbrž spíše ukázat, že to, čemu víra učí o osobním Bohu a o jeho přikázáních, dokonale souhlasí s potřebami života, a proto to všichni mají přijmout, aby se zahnalo zoufalství a dosáhlo se věčné spásy. To vše otevřeně odporuje dokumentům Našich předchůdců Lva XIII. a Pia X. a nedá se to srovnat s dekrety vatikánského koncilu. Bylo by ovšem zbytečné naříkat nad těmito odchýleními od pravdy, kdyby všichni i ve věcech filosofických obraceli náležitou úctou svou mysl k učitelskému úřadu Církve — jehož je zajisté z božského ustanovení nejen střežit a vykládat poklad Bohem zjevené pravdy, ale bdít i nad samotnými filosofickými obory, aby katolická dogmata neutrpěla žádnou újmu z nesprávných názorů.

IX. Přírodní vědy: vývoj, polygenismus a prvních jedenáct kapitol Geneze

35.

Reliquum est ut aliquid de quaestionibus dicamus, quae quamvis spectent ad disciplinas, quae « positivae » nuncupari solent, cum christianae tamen fidei veritatibus plus minusve conectantur. Instanter enim non pauci expostulant ut catholica religio earumdem disciplinarum quam plurimum rationem habeat. Quod sane laude dignum est ubi de factis agitur reapse demonstratis; caute tamen accipiendum est ubi potius de « hypothesibus » sit quaestio, etsi aliquo modo humana scientia innixis, quibus doctrina attingitur in Sacris Litteris vel in « traditione » contenta. Quodsi tales coniecturales opiniones doctrinae a Deo revelatae directe vel indirecte adversentur, tum huiusmodi postulatum nullo modo admitti potest.

Zbývá říci něco o otázkách, které sice náleží oborům obvykle nazývaným pozitivními, přesto však více či méně souvisejí s pravdami křesťanské víry. Nemálo lidí totiž naléhavě žádá, aby katolické náboženství bralo na tyto obory co největší ohled. To je ovšem chvályhodné, jde-li o fakta skutečně prokázaná; je však třeba přijímat to obezřetně, jde-li spíše o hypotézy — byť jakkoli opřené o lidskou vědu —, jimiž se dotýkáme nauky obsažené v Písmě svatém nebo v tradici. A odporují-li takové dohadné názory nauce Bohem zjevené, přímo či nepřímo, pak takový požadavek nelze nijak připustit.

36.

Quamobrem Ecclesiae Magisterium non prohibet quominus « evolutionismi » doctrina, quatenus nempe de humani corporis origine inquirit ex iam exsistente ac vivente materia oriundi — animas enim a Deo immediate creari catholica fides nos retinere iubet — pro hodierno humanarum disciplinarum et sacrae theologiae statu, investigationibus ac disputationibus peritorum in utroque campo hominum pertractetur; ita quidem ut rationes utriusque opinionis, faventium nempe, vel obstantium, debita cum gravitate, moderatione ac temperantia perpendantur ac diiudicentur; dummodo omnes parati sint ad Ecclesiae iudicio obtemperandum, cui a Christo munus demandatum est et Sacras Scripturas authentice interpretandi et fidei dogmata tuendi (cfr. Allocut. Pont. ad membra Academiae Scientiarum, 30 novembris 1941: A. A. S. vol. XXXIII, p. 506). Hanc tamen disceptandi libertatem nonnulli temerario ausu transgrediuntur, cum ita sese gerant quasi si ipsa humani corporis origo ex iam exsistente ac vivente materia per indicia hucusque reperta ac per ratiocinia ex iisdem indiciis deducta, iam certa omnino sit ac demonstrata; atque ex divinae revelationis fontibus nihil habeatur, quod in hac re maximam moderationem et cautelam exigat.

