Kázání na 9. neděli po Letnicích - Začni u sebe

Milovaní bratři a sestry,

dnešní evangelium nám ukazuje něco, co v celém Písmu najdeme jen třikrát nebo čtyřikrát. Náš Pán Ježíš Kristus pláče. Bůh pláče. Vtělené Slovo, druhá Božská Osoba, se dívá na město a slzy mu tečou po tváři.

Proč pláče? Nepláče nad sebou. Za několik dní bude v tomto městě mučen a ukřižován, a nad tím neplakal. Pláče nad Jeruzalémem. A říká proč: Quia non cognovisti tempus visitationis tuae — protože jsi nepoznalo čas svého navštívení.

Rozumějme dobře, co to znamená, milovaní. Bůh navštívil to město. Ne skrze proroka, ne skrze anděla — přišel sám. Chodil jeho ulicemi, uzdravoval jeho nemocné, učil v jeho chrámu. A to město Ho nepoznalo. Odmítlo Ho. A náš Pán říká, co bude následovat: přijdou nepřátelé, obklíčí je valem, srovnají je se zemí a nenechají v něm kámen na kameni.

A stalo se to. O čtyřicet let později, roku sedmdesátého, přišel Titus. Chrám lehl popelem, město bylo srovnáno. To není bajka, to jsou dějiny. Náš Pán řekl, co se stane, a stalo se to přesně tak.

Proč vám to připomínám? Protože to je zákon. Není to náhoda, není to jednorázová událost. Je to zákon: město, které odmítne Ježíše Krista, se rozpadne. Národ, který Ho odmítne, se rozpadne. A duše, která Ho odmítne, se vnitřně rozpadá také.

Naše města nepoznala svou hodinu

Podívejte se kolem sebe, milovaní bratři a sestry.

Byla doba, kdy naše národy byly křesťanské. Nemyslím tím, že v nich byli všichni svatí — svatí nikdy nejsou všichni. Myslím tím, že veřejná moc uznávala Ježíše Krista za Krále. Zákony byly křesťanské. Manželství bylo nerozlučitelné, protože Kristus je nerozlučitelné učinil. Nedělní den patřil Bohu. Děti se ve školách učily katechismus. Společnost sama, svou strukturou, vedla duše ke spáse!

A pak někdo řekl: to nechme stranou. Náboženství je věc soukromá. Ať si každý věří, co chce, ale veřejný život bude bez Boha. Neutrální. Byl odstraněn Kristus Král z veřejného života. A ještě roku 1925 papež Pius XI. horoval svou encyklikou pro veřejné kralování Ježíše v občanské společnosti. Nestalo se.

A hle plody. Vidíte je stejně dobře jako já. Rozvrácené rodiny. Zákony, které dovolují zabíjet nenarozené děti. Mládež bez víry, bez naděje, bez ukázněnosti. Lidé, kteří pracují od rána do večera pro věci, jež nepotřebují a zítra skončí v koši.

Neutralita neexistuje, moji milovaní. To si zapamatujte. Kde nekraluje Ježíš Kristus, tam kraluje někdo jiný, někdo zlý. Nikdy tam nekraluje nikdo.

Náš Pán vchází do chrámu

Ale evangelium se tím nekončí. Poslouchejte, co náš Pán udělal potom. Et ingressus in templum, coepit ejicere vendentes. Vešel do chrámu a začal vyhánět prodavače.

Všimněte si dobře, koho vyhání. Nevyhání modláře. Nevyhání pohany. Vyhání ty, kdo prodávali obětní zvířata a měnili peníze — tedy lidi, kteří dělali věci samy o sobě dovolené a pro chrámovou bohoslužbu potřebné. A přesto z toho nejsvětějšího udělali, jak náš Pán říká, doupě lupičů.

Jak je to možné? Je to možné takto: To, co mělo sloužit oběti, začalo žít pro sebe. Prostředek se stal cílem. A když se prostředek stane cílem, cíl je vyhozen ven.

To je, moji drazí, celá nemoc naší doby. Ve všem, na každé úrovni. Cílem je člověk, cílem je požitek, cílem je smyslnost, věci přízemní, pozemské, dokonce i v kostelech. Kde je posvátno a úcta klanění?

Obchod v chrámě

Neboť tento obchod nezůstal venku. Vešel dovnitř. Vešel do chrámu.

Někdo řekl, že chce usmířit Církev s moderním světem. Že se Církev musí přizpůsobit a otevřít světu. Přiblížit se dnešnímu člověku, mluvit jeho řečí, sdílet jeho starosti. To je všechno hezké, ale co se stalo? Nadpřirozený cíl ustoupil! Cíle přirozené, světské obsadily jeho místo. Místo klanění — dialog. Místo obrácení duší — sociální pokrok. Místo spásy — důstojnost člověka. To jsou sama o sobě slova pěkná, ale jsou postavena na místo, které jim nepatří.

