Britská předloha chce trestat snahu odvrátit někoho od homosexuality nebo od tranzice

Britská vláda zveřejnila 25. června 2026 návrh zákona, který má trestat takzvané konverzní praktiky. Navzdory tomu, jak to slovo v češtině zní, nejde o konverzi k víře ani o přestup mezi náboženstvími. Předloha tak označuje jednání vedené úmyslem změnit něčí sexuální orientaci nebo transgenderovou identitu — v praxi především snahu odvrátit člověka od homosexuality nebo od rozhodnutí podstoupit tranzici. Nejde přitom jen o terapie poskytované odborníky: pod definici spadá i domluva rodiče, rozhovor s knězem, vychovatelem nebo přítelem.

Jde o předlohu k předběžnému projednání (draft bill) vydanou jako vládní tisk CP 1604, ne o zákon procházející parlamentem: nemá číslo sněmovního tisku ani za sebou první čtení. Sama předloha v článku 6 uvádí, že zákon ponese název Conversion Practices Act 2026, a že by platil jen pro Anglii a Wales a nabyl účinnosti dva měsíce po schválení.

Text připravil Office for Equality and Opportunity a ve Sněmovně jej téhož dne uvedla tehdejší ministryně pro rovnost Olivia Bailey. 22. července schválila Sněmovna lordů zřízení společného výboru obou komor, který má o předloze podat zprávu do 22. ledna 2027. Do té doby se znění ještě může změnit.

Tři prahy, ne jeden

Předloha nestaví trestnost na jediné podmínce, nýbrž na třech, které musí být splněny současně: musí jít o úmysl někoho změnit, jednání musí být zneužívající (abusive) a musí způsobit vážnou újmu.

Definici nese článek 1 odstavec 2: konverzní praktikou je jakékoli jednání vůči jednotlivci s úmyslem způsobit, aby dotyčný „měl či neměl, nebo věřil, že má či nemá”, sexuální orientaci či určitou sexuální orientaci, případně transgenderovou identitu. Ona druhá větev je pro kazatelskou a poradenskou praxi citlivější než první: stačí úmysl vyvolat přesvědčení, výsledek se nevyžaduje.

Zda je jednání zneužívající, je podle článku 1 odstavce 5 „skutkovou otázkou, kterou soud posoudí podle všech okolností případu”. Odstavec 6 k tomu dává vodítka — slova či chování sexuální povahy, násilná nebo výhružná, kontrolující či donucovací, dále nátlak ekonomický a nátlak psychický či emoční. Výčet je výslovně otevřený: norma sama říká, že se přihlédne k těmto věcem „mimo jiné” (among other things). Není to tedy výklad úředníka ve vysvětlivkách, ale dikce zákona.

Třetím prahem je následek. Podle článku 2 musí jednání způsobit „vážnou újmu na fyzickém či duševním zdraví” nebo „vážné znepokojení či úzkost mající podstatný nepříznivý dopad na běžné denní činnosti”.

Zdravotnictví je vyňato — s pojistkou

Článek 1 odstavec 3 se často cituje obráceně, než jak zní. Není to rozšíření zákona na lékaře, nýbrž výjimka pro ně: jednání konané „v rámci poskytování zdravotní péče” konverzní praktikou není, ledaže poskytovatel jedná způsobem, který „se výrazně propadá pod standardy rozumně očekávané od osoby v jeho postavení”. Vládní vysvětlivky (bod 31) kladou tento práh na roveň hrubé nedbalosti. Právě neurčitost té pojistky je terčem kritiky, ne zahrnutí zdravotnictví jako takového.

Tresty a ochranné příkazy

Za spáchání hlavního trestného činu hrozí podle článku 2 při odsouzení v řízení na obžalobu až pět let odnětí svobody, ve zkráceném řízení mez magistrátního soudu; pokuta je podle vládní tiskové zprávy neomezená.

Samostatným trestným činem je podle článku 3 jednání spáchané v Anglii nebo Walesu, jímž někdo povzbuzuje či napomáhá konverzní praktice v zahraničí. Toto ustanovení je užší, než se běžně uvádí: pachatelem musí být osoba spjatá se Spojeným královstvím, obětí britský občan nebo rezident, a odstavec 2 výslovně vylučuje, aby k naplnění stačila pouhá předvídatelnost následku — vyžaduje se přímý úmysl. Trestné je i tehdy, když k praktice nakonec nedojde.

Článek 4 s přílohou zavádí ochranné příkazy (conversion practice protection orders). Soud je může vydat preventivně, tedy dříve než k něčemu došlo, a v odůvodněných případech bez vyrozumění dotčené osoby. Návrh podává chráněná osoba, policie nebo místní úřad, se svolením soudu i kdokoli další — vysvětlivky jmenují sociálního pracovníka, právníka i rodinného příslušníka. Soud může příkaz vydat rovněž z vlastní iniciativy v probíhajícím rodinněprávním řízení, tedy třeba při rozvodu nebo úpravě péče o dítě. Porušení příkazu je samostatný trestný čin s trestem až dva roky vězení.