Proto učitelský úřad Církve nezakazuje, aby se nauka o vývoji — pokud totiž zkoumá původ lidského těla z už existující živé hmoty (neboť že duše jsou bezprostředně stvořeny Bohem, to nám katolická víra přikazuje pevně držet) — projednávala, při dnešním stavu lidských věd i posvátné teologie, bádáním a rozpravami odborníků v obou oborech; a to tak, aby se důvody obou stran, tedy zastánců i odpůrců, s náležitou vážností, mírou a uměřeností zvážily a posoudily, jen když jsou všichni připraveni podřídit se soudu Církve, které Kristus svěřil úkol autenticky vykládat Písmo svaté a hájit dogmata víry. Někteří však tuto svobodu rozpravy opovážlivě překračují: chovají se, jako by už byl původ lidského těla z už existující živé hmoty zcela jistý a prokázaný na základě dosud nalezených dokladů a úvah z týchž dokladů vyvozených — a jako by z pramenů božského zjevení neplynulo nic, co by v této věci vyžadovalo největší míru a obezřetnost.

Poznámka k textu: vatican.va má na konci odstavce „ex iisdem iudiciis deducta”; v AAS 42 (1950), s. 576, stojí „ex iisdem indiciis deducta” — tedy „z týchž dokladů”, což odpovídá i předchozímu „per indicia hucusque reperta”. Text výše je opraven podle AAS.

37.

Cum vero de alia coniecturali opinione agitur, videlicet de polygenismo, quem vocant, tum Ecclesiae filii eiusmodi libertate minime fruuntur. Non enim christifideles eam sententiam amplecti possunt, quam qui retinent asseverant vel post Adam hisce in terris veros homines exstitisse, qui non ab eodem prout omnium protoparente, naturali generatione originem duxerint, vel Adam significare multitudinem quamdam protoparentum; cum nequaquam appareat quomodo huiusmodi sententia componi queat cum iis quae fontes revelatae veritatis et acta Magisterii Ecclesiae proponunt de peccato originali quod procedit ex peccato vere commisso ab uno Adamo, quodque generatione in omnes transfusum, inest unicuique proprium (cfr. Rom. 5, 12-19; Conc. Trid. sess. V, can. 1-4).

Jde-li však o jiný dohadný názor, totiž o tak zvaný polygenismus, pak už synové Církve takové svobody nepožívají. Věřící totiž nemohou přijmout mínění těch, kdo tvrdí, že buď po Adamovi existovali na této zemi praví lidé, kteří nevzali přirozeným plozením původ od něho jako prarodiče všech, nebo že Adam znamená jakési množství prarodičů. Nijak se totiž neukazuje, jak by se takové mínění dalo srovnat s tím, co prameny zjevené pravdy a úkony učitelského úřadu Církve předkládají o dědičném hříchu — který pochází z hříchu skutečně spáchaného jedním Adamem a který se plozením přenesl na všechny a je v každém jako jeho vlastní (srov. Řím 5, 12–19; Tridentský koncil, zas. V, kán. 1–4).

38.

Quemadmodum autem in biologicis et anthropologicis disciplinis, ita etiam in historicis sunt qui limites et cautelas ab Ecclesia statuta audacter transgrediantur. Ac peculiari modo deploranda est quaedam nimio liberior libros historicos Veteris Testamenti interpretandi ratio, cuius fautores Epistulam haud ita multo ante a Pontificio Consilio de re biblica Archiepiscopo Parisiensi datam ad suam defendendam causam immerito referunt (Die 16 ianuarii 1948: A. A. S. vol. XL, pp. 45-48). Haec enim Epistula aperte monet undecim priora capita Geneseos, quamvis cum historicae compositionis rationibus proprie non conveniant, quibus eximii rerum gestarum scriptores graeci et latini, vel nostrae aetatis periti usi fuerint, nihilominus quodam vero sensu, exegetis amplius investigando ac determinando, ad genus historiae pertinere; eademque capita, oratione simplici ac figurata mentique populi parum exculti accommodata, tum praecipuas veritates referre, quibus aeterna nostra procuranda salus innititur, tum etiam popularem descriptionem originis generis humani populique electi. Si quid autem hagiographi antiqui ex narrationibus popularibus hauserint (quod quidem concedi potest), numquam obliviscendum est eos ita egisse divinae inspirationis afflatu adiutos, quo in seligendis ac diiudicandis documentis illis ab omni errore immunes praemuniebantur. Quae autem ex popularibus narrationibus in Sacris Litteris recepta sunt, ea cum mythologiis aliisve id genus minime aequanda sunt, quae magis ex effusa imaginatione procedunt quam ex illo veritatis ac simplicitatis studio, quod in Sacris Libris Veteris etiam Testamenti adeo elucet ut hagiographi nostri antiquos profanos scriptores aperte praecellere dicendi sint.