Ptejte se sami sebe: proč Církev existuje? Odpověď je jednoduchá a katechismus ji zná: k slávě Boží a ke spáse duší. To je priorita, nic jiného. Všechno ostatní — školy, nemocnice, charita, kultura — je prostředek. Dobrý prostředek, svatý prostředek. Ale prostředek. A jakmile prostředek zaujme první místo, jsme přesně tam, kde byli ti kupci: chrám plný ruchu a prázdný Boha.

A nejžalostněji se to ukazuje na oltáři. Neboť mše svatá je oběť. Je to táž oběť jako na Kalvárii, nekrvavě obnovená. Kněz stojí u oltáře jako prostředník mezi Bohem a lidmi a přináší Bohu Jeho vlastního Syna! Tak to Církev vždycky věřila a tak to vždycky vyjadřovala. Jestliže se z toho udělá na prvním místě shromáždění, které se schází kolem stolu — pak už slaví samo sebe, pak už to není totéž, i kdyby slova liturgie zůstala stejná.

A proč to všechno? Protože se ztratil pohled na nebe. Pozemské věci člověka docela těší, ztrácí se víra v nadpřirozeno a pak ďábel ovládá člověka strachem. Je strach veřejně se postavit za pravdu evangelia a zákony Boží. Z toho plyne nepoučenost nových generací křesťanů, přestává se vnímat hřích, a kdo nezná hřích, nepotřebuje Vykupitele. Kdo nepotřebuje Vykupitele, nepotřebuje kříž. A kdo nepotřebuje kříž, uzavřel si cestu ke spáse.

Ale ten chrám jsi také ty

Nyní však, moji milovaní, obraťme to ostří k sobě. Bylo by pohodlné poslouchat toto kázání a myslet přitom na druhé.

Svatý Pavel nám dnes v epištole říká něco, co bychom si měli všichni napsat nad pracovní stůl. Připomíná Izraelity na poušti. Ti měli všechno! Prošli mořem, byli pokřtěni v oblaku, jedli mannu, pili vodu ze skály — a ta skála, říká svatý Pavel, byla Kristus. Měli všechno. A padli. Jejich těla zůstala v poušti. A svatý Pavel dodává: Qui se existimat stare, videat ne cadat. Kdo se domnívá, že stojí, ať hledí, aby nepadl.

Rozumíte, moji drazí přátelé? Nestačí přijít na mši svatou, jestliže nemáme posvěcující milost. Nestačí být řádně poučen a znát katechismus. Nestačí mít pravdu. Izraelité měli mannu a padli.

Ptejme se tedy: co se prodává v chrámě mé duše? Modlím se proto, aby mi bylo lépe, abych měl klid, aby se mi dařilo? To je obchod. Chodím ke svátostem ze zvyku, protože se to dělá? To je obchod. Držím se tradice proto, že mi dává pocit, že patřím k lepším? To je obchod, a je to obchod se svatým zbožím, což je ze všech nejhorší.

Co dělá náš Pán

A teď, milovaní bratři a sestry, si všimněme, jak náš Pán postupuje. Dává nám v tom evangeliu celý lék, a v pořadí.

Nejprve pláče. Obnova nikdy nezačíná hněvem. Začíná láskou k tomu, co je znesvěcováno. Kdo čistí chrám bez slz, dělá jen zkázu.

Potom vyhání. Nevyjednává s kupci. Nezakládá komisi. Nehledá kompromis. Vezme provaz a vyhodí je ven. Protože s tím, co se zmocnilo Božího místa, se nelze dohodnout. Lze to jen vyklidit. Ve vaší duši se tomu říká odřeknutí a kajícnost. V Církvi se tomu říká náprava — a ta nikdy nesmí ustoupit ohledně samotného cíle.

Potom vyhlašuje, k čemu ten dům je: Dům můj je dům modlitby. Řekne se znovu nahlas, proč to všechno existuje.

A pak — a to je poslední věta dnešního evangelia, kterou kazatelé přeskakují — et erat docens cotidie in templo: a učil denně v chrámě. Denně, moji drazí přátelé. Ne jednou. Po vyčištění nepřichází vítězství, přichází všední den. Chrám se neudrží jedním velkým gestem. Udrží se tím, že v něm někdo den co den učí, den co den se modlí, den co den přináší oběť.

A odtud pochází všechno ostatní. Ze svaté oběti. Držme se mše svaté, a bude nám dáno všechno ostatní. Ztratíme ji, a všechno ostatní nám nepomůže.

