Plzeňský biskup Tomáš Holub: synodalitu lze v liturgii uplatnit jen skrze Novus Ordo

Plzeňský biskup Tomáš Holub uveřejnil 21. července 2026 text nazvaný Synodalita a Novus Ordo Missae. Nevyšel česky ani na stránkách diecéze, nýbrž italsky na blogu Come se non, který vede italský liturgista Andrea Grillo, profesor římského Athenaea sv. Anselma a jeden z hlavních obhájců omezení tradiční mše zavedených motu proprio Traditionis custodes. Grillo v uvedení píše, že mu biskup text zaslal, a děkuje mu za něj.

Kde text vyšel

Příspěvek je třináctým dílem série „Po schizmatu: živá tradice”, kterou Grillo na blogu vede od července 2026 a která reaguje na schizma, jež Grillo datuje 1. červencem 2026. K okolnostem: Dikasterium pro nauku víry vydalo 2. července 2026 dekret spolu s pokyny pro smíření kněží a laiků pocházejících z Kněžského bratrstva sv. Pia X.; bratrstvo proti němu 11. července podalo správní opravný prostředek.

Série má v době vydání Holubova textu nejméně patnáct dílů; sousední se jmenují Konec Vetus Ordo (12.) a Vetus Ordo, Novus Ordo a církevní učení (14.). Grillo v uvedení k jedenáctému dílu odlišuje tradicionalismus, který podle něj tradici zastavuje a zrazuje, od tradiční cesty, jež „pracuje v budoucnosti tradice”. Autorem onoho jedenáctého dílu (14. července) je Alvaro Grammatica, kněz a bývalý generální představený společenství Koinonia Giovanni Battista, které vzniklo koncem sedmdesátých let a několik desetiletí působí v České republice — právě na ně Grillo v úvodu k Holubovu textu odkazuje.

Kdo je autor

Tomáš Holub (* 16. srpna 1967 v Jaroměři) je druhým biskupem plzeňským. Kněžské svěcení přijal 28. srpna 1993 v Hradci Králové. Doktorát z morální teologie získal na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy dizertací Etické aspekty boje proti terorismu ve světle učení o tzv. spravedlivé válce.

V letech 1996–2006 byl prvním vojenským kaplanem a posléze hlavním kaplanem Armády České republiky, v letech 2008–2010 generálním vikářem královéhradecké diecéze a v letech 2011–2016 generálním sekretářem České biskupské konference. Sídelním biskupem plzeňským ho 12. února 2016 jmenoval papež František; biskupské svěcení přijal 30. dubna 2016 z rukou kardinála Dominika Duky. Jako motto si zvolil „Kdo miluje, poznává Boha” (srov. 1 Jan 4,7).

Východisko: plzeňská synoda

Holub staví úvahu na zkušenosti diecézní synody, kterou plzeňská diecéze prošla v letech 2024–2026 ve třech etapách — všeobecná konzultace, shromáždění delegátů a stanovení priorit; nyní ji čeká fáze uskutečňování. Jednotlivé etapy provázela tři hesla: Mistře, kde bydlíš? (Jan 1,38), Já jsem cesta (Jan 14,6) a Následuj mě (Jan 21,19). Delegáti byli kněží i laici, muži i ženy, většinou volení věřícími.

Diecézi popisuje jako misijní zemi, nikoli však zemi ateistickou. Odvolává se na sociologický výzkum z roku 2016 (CBK a IBRS), podle něhož bylo v diecézi 54 % lidí vnímavých k evangelnímu poselství — 7,6 % jeho zastánců, 13,2 % těch, kdo si ho cení, a 33,2 % hledajících. Zbylých 46 % výzkum označil za veřejnost Církvi neotevřenou: 13,8 % kritiků, 17,4 % těch, kdo o Církvi mluví špatně, 14,4 % nerozhodnutých a 0,4 % příslušníků jiných náboženství.

Ze synody podle něj vzešlo vědomí spoluodpovědnosti: Církev „už není jen věcí někoho, kněží, ani pouhou strukturou, kterou je třeba spravovat, nýbrž je naším životem složeným z mnoha údů, které žijí ve společenství”. Synodální vizi nechápe jako komunikační techniku, ale jako způsob života z víry — „nejde o to udělat synodu, nýbrž stát se synodou”.

Jádro: liturgie a Novus Ordo

Ze synodální mentality podle Holuba plyne požadavek na slavení, které je zjevně církevní: žádný liturgický úkon se netýká jen jednotlivce či jen kleriků a není sám sobě cílem, nýbrž je „zdrojem a vrcholem jednoty”. Slavit synodu podle něj nutně znamená slavit církevně — jinak by vznikla „teologická, duchovní a pastorační schizofrenie”.

