Markýzství Peralta: Escrivův šlechtický titul v úředních listinách

Titul markýze z Peralty dnes nikdo nedrží. Zanikl podruhé — a pokaždé týmž způsobem: nikdo z možných dědiců se o něj nepřihlásil. Jeho druhý život začal v lednu 1968, kdy o jeho obnovení požádal zakladatel Opus Dei Josemaría Escrivá de Balaguer, a skončil po smrti jeho bratra Santiaga roku 1994. Podrobnosti obou kroků jsou dohledatelné ve španělském úředním věstníku Boletín Oficial del Estado.

Původní říšský titul

Markýzství Peralta udělil 19. února 1738 císař Karel VI. Juanu Tomásovi de Peralta y Franco de Medina, narozenému 30. května 1698 v Jerez de la Frontera. Šlo o titul Svaté říše římské, dědičný jen po meči. Obdarovaný bojoval ve válce o španělské dědictví na rakouské straně pod Guidem von Starhemberg; po vítězství Bourbonů odešel do vyhnanství a usadil se v Miláně.

Protože Svatá říše římská roku 1806 zanikla, byl titul roku 1883 obnoven jako titul Svatého stolce, jenž je pro tyto účely jejím právním nástupcem. Apoštolským breve z 29. listopadu 1883 jej Lev XIII. přiznal kostarickému diplomatu Manuelu Maríovi de Peralta y Alfaro (1847–1930), jedinému mužskému potomkovi prvního markýze, který o něj projevil zájem; Alfons XII. povolil jeho užívání ve Španělsku. Manuel María zemřel v Paříži roku 1930 bez potomků a nikdo z příbuzných o nástupnictví nepožádal. Tím titul z roku 1738 skončil.

Žádost z ledna 1968 — a hned dvě

Věstník z 25. ledna 1968 otiskl vyhlášku podtajemníka ministerstva spravedlnosti Alfreda Lópeze, datovanou 24. ledna, podle níž Josemaría Escrivá de Balaguer požádal o obnovení titulu markýze, „uděleného 12. února 1718 arcivévodou Karlem Rakouským donu Tomásovi de Peralta“. Vyhláška stanovila tříměsíční lhůtu pro případné uchazeče s lepším právem.

Bezprostředně pod ní stojí v témž čísle druhá vyhláška téhož data: Santiago Escrivá de Balaguer y Albás žádá o obnovení titulu barona ze San Felipe, uděleného donu Franciscu Castillónovi 23. května 1728. Tato žádost neuspěla.

Spis k žádosti připravil zaragozský genealog a historik Adolfo Castillo Genzor, tajemník Královské akademie šlechtických a krásných umění sv. Ludvíka.

Dekret

Vláda o věci jednala 12. července 1968, po vyjádření Stálé komise Státní rady. Dekret č. 1851/1968 podepsal Francisco Franco v Madridu 24. července 1968, spolupodepsal ministr spravedlnosti Antonio María Oriol y Urquijo a věstník jej otiskl 3. srpna. Titul se obnovuje „bez újmy třetího s lepším právem“, a to „pro sebe a své zákonné nástupce, po zaplacení zvláštní daně a splnění dalších náležitostí“.

Od vyhlášení žádosti k podpisu dekretu tedy uplynulo půl roku.

Spor o rok udělení

Právě datum původního udělení je jádrem námitek. Španělský historik Ricardo de la Cierva v kapitole „Falšování markýzství Peralta“ své knihy Los años mentidos navázal na kostarického genealoga Ricarda Fernándeze Peraltu a dovodil, že rok byl ve spisu úmyslně posunut z roku 1738 na 1718. Důvod: vídeňská smlouva z 18. července 1725 uznala dřívější udělení, takže titul datovaný před ni bylo možné vydávat za španělský — a tedy dědičný i po přeslici, na rozdíl od říšského titulu dědičného jen po meči. De la Cierva k tomu uvádí, že Escrivá nebyl s kostarickými Peraltovými spřízněn po mužské linii a ono jméno ani nenosil.

Samo tvrzené datum přitom není v pramenech jednotné: věstník z ledna 1968 mluví o 12. únoru 1718, kdežto spis a oficiální příručka ministerstva spravedlnosti Grandezas y títulos del Reino z roku 1988 uvádějí 4. března 1718 a dodávají, že titul potvrdil Ferdinand VI. královským výnosem roku 1758. De la Cierva upozorňuje, že táž příručka o obnovení ve prospěch Josemaríi Escrivy vůbec nemluví a jako držitele uvádí rovnou Santiaga.

Podle Wikipedie označil obnovení z roku 1968 za podvodné také kostarický genealog Mario Fernández Piza a guatemalský badatel Ramiro Ordóñez Jonama v článku, který roku 1995 otiskl odborný časopis Hidalguía.

Proč o titul žádal

Oficiální životopis Andrése Vázqueze de Prady mluví podle InfoVaticany o „hrdinském rozhodnutí“ z vděčnosti vůči bratrovi, jenž měl být odškodněn za rodinný majetek spotřebovaný v prvních letech díla.

De la Cierva nabídl jiné vysvětlení, které sám uvádí jen jako domněnku opřenou o nejmenované římské zdroje: Escrivá prý zvažoval převzetí Maltézského řádu a jeho vlastní přihláška tam byla zamítnuta pro nedostatek důkazů o šlechtictví, zatímco Álvaro del Portillo do řádu vstoupil bez potíží jako rytíř cti a zbožnosti s číslem 160 ve španělském jazyku. Do Maltézského řádu Escrivá nikdy nevstoupil. Podle Wikipedie se Castillo Genzor roku 1987, krátce před smrtí, ocitl v aféře kolem podvodných obnov šlechtických titulů za peníze, o níž psal roku 1992 list Cambio 16.

Konec titulu

Josemaría Escrivá titul veřejně neužíval a v srpnu 1972 jej postoupil bratrovi; nástupnická listina pro Santiaga byla vydána 17. listopadu 1972 opět „po zaplacení daní“. Zvláštní daň za obnovu, která je z cest ke šlechtickému titulu nejdražší, se tak zaplatila dvakrát během čtyř let. Po Santiagově smrti roku 1994 jeho potomci o převod nepožádali, zákonná lhůta uplynula a titul z roku 1968 zanikl.