Jak je to se škapulířovou medailkou

Hnědý škapulíř Panny Marie Karmelské se tradičně nosí v podobě dvou kousků látky spojených šňůrkami. Mnozí věřící však nosí místo látky škapulířovou medailku — a často se ptají, zda je to vůbec dovoleno, kdo to povolil a co je k tomu třeba.

Odpověď je jednoznačná: medailku povolil sv. Pius X. dekretem Nejvyšší posvátné kongregace Svatého oficia ze dne 16. prosince 1910. Dekret byl vyhlášen v úředním věstníku Svatého stolce Acta Apostolicae Sedis, roč. III (1911), s. 22–23, spolu s navazujícími prohlášeními (Declarationes, s. 24) z téhož dne. Níže přinášíme úplný český překlad obou textů z latinského originálu; závazné je pochopitelně latinské znění, na které odkazujeme na konci článku.

Co dekret stanoví

Než přejdeme k překladu, shrňme podmínky, které z dekretu plynou:

1. Předchozí řádné přijetí. Medailka nenahrazuje obřad přijetí (tzv. impositio, vložení škapulíře). Do škapulíře musí být člověk nejprve řádně přijat knězem s látkovým škapulířem; teprve potom jej smí zaměnit za medailku.
2. Předepsaná vyobrazení. Na líci medailky musí být obraz Pána Ježíše ukazujícího své Nejsvětější Srdce, na rubu obraz Panny Marie.
3. Požehnání. Medailku musí požehnat kněz, který má fakultu žehnat příslušný škapulíř — a to zvláštním požehnáním za každý škapulíř, který má medailka nahrazovat (všechna lze udělit jediným znamením kříže). Z toho plyne i praktický rozdíl oproti látce: nový látkový škapulíř si po přijetí lze vyměnit bez dalšího žehnání, kdežto každá nová medailka musí být požehnána znovu.
4. Důstojné nošení na těle — na krku nebo jinak.
5. Jedna medailka za více škapulířů. Kdo je zapsán do více škapulířů, může je všechny nahradit jedinou medailkou (s příslušným počtem požehnání).
6. Výjimka: škapulíře vlastní třetím řádům medailkou nahradit nelze.

Při zachování těchto podmínek má nositel medailky účast na všech duchovních milostech a odpustcích spojených se škapulířem — dekret výslovně jmenuje i tzv. sobotní (sabatinské) privilegium hnědého škapulíře.

Za pozornost stojí i to, co dekret říká hned v úvodu: papež si „vroucně přeje, aby věřící škapulíře nadále nosili tím způsobem, jak byli dosud zvyklí“ — tedy v látkové podobě. Medailka je ústupkem praktickým potřebám (tradičně se uvádějí misie v tropech, vojáci, dělníci), nikoli novou normou. Látkový škapulíř zůstává první volbou.

Bylo užívání medailky zpřísněno?

Samotné povolení nikdy odvoláno ani zúženo nebylo. Zpřísnění se týkalo něčeho jiného: ještě téhož dne vydalo Svaté oficium k dekretu prohlášení, jimiž papež usměrnil dříve udělené fakulty žehnat medailky. Kněžím, kteří takovou fakultu obdrželi již dříve (před dekretem, zvláštními koncesemi), stanovil, že jí smí užívat jen po dobu pěti let od jejího obdržení, a fakultu subdelegovat (přenášet na další kněze) zrušil vyhlášením dekretu okamžitě — s odůvodněním, že dekret sám již o duchovní prospěch věřících postaral dostatečně. Napříště tedy platí jednotný režim dekretu: medailku žehná kněz, který má řádnou či delegovanou fakultu žehnat příslušný škapulíř.

Dekret o škapulířové medailce — úplný překlad

NEJVYŠŠÍ POSVÁTNÁ KONGREGACE SVATÉHO OFICIA (sekce pro odpustky)

O KOVOVÉ MEDAILCE, KTEROU SI VĚŘÍCÍ PODLE SVÉ LIBOSTI MOHOU NAHRADIT POSVÁTNÉ LÁTKOVÉ ŠKAPULÍŘE

DEKRET

Poněvadž je zjištěno, že takzvané posvátné škapulíře nanejvýš prospívají k povzbuzování zbožnosti věřících a k probouzení předsevzetí svatějšího života v nich, takže zbožný obyčej dávat se do nich zapsat den ode dne více sílí, ráčil Svatý otec Pius X., z Boží prozřetelnosti papež — ačkoli si vroucně přeje, aby je věřící nadále nosili tím způsobem, jak byli dosud zvyklí — přece z celého srdce vyhovuje přáním mnohých, jež mu byla přednesena, po předchozím hlasování nejdůstojnějších otců kardinálů generálních inkvizitorů, v audienci udělené nejdůstojnějšímu pánu asesorovi této Nejvyšší posvátné kongregace Svatého oficia dne 16. prosince běžného roku, milostivě rozhodnout:

