Polemika o misiích po koncilu: co z ní v pramenech obstálo a co ne

Španělská InfoVaticana otiskla 1. srpna v rubrice Tribuna, kterou označuje za prostor pro názory nezávislé na redakční linii, nepodepsanou polemiku o pojetí misií po Druhém vatikánském koncilu. Vychází ze studie Romana Ameria Iota Unum z roku 1985 a tvrdí, že koncilní posun v pojetí ekumenismu učinil misie zbytečnými.

Amerio (Lugano 1905–1997) byl klasický filolog a filosof, který se koncilu účastnil jako poradce kardinála Giuseppa Siriho; Iota Unum vyšlo v Miláně roku 1985 s podtitulem „studie proměn katolické církve ve dvacátém století”.

Co polemika tvrdí

Východiskem je jí papežovo poděkování za americkou Medaili svobody, kterou Lev XIV. přijal 4. července: papež v něm mluvil o náboženské svobodě, jež zajišťuje právo každého uctívat Boha podle vlastního přesvědčení, a o tom, že z ní vyrostla americká tradice mezináboženského dialogu. Autor to klade proti Mt 28,19–20 a ptá se, co se stalo, že slova nástupce Petrova znějí opačně než Kristův příkaz.

Odpověď hledá u Ameria. Tradiční nauka o ekumenismu podle něj stojí na instrukci Svatého oficia De motione oecumenica z 20. prosince 1949, která navazuje na encykliku Mortalium animos, a shrnuje ji do čtyř bodů: katolická církev má plnost Kristovu a nepotřebuje ji doplňovat jinými konfesemi; jednota se nemá hledat postupným splýváním vyznání ani přizpůsobováním nauky; jediné pravé sjednocení je návratem (per reditum) odloučených; a kdo se vrátí, neztrácí nic podstatného ze svého, nýbrž to nachází v úplnosti.

Proti tomu klade dekret Unitatis redintegratio, který podle Ameria instrukci z roku 1949 ani jednou necituje a pojem návratu vypouští. Změní-li se pojem jednoty, mění se podle něj nutně i pojem misie: nekřesťané už nemají přicházet obrácením, nýbrž prohloubením hodnot vlastního náboženství — a hlásání se tím stává zbytečným. Autor k tomu připomíná koncilní intervence Marcela Lefebvra a jako doklad praktických důsledků uvádí dva misionáře: katalánského kněze Lluíse Mallarta a kapucínského biskupa Alejandra Labaku.

Co se v pramenech potvrdilo

Nosná tvrzení, která text přebírá od Ameria, jsme ověřili proti dokumentům samotným — a obstála.

Instrukce z roku 1949 existuje k uvedenému datu. Vyšla v Acta Apostolicae Sedis 42 (1950) na stranách 142–147, je datována „v Římě, v budově Svatého oficia, dne 20. prosince 1949” a podepsali ji kardinál Marchetti Selvaggiani a Alfredo Ottaviani. Všechny čtyři body, jak je polemika podává, v textu jsou, včetně obratu per reditum. Instrukce žádá, aby se předkládala „celá a neporušená katolická nauka” a aby se nezamlčovalo ani dvojznačnými slovy nezastíralo to, co katolická pravda učí „o jediném pravém sjednocení skrze návrat odloučených do jediné pravé Církve Kristovy”.

Text má ale i doložku, kterou polemika neuvádí a která onen čtvrtý bod zpřesňuje: nemá se o věci mluvit tak, aby se navrátilcům zdálo, že církvi přinášejí něco podstatného, co jí dosud chybělo.

V Unitatis redintegratio pojem návratu skutečně není. Prošli jsme latinské znění na vatican.va slovo po slovu: ze všech výrazů obsahujících kmen „red” tam stojí jen redintegratio, Redemptorem, redemptionis, redimendo, tvary od credere a několik dalších nesouvisejících — ani jeden tvar od reditus, redire nebo reversio. Rovněž žádná z poznámek dekretu neodkazuje na instrukci z roku 1949 ani na Mortalium animos; odkazuje se na Písmo, na koncily a na církevní Otce.

