Sacerdotii nostri primordia

Encyklika ke stému výročí smrti sv. Jana Marie Vianneye — Jan XXIII.,

1. srpna 1959. (AAS 51 [1959], s. 545–579.)

Stručně, oč jde: Druhá encyklika Jana XXIII., vydaná ke stému výročí smrti sv. Jana Marie Vianneye († 4. srpna 1859), faráře ve vsi Ars a nebeského patrona farářů. Papež v ní nepředkládá nové nauky ani reformy; bere život jednoho venkovského faráře jako zrcadlo, do kterého se má podívat každý kněz. Text je rozvržen do tří částí — kněžská askeze (chudoba, čistota, poslušnost), modlitba a eucharistická úcta (s těžištěm ve mši svaté) a pastorační horlivost (kázání, katecheze a zpovědnice) — a uzavřen výzvami biskupům, věřícím a mladým lidem. Skrze celý dokument se táhne jediná věta, kterou papež cituje na konci: chce-li se obrátit celá diecéze, musí se stát svatými faráři.

Encyklika je zároveň osobní. Jan XXIII. připomíná, že byl vysvěcen na kněze jen několik měsíců předtím, než Pius X. roku 1905 arského faráře blahořečil, že téhož roku putoval do Ars, a že v roce, kdy sám přijal biskupské svěcení (1925), Pius XI. Vianneye svatořečil. Píše tedy o světci, který provázel jeho vlastní kněžský život.

Pozor — jde o zkrácený, souvislý výběr, ne o úplné znění. Encyklika je rozsáhlá (v AAS zabírá pětatřicet stran), proto je zde podána po oddílech ve věrném výběru: latinské úryvky sledují stavbu a hlavní myšlenky dokumentu, řada vět a odstavců je vynechána. Úplný latinský originál je na vatican.va (AAS 51 [1959], s. 545–579); tamtéž jsou i překlady do světových jazyků. Český překlad je pracovní a nezávazný — pořízen pro potřeby tohoto webu z latinského originálu; pro závazné znění platí latinský text. Mezititulky jsou redakční (v originálu nejsou), pro snazší orientaci.

---

JAN XXIII., PAPEŽ — PATRIARCHŮM, PRIMASŮM, ARCIBISKUPŮM, BISKUPŮM A OSTATNÍM MÍSTNÍM ORDINÁŘŮM, KTEŘÍ ŽIJÍ V POKOJI A SPOLEČENSTVÍ S APOŠTOLSKÝM STOLCEM, KE STÉMU VÝROČÍ SMRTI SV. JANA M. B. VIANNEYE

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Prolog: proč tato encyklika

Sacerdotii nostri primordia uberibus suavibusque cumulata solaciis, eventum, quo penitus vehementerque commoti sumus, Nobis in memoriam reducunt: sacra scilicet sollemnia die 8 Ianuarii anno 1905 in Petrianae Basilicae maiestate habita, cum Ioannes Maria Baptista Vianney, humillimus Galliae sacerdos, Caelitum Beatorum fastis adscriptus est.

Počátky Našeho kněžství, naplněné hojnými a sladkými útěchami, Nám přivádějí na pamět událost, kterou jsme byli hluboce a mocně dojati: totiž posvátné slavnosti konané dne 8. ledna roku 1905 v majestátu Petrovy baziliky, když byl Jan Maria Baptista Vianney, nejpokornější francouzský kněz, zapsán do seznamu blahoslavených.

Papež pokračuje vzpomínkou na to, jak byl sám krátce předtím vysvěcen, jak téhož dne přišla zpráva o biskupském jmenování Giacoma M. Radiniho Tedeschiho — jehož se pak stal sekretářem — a jak s ním ještě téhož roku podnikl pouť do Ars. Roku 1925, kdy sám přijal biskupské svěcení, Pius XI. arského faráře svatořečil a učinil jej patronem farářů celého světa. Encyklika vychází sto let po jeho smrti.

Haec Decessorum Nostrorum acta, Venerabiles Fratres, quae eventuum memoriam coniunctam habent ad recolendum gratissimam, opportunum duximus per Encyclicas has Litteras mente repetere, cum proxime saeculum exeat, ex quo sanctus hic vir, sacri ministerii laboribus per quadraginta annos actuosissime exanclatis plane fractus, ac sanctimoniae fama ubique praeclarus, die IV Augusti, anno 1859 ad superos pientissime evolavit.

Tyto skutky Našich předchůdců, ctihodní bratři, s nimiž je spojena vzpomínka na události tak milé připomínání, jsme pokládali za vhodné projít v mysli touto encyklikou, když se blíží konec století od chvíle, kdy tento svatý muž — zcela zlomený pracemi posvátné služby, jež po čtyřicet let s největší činorodostí snášel, a všude proslulý pověstí svatosti — dne 4. srpna roku 1859 nejzbožněji odletěl k nebešťanům.

Jan XXIII. odkazuje na velké kněžské dokumenty svých předchůdců — apoštolskou exhortaci sv. Pia X. Haerent animo*, encykliku Pia XI.* Ad catholici sacerdotii a exhortaci Pia XII. Menti nostrae — a připomíná slova Pia XII. o tom, čím kněz je:

Sacri Ordinis charactere Deus sancitum voluit aeternum illud amoris foedus, quo praeter ceteros diligit sacerdotes suos; qui proinde tenentur praecipuam hanc Dei caritatem sanctitudine vitae rependere … Clericus igitur vir delectus e populo habendus est, singulari omnino modo supernis muneribus cumulatus, divinae particeps potestatis, et, ut paucis dicamus, alter Christus … Ipsi iam non sibi vivendum est.

Charakterem posvátného svěcení chtěl Bůh stvrdit onu věčnou smlouvu lásky, jíž miluje své kněze více než ostatní; ti jsou proto povinni tuto zvláštní Boží lásku splácet svatostí života … Duchovní má tedy být pokládán za muže vyvoleného z lidu, zcela zvláštním způsobem zahrnutého nadpřirozenými dary, účastného božské moci, a — abychom to řekli krátce — za druhého Krista … Nesmí už žít sám sobě.

Nobis consilium non est, Venerabiles Fratres, singulas, quae ad hodiernam sacerdotalem vitam spectent, quaestiones attingere; immo, S. Pii X vestigiis presse insistentes, «nihil plane inauditum vobis aut cuipiam novum dicemus, sed quae certe commeminisse omnes oportet».

Nemáme v úmyslu, ctihodní bratři, dotknout se jednotlivých otázek, které se týkají dnešního kněžského života; naopak, těsně kráčejíce ve stopách sv. Pia X., „neřekneme vám ani nikomu nic naprosto neslýchaného či nového, nýbrž to, nač je zajisté třeba, aby všichni pamatovali”.

Catholica Ecclesia, quae ad Sanctorum Caelitum honores hunc sacri Ordinis virum evexit «pastorali studio et iugi orationis ac paenitentiae ardore mirabilem», post exactum saeculum ab ipsius obitu materno affecta gaudio eum universo clero ad imitandum proponit, utpote qui sive sacerdotalis asceseos, sive pietatis praesertim Eucharisticae, sive denique pastoralis alacritatis exemplar refulgeat praestantissimum.