Vaše domácnosti

Dnes připomínáme svatou Annu, matku Nejsvětější Panny. Dovolte mi tedy jedno slovo o vašich rodinách.

Svatá Anna nepsala knihy a nekázala. Vychovala dítě. A to dítě bylo Matka Boží.

Vaše domácnosti, milovaní bratři a sestry, mají být chrámy. Ne domy s obrázkem na zdi — chrámy, kde se Bohu skutečně slouží. Modlete se v rodině. Modlete se růženec, nejlépe celá rodina, každé ráno, všichni pohromadě. Hleďte, čemu se vaše děti učí a co jim vchází do očí a do uší. Tuto starost za vás nikdo nepřevezme. Otcové a matky, vy jste zodpovědní za duše svých dětí, a z toho budete skládat účty.

Nakonec

A nezoufejte. To vám říkám na konec, protože jsem toho řekl mnoho tvrdého.

Náš Pán plakal nad Jeruzalémem, ale svou Církev nazval nepřemožitelnou. Brány pekelné ji nepřemohou. On to slíbil, a On své sliby drží. Bude to trvat, jak dlouho On bude chtít — ale to, co je zaseto z jeho oběti, uschnout nemůže.

A pamatujte na poslední větu dnešní epištoly, kterou jste slyšeli: Fidelis autem Deus est — Bůh je věrný, a nedopustí, abyste byli pokoušeni nad své síly, nýbrž způsobí s pokušením i východisko.

Bůh je věrný, milovaní. Buďme věrní i my.

Nejsvětější Panno, Prostřednice všech milostí, oroduj za nás. Svatá Anno, oroduj za nás.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

---

Kazanie na 9. Niedzielę po Zesłaniu Ducha Świętego – Zacznij od siebie

Umiłowani bracia i siostry,

dzisiejsza Ewangelia ukazuje nam coś, co w całym Piśmie Świętym znajdziemy zaledwie trzy albo cztery razy. Pan nasz Jezus Chrystus płacze. Bóg płacze. Wcielone Słowo, druga Osoba Boska, patrzy na miasto, a łzy spływają Mu po twarzy.

Dlaczego płacze? Nie płacze nad sobą. Za kilka dni będzie w tym mieście umęczony i ukrzyżowany — a nad tym nie płakał. Płacze nad Jerozolimą. I mówi, dlaczego: Quia non cognovisti tempus visitationis tuae — ponieważ nie poznałoś czasu nawiedzenia twego.

Zrozumiejmy dobrze, co to znaczy, umiłowani. Bóg nawiedził to miasto. Nie przez proroka, nie przez anioła — przyszedł sam. Chodził jego ulicami, uzdrawiał jego chorych, nauczał w jego świątyni. A miasto Go nie poznało. Odrzuciło Go. I Pan nasz mówi, co po tym nastąpi: przyjdą nieprzyjaciele, otoczą je wałem, zrównają je z ziemią i nie zostawią w nim kamienia na kamieniu.

I tak się stało. Czterdzieści lat później, roku siedemdziesiątego, przyszedł Tytus. Świątynia poszła z dymem, miasto zostało zrównane z ziemią. To nie jest bajka, to jest historia. Pan nasz powiedział, co się stanie — i stało się dokładnie tak.

Dlaczego wam o tym przypominam? Ponieważ to jest prawo. Nie przypadek, nie jednorazowe wydarzenie. To prawo: miasto, które odrzuci Jezusa Chrystusa, rozpadnie się. Naród, który Go odrzuci, rozpadnie się. A dusza, która Go odrzuci, rozpada się również od wewnątrz.

Nasze miasta nie poznały swojej godziny

Rozejrzyjcie się wokół siebie, umiłowani bracia i siostry.

Był czas, kiedy nasze narody były chrześcijańskie. Nie mam na myśli tego, że wszyscy w nich byli święci — święci nigdy nie są wszyscy. Mam na myśli to, że władza publiczna uznawała Jezusa Chrystusa za Króla. Prawa były chrześcijańskie. Małżeństwo było nierozerwalne, ponieważ Chrystus uczynił je nierozerwalnym. Dzień niedzielny należał do Boga. Dzieci uczyły się w szkołach katechizmu. Samo społeczeństwo, swoją strukturą, prowadziło dusze do zbawienia!

A potem ktoś powiedział: zostawmy to na boku. Religia jest sprawą prywatną. Niech każdy wierzy, w co chce, ale życie publiczne będzie bez Boga. Neutralne. Chrystus Król został usunięty z życia publicznego. A jeszcze w roku 1925 papież Pius XI w swojej encyklice gorąco wzywał do publicznego królowania Jezusa w społeczności obywatelskiej. Nie stało się tak.