Jako v oborech biologických a antropologických, tak i v historických jsou ti, kdo opovážlivě překračují meze a opatrnosti stanovené Církví. Zvláště je třeba litovat jistého příliš volného způsobu výkladu historických knih Starého zákona, jehož zastánci se pro obhajobu své věci neprávem dovolávají listu, který nedlouho předtím zaslala Papežská biblická komise pařížskému arcibiskupovi (16. ledna 1948). Tento list totiž otevřeně upozorňuje, že prvních jedenáct kapitol Geneze, ačkoli se vlastně neshodují se způsoby dějepisného podání, jichž užili vynikající řečtí a latinští dějepisci nebo odborníci naší doby, přece jen v jistém pravém smyslu — který mají exegeti dále zkoumat a vymezit — náleží k dějepisnému rodu; a že tytéž kapitoly, řečí prostou a obraznou, přizpůsobenou mysli málo vzdělaného lidu, podávají jednak hlavní pravdy, na nichž se zakládá naše věčná spása, jednak lidové vylíčení počátku lidského rodu a vyvoleného národa. Jestliže však staří svatopisci něco vzali z lidových vyprávění (což lze připustit), nikdy nesmíme zapomenout, že tak činili s pomocí vanutí božské inspirace, jímž byli při výběru a posuzování oněch podkladů uchráněni od každého bludu. A to, co bylo z lidových vyprávění přijato do Písma svatého, nelze nijak klást naroveň bájeslovím a podobným věcem, jež vycházejí spíše z bujné obraznosti než z oné snahy o pravdu a prostotu, která v posvátných knihách i Starého zákona září natolik, že je nutno říci, že naši svatopisci staré pohanské spisovatele zjevně předčí.

X. Příkaz biskupům, napomenutí učitelům a závěr

39.

Novimus quidem plerosque catholicos doctores, quorum studiorum fructus in athenaeis, in sacris seminariis et religiosorum sodalium collegiis impertiuntur, ab iis erroribus alienos esse, qui hodie, sive ob rerum novarum cupidinem, sive etiam ob immoderatum quoddam apostolatus propositum, aperte vel latenter divulgantur. At novimus quoque novas eiusmodi opinationes incautos allicere posse; ideoque principiis obstare malumus, quam inveterato iam morbo medicinam praestare. Quapropter, re coram Domino mature perpensa ac considerata, ne a sacro Nostro officio deficiamus, Episcopis ac Religiosarum Sodalitatum Moderatoribus, gravissime eorum onerata conscientia, praecipimus, ut quam diligentissime curent, ne in scholis, in coetibus, in scriptis quibuslibet opiniones huiusmodi proferantur, neve clericis vel christifidelibus quovis modo tradantur.