Všem věřícím, kteří již byli takzvaným řádným vložením zapsáni — anebo v budoucnu budou zapsáni — do jednoho či více pravých a Svatým stolcem schválených škapulířů (s výjimkou těch, jež jsou vlastní třetím řádům), je napříště dovoleno nosit místo těchto látkových škapulířů, ať jednoho, ať více, jedinou kovovou medailku, buď na krku, nebo jinak, vždy však důstojně na vlastní osobě; a tak, při zachování zákonů vlastních každému z těchto škapulířů, mohou mít účast na všech duchovních milostech (nevyjímaje takzvané sobotní privilegium škapulíře blahoslavené Panny Marie z hory Karmel) a získávat všechny odpustky s jednotlivými škapulíři spojené.

Líc této medailky musí nést obraz našeho Nejsvětějšího Pána Ježíše Krista ukazujícího své Nejsvětější Srdce, rub obraz blahoslavené Panny Marie.

Táž medailka musí být požehnána tolika zvláštními požehnáními, kolik je řádně vložených škapulířů, jež má podle přání žadatelů nahrazovat.

Konečně každé z těchto požehnání lze udělit jediným znamením kříže, a to buď při samotném úkonu zápisu, hned po dokončeném řádném vložení škapulíře, nebo i později, podle příhodnosti žadatelů — přičemž nezáleží na tom, zda se zachová pořadí jednotlivých zápisů, ani kolik času od nich uplynulo — a to od kteréhokoli kněze, i jiného, než který provedl zápis, pokud má řádnou nebo delegovanou fakultu žehnat příslušné škapulíře; přitom ovšem zůstávají v platnosti meze, klauzule a podmínky původní fakulty.

Bez ohledu na jakákoli opačná ustanovení, i taková, jež by zasluhovala zcela zvláštní zmínky.

Dáno v Římě, v paláci Svatého oficia, dne 16. prosince 1910.

L. ✠ S. — Alois Giambene, substitut pro odpustky

Prohlášení k dekretu — úplný překlad

PROHLÁŠENÍ K DEKRETU POSVÁTNÉ KONGREGACE SVATÉHO OFICIA O KOVOVÉ MEDAILCE NAHRAZUJÍCÍ POSVÁTNÉ ŠKAPULÍŘE

Ohledně medailek, jež byly k výše uvedenému účelu požehnány již dříve, a ohledně fakulty je žehnat, kterou náš Svatý otec již udělil — ať přímo, ať skrze některý úřad Svatého stolce, ať jakkoli jinak — vyjevil týž Svatý otec svou mysl a nařídil, aby se přesně zachovávalo toto:

1. Medailky, které již byly řádně požehnány těmi, kdo k tomu měli fakultu, bude možno i nadále nosit místo škapulířů, a to tím způsobem a za těch podmínek, za nichž bylo ono zmocnění uděleno.

2. Žádný kněz, světský ani řeholní, byť by se skvěl vynikající hodností, ať už fakulty žehnat medailky tímto (dřívějším) způsobem neužívá, jakmile uplyne pět let od jejího obdržení. Do té doby budou moci žehnat medailky kdekoli, i kdyby neměli fakultu žehnat příslušné škapulíře; avšak pod tou podmínkou, že se jak v tom, co se týká předepsaných vyobrazení, tak ve všech ostatních podmínkách zcela přizpůsobí předpisům obsaženým ve výše uvedeném dekretu.

3. Ti pak, kdo byli nadáni fakultou subdelegovat, ať vědí, že samotným vyhlášením tohoto dekretu a prohlášení o ni přišli; neboť týmž dekretem je již o duchovní prospěch věřících dostatečně postaráno.

Dáno v Římě, v paláci Svatého oficia, dne 16. prosince 1910.

L. ✠ S. — Alois Giambene, substitut pro odpustky

Kdo dnes smí škapulíř žehnat a přijímat do něj?