Katolická církev, která tohoto muže posvátného svěcení — „podivuhodného pastorační horlivostí a ustavičným zápalem modlitby a pokání” — povýšila ke cti svatých, jej po uplynulém století od jeho smrti s mateřskou radostí předkládá veškerému kléru k následování, neboť září jako nejznamenitější vzor jak kněžské askeze, tak zbožnosti, zvláště eucharistické, tak konečně pastorační horlivosti.

Tato jediná věta je osnovou celé encykliky: tři jmenované body jsou její tři části.

---

I. Kněžská askeze

Evangelijní rady a kněžská dokonalost

Papež nejprve odmítá dvojí zkreslení. Kněz není řeholník: evangelijní rady ho nevážou z božského práva, jak upřesnil Pius XII. Z toho ale nelze vyvozovat, že by na kněze byly kladeny nižší nároky než na řeholníka — je tomu právě naopak.

Decessor Noster fel. rec. Pius XII, ut doctrinam hanc satius illustraret et a quorumdam non rectis dubitationibus vindicaret, negavit quidem «clericalem statum – utpote talem et prout ex divino iure procedit – ob naturam suam, vel saltem ob eiusdem naturae postulatum quoddam, exposcere ut ab eisdem sodalibus evangelica consilia serventur»; ac iure merito rem hisce conclusit verbis: «Clericus igitur non vi divini iuris evangelicis consiliis paupertatis, castitatis, oboedientiae devincitur».

Náš předchůdce Pius XII., blahé paměti, aby tuto nauku lépe osvětlil a uchránil před nesprávnými pochybnostmi některých, popřel sice, že by „duchovní stav — jakožto takový a jak vychází z božského práva — svou přirozeností, nebo alespoň jakýmsi požadavkem téže přirozenosti vyžadoval, aby jeho příslušníci zachovávali evangelijní rady”; a právem tu věc uzavřel slovy: „Duchovní tedy není mocí božského práva vázán evangelijními radami chudoby, čistoty a poslušnosti.”

Attamen germanam eiusdem Summi Pontificis mentem, de cleri sanctimonia tantopere solliciti, procul dubio detorquet ac perpetuo de hac re Ecclesiae magisterio contradicit, qui exinde inferre audeat, clericos minus quam religiosos sodales officio adstringi ad evangelicam vitae perfectionem contendendi. Res enim prorsus aliter se habet; siquidem ad sacerdotalium munerum debitam perfunctionem «requiritur maior sanctitas interior, quam requirat etiam religionis status».

Avšak pravý smysl téhož papeže, tolik starostlivého o svatost kléru, bezpochyby překrucuje — a odporuje ustavičnému učitelskému úřadu Církve v této věci —, kdo by se z toho odvážil vyvozovat, že duchovní jsou méně než řeholníci vázáni povinností usilovat o evangelijní dokonalost života. Věc se totiž má zcela jinak: k náležitému plnění kněžských úkolů „se vyžaduje větší vnitřní svatost, než jakou vyžaduje i řeholní stav”.

Plane autem sibi persuasi, «eximiam sacerdotii dignitatem in imitatione Christi totam consistere», ecclesiastici viri quam maxime pronas aures praebere debent his Divini Magistri monitis: «Si quis vult post me venire, abneget semetipsum, et tollat crucem suam et sequatur me» (Mt 16,24).

Zcela přesvědčeni, že „vznešená důstojnost kněžství záleží celá v následování Krista”, mají duchovní co nejochotněji naslouchat těmto napomenutím Božského Mistra: „Chce-li kdo jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě” (Mt 16,24).

Chudoba

Paupertatis imprimis testimonium habete. Qua virtute humilis Arsiensis Curio aemulo studio Asisinatem Patriarcham imitatus est, cuius disciplinam in Tertianorum Franciscalium Ordinem ascitus fideliter servavit. Dives in alios, sibi autem pauperrimus, vitam transegit ab huius mundi fluxis periturisque bonis prorsus abstractus.

Mějte především svědectví chudoby. V této ctnosti pokorný arský farář horlivostí soupeřil s patriarchou z Assisi, jehož řeholi jako přijatý člen třetího řádu sv. Františka věrně zachovával. Štědrý k druhým, k sobě však nejchudší, strávil život zcela odpoutaný od pomíjivých a hynoucích statků tohoto světa.

«Secretum meum – aiebat – captu facillimum est. Paucis enim his concluditur verbis: omnia donare, sibi autem nihil retinere».

„Mé tajemství — říkával — je velmi snadné pochopit. Shrnuje se totiž do těchto několika slov: všechno rozdat a sobě si nenechat nic.”

Cum autem mendici ad ipsius pulsabant fores, eos amanter excipiebat, vehementerque gaudebat se ita illos alloqui posse: «Ipse quoque in egestate vivo; ego de vobis unus sum».

Když pak žebráci tloukli na jeho dveře, láskyplně je přijímal a měl velkou radost, že jim může říci: „I já žiji v nouzi; jsem jeden z vás.”

Atque sub vitae exitum ipsi iucundum fuit effata eiusmodi iterare: «Iam laetus profecturus sum; nihil amplius possideo; atque adeo, cum benignissimo Deo me advocare placuerit, promptus ac paratus abibo».

A na sklonku života mu bylo milé opakovat taková slova: „Už odejdu s radostí; nemám už nic; a tak až se nejdobrotivějšímu Bohu zalíbí povolat mě, odejdu hned a připraven.”

Papež z toho vyvozuje praktický závěr pro kněze — a připojuje důraznou větu Pia XI.:

Quotidianis experimentis cognitum est tenuioris vitae sacerdotes, qui ex evangelica doctrina suis reipsa utilitatibus nullo modo inserviant, mirifica semper conferre in christianam plebem beneficia.

Denní zkušeností je poznáno, že kněží skromnějšího života, kteří podle evangelijní nauky vskutku nijak neslouží vlastnímu prospěchu, prokazují křesťanskému lidu vždy podivuhodná dobrodiní.

Quodsi bona quaedam legitime sibi parta quis possideat, caveat ne eisdem cupide haereat. Meminerit potius se, ad normas Codicis Iuris Canonici de beneficiis ecclesiasticis latas, gravi officio teneri «impendendi superfluos [fructus] pro pauperibus aut piis causis». Nemo unus patiatur, quod Deus avertat, in se cadere posse severam illam sententiam, qua olim Arsiensis Parochus oves suas reprehendebat: «Quam multi reconditam asservant pecuniam suam, cum tot egeni fame pereant».

Vlastní-li však někdo jakési zákonitě nabyté statky, ať se chrání, aby na nich chtivě nelpěl. Ať spíše pamatuje, že je podle norem Kodexu kanonického práva o církevních obročích vázán vážnou povinností „vynakládat přebytečné [výnosy] pro chudé nebo na zbožné účely”. Ať nikdo nepřipustí — Bůh chraň —, aby na něj mohl dopadnout onen přísný výrok, jímž kdysi arský farář káral své ovce: „Jak mnozí střeží svůj ukrytý peníz, zatímco tolik nuzných hyne hlady.”