Slovo „nadpřirozený” v Ad gentes ani v Nostra aetate nestojí. Ověřeno rovněž slovním hledáním: v latinském znění obou dokumentů, stejně jako v Unitatis redintegratio, je výskytů výrazu supernaturalis nula.

Lefebvrovy intervence sedí co do čísla i data. Sedmá intervence ze třetího zasedání pochází z října 1964 a týká se deklarace o náboženské svobodě; dvanáctá je z 2. října 1965 a míří na schéma o misijní činnosti církve. Obě jsou otištěny v jeho knize J’accuse le Concile! (1976). Lefebvre v té dvanácté píše, že uspořádání apoštolátu v číslech 11 až 13 „je založeno na naturalistických, nikoli nadpřirozených principech”, a namítá proti větě, že církev zakazuje kohokoli k víře nutit či jej získávat „dotěrnými úskoky”: taková formulace je podle něj „urážlivá vůči misionářům”.

Jedna formulace přesná není. Tvrzení, že slovo reversio bylo nahrazeno slovem conversio, textově neobstojí: Unitatis redintegratio výraz conversio užívá, ale v článcích 7 a 8 o duchovním ekumenismu, kde jde o vnitřní obrácení srdce a kde je adresován i katolíkům — „ekumenismus vlastního jména není bez vnitřního obrácení”. Není to tedy obrácení nekatolíků dosazené na místo návratu.

Kde se text mýlí

Encykliku Mortalium animos nevydal Pius IX., nýbrž Pius XI. — 6. ledna 1928, na svátek Zjevení Páně. Polemika ji připisuje Piu IX., který zemřel roku 1878, a navíc její název komolí. Že jde o rok 1928, potvrzuje i sama instrukce z roku 1949, která encykliku cituje s odkazem na ročník AAS 20 z roku 1928.

Nejzávažnější je ale to, co text tvrdí o biskupu Labakovi. Autor z něj dělá hlavní doklad své teze: papež prý zahájil jeho beatifikační proces, čímž Svatý stolec podle něj uznává, že Labaka „žil své misijní povolání s hrdinským nasazením až k mučednické smrti” — a proti tomu namítá, že mučedníkem nebyl, protože ho Tagaerové zabili jako cizince na svém území, ne z nenávisti k víře.

Bulletin Sala Stampa z 22. května 2025 ovšem říká něco jiného. Papež toho dne autorizoval promulgaci dekretu o „nabídnutí života” (offerta della vita) Božího služebníka Alejandra Labaky Ugarteho, kapucína, titulárního biskupa pomarijského a apoštolského vikáře v Aguariku. Slovo martirio se v bulletinu nevyskytuje ani jednou. Oblatio vitae je od motu proprio Maiorem hac dilectionem (2017) třetí, samostatná cesta k blahořečení, odlišná jak od mučednictví, tak od hrdinských ctností — a že dikasterium ty kategorie rozlišuje, je vidět na témž bulletinu, kde třetí dekret téhož dne zní výslovně na „hrdinské ctnosti” (biskup Matteo Makil). Autor tedy vyvrací tvrzení, které Svatý stolec nevyslovil. Nešlo ani o zahájení procesu: Labaka byl Božím služebníkem už dávno předtím.

Týmž dekretem a týž den byla do stejného stupně zařazena i sestra Inés Arango Velásquezová, kolumbijská terciářka kapucínka, která s Labakou 21. července 1987 v oblasti Tigüino zahynula. Polemika ji nejmenuje.

Chybná jsou i další data. Labaka (nar. 19. dubna 1920 v Beizamě) působil v Číně od roku 1946 a vrátil se do Španělska už v roce 1953, ne 1955; komunistická vláda v Číně nastoupila roku 1949. Do Ekvádoru odjel v březnu 1954, do Aguarica až roku 1965. A misionář Lluís Mallart i Guimerà vydal svou knihu katalánsky jako Sóc fill dels evuzok (1993); španělský titul, který text uvádí, je překlad.

Dva údaje se ověřit nepodařilo vůbec: citace z Osservatore Romano z 15. ledna 1971 — archiv listu za onen rok není on-line — a znění letáků ke Světovému dni misií 1974.