Kadidlo jako svátostina zbožnosti

Teolog Peter Kwasniewski ve své eseji upozorňuje, že v mnoha katolických kostelích se dnes kadidlo užívá jen zřídka, ačkoli je Písmo zmiňuje velmi často — v Mojžíšově zákoně, v knihách o chrámovém kultu, v žalmech, kde je předním symbolem modliteb stoupajících k Bohu, v evangelní perikopě o Zachariášovi i ve scénách z nebe v obou zákonech. Připomíná verš z knihy Zjevení o andělu se zlatou kadidelnicí, jehož vonný dým „vystoupil s modlitbami svatých z ruky anděla před Boha”.

Guardiniho výklad

Autor obšírně cituje Romana Guardiniho (Posvátná znamení): obětování kadidla je krásný a velkorysý obřad — zrnka kadidla se kladou na řeřavé uhlíky, kadidelnice se rozhoupe a stoupá vonný dým. Guardini přirovnává tento úkon k Mariinu pomazání v Betánii: když nalila drahocenný nardový olej na Ježíšovy nohy a otřela je svými vlasy, dům se naplnil vůní; kritici to odsoudili jako plýtvání, ale Ježíš řekl, ať ji nechají, protože to učinila pro jeho pohřeb — tajemství smrti a lásky provoněné obětí. Podobně je kadidlo bez vlastního účelu jako krása; hoří a spaluje se jako láska přesahující smrt; je symbolem modlitby, která si nic nežádá pro sebe a stoupá jako Sláva Otci na konci žalmu. Čím víc je v modlitbě lásky, tím víc je v ní oběti.

Kwasniewski dodává, že antifona k laudám slavnosti Božího Těla zpívá: „Sacerdotes sancti incensum et panes offerunt Deo, alleluia” — „Svatí kněží obětují Bohu kadidlo a chleby, aleluja.” Chléb v liturgii přežil; ptá se, zda totéž platí o kadidle.

Subjektivní zkušenost a Rubens

Podle autora každé okouření při mši nebo modlitbě hodin dává bezprostřední pocit, že bohoslužba právě začíná — pocit, který nelze vyjádřit slovy ani zpěvem: je přítomen Ten, komu náleží pocta jako králi či Bohu. Vůně obestírá věřící, vniká do vlasů a šatů; visící opar zastírá pohled a podvědomě naznačuje, že jde o tajemství, před nímž je třeba pokleknout.

Vypráví o návštěvě vídeňské Kunsthistorisches Museum, kde jej dřív odpuzovala tělesná bujnost Rubensových pláten. Při této návštěvě si však všiml, jak malíř zjemňuje tvrdé kontury a zahaluje výjevy do tlumeného světla — i ty nejsvětštější scény (u pláteny Bouře s Filémonem a Baukidou a Zázraky svatého Ignáce z Loyoly) působily, jako by byly zahaleny do oblaku kadidla a proměněny v obětinu Bohu. Byla to protireformační teologie v podobě a barvě: dobré Boží stvoření, přijaté jeho Synem ve vtělení, hmota a lidství uzdravené, povýšené a určené k nesmrtelnosti — ne pohanský hymnus na tělo, ale katolický hymnus na svátostnou skutečnost.

Píseň písní a co z liturgie zmizelo

Autor se odvolává na komentář k Písni písní jezuity Blaise Arminjona (La cantata del amor) a na knihu Timothyho Kellyho Wounded I Sing: The Song of Songs and the Incarnation of the Son of God (Os Justi Press) — oba píší o smyslu smyslovosti v této biblické knize. Lituje, že antifony a čtení reformované mše byly zbaveny nejen většiny veršů Písně písní, ale i té duchovní smyslovosti, kterou zprostředkovává.

Jako příklady uvádí, že Novus Ordo odstranil drobné půvabné rysy kalendáře: evangelní úryvek o víře přenášející hory ve svátek svatého Řehoře Divotvorce (18. listopadu), který horu skutečně přenesl svou modlitbou, i ofertorium mše svaté Rity (22. května), jež na jejího manžela a syny vztahovalo verš z Knihy Genesis o třech ratolestech, které kvetou a nesou hrozny. Složitá pavučina souvislostí mezi antifonami, čteními, modlitbami a smyslem oběti se podle něj vytratila jako dým. Přirovnává to k rozdílu mezi starou mapou plnou hájů, potoků, zřícenin a polních cest a mapou dálnic a křižovatek (odkazuje na popis tohoto kontrastu u Roberta Macfarlanea v knize The Wild Places) — zjednodušení, které podle něj nakonec odtrhlo mši od lidského srdce, kultury i vnějšího tělesného a vnitřního citového světa. V těchto „manichejských” dobách pohrdání tělem je podle autora třeba Rubense i toho, co představuje, Písně písní a tradiční mše „s kadidlem po celé lodi”.