Aby nedošlo k nedorozumění, papež hned dodává, že nechválí bídu, v níž kněží někdy žít musejí. Cituje sv. Bedu Ctihodného: evangelijní odpoutanost neznamená, že by svatí nesměli nic uchovat pro sebe či pro chudé, „nýbrž aby se pro tyto věci nesloužilo Bohu a ze strachu z nouze se neopouštěla spravedlnost”. A dodává, že „hoden je dělník své mzdy” (Lk 10,7) — biskupové ať se starají, aby jejich spolupracovníkům nechybělo, co je nutné k dennímu živobytí.

Čistota

«Una tantummodo ratione – ipse aiebat – aliquis, uti oportet, se Deo devovere potest per sui ipsius abnegationem et paenitentiae exercitationem: scilicet se eidem devovendo totum».

„Jen jediným způsobem — říkával sám — se člověk může, jak je třeba, zasvětit Bohu skrze sebezápor a konání pokání: totiž tak, že se mu zasvětí celý.”

Praeclara haec castimoniae exempla peculiari modo ad nostri temporis sacerdotes pertinere videntur, quippe quos – ut, pro dolor, in compluribus regionibus contingit – ex concredito sibi munere in media hominum societate degere necesse sit, quae nimia morum licentia, nimio pravae voluptatis inficitur afflatu.

Zdá se, že se tyto skvělé příklady čistoty zvláštním způsobem týkají kněží naší doby, kteří — jak se bohužel v mnoha krajích děje — musejí pro svěřený úřad žít uprostřed lidské společnosti nakažené přílišnou mravní rozvolněností a přílišným dechem zvrácené rozkoše.

Iis profecto quam saepissime quadrat haec S. Thomae Aquinatis sententia: «Difficilius est bene conversari cum cura animarum, propter exteriora pericula». Accedit quod saepe se a ceterorum consortio segreges persentiant, atque a christifidelibus ipsis, quorum procurandae saluti se dedunt, parum intelleguntur, ac parum suis in inceptis foventur et sustinentur.

Velmi často na ně sedí tato věta sv. Tomáše Akvinského: „Je nesnadnější žít dobře při péči o duše, a to pro vnější nebezpečí.” K tomu přistupuje, že se často cítí odloučeni od společenství ostatních, že jim málo rozumějí sami věřící, o jejichž spásu usilují, a že se jim v jejich podnicích dostává málo podpory a opory.

Odtud plyne úkol pro biskupy — a je pozoruhodné, jak konkrétní je:

Scilicet omni ope ac studio efficiendum est, ut nimis solitariae vitae pericula removeantur, ut quidquid inconsiderate vel inconsulte agitur opportunis admonitionibus prohibeatur, ut denique cum desidiae illecebrae, tum immodica externae actionis discrimina compescantur.

Je totiž třeba vší silou a péčí dosáhnout toho, aby byla odstraněna nebezpečí příliš osamělého života, aby se vhodnými napomenutími zamezilo všemu, co se děje nerozvážně nebo neuváženě, a aby se konečně zkrotila jak vábení zahálky, tak nezřízená nebezpečí přílišné vnější činnosti.

Haec asceticae vitae ratio, qua castimonia sacerdotalis servanda est, efficit ut sacerdotis animus, nedum sterilibus suae ipsius utilitatis limitibus contineatur, magis praesto sit ac latius pateat ad fratrum necessitates allevandas. Quam ad rem S. Ioannes Maria Vianney egregie animadvertit: «Animus virtute castitatis exornatus ceteros non amare non potest; ipsum enim amoris fontem et originem, hoc est Deum, repperit».

Tento způsob asketického života, jímž se zachovává kněžská čistota, působí, že duše kněze — místo aby byla sevřena neplodnými hranicemi vlastního prospěchu — je pohotovější a šíře otevřená k tomu, aby ulehčovala potřebám bratří. K tomu sv. Jan Maria Vianney znamenitě poznamenal: „Duše ozdobená ctností čistoty nemůže nemilovat ostatní; nalezla totiž sám pramen a původ lásky, to jest Boha.”

Nonne ad eiusdem divinae caritatis consilia mens Ioannis Mariae Vianney pervolabat, cum elatam hanc sententiam scribebat: «Sacerdotium est amor Sacratissimi Cordis Iesu».

Nevznášela se snad mysl Jana Marie Vianneye k záměrům téže božské lásky, když psal tuto vznešenou větu: „Kněžství je láska Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.”

Poslušnost

Vianneyova poslušnost je v encyklice podána jako čtyřicetiletá oběť. Papež připomíná, že světec celý život toužil po samotě a mlčení a farní úřad pokládal za břemeno, jehož se nejednou snažil zbavit.

Vere asseverari potest fidelitatem erga Ecclesiae moderatores, quam in ipsa sacerdotii susceptione professus erat, perpetuoque servavit incolumem, eum ad quandam non intermissam voluntatis immolationem per quadraginta annorum spatium compulisse.

Vpravdě lze tvrdit, že věrnost představeným Církve, kterou vyznal už při přijetí kněžství a trvale zachoval neporušenou, ho po dobu čtyřiceti let nutila k jakési nepřetržité oběti vlastní vůle.

Animadvertendum autem est plenam eiusmodi moderatorum iussis obtemperationem supernaturalibus principiis prorsus innixam esse; siquidem ecclesiasticam auctoritatem agnoscendo riteque observando, ipse fidei obsequium praestabat verbis Christi Domini Apostolis suis asseverantis «Qui vos audit, me audit» (Lc 10,16).

Je však třeba si všimnout, že taková plná poslušnost příkazům představených se zcela opírala o nadpřirozené zásady; neboť tím, že uznával a náležitě zachovával církevní autoritu, prokazoval poslušnost víry slovům Krista Pána, který svým apoštolům říká: „Kdo vás slyší, mne slyší” (Lk 10,16).

Následuje věta, kterou papež míří na tehdejší napětí v kléru — a která je v encyklice patrně nejcitovanější:

Ac si qui summum eiusdem virtutis momentum in dubitationem adducere audeant, ut interdum hodie contingit, eos refellat Decessoris Nostri fel. rec. Pii XII haec, quae firma mente retineri debet, sententia: «sanctimoniam uniuscuiusque vitae atque apostolatus efficaciam niti et sustineri, tamquam solido fundamento, in constanti fidelique sacrae hierarchiae observantia».

A odvažují-li se někteří uvádět nejvyšší závažnost této ctnosti v pochybnost — jak se dnes někdy stává —, ať je vyvrátí tato věta Našeho předchůdce Pia XII., blahé paměti, kterou je třeba pevně podržet v mysli: „že svatost každého života i účinnost apoštolátu spočívají a drží se — jako na pevném základě — na stálé a věrné poslušnosti vůči posvátné hierarchii”.

