Vděčnost jako naplnění životního poslání - kázání na 13. neděli po Duchu Svatém

Milovaní bratři a sestry,

znáte tu situaci, kdy má člověk mnoho úkolů a činností, dělá chvíli jedno a pak zas jiné a neví, kde mu hlava stojí? Při jedné práci už myslí na druhou?

Tak právě to se mi minulý týden stalo. Člověk je takový roztržitý, v hlavě má zmatek a život mu jaksi plyne mezi prsty, ani ho pořádně nevnímá, neprožije jednotlivé události a neraduje se z nich. Na konci dne se zdá, jako by člověk nic neudělal, a přitom se od rána nezastavil. — Řekl jsem si tedy: dost, budu se soustředit na to, co dělám, budu myslet na to, že je to Boží činnost skrze mne, a budu se radovat z těch malých úspěchů. Prostě budu vděčný.

Myslím, že něco podobného se přihodilo těm malomocným z dnešního evangelia. Setkávají se s Ježíšem, jsou posláni ke kněžím, cestou jsou uzdraveni. Už asi myslí na to, co budou dělat, až přijdou domů mezi své — jaká je čeká krásná budoucnost. Nevychutnali si ani jednu tu věc. Neprožili to setkání s Kristem intenzivně, neradovali se z toho, že mohou mluvit, že mohou chodit, že mají kněze, ke kterým mohou zajít.

— Jeden z nich si ale řekl, tak jako já minulý týden: „Takhle to dál nejde,“ a vrátil se za Ježíšem, aby mu poděkoval. Aby znovu prožil ten velký okamžik, vychutnal ho, aby děkoval Bohu, aby se zastavil a radoval se nad Bohem a jeho dílem.

A právě to je vděčnost: spoluradování se z dobra.

• Vděčnost se vždy týká dobra, nikdy ne zla.
• Dobra, které si člověk uvědomil a nad nímž se zastavil.
• Toto pozastavení se nad dobrem v nás působí radost.
• Vděčnost tuto radost ještě korunuje tím, že přijaté dary odnáší zpět k dárci — Bohu. Vzdáním chvály a zvětšením jeho slávy dochází k onomu spoluradování se.

Svatý Augustin v listě Aureliovi píše: „Co lepšího bychom mohli nosit v srdci, vyslovovat ústy a vyjadřovat perem než ‚Bohu díky‘?“ … „Nic se nedá říct kratčeji, nic vyslechnout radostněji, nic pochopit velkolepěji a nic vykonat plodněji.“ Toto spoluradování se z dobra je jako květ či plod dobrého skutku. Tam dochází celé dílo svého naplnění. Dílo začíná krásně vonět i chutnat.

Proto nám, drazí bratři a sestry, utíká život mezi prsty a jsme roztržití a uštvaní: protože se nezastavujeme, abychom si všimli dobra, a nevracíme se k Bohu, dárci, abychom ho oslavili. Proto dny našeho života nebývají radostné. Ano, možná bývají veselé, ale bez vděčnosti nemohou být radostné.

Ještě se ptejme, jestli u vděčnosti a spoluradosti ten postup končí. Ne, nekončí, ale právě začíná, protože tam, kde se Bohu děkuje, tam Bůh o to více rozdává a uděluje své milosti. Čím plněji dílo odnášíme zpět k Bohu, tím milejší je Bohu a tím lepší je samo v sobě. Bohu je přirozené rozdávat a udělovat, mnohem více než slunci svítit a hřát. Proto čím vděčněji přijímám, tím přirozeněji Bůh dává, protože je překonána překážka na straně přijímajícího, která nevděkem brání Bohu v jeho přirozeném rozdávání. Když je nevděčnost překonána, každým svým darem si nás Bůh činí vděčnými a milými. Latinské gratus znamená jak vděčný, tak i milý. Vděčností jsme Bohu milými, protože udělené dary se mu vracejí na způsob slávy. Bohu je ze všeho nejmilejší díkůvzdání v nás, vždyť nás stvořil ke své slávě. Vděčností Bohu tedy naplňujeme své životní poslání!

Přistupme nyní k eucharistii. Toto řecké slovo znamená „díkůvzdání“. Mše svatá je díkůvzdáním, které ustanovil Pán Ježíš. On je ten, kdo nás učí vždy a všude děkovat nebeskému Otci. Amen.

---

Geliebte Brüder und Schwestern,

kennt ihr die Situation, in der man viele Aufgaben und Tätigkeiten hat, eine Weile das eine tut und dann wieder etwas anderes und nicht mehr weiß, wo einem der Kopf steht? Wo man bei der einen Arbeit schon an die nächste denkt?