Odtud přechází k větě, kterou pak převzaly zahraniční weby:

„Novus Ordo umožňuje uplatnit tuto synodalitu v liturgické oblasti. Jinak by to bylo velmi obtížné, protože Vetus Ordo je výrazem tridentského a novověkého pojetí Církve, které již neodpovídá dnešním potřebám.”

Pojítkem mezi synodalitou a liturgickým jednáním je podle něj pojetí Církve prosazené Druhým vatikánským koncilem — Církve „shromážděné a neklerikální, služebné, communio, která svou jednotu dosvědčuje a slaví”. Argumentaci opírá o Lumen gentium 9, 10 a 30, o Sacrosanctum concilium 10 a 14 a o Redemptoris missio 1–2; z Lumen gentium 10 cituje pasáž o tom, že obecné kněžství věřících a kněžství služebné se od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, ale jsou navzájem zaměřena.

Co navrhuje vůči věřícím vázaným na tradiční ritus

Holub připouští, že i v jeho diecézi jsou věřící, které přitahují slavení tradicionalistického rázu a kteří obtížně přijímají pokoncilní liturgickou reformu. Účast na těchto obřadech je podle něj utvrzuje v přesvědčení o správnosti ekleziologie, kterou tyto ritusy nabízejí; tím prý vznikají trhliny, jež snadno ústí v podezíravost a v odmítání každé oprávněné reformy, „přičemž se zaměňuje tradice za tradicionalismus”. Výsledkem je podle jeho slov církevní nedůvěra a narušená jednota.

Odpovědět jen kázeňskými opatřeními odmítá. „Myslím, že je moudré použít i vůči nim synodální řeč: setkávat se, naslouchat si, abychom byli schopni rozlišovat společně,” píše. Žádá postoj vlídný, ale zároveň pevný, totiž schopnost vyjít z „nesporné společné teologické platformy, jíž je Druhý vatikánský koncil jako výraz pravého magisteria”. Nemá jít o pouhé přijetí ve snaze někoho získat zpět, nýbrž o „proces doprovázení, formační a synodální”.

Závěrem připomíná, že jako biskup misijní země v srdci Evropy nesmí zapomínat na většinu těch, kdo stojí mimo Církev nebo na jejím okraji — na „mlčící zástup”, který čeká Církev „cítící ovcemi” a fungující jako „polní nemocnice”. Varuje před tím, aby se Církev nechala pohltit vnitrocírkevními spory, které ji uzavírají do „příliš těsné ohrady, nevhodné a nesrozumitelné dnešní době”.

Ohlas a cesta zprávy

Text zaznamenaly nejprve zahraniční weby, nikoli české. Řetězec začíná 28. července u polské Polonia Christiana, odkud jej převzaly LifeSiteNews a po nich 30. července slovenská Misia Fatima (autor Michal Leško) a 31. července italské Renovatio 21. Nezávisle na této linii o textu 1. srpna referovala španělská InfoVaticana, která blog i datum vydání jmenuje v textu, ale neodkazuje na ně.

Polonia Christiana k Holubovi připojuje starší souvislost: byl podle ní jedním z mála biskupů střední a východní Evropy, kdo se otevřeně postavil za Amoris laetitia a ohlásil, že bude podávat svaté přijímání rozvedeným v nových svazcích. Uvádí též, že se kvůli tomu kardinál Dominik Duka obrátil s dotazem na Dikasterium pro nauku víry a že mu kardinál Víctor Manuel Fernández odepsal, že Amoris laetitia takový postup připouští.

Kritika míří na dva body. Misia Fatima namítá, že Církev není svým ustrojením synodální, nýbrž hierarchická, a že mše svatá je především nekrvavou obětí Krista přinášenou Bohu Otci, přičemž rozměr vertikální výrazně převyšuje horizontální. Renovatio 21 označuje Holubovo pojetí liturgie za „heterodoxní” s odůvodněním, že jednota není účelem mše.

Při srovnání s předlohou se ukazuje, že se v přebírající linii posunul jeden údaj. Misia Fatima uvádí, že Holub označil za nástroje neodpovídající dnešnímu člověku „starobylou tradici, tradiční mši, kterou navštěvovalo nejvíce kanonizovaných světců”. V italském originále je řeč obecně o tom, že „staré nástroje” evangelizace „posloužily své době a už neodpovídají potřebám dnešních lidí” — věta stojí v odstavci o důvodech, proč biskup svolal synodu, a o tradiční mši v ní řeč není; dovětek o kanonizovaných světcích v Holubově textu nemá předlohu. Renovatio 21 navíc uvádí Grilla jako „liturgistku a profesorku Andreu Grill”.