Ceterum, ut probe nostis, Venerabiles Fratres, recentiores Decessores Nostri saepe ac graviter de magnitudine discriminis sacerdotes monuisse, quod ex ingravescenti apud clerum oboediendi fastidio oritur, sive ad Ecclesiae doctrinae magisterium, sive ad varias apostolatus vias ac rationes ineundas, sive denique ad ecclesiasticam disciplinam quod attinet.

Ostatně, jak dobře víte, ctihodní bratři, Naši nedávní předchůdci často a vážně varovali kněze před velikostí nebezpečí, jež vzniká ze vzrůstajícího odporu kléru k poslušnosti — ať jde o učitelský úřad Církve v nauce, ať o volbu rozličných cest a způsobů apoštolátu, ať konečně o církevní kázeň.

Memoriae traditum est S. Ioannem M. Vianney ita in Ecclesia vixisse, ut unice pro ea elaboraret seseque consumeret veluti paleam candentibus exustam carbonibus. … Nos nostraque omnia Ecclesiae debemus.

Tradice zachovala, že sv. Jan M. Vianney žil v Církvi tak, že pracoval jedině pro ni a stravoval se jako stéblo slámy shořelé v žhavém uhlí. … Sebe i všechno své dlužíme Církvi.

---

II. Modlitba a eucharistická úcta

Modlitba jako první povinnost

S. Ioannes M. Vianney, ut diximus, qui tantopere paenitentiae virtutem excoluit, pro certo etiam habebat «sacerdotem in primis precationi adsiduae deditum esse oportere».

Sv. Jan M. Vianney, který — jak jsme řekli — tolik pěstoval ctnost pokání, měl rovněž za jisté, že „kněz musí být především oddán vytrvalé modlitbě”.

Papež popisuje, jak nově ustanovený farář trávil noční hodiny před svatostánkem ve vsi, kde křesťanský život téměř vyhasl; svatostánek byl pramenem, z něhož ustavičně čerpal síly. Připojuje obraz Pia XII.:

Medium stat templum; in medio templo Sacrum Tabernaculum, et ad eius latera sedes sacris Confessionibus excipiendis, unde christianae plebi supernaturalis vita, vel sanitas restituitur.

Uprostřed stojí chrám; uprostřed chrámu svatostánek a po jeho stranách zpovědnice — odtud se křesťanskému lidu vrací nadpřirozený život, či zdraví.

A pak přichází věta, kterou papež adresuje výslovně své vlastní době:

Nostrae aetatis sacerdotibus, qui externae actionis efficacitatem plus aequo interdum extollere solent ac tam facile cum spirituali ipsorum detrimento ministerii agitationi indulgent, quam opportunum, quam salutiferum est hoc adsiduae precationis exemplum ab eo viro praebitum, qui in animorum necessitates allevandas se totum impendit!

Jak vhodný, jak spasitelný je pro kněze naší doby — kteří někdy nadmíru vyzdvihují účinnost vnější činnosti a tak snadno se ke své duchovní škodě oddávají shonu služby — tento příklad vytrvalé modlitby, daný mužem, jenž se celý vydal na ulehčení potřeb duší!

«Quod nos sacerdotes ab adipiscenda sanctitate prohibet – Arsiensis Curio aiebat – inconsiderantia est. Taedet nos animum ab externis rebus alienare; quid recte faciendum sit nescimus. Intenta consideratione, iugi precatione, intima cum Deo coniunctione indigemus».

„Co nám kněžím brání dosáhnout svatosti — říkával arský farář —, je nerozvážnost. Nechce se nám odvrátit mysl od vnějších věcí; nevíme, co je správné dělat. Potřebujeme soustředěné uvažování, ustavičnou modlitbu a důvěrné spojení s Bohem.”

«Mendici sumus, qui omnia a Deo postulare debemus»; «Quam multos nostris precibus ad Deum revocare possumus!». Atque iterare solebat: «Ad Deum admota flagrantissima precatio: ecce hic in terris absoluta hominis felicitas!».

„Jsme žebráci, kteří musejí všechno vyprosit od Boha”; „Jak mnohé můžeme svými modlitbami přivést zpět k Bohu!” A opakovával: „Vroucí modlitba pozdvižená k Bohu — hle, dokonalé lidské štěstí zde na zemi!”

«Diligi a Deo, coniungi cum Deo, coram Deo ambulare, Deo vivere: o beatam vitam, o mortem beatam!».

„Být milován Bohem, být spojen s Bohem, chodit před Bohem, žít Bohu — ó blažený život, ó blažená smrt!”

Encyklika pak jmenuje konkrétní úkony kněžské zbožnosti, které Církev předepsala a jejichž zanedbání bývá počátkem úpadku:

Iamvero hanc adsiduam cum Deo coniunctionem efficiunt maxime ac tuentur varia sacerdotalis pietatis exercitia, quorum plura, quae gravioris sunt momenti, Ecclesia sapientissimis normis praescripsit, uti sunt praesertim sacra cotidie habenda meditatio, piae ad divina Tabernacula salutationes, Marialis Rosarii recitatio, diligens sui ipsius recognitio. Ad horarias autem preces quod attinet, sacerdotes gravi officio erga Ecclesiam suscepto eas recitare tenentur.

Toto ustavičné spojení s Bohem nejvíce působí a chrání rozličné úkony kněžské zbožnosti; mnohé z nich, ty závažnější, Církev předepsala nejmoudřejšími normami: především denní rozjímání, zbožné pozdravy před svatostánkem, modlitba mariánského růžence a pečlivé zpytování svědomí. Co se pak týče hodinek, kněží jsou povinni je recitovat pro vážný závazek přijatý vůči Církvi.

Ex eo fortasse quod aliqua ex hisce normis neglecta est, saepe ratio est petenda, cur ecclesiastici viri rerum externarum vortice abripiantur, pedetemptim sacro careant afflatu, ac tandem, pro dolor, terrenae huius vitae illecebris allecti, gravi in discrimine versentur, cum iam sint quovis spirituali praesidio destituti.

Snad právě v zanedbání některé z těchto norem je často třeba hledat důvod, proč jsou duchovní strháváni vírem vnějších věcí, proč krok za krokem ztrácejí posvátný zápal a proč se nakonec — bohužel — svedeni svody tohoto pozemského života ocitají ve vážném nebezpečí, když už jsou zbaveni každé duchovní ochrany.

Papež si osvojuje heslo, které svým kněžím dal na počátku pontifikátu Pius XII.:

Orate magis magisque et instantius orate.

Modlete se víc a víc a modlete se naléhavěji.

Eucharistická zbožnost

Credi vix potest, Christum Dominum Eucharisticis delitescentem velis qua flagranti prosecutus sit pietate. «Illic est – aiebat – qui nos tantopere diligit; cur eum non redamemus?».

Lze sotva uvěřit, jakou planoucí zbožností objímal Krista Pána skrytého pod eucharistickými způsobami. „Tam je ten, který nás tolik miluje; proč bychom mu lásku neopláceli?” — říkával.