Genau das ist mir letzte Woche geschehen. Man ist so zerstreut, im Kopf herrscht Durcheinander, und das Leben rinnt einem irgendwie durch die Finger; man nimmt es gar nicht richtig wahr, erlebt die einzelnen Ereignisse nicht und freut sich nicht an ihnen. Am Ende des Tages scheint es, als hätte man nichts getan – und dabei ist man seit dem Morgen nicht zur Ruhe gekommen. — Da sagte ich mir also: Schluss damit! Ich werde mich auf das konzentrieren, was ich tue, ich werde daran denken, dass es Gottes Wirken durch mich ist, und ich werde mich über die kleinen Erfolge freuen. Ich werde einfach dankbar sein.

Ich meine, etwas Ähnliches ist jenen Aussätzigen aus dem heutigen Evangelium widerfahren. Sie begegnen Jesus, werden zu den Priestern geschickt, unterwegs werden sie geheilt. Wahrscheinlich denken sie schon daran, was sie tun werden, wenn sie heimkommen zu den Ihren — welch schöne Zukunft sie erwartet. Sie haben keine einzige dieser Sachen ausgekostet. Sie haben die Begegnung mit Christus nicht wirklich erlebt, haben sich nicht darüber gefreut, dass sie sprechen können, dass sie gehen können, dass es Priester gibt, zu denen sie gehen dürfen.

— Einer von ihnen aber sagte sich, so wie ich letzte Woche: „So geht es nicht weiter”, und kehrte zu Jesus zurück, um ihm zu danken. Um jenen großen Augenblick noch einmal zu erleben und auszukosten, um Gott zu danken, um innezuhalten und sich über Gott und sein Werk zu freuen.

Und genau das ist Dankbarkeit: das Mitfreuen am Guten.

• Dankbarkeit betrifft immer das Gute, niemals das Böse.
• Das Gute, dessen der Mensch sich bewusst geworden ist und bei dem er innegehalten hat.
• Dieses Innehalten beim Guten wirkt in uns Freude.
• Die Dankbarkeit krönt diese Freude noch dadurch, dass sie die empfangenen Gaben zum Geber zurückträgt — zu Gott. Im Lobpreis und in der Mehrung seiner Herrlichkeit kommt es zu jenem Mitfreuen.

Der heilige Augustinus schreibt im Brief an Aurelius: „Was Besseres könnten wir im Herzen tragen, mit dem Munde aussprechen und mit der Feder ausdrücken als ‚Gott sei Dank’?” … „Nichts kann kürzer gesagt, nichts freudiger gehört, nichts großartiger verstanden und nichts fruchtbarer getan werden.” Dieses Mitfreuen am Guten ist wie die Blüte oder die Frucht der guten Tat. Dort gelangt das ganze Werk zu seiner Erfüllung. Das Werk beginnt herrlich zu duften und zu schmecken.

Darum, liebe Brüder und Schwestern, rinnt uns das Leben durch die Finger, darum sind wir zerstreut und gehetzt: weil wir nicht innehalten, um das Gute wahrzunehmen, und nicht zu Gott, dem Geber, zurückkehren, um ihn zu verherrlichen. Darum sind die Tage unseres Lebens nicht freudvoll. Ja, vielleicht sind sie vergnügt — aber ohne Dankbarkeit können sie nicht freudvoll sein.

Fragen wir noch: Endet der Weg bei der Dankbarkeit und der Mitfreude? Nein, er endet nicht, sondern beginnt gerade erst. Denn dort, wo man Gott dankt, dort teilt Gott umso mehr aus und schenkt seine Gnaden. Je voller wir das Werk zu Gott zurücktragen, desto wohlgefälliger ist es Gott und desto besser ist es in sich selbst. Gott ist es natürlich auszuteilen und zu schenken — viel mehr, als es der Sonne natürlich ist zu leuchten und zu wärmen. Je dankbarer ich also empfange, desto natürlicher gibt Gott, weil das Hindernis auf der Seite des Empfangenden überwunden ist, das Gott durch den Undank an seinem natürlichen Austeilen hindert. Ist der Undank einmal überwunden, so macht Gott uns mit jeder seiner Gaben dankbar und wohlgefällig. Das lateinische gratus bedeutet sowohl „dankbar” als auch „wohlgefällig”. Durch die Dankbarkeit sind wir Gott wohlgefällig, weil die geschenkten Gaben zu ihm zurückkehren auf die Weise der Herrlichkeit. Das Liebste von allem ist Gott die Danksagung in uns — hat er uns doch zu seiner Herrlichkeit erschaffen. Durch die Dankbarkeit gegen Gott erfüllen wir also unsere Lebensbestimmung!

Treten wir nun zur Eucharistie hin. Dieses griechische Wort bedeutet „Danksagung”. Die heilige Messe ist die Danksagung, die der Herr Jesus eingesetzt hat. Er ist es, der uns lehrt, immer und überall dem himmlischen Vater zu danken. Amen.

