Devadesát let od zavraždění Piedaíty: případ, který soudili ještě za války

Šestého září uplynulo devadesát let od noci, kdy byla u Casas de Luján v provincii Cuenca zavražděna sedmadvacetiletá María de la Piedad Suárez de Figueroa y Moya, v rodné obci zvaná Piedaíta. Případ je mezi oběťmi revolučního násilí ve španělském týlu neobvyklý tím, že byl vyšetřen a odsouzen ještě za občanské války, republikánským soudem, a že se o něm dochoval soudní spis. Věnovala mu případovou studii historička Adriana Cases Solová z univerzity v Alicante, otištěná roku 2014 v recenzovaném časopise Historia Actual Online.

Rodina a apoštolát

Narodila se roku 1909 ve Villanueva de Alcardete v provincii Toledo; církevní prameny uvádějí datum 16. února. Otec Juan Tomás Suárez de Figueroa Villarejo byl nejbohatší statkář v obci, šlechtického původu a z rodiny s dlouhou katolickou tradicí. Matka Aureliana Moya Sierraová k němu nastoupila do služby; starší bratr Amalio se narodil roku 1906 a otec, tehdy již vdovec, se s Aurelianou oženil roku 1912, krátce před svou smrtí. Po jeho smrti vedla statek matka.

Podle Cases Solové vedlo náboženské vychování k tomu, že Piedaíta trávila mnoho času v kostele a záhy se u ní rozvinulo povolání katechetky: mluvila o křesťanských ctnostech s dcerami služebných, pastýřů a rolníků pracujících na rodinném statku. Zapojila se do sdružení Dcer Mariiných — místní odbočka Katolické akce žen ve Villanueva neexistovala — a v době vzniku Druhé republiky se stala předsedkyní místní sekce.

Léto a podzim 1936

Od léta 1936 čelila rodina prohlídkám, zatýkání a výhrůžkám. Bratr Amalio, stavební technik, byl podle rozsudku zatčen 26. srpna 1936 na příkaz starosty Villanuevy Marceliana Recuera a téže noci zabit. Matka byla rovněž vězněna.

Obě ženy byly nakonec zadrženy ve Villamayor de Santiago a odvedeny na radnici. Kolem půl jedné v noci nařídil Amalio Fernández Rodrigo, velitel místní Občanské gardy, vyvést je z radnice; spolu s Eulogiem Martínezem Giménezem a Juanem Salamancou Rubiem je odvezli automobilem směrem na Saelices. Vůz zastavil poblíž Casas de Luján, asi sedmnáct kilometrů severně od Villamayoru. Tam byla Piedaíta odvedena stranou a znásilněna třemi členy výboru, poté zastřelena a zohavena; zastřelena byla i její matka.

Datum se v pramenech rozchází. Rozsudek klade odvezení z radnice na noc 5. září a vraždu tedy až po půlnoci; církevní prameny mluví shodně o „svítání 6. září”. Dobový anarchistický tisk uváděl dokonce 2. září.

Soud v Cuence

Věc projednal Lidový soud v Cuence (Tribunal Popular de Cuenca) v době, kdy provincie zůstávala pod kontrolou republiky. Porota odpovídala na téměř tři sta otázek a radila se deset hodin. Rozsudek padl 31. května 1937: ze čtrnácti obžalovaných bylo třináct odsouzeno a jeden — Antonio Ramírez — zproštěn.

Pět obžalovaných dostalo trest smrti: Amalio Fernández, Eloy Díaz, Marceliano Recuero, Eulogio Martínez a Juan Salamanca. Valentín Recuero byl odsouzen na třicet let, Francisco Rodrigo, Adolfo Salamanca, Dionisio Zamora a José María Mendoza na patnáct, Ezequiel Martínez a Manuel Pradillo na devět a Félix Serrano na čtyři roky. Jádro skupiny, kterou dobový tisk nazval „přízračným výborem”, tvořili starosta Villamayor de Santiago Eloy Díaz García, starosta Villanuevy Marceliano Recuero Viana a Amalio Fernández Rodrigo jako její předseda.

Soud pachatele odsoudil za přilnutí k vojenské vzpouře, a to na základě kladné odpovědi poroty na otázku číslo 128 bis: jejich jednání podle ní demoralizovalo věrný týl. Cases Solová k tomu poznamenává, že se případ „chtěl vydávat za obecný zločin, který s politickými pohnutkami nemá nic společného”, ačkoli jeden z obžalovaných při výslechu uvedl, že obě ženy „byly fašistky a bylo třeba je zabít”.

Spis se dochoval jako součást opravného prostředku, který odsouzení podali 16. srpna 1937, a je uložen v Národním historickém archivu v Madridu (Archivo Histórico Nacional, Fondos Contemporáneos, Tribunal Supremo-Recursos, legajo 144). Části spisu a výpovědi svědků přetiskly i dobové anarchistické listy — Castilla Libre 27. dubna a Solidaridad Obrera 12. června 1937.

Ostatky a kanonizační kauza

Ostatky byly 27. července 1939 uloženy do krypty hluboké pět metrů, vybudované v kapli Nejsvětějšího Krista Útěchy ve farním kostele svatého Jakuba Apoštola ve Villanueva de Alcardete; předtím byly exhumovány z různých míst, kde byli zabití pohřbeni.

Podle zprávy toledské arcidiecéze byly ostatky znovu exhumovány 10. října 2022 a 6. listopadu 2022 přeneseny do nového hrobu pod sochou Ježíše Nazaretského, v kapli, kde byli někteří z mučedníků vězněni. Obřadu předsedal toledský arcibiskup Mons. Francisco Cerro Chaves; datum bylo zvoleno proto, že se toho dne připomíná 2 108 svatých a blahoslavených náboženského pronásledování. Na urnu byla položena medaile Dcer Mariiných, jimž předsedala. Spolu s ní byly přeneseny ostatky šestnáctiletého Santiaga Mosquery — jejího bratrance z prvního kolena — a kněze Eugenia Rubia.

Piedaíta je vedena jako služebnice Boží. Její jméno je zařazeno mezi sedmadvacet laiků toledské arcidiecéze v hromadné kauze 464 mučedníků (Causa Toletana, Prot. N. 2525-1/02), zahájené 9. prosince 2003 a opatřené nihil obstat roku 2016. Blahořečena nebyla.

Rozdíl mezi obojím pojmenoval i autor vzpomínkového textu na InfoVatikáně, toledský kněz Mons. Alberto José González Chaves: lidový soud „soudil vraždy, znásilnění a trestní odpovědnost; nesoudil mučednictví. Církev pak musí určit, zda byla Piedaíta usmrcena formálně z nenávisti k víře.”

Kontext

Piedaíta a její matka patří podle Cases Solové mezi oběti represe v provincii Toledo, kde bylo zabito 3 152 osob, z toho 125 žen. Historička dodává, že ženy, které utrpěly násilí a nezemřely, se do statistik obětí nezapočítávají. V sousední provincii Cuenca klade badatelka Ana Belén Rodríguezová počet zavražděných na 516, přičemž podle stránek Memoria Democrática Univerzity Kastilie–La Mancha se prameny rozcházejí a rozsah násilí byl v Cuence menší než v Albacete či Toledu.