Ita autem orandi rationem suos christifideles edocebat: «Verbis pluribus minime opus est, ut recte precemur. Fide credimus illic, in sacro Tabernaculo, benignissimum Deum praesentem esse; ipsi animum pandimus; quod nos coram admittit, gaudemus; en optima precandi ratio!».

Takto pak učil své věřící modlit se: „Není vůbec třeba mnoha slov, abychom se modlili správně. Vírou věříme, že tam, ve svatostánku, je přítomen nejdobrotivější Bůh; otevíráme mu duši; radujeme se, že nás k sobě připouští — hle, nejlepší způsob modlitby!”

«Ut quis de hoc sibi persuaderetur – rettulerunt testes – satis erat eum cernere sacra peragere ac vel tantum genua flectere, cum ante Tabernaculum transiret».

„Aby se o tom někdo přesvědčil — vypověděli svědkové —, stačilo vidět ho sloužit mši, nebo jen pokleknout, když šel kolem svatostánku.”

Etenim, ut opportune Decessor Noster fel. rec. Pius XII, almae huius Urbis clerum alloquens, animadvertit: «Si excupitis, ut christifideles vobis crediti pie libenterque precentur, opus est ut eis vestrum in templo praeluceat exemplum, ac vos ipsi precantes conspiciant».

Neboť jak případně poznamenal Náš předchůdce Pius XII., blahé paměti, když promlouval ke kléru tohoto blahodárného Města: „Toužíte-li, aby se vám svěření věřící modlili zbožně a rádi, je třeba, aby jim v chrámu svítil váš příklad a aby vás samotné viděli se modlit.”

Mše svatá jako pramen kněžské svatosti

Numquam tamen e memoria excidat, praecipuam Eucharisticae precationis formam sacrosancto altaris Sacrificio absolvi et contineri.

Nikdy však ať nevymizí z paměti, že hlavní podoba eucharistické modlitby se naplňuje a obsahuje v přesvaté oběti oltářní.

Si hoc plane verum est, sacerdotem scilicet ut altaribus inserviret, sacerdotio auctum esse, et huic perfungendo muneri per Eucharisticum Sacrificium esse initiatum, item veritati congruens est Eucharisticum Sacrificium Dei administro, quoad vixerit, manere veluti principium ac fontem tum sanctitatis, quam sibi comparet, tum apostolicae actionis, cui se tradat.

Je-li zcela pravda, že kněz byl obdařen kněžstvím proto, aby sloužil oltáři, a že byl k plnění tohoto úkolu uveden skrze eucharistickou oběť, pak je stejně tak pravdivé, že eucharistická oběť zůstává Božímu služebníku po celý život počátkem a pramenem jak svatosti, kterou si má získat, tak apoštolské činnosti, jíž se má vydat.

Quidnam est enim sacerdotalis apostolatus fastigium, si modo eius actionis summa ob oculos ponatur, nisi ubicumque Ecclesia vivit, circa sacrum altare populum congregare, fidei vinculis coniunctum, sacro baptismate regeneratum, culpis emundatum? Tunc enim sacerdos, sacra accepta potestate usus, divinum Sacrificium peragit, ubi Christus Iesus unicam immolationem renovat, quam humani generis redimendi et caelesti Patri gloriae comparandae causa in Calvariae loco perfecit.

Co jiného je totiž vrchol kněžského apoštolátu, hledíme-li na souhrn jeho činnosti, než shromáždit všude, kde Církev žije, kolem posvátného oltáře lid spojený pouty víry, znovuzrozený svatým křtem a očištěný od vin? Tehdy totiž kněz, užívaje přijaté posvátné moci, koná božskou oběť, v níž Kristus Ježíš obnovuje jedinou obětinu, kterou dokonal na Kalvárii, aby vykoupil lidské pokolení a získal slávu nebeskému Otci.

Id autem potissimum animadvertendum est: sacerdotem nempe, quidquid animo intendit, vult, agit ut sanctus fiat, exempli formam supernamque vim ex Eucharistico Sacrificio, quo litat, sumere debere, hortamentis obsecutum Pontificalis Romani: «Agnoscite quod agitis: imitamini quod tractatis».

Toho je však třeba si všimnout nade všechno: že kněz — cokoli zamýšlí, chce a koná, aby se stal svatým — musí brát vzor i nadpřirozenou sílu z eucharistické oběti, kterou přináší, poslušen výzvy Římského pontifikálu: „Poznávejte, co konáte; napodobujte, čeho se dotýkáte.”

Odtud papež cituje Pia XII. (Menti nostrae) — kněz nemá mši jen slavit, ale žít:

Quamobrem Eucharisticum sacrificium non modo celebret, sed etiam intima quadam ratione vivat oportet … Necesse est igitur ut, quod in sacrificali ara agitur, sacerdotalis animus in se referre studeat: quemadmodum nempe Iesus Christus semet ipsum immolat, ita eius administer una cum illo se immolare debet.

Proto je třeba, aby eucharistickou oběť nejen slavil, nýbrž aby ji jakýmsi niterným způsobem také žil … Je tedy nutné, aby to, co se děje na obětním oltáři, snažila se kněžská duše vztáhnout na sebe: jako se totiž Ježíš Kristus sám obětuje, tak se má jeho služebník obětovat spolu s ním.

Nonne causae huic tribuendum est, sacerdotes a prima illa in sacra ordinatione accepta caritate paulatim descivisse, quod nempe non omnino perspectum habuerunt mutuum vinculum, quo donum sui et sacrificalis oblatio una simul coniungantur oportet? Hoc S. Ioannes Vianney experiundo didicit, atque hisce verbis asseveravit: «Causa cur sacerdotum mores remissiores fiunt, inde oritur quod attente pieque sacris non litant».

Nemá se snad tomu připsat, že kněží pozvolna odpadli od oné první lásky přijaté při svěcení — že totiž zcela neprohlédli vzájemné pouto, jímž musí být sebedarování a obětní přinášení spojeny v jedno? Sv. Jan Vianney se tomu naučil zkušeností a vyslovil to těmito slovy: „Příčina, proč mravy kněží ochabují, pochází odtud, že neslouží mši pozorně a zbožně.”

Paterno hortatu a dilectissimis Nobis sacerdotibus expetimus, ut certo statoque tempore in se inquirant, quomodo divina mysteria celebrent, quonam animi affectu et habitu altare scandant et quemnam inde fructum sibi acquirere studeant.

Otcovskou výzvou žádáme od Nám nejmilejších kněží, aby se v určenou a stanovenou dobu zpytovali, jak slaví božská tajemství, s jakým smýšlením a postojem přistupují k oltáři a jaký užitek z toho hledí získat.

---

III. Pastorační horlivost

Odkud pochází účinnost služby

Re quidem vera Arsiensis Curionis vita novo eoque praeclaro argumento illam apostolici laboris supremam comprobat normam, quae hisce innititur Iesu Christi verbis: «Sine me nihil potestis facere» (Io 15,5).

Vskutku život arského faráře novým a skvělým důkazem potvrzuje onu nejvyšší normu apoštolské práce, která se opírá o tato slova Ježíše Krista: „Beze mne nemůžete činit nic” (Jan 15,5).