I oto owoce. Widzicie je równie dobrze jak ja. Rozbite rodziny. Prawa, które pozwalają zabijać nienarodzone dzieci. Młodzież bez wiary, bez nadziei, bez karności. Ludzie, którzy pracują od rana do wieczora dla rzeczy, których nie potrzebują, a które jutro wylądują w koszu.

Neutralność nie istnieje, moi umiłowani. To sobie zapamiętajcie. Gdzie nie króluje Jezus Chrystus, tam króluje ktoś inny, ktoś zły. Nigdy nie jest tak, że nie króluje tam nikt.

Pan nasz wchodzi do świątyni

Ale Ewangelia na tym się nie kończy. Posłuchajcie, co Pan nasz uczynił potem. Et ingressus in templum, coepit ejicere vendentes. Wszedł do świątyni i począł wyrzucać sprzedających.

Zauważcie dobrze, kogo wyrzuca. Nie wyrzuca bałwochwalców. Nie wyrzuca pogan. Wyrzuca tych, którzy sprzedawali zwierzęta ofiarne i wymieniali pieniądze — a więc ludzi, którzy robili rzeczy same w sobie dozwolone i dla kultu świątynnego potrzebne. A mimo to uczynili z tego, co najświętsze, jak mówi Pan nasz, jaskinię zbójców.

Jak to możliwe? Możliwe jest tak: to, co miało służyć ofierze, zaczęło żyć dla siebie. Środek stał się celem. A kiedy środek staje się celem, cel zostaje wyrzucony za drzwi.

To jest, moi drodzy, cała choroba naszych czasów. We wszystkim, na każdym poziomie. Celem jest człowiek, celem jest przyjemność, celem jest zmysłowość, rzeczy przyziemne, ziemskie — nawet w kościołach. Gdzie jest sacrum i cześć adoracji?

Handel w świątyni

Albowiem ten handel nie pozostał na zewnątrz. Wszedł do środka. Wszedł do świątyni.

Ktoś powiedział, że chce pojednać Kościół ze światem nowoczesnym. Że Kościół musi się przystosować i otworzyć na świat. Zbliżyć się do dzisiejszego człowieka, mówić jego mową, dzielić jego troski. To wszystko brzmi pięknie, ale co się stało? Cel nadprzyrodzony ustąpił! Cele przyrodzone, doczesne zajęły jego miejsce. Zamiast adoracji — dialog. Zamiast nawrócenia dusz — postęp społeczny. Zamiast zbawienia — godność człowieka. To są same w sobie słowa piękne, ale postawiono je na miejscu, które do nich nie należy.

Pytajcie samych siebie: po co istnieje Kościół? Odpowiedź jest prosta i katechizm ją zna: dla chwały Bożej i dla zbawienia dusz. To jest priorytet, nic innego. Wszystko pozostałe — szkoły, szpitale, dzieła miłosierdzia, kultura — jest środkiem. Dobrym środkiem, świętym środkiem. Ale środkiem. A skoro tylko środek zajmie pierwsze miejsce, jesteśmy dokładnie tam, gdzie byli tamci kupcy: świątynia pełna zgiełku, a pusta od Boga.

I najboleśniej okazuje się to przy ołtarzu. Albowiem Msza święta jest ofiarą. Jest tą samą ofiarą co na Kalwarii, w sposób bezkrwawy odnowioną. Kapłan stoi przy ołtarzu jako pośrednik między Bogiem a ludźmi i przynosi Bogu Jego własnego Syna! Tak Kościół zawsze wierzył i tak to zawsze wyrażał. Jeżeli zrobi się z tego na pierwszym miejscu zgromadzenie, które schodzi się wokół stołu — wtedy świętuje już samo siebie, wtedy nie jest to już to samo, choćby słowa liturgii pozostały te same.

A dlaczego to wszystko? Ponieważ zatracono spojrzenie ku niebu. Rzeczy ziemskie zupełnie człowieka cieszą, traci się wiara w nadprzyrodzoność, a wtedy diabeł opanowuje człowieka strachem. Jest lęk, by publicznie stanąć za prawdą Ewangelii i za prawem Bożym. Z tego płynie niewiedza nowych pokoleń chrześcijan; przestaje się dostrzegać grzech, a kto nie zna grzechu, nie potrzebuje Odkupiciela. Kto nie potrzebuje Odkupiciela, nie potrzebuje krzyża. A kto nie potrzebuje krzyża, ten zamknął sobie drogę do zbawienia.

