Pius VI. a konstituční biskupové: nouze nezakládá pravomoc

Historik Roberto de Mattei vydal 5. srpna 2026 na Corrispondenza Romana dva texty dvě minuty po sobě. V prvním sahá po historickém precedentu — francouzských konstitučních biskupech z doby revoluce; ve druhém rozebírá samotný pojem „stavu nouze“ a výslovně jej vztahuje k biskupským svěcením, která Kněžské bratrstvo sv. Pia X. vykonalo 1. července 2026 v Écône. K těm se de Mattei vyjádřil už 24. června, kdy upozornil, že kdyby se nouze uznala za obecné měřítko jednání, mohl by se každý biskup přesvědčený o vážné krizi cítit oprávněn světit další biskupy bez papežského mandátu. Německý překlad Giuseppa Nardiho vyšel den po obou textech na Katholisches.info.

Co se stalo roku 1790 a 1791

Civilní ústava kléru, přijatá 12. července 1790, přestavěla církevní organizaci ve Francii: počet diecézí klesl podle de Matteiova výčtu ze 135 na 83 a přizpůsobil se novým departementům, biskupy a faráře už neměla jmenovat církevní autorita, nýbrž je měli volit občané — i nekatolíci — a styky se Svatým stolcem byly citelně omezeny.

Dne 27. listopadu 1790 uložilo Národní shromáždění všem duchovním přísahu věrnosti nové ústavě. Téměř všichni francouzští biskupové ji odmítli, a revoluční vláda se je proto rozhodla nahradit novou hierarchií. Volební sbor, složený převážně z laiků včetně protestantů, zvolil osmdesát biskupů; ti však potřebovali svěcení, a bylo tedy nutné najít aspoň jednoho biskupa ochotného světit bez papežského mandátu.

Prvním, kdo církevní kázeň porušil, byl 24. února 1791 autunský biskup Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord (1754–1838). V kostele oratoriánů ve Faubourg Saint-Honoré vysvětil za asistence Jeana-Josepha Gobela, titulárního biskupa lyddského, a Jeana-Baptisty Miroudota du Bourg, titulárního biskupa babylonského, dva zvolené: Louise-Alexandra Expillyho de La Poipe pro Finistère (Quimper) a Clauda Marollese pro Aisne (Soissons). Protože byl dodržen tradiční ritus, byla svěcení pokládána za platná, byť těžce nedovolená.

Breve Charitas quae pak sleduje, jak se řetěz rozvinul dál. Už 27. února vysvětil Gobel spolu s čerstvě vysvěcenými Expillym a Marollesem faráře Saurina pro Aix; 6. března Gobel s Expillym a Saurinem vysvětili faráře Massieua pro Beauvais, faráře Lindeta pro Évreux, faráře Laurenta pro Moutiers a faráře Heraudina pro Châteauroux. Papež u toho podotýká, že několik těchto diecézí mělo své dosavadní biskupy naživu — soissonský Henri-Joseph-Claude de Bourdeilles se proti obsazení své diecéze ohradil listem lidu z 25. února. Mezi rokem 1791 a konkordátem z roku 1801 bylo podle de Matteie vysvěceno asi osmdesát čtyři konstitučních biskupů, přičemž počet mírně kolísá podle toho, započtou-li se pozdější obsazení.

Argument nouze

Zastánci nové hierarchie tvrdili, že jsou ve stavu nouze. De Mattei jejich argumentaci shrnuje do čtyř bodů: církvi ve Francii hrozí, že zůstane bez pastýřů; věřícím je třeba zajistit souvislost svátostného života; papež nemůže pro politické okolnosti jednat; a biskupové tedy mohou v tak vážné situaci Svatý stolec dočasně zastoupit.

Odpověď Pia VI.

Papež odpověděl dvěma breve. Quod aliquantum z 10. března 1791 je adresováno kardinálu Dominiquovi de La Rochefoucauld, arcibiskupu z Aix a dalším, kdo podepsali „Výklad o zásadách ústavy kléru“ — list z 10. října 1790, k němuž se podle Charitas quae nakonec připojili téměř všichni: ze 131 biskupů království zůstali jiného mínění jen čtyři. Breve odmítá, že by politické shromáždění mohlo měnit všeobecnou církevní kázeň a upravovat podle libosti volbu biskupů.

Breve Charitas quae ze 13. dubna 1791, určené celé francouzské církvi, pak volby nových biskupů prohlásilo za neplatné a svěcení bez papežského mandátu za svatokrádežná. Talleyranda, babylonského Miroudota a lyddského Gobela papež suspendoval z výkonu biskupského svěcení a dodal, že „stejně jsou suspendováni z výkonu kněžského svěcení i kteréhokoli jiného stupně všichni, kdo takovým ohavným svěcením poskytli pomoc, součinnost, souhlas nebo radu“.

Nejtvrději se papežův postoj ukázal ve věci kardinála Étienna-Charlese de Loménie de Brienne (1727–1794). Ten se v listě z 25. listopadu 1790 pokoušel svou přísahu na civilní ústavu obhájit tím, že neznamenala vnitřní souhlas (consensus animi), a zároveň se papeži svěřil, že neví, má-li zvolené světit. Pius VI. mu 23. února 1791 odepsal, že má přísahu veřejně odvolat pod pohrůžkou ztráty kardinálské hodnosti, a světit mu výslovně zakázal — „ani z důvodu nouze“ (ne quidem necessitatis causa). Zdůvodnění cituje Charitas quae: jde o právo, které podle ustanovení tridentského koncilu náleží výhradně Apoštolskému stolci a nesmí si je osobovat žádný biskup ani metropolita; jinak je papež povinen pokládat za schizmatiky jak světitele, tak svěcené, a všechny jejich úkony za neplatné. Na tridentský základ breve odkazuje i jinde: podle 24. zasedání, kap. 1 De reformatione dává římský papež z povinnosti svého úřadu každé církvi jejího pastýře.

De Mattei z toho vyvozuje, že Pius VI. vážnost krize nepopíral, odmítl však závěr, který se z ní měl vyvodit: nouze mohla vysvětlit tíži okolností, ale nemohla založit pravomoc, kterou církev neudělila.

Co bylo dál s aktéry

Jeden z nově vysvěcených, abbé Henri Grégoire, konstituční biskup z Blois, napsal 24. března 1791 Piu VI., že přijal kanonické ustanovení, byl řádně vysvěcen a zůstává v jednotě s nástupcem svatého Petra, jehož prosí o požehnání. Zemřel roku 1831, aniž se s církví smířil. Talleyrand, exkomunikovaný stejně jako on, naopak roku 1838 podepsal odvolání svých bludů a zemřel po přijetí svátostí.