Skrytá teze FSSPX: „koncilní“ svátosti jsou pochybné

Luisella Scrosati uzavřela v deníku La Nuova Bussola Quotidiana třídílnou sérii „La questione” o lefebvriánské otázce. Závěrečný díl se věnuje tezi, kterou podle autorky Kněžské bratrstvo sv. Pia X. nikdy neopustilo: že svátosti udílené podle pokoncilních obřadů jsou pochybné platnosti. (Úvodní díl jsme popsali v události Proč Bussola tolik píše o FSSPX.)

Kde teze vzniká

Prostřední díl série sleduje, jak Marcel Lefebvre, bývalý metropolitní arcibiskup dakarský, došel k odmítnutí podřízenosti úřadujícímu papeži. V kázání při nedovolených biskupských svěceních 30. června 1988 si představoval hlasy papežů od Řehoře XVI. po Pia XII., kteří jej prosí: „Neopouštějte věřící! Neopouštějte církev! Pokračujte v církvi! […] Neuděláte-li něco, aby tato tradice církve pokračovala, všechno zmizí. Církev zmizí, duše budou ztraceny.” Svěcení označoval za „operaci přežití” proti „operaci sebevražda”, jíž by podle něj byla dohoda se Svatým stolcem.

Scrosati připomíná, že si Lefebvre nárokoval i známky církve: „Neříkám, že jsme katolická církev. Nikdy jsem to neřekl. […] Ale my skutečně představujeme katolickou církev, jaká byla kdysi, protože pokračujeme v tom, co církev vždy dělala. To my máme známky viditelné církve: jednotu, katolicitu, apoštolskost, svatost” (rozhovor pro Fideliter, červenec–srpen 1989). Kněz Albert Jacquemin to ve své knize Le choix de la rupture (Paříž 2026) nazývá „ekleziologií náhrady”.

Pochybné svátosti

V témže kázání z roku 1988 se Lefebvre ptal, od koho mají seminaristé přijmout svěcení — „od koncilních biskupů, jejichž svátosti jsou všechny pochybné, když se přesně neví, jaké jsou jejich úmysly?” Za biskupy, kteří uchovali tradici, označil sebe a mons. de Castro Mayera.

Podle Scrosati z toho pro bratrstvo plyne, že pochybné jsou všechny reformované svátosti kromě křtu a manželství. Uvádí i praktické projevy: před svatostánky „koncilních” kostelů se poklekává s výhradou v mysli, hostie se z nich nepoužívají a podmínečně se opakují dvě ze tří svátostí vtiskujících charakter — biřmování a svěcení.

Doklady, které autorka uvádí

Kněz Georg Elsbett, bývalý člen bratrstva a dnes Legionář Krista, podle článku dosvědčil, že několik kněží, kteří se k FSSPX připojili až po svěcení, bylo znovu vysvěceno. U jednoho z nich prý představení zpochybnili svěcení s odůvodněním, že světitel je „modernista” — světitelem byl Jan Pavel II. Scrosati k tomu namítá, že církev u udělovatele nikdy nežádala katolické chápání svátostí, nýbrž pouze úmysl konat to, co koná církev (debita intentio).

Kněz bratrstva Jean-Michel Gleize v Courrier de Rome podle článku posunul argument jinam: vadu úmyslu prý nezpůsobuje modernismus biskupů, ale samotné nové obřady — pochybnost je u biřmování a pomazání nemocných „z důvodu látky”, u eucharistie „z důvodu nejednoznačnosti nového obřadu” a u svěcení se prý dá posoudit jen případ od případu.

Scrosati cituje také dopis biskupa Bernarda Tissiera de Mallerais z 12. srpna 1998, jednoho ze čtyř Lefebvrem vysvěcených biskupů, o filipínském emeritním biskupovi Salvadoru Lazovi, který se ke konci života k bratrstvu přiblížil: „Vyvozuji z toho pochybnost o platnosti biskupských svěcení udělených podle obřadu Pavla VI. […] Pokud jde o mons. Laza, bylo by pro nás těžké mu tyto věci vysvětlovat; jediným řešením je nežádat ho ani o biřmování, ani o svěcení.” V dodatku dopisu stojí: „Tedy mlčení a diskrétnost na toto téma, prosím!”

Důsledek podle autorky

Z uvedeného Scrosati vyvozuje, že bratrstvo nemá jistotu o pravosti u žádného z více než 300 biskupů vysvěcených Janem Pavlem II., a tedy ani u žádného z téměř 5 500 dnešních katolických biskupů — Lva XIV. nevyjímaje — kromě těch nemnoha, kteří byli vysvěceni před liturgickou reformou. Týkalo by se to i více než 400 000 katolických kněží.