Ale tą świątynią jesteś także ty

Teraz jednak, moi umiłowani, obróćmy to ostrze ku sobie. Byłoby wygodnie słuchać tego kazania i myśleć przy tym o innych.

Święty Paweł mówi nam dziś w epistole coś, co wszyscy powinniśmy sobie wypisać nad biurkiem. Przypomina Izraelitów na pustyni. Oni mieli wszystko! Przeszli przez morze, zostali ochrzczeni w obłoku, jedli mannę, pili wodę ze skały — a ta skała, mówi święty Paweł, była Chrystusem. Mieli wszystko. I upadli. Ich ciała zostały na pustyni. A święty Paweł dodaje: Qui se existimat stare, videat ne cadat. Kto mniema, że stoi, niech patrzy, aby nie upadł.

Rozumiecie, moi drodzy przyjaciele? Nie wystarczy przyjść na Mszę świętą, jeżeli nie mamy łaski uświęcającej. Nie wystarczy być należycie pouczonym i znać katechizm. Nie wystarczy mieć rację. Izraelici mieli mannę — i upadli.

Pytajmy zatem: czym się handluje w świątyni mojej duszy? Czy modlę się po to, aby mi było lepiej, abym miał spokój, aby mi się powodziło? To jest handel. Czy przystępuję do sakramentów z przyzwyczajenia, bo tak się robi? To jest handel. Czy trzymam się tradycji dlatego, że daje mi poczucie, iż należę do lepszych? To jest handel — i to handel świętym towarem, a ten jest ze wszystkich najgorszy.

Co czyni Pan nasz

A teraz, umiłowani bracia i siostry, zauważmy, jak Pan nasz postępuje. Daje nam w tej Ewangelii całe lekarstwo, i to po kolei.

Najpierw płacze. Odnowa nigdy nie zaczyna się od gniewu. Zaczyna się od miłości ku temu, co jest znieważane. Kto oczyszcza świątynię bez łez, dokonuje tylko zniszczenia.

Potem wyrzuca. Nie pertraktuje z kupcami. Nie powołuje komisji. Nie szuka kompromisu. Bierze powróz i wyrzuca ich na zewnątrz. Ponieważ z tym, co zawładnęło miejscem Bożym, nie da się dogadać. Można to tylko usunąć. W waszej duszy nazywa się to wyrzeczeniem i pokutą. W Kościele nazywa się to naprawą — i ta nigdy nie może ustąpić co do samego celu.

Potem ogłasza, do czego ten dom jest: Dom mój jest domem modlitwy. Mówi się znowu na głos, po co to wszystko istnieje.

A potem — i to jest ostatnie zdanie dzisiejszej Ewangelii, które kaznodzieje przeskakują — et erat docens cotidie in templo: i nauczał codziennie w świątyni. Codziennie, moi drodzy przyjaciele. Nie raz. Po oczyszczeniu nie przychodzi zwycięstwo — przychodzi dzień powszedni. Świątyni nie utrzyma jeden wielki gest. Utrzyma ją to, że ktoś w niej dzień po dniu naucza, dzień po dniu się modli, dzień po dniu przynosi ofiarę.

I stąd pochodzi wszystko pozostałe. Ze świętej ofiary. Trzymajmy się Mszy świętej, a będzie nam dane wszystko inne. Stracimy ją — i wszystko inne nam nie pomoże.

Wasze domy

Dziś wspominamy świętą Annę, matkę Najświętszej Panny. Pozwólcie mi zatem na jedno słowo o waszych rodzinach.

Święta Anna nie pisała ksiąg i nie głosiła kazań. Wychowała dziecko. A tym dzieckiem była Matka Boża.

Wasze domy, umiłowani bracia i siostry, mają być świątyniami. Nie domami z obrazkiem na ścianie — świątyniami, gdzie Bogu rzeczywiście się służy. Módlcie się w rodzinie. Módlcie się na różańcu, najlepiej całą rodziną, każdego ranka, wszyscy razem. Patrzcie, czego uczą się wasze dzieci i co wchodzi im w oczy i w uszy. Tej troski nikt za was nie przejmie. Ojcowie i matki, wy jesteście odpowiedzialni za dusze swoich dzieci i z tego będziecie zdawać rachunek.

Na koniec

I nie rozpaczajcie. To mówię wam na koniec, ponieważ powiedziałem wiele rzeczy twardych.

Pan nasz płakał nad Jerozolimą, ale swój Kościół nazwał niezwyciężonym. Bramy piekielne go nie przemogą. On to obiecał, a On swoich obietnic dotrzymuje. Będzie to trwało tak długo, jak On zechce — ale to, co zostało zasiane z Jego ofiary, uschnąć nie może.