Dekret z roku 1910 počítá s tehdejším systémem fakult: žehnání hnědého škapulíře a přijímání věřících bylo vyhrazeno karmelitánskému řádu a jiný kněz potřeboval delegovanou fakultu (udělovala se ovšem velmi běžně). Tento systém byl po koncilu postupně opuštěn a dnešní právní rámec je stejný pro všechny:

1. Pavel VI. apoštolskou konstitucí Indulgentiarum doctrina (1967) a navazujícím Enchiridion Indulgentiarum (1968) stanovil, že pro odpustkovou stránku stačí, aby předmět zbožné úcty — výslovně se jmenuje i škapulíř — požehnal kterýkoli kněz (dnešní vydání Enchiridia z r. 1999 přidává i jáhna).
2. Kodex kanonického práva z roku 1983 (kán. 1169 § 2) svěřuje žehnání každému knězi s výjimkou žehnání vyhrazených papeži a biskupům; tím padl starý systém žehnání rezervovaných řeholním řádům. Liturgicky to provedla nová kniha žehnání De Benedictionibus (1984).
3. Pro hnědý škapulíř to výslovně potvrzuje Obřad žehnání škapulíře a přijetí do škapulíře bl. Panny Marie Karmelské, schválený Kongregací pro bohoslužbu a svátosti roku 1996: fakultu žehnat škapulíř a přijímat věřící má každý kněz i jáhen, bez jakékoli delegace od karmelitánů. Totéž opakuje společná katecheze generálních představených obou větví Karmelu z roku 2000.

Odpověď na častou otázku tedy zní: ano, dnes vás do škapulíře může platně přijmout kterýkoli kněz — rozhodující kroky učinili Pavel VI. (1967/68) a Jan Pavel II. (1983–1996). I při přijetí podle nového obřadu však platí, že samotné přijetí se koná s látkovým škapulířem; medailka smí nastoupit až po něm.

Látka, nebo medailka? Svědectví papežů 20. století

Přání Pia X., aby látková podoba zůstala pravidlem, nezůstalo osamocené — papežové 20. století je svým příkladem i slovy potvrzovali:

• Benedikt XV., papež první světové války, řekl římským seminaristům na svátek Panny Marie Karmelské: „Mějte všichni společnou řeč a společnou zbroj: řečí ať jsou výroky evangelia, zbrojí škapulíř Panny Marie Karmelské, který máte všichni nosit a který požívá jedinečné výsady ochrany i po smrti.” Týž papež udělil odpustek 500 dní za každé políbení látkového škapulíře — medailky se tento odpustek netýkal, což se běžně vykládá jako tichá přednost dávaná látce.
• Jan Pavel II. v poselství karmelitánské rodině k 750. výročí darování škapulíře (25. března 2001) napsal: „I já nosím škapulíř Karmelu na svém srdci už dlouho!” — a míněn byl látkový škapulíř, který nosil od mládí.

Podobný výrok o přednosti látky před medailkou bývá někdy připisován i Benediktu XVI., v jeho textech se však nic takového dohledat nepodařilo; jádro této myšlenky patří samotnému Piu X. a jeho dekretu z roku 1910.

Shrnutí

Škapulířová medailka je tedy plnohodnotnou náhradou látkového škapulíře — včetně sobotního privilegia — pokud byl nositel řádně přijat do škapulíře v látkové podobě, medailka má předepsaná vyobrazení a byla požehnána knězem s příslušnou fakultou (a znovu požehnána je každá nová medailka). Zároveň však platí, co dal sv. Pius X. do samotného úvodu dekretu: jeho vroucím přáním zůstává, aby věřící nosili škapulíř látkový, a medailku chápali jako ústupek okolnostem, ne jako pohodlnější standard.

---

Pramen: Acta Apostolicae Sedis, roč. III (1911), s. 22–24 — S. Congregatio S. Officii, De metallico numismate pro lubitu fidelium sacris scapularibus ex panno sufficiendo. Decretum (16. prosince 1910) a Declarationes (16. prosince 1910). Latinský originál je dostupný na webu Svatého stolce: AAS-03-1911 (PDF). Překlad je pracovní.

Další prameny: Pavel VI., apošt. konstituce Indulgentiarum doctrina (1967) a Enchiridion Indulgentiarum (1968, 4. vyd. 1999); CIC 1983, kán. 1169 § 2; De Benedictionibus (1984); Obřad žehnání škapulíře a přijetí do škapulíře bl. Panny Marie Karmelské (Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, 1996); katecheze karmelitánských řádů o škapulíři (2000); poselství Jana Pavla II. karmelitánské rodině, 25. 3. 2001.