Papež poznamenává, že nechce vypočítávat všechny podivuhodné činy venkovského faráře, kterého někteří posměšně nazývali „buřičem lidu devatenáctého století”, ani že by se všechny jeho způsoby daly přenést do dnešní doby. Připomíná jen, že šlo o vesnici poznamenanou úpadkem víry po francouzské revoluci — a pokyn, který Vianney dostal, než nastoupil:

Parum Dei amoris in paroecia illa invenies; fac ut per te excitetur.

V té farnosti najdeš málo lásky k Bohu; postarej se, aby se skrze tebe probudila.

Vážnost pastýřského úřadu

Nos tangit imprimis summa, quae ipsi inerat, pastoralis muneris aestimatio. Tanta fuit eius animi demissio, tantopere ipsi per fidem innotuit humanae salutis pretium, ut numquam sine timore paroecialis muneris partes sustinere potuerit. «Amice mi – ita cuidam collegae animi sui sensus aperiebat – nescis quam tremenda res sit, sacerdotem ab animarum cura ad Dei tribunal transferri».

Dotýká se Nás především ta nejvyšší úcta k pastýřskému úřadu, která v něm byla. Tak veliká byla jeho pokora a tak silně mu skrze víru vešla ve známost cena lidské spásy, že nikdy nedokázal zastávat farní úřad bez bázně. „Příteli — tak odkrýval city své duše jednomu spolubratru —, ty nevíš, jak hrozná věc je, když je kněz od péče o duše přenesen před Boží soud.”

Enimvero sub exordium paroecialis muneris ita supplices ad Caelum admovebat preces: «Mi Deus, fac ut creditae mihi oves ad bonam frugem revertantur. Toto vitae meae tempore, omnia quae tibi placuerint, perpeti paratus sum». … «Si, cum ad Arsiensem pagum perveni, dolores, qui me subinde manebant, mihi innotuissent, eorum metu procul dubio statim interemptus essem».

Na počátku farní služby totiž vysílal k nebi tyto prosby: „Můj Bože, dej, ať se mi svěřené ovce vrátí k dobrému. Po celý čas svého života jsem hotov snést všechno, co se ti zalíbí.” … „Kdyby mi, když jsem přišel do vsi Ars, byla známa utrpení, která mě potom čekala, byl bych se bezpochyby hned zabil strachem z nich.”

Následuje ostrá věta o kněžích, kteří ztratili neklid nad ztracenými dušemi:

«Nobis curionibus magna profecto accidit calamitas – conquerebatur sanctus hic vir – cum animus desidia languoreque torpescit»; quibus verbis ad detrimentosum animi habitum spectabat eorum pastorum, quos iam minime tangit tot sibi commissas oves in peccati servitute sordescere.

„Nám farářům se opravdu přihodí veliké neštěstí — stěžoval si tento svatý muž —, když duše ztrne leností a ochablostí”; těmito slovy mířil na zhoubný stav duše těch pastýřů, jichž se už pranic nedotýká, že se tolik svěřených ovcí špiní v otroctví hříchu.

A slavná odpověď knězi, který si stěžoval, že jeho apoštolská námaha nenese plody:

«Supplices Deo preces admovisti, flevisti, ingemuisti, suspiria duxisti. Adiecistine etiam ieiunium, vigilias, chameunias, corporis castigationem? Donec ad haec non deveneris, ne putaveris te omnia expertum esse».

„Vysílal jsi k Bohu pokorné modlitby, plakal jsi, naříkal, vzdychal. Přidal jsi také půst, bdění, spaní na zemi, kázeň těla? Dokud jsi k tomuto nedospěl, nemysli si, že jsi zkusil všechno.”

Nihilominus sacerdos reminisci debet, ex arcanis Divinae Providentiae consiliis aeternam plurimorum hominum sortem indivulsam esse a sua ipsius pastorali sollertia suaeque sacerdotalis vitae exemplis.

Nicméně kněz si musí připomínat, že podle skrytých záměrů Boží Prozřetelnosti je věčný úděl velmi mnoha lidí neoddělitelný od jeho vlastní pastorační horlivosti a od příkladu jeho kněžského života.

Kázání a katecheze

Ut huic explendo muneri par esset, quod primum et maximum officium a Concilio Tridentino nuncupatum est, norunt omnes quam impenso constantique labori ipse vacaverit. Nam studiorum curriculum, aetate iam provecta peractum, onerosum profecto illi fuit; ac primi ad populum habiti sermones noctes pervigiles bene multas postularunt.

Aby dostál tomuto úkolu, který Tridentský koncil nazval první a největší povinností, věnoval se — jak všichni vědí — usilovné a vytrvalé práci. Studium, absolvované už v pokročilém věku, pro něj bylo vskutku břemenem; a první kázání k lidu si vyžádala pěkných pár probdělých nocí.

Equidem sunt qui, dimissa fere omni studiorum cura, nimis facile ab eius exigua eruditionis copia perperam excusationem sibi quaerant. Hi potius in exemplum sibi proponant strenuam animi constantiam, qua Arsiensis Curio se aptum grandi huic perfungendo ministerio reddidit pro sui ingenii dotibus: quae quidem non ita tenues fuerunt, ut fert vulgaris opinio, cum mentis perspicuitate rectoque iudicio polleret.

Jsou totiž tací, kdo — když téměř všechnu péči o studium odložili — příliš snadno a neprávem hledají omluvu v jeho skrovné učenosti. Ať si spíše vezmou za vzor tu rázné vytrvalost, s jakou se arský farář učinil způsobilým k této veliké službě podle darů svého nadání: ta ostatně nebyla tak nepatrná, jak se obecně soudí, neboť vynikal bystrostí mysli a správným úsudkem.

Qua de causa ipsius Episcopus obtrectatoribus quibusdam respondit: «Nescio an sit eruditus; tamen superno lumine nitet».

Proto jeho biskup odpověděl jistým pomlouvačům: „Nevím, je-li učený; září však nadpřirozeným světlem.”

Pius XII. jej dával za vzor římským kazatelům. Papež cituje jeho posudek — patrně nejkrásnější místo celé encykliky:

Sanctus Arsiensis Curio minime fuit praeditus insita oratoris virtute, quali P. Segneri aut B. Bossuet praestitere. At illa sententiarum lumina, quae viva, clara, alta eius menti inerant, referebantur in sonitum vocis, ex oculorum intuitu elucebant … Hi sunt oratores, qui christifidelium animos sibi conciliant. Qui plenus est Christi, haud difficulter praesidia viasque invenit, quibus ceteros Christo adiungat.

Svatý arský farář nebyl vůbec obdařen vrozeným řečnickým nadáním, jakým vynikali P. Segneri nebo B. Bossuet. Ale ony jiskry myšlenek, které byly v jeho mysli — živé, jasné, vznešené —, se přenášely do zvuku hlasu a zářily z pohledu očí … To jsou řečníci, kteří si získávají srdce věřících. Kdo je plný Krista, nalezne bez nesnází prostředky a cesty, jak k Němu přivést ostatní.