Víme ovšem, že většina katolických učitelů, jejichž plody studia se rozdávají na vysokých školách, v seminářích a v kolejích řeholních společností, je těmto bludům cizí — bludům, které se dnes, ať už z touhy po novotách, ať i z jakéhosi nezřízeného apoštolského úmyslu, otevřeně nebo skrytě šíří. Víme však také, že takové nové názory mohou svést neopatrné; a proto chceme raději čelit počátkům, než podávat lék už zastaralé nemoci. Proto — po zralém zvážení a uvážení věci před Pánem, abychom nezanedbali svůj posvátný úřad — přikazujeme biskupům a představeným řeholních společností, s nejvážnějším zatížením jejich svědomí, aby co nejpečlivěji dbali, ať se takové názory nepředkládají ve školách, na shromážděních ani v jakýchkoli spisech a ať se nijak nepředávají klerikům ani věřícím.

40.

Qui in ecclesiasticis institutis docent, noverint se tuta conscientia munus docendi, sibi concreditum, exercere non posse, nisi doctrinae normas, quas ediximus, religiose accipiant atque ad amussim servent in discipulis instituendis. Debitam reverentiam atque obtemperationem, quam in suo adsiduo labore Ecclesiae Magisterio profiteantur oportet, discipulorum quoque mentibus animisque instillent.

Kdo vyučují v církevních ústavech, ať vědí, že nemohou s klidným svědomím vykonávat svěřený učitelský úřad, nepřijmou-li svědomitě naukové normy, jež jsme vyhlásili, a nezachovají-li je do písmene při vzdělávání žáků. Náležitou úctu a poslušnost, kterou mají ve své vytrvalé práci osvědčovat učitelskému úřadu Církve, ať vštěpují i myslím a srdcím svých žáků.

41.

Nitantur utique omni vi omnique contentione ut disciplinas, quas tradunt, provehant; sed caveant etiam ne limites transgrediantur a Nobis statutos ad veritatem fidei ac doctrinae catholicae tuendam. In quaestiones novas, quas hodierna cultura ac progrediens aetas in medium protulerunt, diligentissimam suam conferant pervestigationem, sed ea qua par est prudentia et cautela; nec denique putent, falso « irenismo » indulgentes, ad Ecclesiae sinum dissidentes et errantes feliciter reduci posse, nisi integra veritas in Ecclesia vigens, absque ulla corruptione detractioneque, sincere omnibus tradatur.

Ať se ovšem vší silou a vším úsilím snaží obory, které přednášejí, rozvíjet; ale ať se také varují překročit meze, jež jsme stanovili k ochraně pravdy víry a katolické nauky. Do nových otázek, které dnešní vzdělanost a pokročilý věk vynesly na světlo, ať vloží co nejpečlivější zkoumání, ale s náležitou prozíravostí a obezřetností. A konečně ať se nedomnívají — poddávajíce se falešnému irénismu —, že lze odloučené a bloudící šťastně přivést zpět do lůna Církve, není-li všem upřímně předána celá pravda, která v Církvi platí, bez jakéhokoli porušení a ubrání.

42.

Hac spe freti, quam pastoralis vestra sollertia adauget, caelestium munerum auspicem paternaeque benevolentiae Nostrae testem, cum vobis singulis universis, Venerabiles Fratres, tum clero populoque vestro Apostolicam Benedictionem amantissime impertimus.

S touto nadějí, kterou zvětšuje vaše pastýřská bdělost, udělujeme co nejláskyplněji jako záruku nebeských darů a svědectví Naší otcovské přízně vám všem jednotlivě, ctihodní bratři, i vašemu kléru a lidu apoštolské požehnání.

43.

Datum Romae, apud S. Petrum, die XII mensis Augusti, anno MDCCCCL, Pontificatus Nostri duodecimo.

PIUS PP. XII

Dáno v Římě u svatého Petra dne 12. srpna roku 1950, dvanáctého roku Našeho pontifikátu.

PIUS PP. XII.

---

Latinské znění: AAS 42 (1950), s. 561–578; elektronicky na vatican.va. Český překlad je pracovní a nezávazný; závazné je latinské znění.