I pamiętajcie o ostatnim zdaniu dzisiejszej epistoły, któreście słyszeli: Fidelis autem Deus est — wierny jest Bóg i nie dopuści, abyście byli kuszeni ponad wasze siły, ale z pokuszeniem sprawi też wyjście.

Bóg jest wierny, umiłowani. Bądźmy wierni i my.

Najświętsza Panno, Pośredniczko wszelkich łask, módl się za nami. Święta Anno, módl się za nami.

W imię Ojca i Syna, i Ducha Świętego. Amen.

---

Predigt am 9. Sonntag nach Pfingsten – Fang bei dir selbst an

Geliebte Brüder und Schwestern,

das heutige Evangelium zeigt uns etwas, das wir in der ganzen Heiligen Schrift nur drei- oder viermal finden. Unser Herr Jesus Christus weint. Gott weint. Das fleischgewordene Wort, die zweite Göttliche Person, blickt auf eine Stadt, und die Tränen laufen Ihm über das Antlitz.

Warum weint Er? Er weint nicht über sich selbst. In wenigen Tagen wird Er in dieser Stadt gemartert und gekreuzigt werden — und darüber hat Er nicht geweint. Er weint über Jerusalem. Und Er sagt auch, warum: Quia non cognovisti tempus visitationis tuae — weil du die Zeit deiner Heimsuchung nicht erkannt hast.

Verstehen wir recht, was das bedeutet, Geliebte. Gott hat diese Stadt heimgesucht. Nicht durch einen Propheten, nicht durch einen Engel — Er kam selbst. Er ging durch ihre Straßen, heilte ihre Kranken, lehrte in ihrem Tempel. Und die Stadt hat Ihn nicht erkannt. Sie hat Ihn verworfen. Und unser Herr sagt, was daraufhin folgen wird: es werden Feinde kommen, sie werden einen Wall um sie aufwerfen, sie dem Erdboden gleichmachen und keinen Stein auf dem anderen lassen.

Und so ist es geschehen. Vierzig Jahre später, im Jahre siebzig, kam Titus. Der Tempel ging in Flammen auf, die Stadt wurde geschleift. Das ist keine Legende, das ist Geschichte. Unser Herr hat gesagt, was geschehen würde — und es ist genau so geschehen.

Warum erinnere ich euch daran? Weil es ein Gesetz ist. Kein Zufall, kein einmaliges Ereignis. Es ist ein Gesetz: eine Stadt, die Jesus Christus verwirft, zerfällt. Ein Volk, das Ihn verwirft, zerfällt. Und eine Seele, die Ihn verwirft, zerfällt ebenso von innen her.

Unsere Städte haben ihre Stunde nicht erkannt

Schaut euch um, geliebte Brüder und Schwestern.

Es gab eine Zeit, da waren unsere Völker christlich. Ich meine damit nicht, dass alle in ihnen heilig gewesen wären — heilig sind niemals alle. Ich meine damit, dass die öffentliche Gewalt Jesus Christus als König anerkannte. Die Gesetze waren christlich. Die Ehe war unauflöslich, weil Christus sie unauflöslich gemacht hat. Der Sonntag gehörte Gott. Die Kinder lernten in den Schulen den Katechismus. Die Gesellschaft selbst führte durch ihren eigenen Bau die Seelen zum Heil!

Und dann sagte jemand: das lassen wir beiseite. Die Religion ist Privatsache. Jeder soll glauben, was er will, aber das öffentliche Leben wird ohne Gott sein. Neutral. Christus der König wurde aus dem öffentlichen Leben entfernt. Und noch im Jahre 1925 hat Papst Pius XI. in seiner Enzyklika für das öffentliche Königtum Jesu in der bürgerlichen Gesellschaft geeifert. Es ist nicht geschehen.

Und seht die Früchte. Ihr seht sie ebenso gut wie ich. Zerrüttete Familien. Gesetze, die erlauben, ungeborene Kinder zu töten. Eine Jugend ohne Glauben, ohne Hoffnung, ohne Zucht. Menschen, die von früh bis spät für Dinge arbeiten, die sie nicht brauchen und die morgen im Abfall landen.

Neutralität gibt es nicht, meine Geliebten. Das merkt euch. Wo Jesus Christus nicht herrscht, dort herrscht ein anderer, ein Böser. Es ist nie so, dass dort niemand herrscht.

Unser Herr betritt den Tempel

Aber das Evangelium endet damit nicht. Hört, was unser Herr danach getan hat. Et ingressus in templum, coepit ejicere vendentes. Er ging in den Tempel und begann die Verkäufer hinauszutreiben.

