Kněžství je láska Nejsvětějšího Srdce: encyklika Jana XXIII. o arském faráři má 67 let

Prvního srpna 1959, v prvním roce svého pontifikátu, vydal Jan XXIII. svou druhou encykliku — Sacerdotii nostri primordia, „Počátky Našeho kněžství“. Vyšla ke stému výročí smrti sv. Jana Marie Vianneye († 4. srpna 1859), faráře ve vsi Ars u Lyonu a nebeského patrona farářů. Dnes je to sedmašedesát let.

Je to dokument nezvyklého druhu. Nepředkládá žádnou novou nauku, žádnou reformu, žádnou strukturu. Bere život jednoho venkovského kněze — člověka, který nebyl dobrý student, nikdy neopustil svou farnost a zemřel vyčerpáním — a předkládá ho jako zrcadlo, do kterého se má podívat každý kněz. Papež to říká hned v úvodu docela otevřeně: „Neřekneme vám ani nikomu nic naprosto neslýchaného či nového, nýbrž to, nač je zajisté třeba, aby všichni pamatovali.“

Encyklika je přitom osobní. Jan XXIII. připomíná, že byl vysvěcen na kněze jen několik měsíců předtím, než Pius X. roku 1905 arského faráře blahořečil, že téhož roku se do Ars vypravil na pouť — a že v roce, kdy sám přijal biskupské svěcení (1925), ho Pius XI. svatořečil. Píše tedy o světci, který se mu připomínal na každém předělu vlastní kněžské dráhy.

Osnova: tři věci, kterými Vianney září

Celý dokument stojí na jediné větě z úvodu. Církev prý předkládá arského faráře kléru k následování proto, že „září jako nejznamenitější vzor jak kněžské askeze, tak zbožnosti, zvláště eucharistické, tak konečně pastorační horlivosti“. To jsou přesně tři části encykliky.

I. Askeze: chudoba, čistota, poslušnost

Papež nejprve odklízí dvě nedorozumění. Kněz není řeholník — evangelijní rady ho z božského práva nevážou, jak upřesnil Pius XII. Z toho ale nelze vyvodit, že by na něj byly kladeny menší nároky; je tomu naopak. K náležitému plnění kněžských úkolů se podle sv. Tomáše „vyžaduje větší vnitřní svatost, než jakou vyžaduje i řeholní stav“.

• Chudoba. Vianney byl terciářem sv. Františka. Jeho vlastní formulace zní: „Mé tajemství je velmi snadné pochopit. Všechno rozdat a sobě si nenechat nic.“ Žebrákům u dveří říkal: „I já žiji v nouzi; jsem jeden z vás.“ Papež z toho vyvozuje docela konkrétní povinnost podle tehdejšího kodexu — vynakládat přebytečné výnosy na chudé a zbožné účely — a připojuje světcovu ostrou větu: „Jak mnozí střeží svůj ukrytý peníz, zatímco tolik nuzných hyne hlady.“ Hned ale dodává, že bídu nechválí: dělník je hoden své mzdy a biskupové se mají starat, aby kněžím nechybělo, co je nutné k živobytí.
• Čistota. Tady je encyklika překvapivě praktická. Nebezpečí nevidí jen v „rozvolněnosti mravů“, ale v osamělosti: kněz se často cítí odloučený, věřící mu nerozumějí a v jeho podnicích ho nikdo nepodpoří. Úkol pro biskupy proto zní odstranit „nebezpečí příliš osamělého života“ a zkrotit obojí — „vábení zahálky“ i „nezřízená nebezpečí přílišné vnější činnosti“. A čistota není v encyklice odepření lásky, nýbrž její uvolnění: „Duše ozdobená ctností čistoty nemůže nemilovat ostatní; nalezla totiž sám pramen a původ lásky, to jest Boha.“ Odtud i věta, která dala tomuto článku titulek: „Kněžství je láska Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.“
• Poslušnost. Vianney celý život toužil po samotě a farní úřad pokládal za břemeno, jehož se nejednou pokoušel zbavit; zůstal ale čtyřicet let, protože to biskup chtěl. Papež to nazývá „jakousi nepřetržitou obětí vlastní vůle“ a cituje Pia XII.: svatost života i účinnost apoštolátu stojí „jako na pevném základě“ na věrné poslušnosti hierarchii. Zároveň otevřeně mluví o tom, že „odpor kléru k poslušnosti“ tehdy vzrůstal — v nauce, ve volbě cest apoštolátu i v kázni.

II. Modlitba a Eucharistie — a věta mířená na vlastní dobu

Druhá část má nejostřejší hrot vůči tehdejšímu (a nejen tehdejšímu) kněžskému provozu. Jan XXIII. píše o kněžích, „kteří někdy nadmíru vyzdvihují účinnost vnější činnosti a tak snadno se ke své duchovní škodě oddávají shonu služby“. Vianneyova diagnóza je úspornější: „Co nám kněžím brání dosáhnout svatosti, je nerozvážnost. Nechce se nám odvrátit mysl od vnějších věcí.“

Encyklika proto jmenuje docela obyčejné, předepsané věci: denní rozjímání, návštěvu svatostánku, růženec, zpytování svědomí, breviář. A dodává postřeh, který je vlastně celou pastorální psychologií v jedné větě: právě v zanedbání některé z těchto norem je často třeba hledat důvod, proč jsou kněží „strháváni vírem vnějších věcí, proč krok za krokem ztrácejí posvátný zápal“ a proč nakonec stojí bez jakékoli duchovní ochrany.