Cum autem, terrestris vitae exitu properante, vox eius nimis languida audientes attingere non posset, ignito oculorum coniectu, lacrimis, gemitibus divinum amorem testantibus … ad frugem bonam convertebat fideles.

Když pak, jak se blížil konec pozemského života, jeho příliš zesláblý hlas nedoléhal k posluchačům, obracel věřící k dobrému planoucím pohledem, slzami a vzdechy, jež svědčily o božské lásce.

«Dominus Noster – aiebat – qui ipsa est veritas, non minoris aestimat suum verbum quam suum Corpus».

„Náš Pán — říkával —, který je sama pravda, si neváží svého slova méně než svého Těla.”

«Hic praestat hac de re – inquit S. Pius X – hoc unum consectari atque urgere, nullo sacerdotem quemlibet graviori officio teneri, nullo arctiori nexu ligari».

„Je nejlepší v této věci — praví sv. Pius X. — trvat a naléhat na to jedno: že žádnou vážnější povinností není kterýkoli kněz vázán, žádným těsnějším poutem spjat.”

Zpovědnice

Reliquum Nobis est, ut S. Ioannis M. Vianney pastorale ministerium fusius recolamus, quod in diuturno vitae ipsius spatio adsiduum fuit veluti martyrium, et in quo perfungendo sacramenti Paenitentiae administratio peculiari laude refulsit atque uberrimos salutaresque edidit fructus. «Cotidie quindecim fere horas aures admissa fatentibus patienter praebebat. Tantus labor summo mane incohabatur et usque ad multam noctem producebatur».

Zbývá Nám, abychom šíře připomněli pastorační službu sv. Jana M. Vianneye, která byla po dlouhý čas jeho života jakýmsi ustavičným mučednictvím a v níž udělování svátosti pokání zazářilo zvláštní chválou a přineslo nejhojnější a spasitelné plody. „Denně téměř patnáct hodin trpělivě naslouchal těm, kdo vyznávali své viny. Taková práce začínala časně zrána a protahovala se dlouho do noci.”

Cum autem defatigatione fracto quinque diebus ante obitum ei defuere vires, ad lectum, ubi moriturus iacebat, postremi paenitentes accesserunt. Numerus eorum, qui sub exitum vitae eius singulis annis ad eum visendum contendebant, ad hominum octoginta milia, uti fertur, supputatur.

Když mu pak, zlomenému únavou, pět dní před smrtí došly síly, přistupovali poslední kajícníci k lůžku, na němž ležel umírající. Počet těch, kdo za ním na sklonku jeho života každoročně přicházeli, se odhaduje — jak se uvádí — na osmdesát tisíc lidí.

«Tanta – aiebat – in Deum impie committuntur, quae ad huius mundi finem poscendum nos interdum permoveant! … Arsiense oppidum petendum est, ut peccatorum gravitas ac paene infinita multitudo compertae habeantur … Quid agendum sit, pro dolor, ignoramus, nihil aliud faciendum putamus, nisi ut lugeamus et Deo admoveamus preces».

„Tolik bezbožností se páchá proti Bohu — říkával —, že nás to někdy pohne k prosbě, aby už tento svět skončil! … Je třeba přijít do Ars, aby člověk poznal tíhu a téměř nekonečné množství hříchů … Co dělat, bohužel nevíme; myslíme, že není třeba dělat nic jiného, než plakat a modlit se k Bohu.”

Etenim iis, qui de hac re eum consulebant: «Parvum tantum – respondebat – paenitentiae onus peccata rite confitentibus impono; cetera eorum loco ipse perago».

Těm, kdo se ho na to ptali, odpovídal: „Ukládám těm, kdo řádně vyznávají hříchy, jen malé pokání; zbytek vykonám za ně sám.”

Id taetris coloribus depingere solebat: «Si nos – ut asseverabat – fide praediti, animum mortali noxa maculatum penitus intueremur, terrore capti emoreremur».

Zvykl si to líčit v temných barvách: „Kdybychom my, obdaření vírou, spatřili docela zblízka duši poskvrněnou smrtelným hříchem, zemřeli bychom hrůzou.”

Ad ipsius autem doloris verborumque vim augendam, inferorum poenae animis obfirmatis in peccatis luendae minus valebant, quam angor ob divinum amorem aut oblivione neglectum aut offensa violatum. … «Amice mi – aiebat – lugeo quia non luges».

K umocnění síly jeho bolesti i slov přitom méně vážily pekelné tresty, jež mají podstoupit duše zatvrzelé v hříších, než úzkost nad tím, že božská láska je buď zapomenutím zanedbána, nebo urážkou porušena. … „Příteli — říkával —, pláču proto, že ty nepláčeš.”

At contra, quanta benignitate sollertem operam dabat, ut peccatorum animi paenitentia compulsi ad spem bonam erigerentur. … divinae administrum misericordiae; quae quidem, ut ipsius verbis utamur, «instar fluminis exundantis, secum omnes trahit animos», ac plus quam materna palpitat caritate, «cum Deus citius det veniam, quam ex igne mater natum eripiat».

Zato však s jakou dobrotivostí horlivě pracoval, aby se duše hříšníků, pohnuté lítostí, pozvedly k dobré naději. … služebníkem božského milosrdenství; a to — abychom užili jeho vlastních slov — „jako rozvodněná řeka strhává s sebou všechny duše” a tepe více než mateřskou láskou, „neboť Bůh dá odpuštění rychleji, než matka vytrhne dítě z ohně”.

Iidem reminiscantur etiam oportet, a Decessore Nostro fel. rec. Pio XII «gravissimis verbis» eorum reprobatam esse opinionem, qui parvi faciant crebrum Sacramenti Paenitentiae usum, cum de venialibus admissis agatur; hic enim Summus Pontifex edixit: «Ad alacriorem cotidie per virtutis iter progressionem faciendam, maxime commendatum volumus pium illum, non sine Spiritus Sancti instinctu ab Ecclesia inductum, crebrae confessionis usum».

Ať rovněž pamatují, že Náš předchůdce Pius XII., blahé paměti, „nejzávažnějšími slovy” odsoudil mínění těch, kdo si málo cení častého užívání svátosti pokání, jde-li o všední hříchy; tento papež totiž prohlásil: „Aby se každý den konal čilejší pokrok na cestě ctnosti, chceme co nejvíce doporučit onen zbožný zvyk časté zpovědi, zavedený v Církvi ne bez vnuknutí Ducha Svatého.”

---

Závěr

První povinnost kněze

Dum Encyclicae hae Nostrae Litterae ad exitum properant, vobis, Venerabiles Fratres, asseverare cupimus qua suavissima spe teneamur, fore ut saecularia haec sollemnia, divina favente gratia, sacerdotum omnium acrius exacuant studium ad sacrum ministerium incensiore alacritate peragendum, ac praesertim «ad primum sacerdotum officium, hoc est officium suae ipsius procurandae sanctitatis».