Achtet gut darauf, wen Er hinaustreibt. Er treibt keine Götzendiener hinaus. Er treibt keine Heiden hinaus. Er treibt jene hinaus, die Opfertiere verkauften und Geld wechselten — also Menschen, die an sich Erlaubtes taten und für den Tempeldienst Notwendiges. Und dennoch haben sie aus dem Allerheiligsten, wie unser Herr sagt, eine Räuberhöhle gemacht.

Wie ist das möglich? Es ist so möglich: Was dem Opfer dienen sollte, begann für sich selbst zu leben. Das Mittel ist zum Zweck geworden. Und wenn das Mittel zum Zweck wird, dann wird der Zweck hinausgeworfen.

Das ist, meine Lieben, die ganze Krankheit unserer Zeit. In allem, auf jeder Ebene. Ziel ist der Mensch, Ziel ist der Genuss, Ziel ist die Sinnlichkeit, das Niedrige, das Irdische — sogar in den Kirchen. Wo ist das Heilige, wo die Ehrfurcht der Anbetung?

Der Handel im Tempel

Denn dieser Handel ist nicht draußen geblieben. Er ist hineingegangen. Er ist in den Tempel eingezogen.

Jemand hat gesagt, er wolle die Kirche mit der modernen Welt versöhnen. Die Kirche müsse sich anpassen und sich der Welt öffnen. Sich dem heutigen Menschen nähern, seine Sprache sprechen, seine Sorgen teilen. Das klingt alles schön, aber was ist geschehen? Das übernatürliche Ziel ist zurückgewichen! Die natürlichen, weltlichen Ziele haben seinen Platz eingenommen. Statt Anbetung — Dialog. Statt Bekehrung der Seelen — sozialer Fortschritt. Statt Heil — Menschenwürde. Das sind an sich schöne Worte, aber sie sind an einen Platz gestellt worden, der ihnen nicht gehört.

Fragt euch selbst: wozu besteht die Kirche? Die Antwort ist einfach, und der Katechismus kennt sie: zur Ehre Gottes und zum Heil der Seelen. Das ist der Vorrang, nichts anderes. Alles Übrige — Schulen, Krankenhäuser, Caritas, Kultur — ist Mittel. Ein gutes Mittel, ein heiliges Mittel. Aber Mittel. Und sobald das Mittel den ersten Platz einnimmt, sind wir genau dort, wo jene Händler waren: ein Tempel voll Betrieb und leer von Gott.

Und am schmerzlichsten zeigt sich das am Altar. Denn die heilige Messe ist Opfer. Sie ist dasselbe Opfer wie auf Kalvaria, unblutig erneuert. Der Priester steht am Altar als Mittler zwischen Gott und den Menschen und bringt Gott Seinen eigenen Sohn dar! So hat es die Kirche immer geglaubt, und so hat sie es immer ausgedrückt. Wenn man daraus in erster Linie eine Versammlung macht, die sich um einen Tisch schart — dann feiert sie bereits sich selbst, dann ist es nicht mehr dasselbe, auch wenn die Worte der Liturgie die gleichen blieben.

Und warum das alles? Weil der Blick zum Himmel verlorengegangen ist. Die irdischen Dinge befriedigen den Menschen vollauf, der Glaube an das Übernatürliche schwindet, und dann beherrscht der Teufel den Menschen durch die Furcht. Da ist die Angst, öffentlich für die Wahrheit des Evangeliums und für Gottes Gebote einzustehen. Daraus folgt die Unwissenheit der neuen Christengenerationen; man nimmt die Sünde nicht mehr wahr, und wer die Sünde nicht kennt, braucht keinen Erlöser. Wer keinen Erlöser braucht, braucht kein Kreuz. Und wer kein Kreuz braucht, hat sich den Weg zum Heil verschlossen.

Doch dieser Tempel bist auch du

Nun aber, meine Geliebten, wenden wir die Schneide gegen uns selbst. Es wäre bequem, diese Predigt zu hören und dabei an die anderen zu denken.

Der heilige Paulus sagt uns heute in der Epistel etwas, das wir uns alle über den Schreibtisch schreiben sollten. Er erinnert an die Israeliten in der Wüste. Sie hatten alles! Sie zogen durch das Meer, wurden in der Wolke getauft, aßen das Manna, tranken Wasser aus dem Felsen — und dieser Felsen, sagt der heilige Paulus, war Christus. Sie hatten alles. Und sie fielen. Ihre Leiber blieben in der Wüste. Und der heilige Paulus fügt hinzu: Qui se existimat stare, videat ne cadat. Wer zu stehen glaubt, sehe zu, dass er nicht falle.