Vrchol je ale jinde — u mše svaté. Eucharistická oběť zůstává knězi po celý život „počátkem a pramenem“ jak jeho svatosti, tak jeho apoštolátu. Papež cituje Římský pontifikál — „Poznávejte, co konáte; napodobujte, čeho se dotýkáte“ — a Pia XII.: kněz nemá mši jen slavit, ale žít; jako se Kristus obětuje, tak se má obětovat i jeho služebník. A pak přichází věta, kterou by si zasloužil přečíst každý, kdo se ptá, proč kněžský život někdy vyprchá. Je Vianneyova:

„Příčina, proč mravy kněží ochabují, pochází odtud, že neslouží mši pozorně a zbožně.“

Z toho plyne i jediný praktický pokyn, který papež v této části dává: ať se kněz v pravidelných obdobích zpytuje, jak slouží mši, s jakým smýšlením přistupuje k oltáři a jaký užitek z toho hledá.

III. Kázání a zpovědnice

Třetí část je nejvíce „farní“. Vianney přišel do vsi zpustošené odpadem po francouzské revoluci a dostal jedinou instrukci: „V té farnosti najdeš málo lásky k Bohu; postarej se, aby se skrze tebe probudila.“

• Kázání a katecheze. Tridentský koncil je nazval „první a největší povinností“ faráře. Vianney studoval pozdě a těžce, první kázání ho stála probdělé noci — a papež z toho dělá odmítnutí výmluvy: jsou tací, kdo odložili všechnu péči o studium a příliš snadno se schovávají za jeho skrovnou učenost. Jeho biskup na pomlouvače odpověděl slavně: „Nevím, je-li učený; září však nadpřirozeným světlem.“ Pius XII. ho dával za vzor římským kazatelům s postřehem, který platí obecně: „Kdo je plný Krista, nalezne bez nesnází prostředky a cesty, jak k Němu přivést ostatní.“ A sám Vianney o kázání řekl: „Náš Pán, který je sama pravda, si neváží svého slova méně než svého Těla.“
• Zpovědnice. Encyklika ji nazývá „jakýmsi ustavičným mučednictvím“: téměř patnáct hodin denně, od časného rána dlouho do noci, po třicet let; poslední kajícníci přicházeli k jeho lůžku pět dní před smrtí, když už neměl sílu vstát. Na konci života za ním prý přijíždělo na osmdesát tisíc lidí ročně. Kajícníkům ukládal jen malé pokání — „zbytek vykonám za ně sám“. Co ho ale trápilo nejvíc, nebyly pekelné tresty, nýbrž urážená Boží láska: „Příteli, pláču proto, že ty nepláčeš.“ A hned vedle stojí obraz milosrdenství, které „jako rozvodněná řeka strhává s sebou všechny duše“, protože „Bůh dá odpuštění rychleji, než matka vytrhne dítě z ohně“. Papež k tomu připomíná Piem XII. důrazně hájený častý přístup ke svátosti pokání i u všedních hříchů.

Závěr: „musejí se stát svatými faráři“

Poslední stránky patří biskupům („Čeho by nedokázal biskup, který svěřený klérus vroucně miluje, opravdu jej zná a řídí silným a otcovským srdcem?“), věřícím (mají se za své kněze modlit a chtít v nich vidět „muže, který mluví jménem Božím“) a mladým lidem („žeň je hojná, ale dělníků málo“). Je mezi nimi i střízlivá poznámka, kterou Vianney vyslovil dávno předtím: kdo chtějí vyvrátit náboženství, začínají u kněží.

Celá encyklika se ale sbíhá do jedné otázky a jedné odpovědi. Otázka: „Kdyby chyběl kněz, nebo kdyby scházela jeho každodenní práce, k čemu by nakonec byly všechny apoštolské podniky — i ty, které se zdají pro tento přítomný věk nejvhodnější?“ A odpověď — slova, která arský farář kdysi řekl svému biskupovi a jimiž papež dokument uzavírá:

„Chceš-li, aby se celá diecéze obrátila k Bohu, musejí se všichni faráři stát svatými.“

Úplně na konci spojuje Jan XXIII. dvě stoletá výročí, která spolu podle něj souvisejí: Lurdy (1858) a Ars (1859). Vianney zasvětil svůj farní kostel Neposkvrněně počaté už roku 1836 a dogma z roku 1854 přijal s velkou radostí; papež si proto na rozloučenou vypůjčuje modlitbu, kterou měl světec nejčastěji na rtech — chvalozpěv Neposkvrněnému Početí a Neposkvrněnému Srdci.

---

Chcete číst dál? Připravili jsme český překlad encykliky — souvislý výběr latinského textu s pracovním překladem, po oddílech a s redakčními mezititulky:

→ Sacerdotii nostri primordia (Jan XXIII., 1959) — text

Sv. Jan Maria Vianney má v kalendáři 1962 svátek 8. srpna (III. třída, bílá). Úplný latinský originál encykliky je na vatican.va; znění vyšlo v AAS 51 (1959), s. 545–579.