Když se tato Naše encyklika chýlí ke konci, chceme vám, ctihodní bratři, ujistit, jakou nejsladší nadějí jsme naplněni: že tyto stoleté slavnosti — bude-li božská milost nakloněna — ostřeji povzbudí horlivost všech kněží k tomu, aby posvátnou službu konali s planoucí čilostí, a zvláště „k první povinnosti kněží, to jest k povinnosti starat se o vlastní svatost”.

Cum ex hoc Supremi Pontificatus fastigio … semper oculis obversatur Nostris sacerdotis imago. Si sacerdos deesset, vel cotidiana ipsius opera deficeret, apostolica incepta omnia, ea etiam quae praesenti huic aetati maxime idonea videntur, quid tandem prodessent?

Když z tohoto vrcholu nejvyššího pontifikátu … vždy Nám vytane před očima obraz kněze. Kdyby chyběl kněz, nebo kdyby scházela jeho každodenní práce, k čemu by nakonec byly všechny apoštolské podniky — i ty, které se zdají pro tento přítomný věk nejvhodnější?

Appellationi huic Nostrae vim addant haec S. Pii X sapientissima verba: «Ad Iesu Christi Regnum in orbe promovendum, nihil magis necessarium est, quam ecclesiasticorum virorum sanctimonia, ut exemplo, verbis, doctrina christifidelibus praeeant». Quod quidem hisce verbis cohaeret a S. Ioanne M. Vianney coram Episcopo suo prolatis: «Si vis Dioecesim totam ad Deum converti, curiones omnes oportet sancti fiant».

Této Naší výzvě ať dodají váhu tato nejmoudřejší slova sv. Pia X.: „K šíření království Ježíše Krista ve světě není nic potřebnějšího než svatost duchovních, aby příkladem, slovy a naukou předcházeli věřící.” A to souvisí s těmito slovy, jež sv. Jan M. Vianney pronesl před svým biskupem: „Chceš-li, aby se celá diecéze obrátila k Bohu, musejí se všichni faráři stát svatými.”

Biskupům, věřícím, mladým

Vobis autem, Venerabiles Fratres, in quos potissimum cleri vestri sanctitudinis grave recidit onus, hos dilectissimos filios enixe commendatos volumus … Quid efficere non valet Episcopus, qui clerum suae vigilantiae creditum adamat, sibi devinctum habet, revera cognoscit, adsidua cura prosequitur, forti ac paterno animo moderatur?

Vám pak, ctihodní bratři, na něž především dopadá vážné břemeno svatosti vašeho kléru, chceme tyto nejmilejší syny vřele doporučit … Čeho by nedokázal biskup, který svěřený klérus vroucně miluje, má si jej zavázaný, opravdu jej zná, provází ustavičnou péčí a řídí silným a otcovským srdcem?

In eo enim, cum ubique late vigeant et pecuniae dominatus, et sensuum illecebrae, et elata nimis technicae disciplinae aestimatio, virum intueri volunt, qui Dei nomine loquatur, qui firma animetur fide, et qui, sui ipsius quasi immemor, incensa flagret caritate.

Neboť když se všude široko rozmáhá vláda peněz, svody smyslů i příliš vyhrocené oceňování techniky, chtějí v něm [věřící] vidět muže, který mluví jménem Božím, kterého oživuje pevná víra a který, takřka zapomínaje na sebe, planoucí láskou hoří.

Messis quidem multa, sed operarii pauci (cf. Mt 9,37). … Haud desunt populi, qui supernae magis quam terrenae alimoniae fame misere languescant! Quis caelestem vitae veritatisque dapem eis afferat?

Žeň je sice hojná, ale dělníků málo (srov. Mt 9,37). … Nechybějí národy, které uboze chřadnou hladem spíše po nadpřirozeném než pozemském pokrmu! Kdo jim přinese nebeskou hostinu života a pravdy?

Arduis profecto in rerum adiunctis saepe sacerdotes versari solent. Nec mirandum hoc est; nam Ecclesiae osores primum sacrorum administros vexationibus et insidiis hostiliter petunt, quia, ut ipse Arsiensis Curio fatebatur, qui religionem evertere volunt, primo sacerdotes odio lacessunt.

Kněží se často ocitají v obtížných okolnostech. A není se čemu divit; neboť nepřátelé Církve napadají nepřátelsky nejprve služebníky svatých věcí — příkořími a úklady —, protože, jak sám arský farář doznával, kdo chtějí vyvrátit náboženství, nejprve nenávistí sužují kněze.

Lurdy a Ars

Poslední stránka encykliky spojuje dvě stoletá výročí: zjevení v Lurdech (1858) a smrt arského faráře (1859). Vianney zasvětil roku 1836 svůj farní kostel Panně Marii Neposkvrněně počaté a vyhlášení dogmatu roku 1854 přijal s největší radostí.

Paulo antequam Sanctus Arsiensis Curio diuturnum aetatis suae curriculum, caelestibus meritis onustum, complevit, alia in Galliae regione ipsa conspiciendam se praestitit innocenti humilique puellae, ut per eam ad precum et christianae paenitentiae studium homines materno invitaret hortatu; quae quidem augusta vox, post exactum saeculum adhuc animos percellens, longe lateque quasi in immensum resonat.

Krátce předtím, než svatý arský farář dokončil dlouhý běh svého věku obtížený nebeskými zásluhami, ukázala se ona [Panna Maria] v jiném kraji Francie nevinné a pokorné dívce, aby skrze ni mateřským vybídnutím zvala lidi k horlivosti v modlitbě a v křesťanském pokání; a tento vznešený hlas, který po uplynulém století stále proniká duše, zaznívá široko daleko takřka do nekonečna.

Tot beneficiorum memores ac fiducia freti nova fore ad Nos et ad universam Ecclesiam affluxura bona, a sancto Arsiensi Curione precem illam mutuamur, quae e labiis eius saepissime edebatur: «Benedicta sit sanctissima et labis expers Conceptio beatissimae Virginis Mariae, Dei Matris. Omnes nationes laudent, omnes terrae invocent et praedicent Immaculatum Cor tuum!».

Pamětlivi tolika dobrodiní a s důvěrou, že k Nám i k celé Církvi přitečou nová dobra, vypůjčujeme si od svatého arského faráře onu modlitbu, která nejčastěji vycházela z jeho rtů: „Buď požehnáno nejsvětější a poskvrny prosté Početí nejblahoslavenější Panny Marie, Matky Boží. Ať všechny národy chválí, všechny země vzývají a hlásají tvé Neposkvrněné Srdce!”

Datum Romae, apud S. Petrum, die 1 mensis Augusti, anno 1959, Pontificatus Nostri primo.

Dáno v Římě u sv. Petra dne 1. srpna roku 1959, prvního roku Našeho pontifikátu.

JAN XXIII., PAPEŽ

---

Zdroj latinského textu: vatican.va, AAS 51 (1959), s. 545–579. Odkazy na prameny citací (Pius X., Pius XI., Pius XII., sv. Tomáš Akvinský, sv. Beda, Římský pontifikál, CIC) jsou v originálu uvedeny v poznámkách pod čarou; zde jsou pro stručnost vynechány.