Norcia, svatý Tomáš a Willa Catherová

Vzpomíná na návštěvu Norcie (Nursie), kterou nazývá „italským Nazaretem”: odlehlé místo bez významu ve světských očích, kde ale mniši dnem i nocí zpívají chvály Bohu. Při modlitbě s nimi zažil chvíle, kdy nerozuměl slovům zpěvu, a přesto ho jejich krása zvedala k Bohu jako „hudební kadidlo”. Později objevil, že totéž řeší svatý Tomáš Akvinský v jednom článku Sumy: na námitku, že zpěv odvádí pozornost od obsahu slov, odpovídá, že pečlivě volený a lahodný zpěv sice může rozptylovat, ale zpívá-li člověk z oddanosti, věnuje obsahu naopak větší pozornost — buď proto, že se u něj déle zdrží, nebo (s odvoláním na desátou knihu Augustinových Vyznání) proto, že všechny afekty ducha nacházejí svůj vlastní výraz v hlase a zpěvu a jsou jím tajemně podněcovány; totéž platí i pro posluchače, kteří — i když slovům nerozumějí — vědí, k čemu zpěv slouží, a to stačí k probuzení jejich zbožnosti.

Autor k tomu dodává, že kadidlo učí právě tomuto: jsou věci, kterým nelze rozumět ani je vyjádřit slovy, natož hudbou, a přesto se s nimi máme snažit naladit — je třeba spálit něco vzácného a vonného, s dýmem stoupají naše vzdechy, probouzejí se city a zbožnost nabývá beztvaré podoby, jíž tiše uvolňujeme místo Boží slávě.

Cituje pasáž z románu Willy Catherové Smrt si jde pro arcibiskupa, kde arcibiskup Latour zpovídá starou služebnou, protestantským zaměstnavatelům už devatenáct let nedovolující chodit na mši, a na rozloučenou jí daruje papežem požehnanou medailku Panny Marie se slovy (v autorově parafrázi): pro toho, kdo neumí číst, je obraz fyzickým zpřítomněním lásky. V Norcii bývá podle autora v neděli u nešpor a svátostného požehnání plno místních — viděl věřící, kteří latinsky nerozumějí ani nemají hlubší teologické myšlenky, a přesto na ně majestát a tajemství božské skutečnosti působí účinněji než tisíc kázání o víře v jejich mateřském jazyce.

Hegelova námitka a závěrečné podobenství

Autor cituje Hegela, který podobnou zbožnost pohrdavě označil za „nešťastné vědomí”: míří prý jen k myšlení, a přitom zůstává jen zbožností — „beztvarým bzučením zvonů či vlažnou mlhou kadidla, hudebním myšlením, jež nedosahuje pojmu… vnitřním pohybem čisté, ale bolestně rozštěpené duše, pohybem nekonečné touhy… touto nedosažitelnou skutečností, jež uniká, sotva je uchopena, či spíše už uprchla dřív”. Proti Hegelovi a jeho dnešním racionalistickým dědicům autor staví přesvědčení, že katolíci nezapomněli, že symbolická gesta a tradiční nápěvy jsou samy svébytným jazykem, schopným okamžitě dojmout duši způsobem, který slova nevyjádří.

Kadidlo, které se rozptyluje ve vzduchu, přirovnává k vlastní duši stoupající k Bohu — ne k abstraktnímu pojmu, nýbrž k nebeskému Otci. Na závěr cituje blahoslaveného Kolumbu Marmiona: každý skutek toho, kdo miluje Boha, byť sebenepatrnější, je jako zrnko kadidla — hrstka rozptýleného prachu, jež se však vhozena do ohně promění ve vonnou libou vůni; prostoupen milostí a láskou, celý náš život se pak stává ustavičným hymnem ke slávě nebeského Otce jako zrnko kadidla vydávající libou vůni: „Jsme Bohu vůní Kristovou” (2 Kor 2,15), „ke chvále slávy jeho milosti” (Ef 1,6).