Versteht ihr, meine lieben Freunde? Es genügt nicht, zur heiligen Messe zu kommen, wenn wir nicht im Stande der heiligmachenden Gnade sind. Es genügt nicht, gut unterrichtet zu sein und den Katechismus zu kennen. Es genügt nicht, recht zu haben. Die Israeliten hatten das Manna — und sie fielen.

Fragen wir uns also: was wird im Tempel meiner Seele verkauft? Bete ich, damit es mir besser geht, damit ich Ruhe habe, damit es mir wohl ergeht? Das ist Handel. Gehe ich aus Gewohnheit zu den Sakramenten, weil man das eben tut? Das ist Handel. Halte ich an der Tradition fest, weil sie mir das Gefühl gibt, zu den Besseren zu gehören? Das ist Handel — und zwar Handel mit heiliger Ware, und der ist der schlimmste von allen.

Was unser Herr tut

Und nun, geliebte Brüder und Schwestern, achten wir darauf, wie unser Herr vorgeht. Er gibt uns in diesem Evangelium die ganze Arznei, und zwar der Reihe nach.

Zuerst weint Er. Erneuerung beginnt niemals mit Zorn. Sie beginnt mit der Liebe zu dem, was entweiht wird. Wer den Tempel ohne Tränen reinigt, richtet nur Verwüstung an.

Dann treibt Er hinaus. Er verhandelt nicht mit den Händlern. Er setzt keine Kommission ein. Er sucht keinen Kompromiss. Er nimmt einen Strick und wirft sie hinaus. Denn mit dem, was sich der Stätte Gottes bemächtigt hat, kann man sich nicht einigen. Man kann es nur hinausräumen. In eurer Seele heißt das Entsagung und Buße. In der Kirche heißt das Wiederherstellung — und diese darf hinsichtlich des Zieles selbst niemals nachgeben.

Dann verkündet Er, wozu dieses Haus da ist: Mein Haus ist ein Haus des Gebetes. Es wird wieder laut ausgesprochen, wozu das alles besteht.

Und dann — und das ist der letzte Satz des heutigen Evangeliums, den die Prediger überspringen — et erat docens cotidie in templo: und Er lehrte täglich im Tempel. Täglich, meine lieben Freunde. Nicht einmal. Nach der Reinigung kommt nicht der Sieg, es kommt der Alltag. Ein Tempel wird nicht durch eine einzige große Geste erhalten. Er wird dadurch erhalten, dass jemand Tag für Tag in ihm lehrt, Tag für Tag betet, Tag für Tag das Opfer darbringt.

Und von daher kommt alles Übrige. Aus dem heiligen Opfer. Halten wir an der heiligen Messe fest, und alles andere wird uns dazugegeben werden. Verlieren wir sie, so wird uns alles andere nichts helfen.

Eure Häuser

Heute gedenken wir der heiligen Anna, der Mutter der Allerseligsten Jungfrau. Erlaubt mir daher ein Wort über eure Familien.

Die heilige Anna hat keine Bücher geschrieben und nicht gepredigt. Sie hat ein Kind erzogen. Und dieses Kind war die Mutter Gottes.

Eure Häuser, geliebte Brüder und Schwestern, sollen Tempel sein. Nicht Häuser mit einem Bild an der Wand — Tempel, in denen Gott wirklich gedient wird. Betet in der Familie. Betet den Rosenkranz, am besten die ganze Familie, jeden Morgen, alle gemeinsam. Achtet darauf, was eure Kinder lernen und was ihnen in Augen und Ohren dringt. Diese Sorge nimmt euch niemand ab. Väter und Mütter, ihr seid für die Seelen eurer Kinder verantwortlich, und darüber werdet ihr Rechenschaft ablegen.

Zum Schluss

Und verzweifelt nicht. Das sage ich euch am Ende, weil ich vieles Harte gesagt habe.

Unser Herr hat über Jerusalem geweint, aber Seine Kirche hat Er unbesiegbar genannt. Die Pforten der Hölle werden sie nicht überwältigen. Er hat es verheißen, und Er hält Seine Verheißungen. Es wird dauern, solange Er es will — aber was aus Seinem Opfer gesät ist, kann nicht verdorren.

Und denkt an den letzten Satz der heutigen Epistel, den ihr gehört habt: Fidelis autem Deus est — Gott ist getreu und wird nicht zulassen, dass ihr über eure Kraft versucht werdet, sondern wird mit der Versuchung auch den Ausgang schaffen.

Gott ist treu, Geliebte. Seien auch wir treu.

Allerheiligste Jungfrau, Mittlerin aller Gnaden, bitte für uns. Heilige Anna, bitte für uns.

Im Namen des Vaters und des Sohnes und des Heiligen Geistes. Amen.