---

Umiłowani bracia i siostry,

czy znacie tę sytuację, kiedy człowiek ma wiele zadań i zajęć, robi przez chwilę jedno, a potem znów co innego i nie wie już, w co ręce włożyć? Kiedy przy jednej pracy myśli już o następnej?

Otóż właśnie to przydarzyło mi się w minionym tygodniu. Człowiek jest wtedy taki roztargniony, w głowie ma zamęt, a życie jakoś przecieka mu przez palce; nawet go porządnie nie dostrzega, nie przeżywa poszczególnych wydarzeń i nie cieszy się nimi. Pod koniec dnia wydaje się, jakby nic nie zrobił, a przecież od rana nie zatrzymał się ani na chwilę. — Powiedziałem więc sobie: dość! Będę się skupiał na tym, co robię, będę pamiętał, że to Boże działanie przeze mnie, i będę się cieszył z tych małych sukcesów. Po prostu będę wdzięczny.

Myślę, że coś podobnego przydarzyło się owym trędowatym z dzisiejszej Ewangelii. Spotykają Jezusa, zostają posłani do kapłanów, a po drodze doznają uzdrowienia. Pewnie myślą już o tym, co będą robić, gdy wrócą do domu, do swoich — jaka piękna przyszłość ich czeka. Nie zasmakowali ani jednej z tych rzeczy. Nie przeżyli głęboko tego spotkania z Chrystusem, nie ucieszyli się tym, że mogą mówić, że mogą chodzić, że mają kapłanów, do których wolno im pójść.

— Ale jeden z nich powiedział sobie, tak jak ja w minionym tygodniu: „Tak dalej być nie może”, i wrócił do Jezusa, aby Mu podziękować. Aby na nowo przeżyć tamtą wielką chwilę i nią się delektować, aby dziękować Bogu, aby się zatrzymać i radować się Bogiem oraz Jego dziełem.

I właśnie tym jest wdzięczność: współradowaniem się z dobra.

• Wdzięczność zawsze dotyczy dobra, nigdy zła.
• Dobra, które człowiek sobie uświadomił i nad którym się zatrzymał.
• To zatrzymanie się nad dobrem budzi w nas radość.
• Wdzięczność wieńczy tę radość jeszcze tym, że odnosi otrzymane dary z powrotem do Dawcy — do Boga. Przez uwielbienie Go i pomnożenie Jego chwały dochodzi do owego współradowania się.

Święty Augustyn pisze w liście do Aureliusza: „Cóż lepszego moglibyśmy nosić w sercu, wypowiadać ustami i wyrażać piórem niż ‚Bogu dzięki’?” … „Nic nie da się powiedzieć krócej, nic wysłuchać radośniej, nic pojąć wznioślej i nic wypełnić owocniej.” To współradowanie się z dobra jest jak kwiat czy owoc dobrego czynu. Tam całe dzieło osiąga swoje wypełnienie. Dzieło zaczyna pięknie pachnieć i smakować.

Dlatego, drodzy bracia i siostry, życie przecieka nam przez palce, dlatego jesteśmy roztargnieni i zagonieni: bo się nie zatrzymujemy, aby dostrzec dobro, i nie wracamy do Boga — Dawcy, aby Go uwielbić. Dlatego dni naszego życia nie bywają radosne. Owszem, bywają może wesołe, ale bez wdzięczności nie mogą być radosne.

Zapytajmy jeszcze: czy na wdzięczności i współradowaniu ta droga się kończy? Nie, nie kończy się — ona się dopiero zaczyna. Bo tam, gdzie dziękuje się Bogu, tam Bóg tym obficiej rozdaje i udziela swoich łask. Im pełniej odnosimy dzieło z powrotem do Boga, tym milsze jest ono Bogu i tym lepsze samo w sobie. Bogu rozdawanie i udzielanie jest czymś naturalnym — o wiele bardziej niż słońcu świecenie i grzanie. Dlatego im wdzięczniej przyjmuję, tym naturalniej Bóg daje, ponieważ zostaje przezwyciężona przeszkoda po stronie przyjmującego, która przez niewdzięczność powstrzymuje Boga w Jego naturalnym rozdawaniu. A gdy niewdzięczność zostanie przezwyciężona, Bóg każdym swoim darem czyni nas wdzięcznymi i miłymi. Łacińskie gratus znaczy zarówno „wdzięczny”, jak i „miły”. Przez wdzięczność jesteśmy Bogu mili, ponieważ udzielone dary wracają do Niego na sposób chwały. Bogu ze wszystkiego najmilsze jest dziękczynienie w nas — wszak stworzył nas dla swojej chwały. Wdzięcznością wobec Boga wypełniamy więc swoje życiowe powołanie!

Przystąpmy teraz do Eucharystii. To greckie słowo znaczy „dziękczynienie”. Msza święta jest dziękczynieniem, które ustanowił Pan Jezus. On jest Tym, który uczy nas zawsze i wszędzie dziękować Ojcu niebieskiemu. Amen.