Článek 5 dopadá na organizace. Nepostihuje ovšem plošně „členy”, nýbrž vymezené funkcionáře — u společnosti ředitele či jednatele, u partnerství společníka, u těles řízených řídícím orgánem jeho členy. Teprve u těles, která řídí přímo jejich členové, se pachatelem může stát řadový člen. Trestá se jednání, které funkcionář schválí, dovolí, účastní se ho, nebo nepřijme všechny rozumné kroky k jeho zabránění.

Rodiče: výjimka výslovně odmítnuta

Nejsilnějším dokladem dosahu předlohy je odpověď, kterou Bailey dala ve Sněmovně poslankyni Rebecce Paulové. Ta se zeptala, zda půjde o zneužívající konverzní praktiku, chce-li dítě podstoupit tranzici a rodiče s tím nesouhlasí. Ministryně odpověděla, že prahy zneužití jsou jasné, a dodala:

Neplatí, že by existovaly výjimky pro rodiče u kterékoli jiné formy zneužití v rodinném vztahu, a nepovažuji za vhodné, aby taková výjimka byla obsažena v této legislativě.

Ke svobodě projevu a náboženství Bailey v témž prohlášení řekla, že vyslechla obavy o svobodu projevu, práva rodičů a náboženské svobody i terapeutů, kteří se bojí obvinění z konverzních praktik, a že je zohlednila: „Tato předloha nikomu neodnímá právo na svobodu projevu ani náboženství, ani právo zvolit si způsob výchovy; tato předloha pouze zabraňuje zneužívání.”

Za konzervativní opozici namítla stínová ministryně Mims Daviesová, že násilí, zneužívání a nátlak jsou nepochybně špatné, ale už dnes nezákonné, a že příslušné skutkové podstaty i pravomoci existují: „Není-li nezneužívající konverzní praktika trestným činem, proč ji máme psát do nového zákona?”

Kdo předlohu vítá a kdo ji odmítá

Vláda zveřejnila podpůrná vyjádření. Manchesterský biskup David Walker z Church of England označil předlohu za „pozitivní krok k zákazu konverzních praktik” a připomněl, že generální synod anglikánské církve o zákaz požádal už roku 2017. Podporu vyslovil i prezident Royal College of Psychiatrists Subodh Dave; autorka Cassovy zprávy Hilary Cassová ocenila jasnější vymezení oproti dřívějším návrhům.

Odpor přišel z evangelikálního prostředí. Simon Calvert z The Christian Institute prohlásil: „Po osmi letech a pěti premiérech — tohle je ten nejlepší návrh, s jakým dokázali přijít? Podle této předlohy by se rodiče, odborníci a pastoři museli zodpovídat policii za nevinné rozhovory, které LGBT aktivisté označí za ‚zneužívající’.” Podle něj bude snadné tvrdit, že rodič, který nejde vstříc přání dítěte změnit pohlaví, používá emoční či finanční nátlak.

ADF International namítá, že předloha „zneužití nedefinuje a ponechává soudům, aby zpětně vážily něco tak neurčitého, jako je psychický či emoční nátlak”, a upozorňuje právě na preventivní ochranné příkazy vydávané někdy bez vyrozumění dotčeného. Free Speech Union se ptá, co má být zakázáno nad rámec toho, co zakázáno už je. Podobně argumentuje Christian Concern: zneužití, jimiž se zákaz odůvodňuje — elektrošoky, chemická kastrace či „nápravné” znásilnění — jsou buď dávno nezákonná, nebo v Británii desítky let nezaznamenaná. Katolická biskupská konference Anglie a Walesu se k předloze podle dostupných zdrojů nevyjádřila.

Kritiku z katolické strany shrnul italský deník La Nuova Bussola Quotidiana 31. července, kde Tommaso Scandroglio namítl, že vymezení je tak neurčité, že pod ně může spadnout i kázání o homosexualitě, a že norma nesplňuje požadavek určitosti trestního práva.

Osm let a pět premiérů

Zákaz konverzní terapie slíbila jako první Theresa Mayová roku 2018 a od té doby se objevil ve čtyřech trůnních řečích. Roku 2024 se o věc pokusily poslanecké návrhy; k předloze baronky Burtové vypracoval posudek Jason Coppel KC se závěrem, že „předloha kriminalizuje projevy osobního přesvědčení, i když jsou učiněny bez projevů nenávisti či nesnášenlivosti, bez nekalého úmyslu, donucení nebo zneužití moci”.

Vládní předloha se od nich liší právě oním trojím prahem a výslovnou výjimkou pro zdravotnictví; podle Bailey vycházela ze zkušeností osmadvaceti zemí a z rámce Rady Evropy.

Mezitím se vyměnila vláda: Keir Starmer skončil a 20. července 2026 sestavil kabinet Andy Burnham, v němž zdravotnictví převzala Yvette Cooperová. Že nová vláda proces nezastavila, je vidět na tom, že už dva dny po jejím nástupu schválila Sněmovna lordů ustavení společného výboru se lhůtou do ledna 2027.